„Pořád nemůžu pochopit, jak je mohlo napadnout, poslat nás na dovolenou mezi mudly!“ rozčiloval se Ron a z výšky dosedl na svou postel v pokoji číslo 25. Harry se na něj s klidem otočil a řekl:
„Protože je to poslední místo, kde by nás Lord Voldemort hledal, Rone. Kromě toho si myslím, že není docela od věci, abys ten mudlovský svět trošku poznal a pobavil se.“ dokončil s úsměvem a začal se opět věnovat svému kufru. Když už byl s vybalováním skoro u konce, řekl:
„A taky si myslím, že je pro nás docela zajímavé, vydržet týden bez kouzel. Tedy samozřejmě pokud nebudou nezbytně nutná.“
Otočil se směrem k Ronovi, který bez zájmu ležel na posteli a zíral do stropu:
„Proč jste se vůbec s Hermionou zase dohadovali?“
„Protože… protože… Já už vlastně ani sám nevím, Harry. Někdy je strašně protivná.“ odpověděl Ron a překulil se na bok, aby se nemusel na Harryho podívat. Harry přistoupil k jeho posteli a sedl si na její kraj:
„Rone, proč jsi vlastně ještě Hermioně neřekl, co k ní cítíš?“
„Co k ní cítím? Harry, ty jsi se zbláznil!“ vykřikl Ron a prudce se na Harryho otočil.
„Vždyť je takřka nemožné, aby mezi námi něco bylo! Vždyť my spolu nevydržíme pět minut ani jako kamarádi natož jako potencionální partnerská dvojice, Harry! Mám ji rád, to nepopírám, ale silně pochybuji, že Hermiona to samé cítí ke mně.“ dodal už potichu a se sklopenou hlavou.
Harry se na něho usmál a poklepal mu na rameno:
„Tak Rone, o tomhle já nepochybuji, já jsem si tím jistý. A teď se už seber, jdeme za Hermi a doplazíme se na večeři, protože mám hlad jako vlk. Jo a ještě něco… Co jsi říkal na tu holku v recepci? Docela kočka ne?“
Ron se na něj s výrazem zděšení otočil a povídá:
„Harry, je to mudla! Zapomeň na to, protože jakmile by se dozvěděla o tvém osudu, tak by se zděšením utekla.“
Harry se tajemně usmál:
„A kdo říká, že by se o tom osudu měla dozvědět? Vždyť tu budeme jenom týden.“
Ron se rozesmál:
“No, tak tohle by měla slyšet Hermiona. Už ji slyším- Ale Harry, to je velice nezodpovědné. Zahrávat si takhle s city mladé dívky.“
Se smíchem se zvedli a vyšli na chodbu, kde už podupávala netrpělivě Hermiona:
„Co vám tak dlouho trvá! Tvrdnu tu už nejméně pět minut.“ Nepočkala ani na jejich odpověď, pohodila svými vlasy a odcházela rázně ze schodů směrem do jídelny. Harry s Ronem si vyměnili vše říkající pohled a vykročili za ní. Když procházeli kolem recepce, nemohl si Harry odpustit alespoň krátký pohled na dívku, která za ní seděla a tiše je pozorovala. Byla něčím hrozně zvláštní, ale zatím netušil čím…
Nicol mezitím přemýšlela nad tím, co pocítila, když Harryho poprvé uviděla. Nikdy předtím se jí to nestalo. Samozřejmě se jí pár kluků líbilo, ale ne takhle. Ne hned poprvé, co je uviděla. Bylo na něm něco, co ji přitahovalo a nedokázala si to vysvětlit. Když přecházeli recepci, tak měla pocit, že stejný pohled věnoval on jí, ale nebyl to pouze pocit? Z jejích myšlenek ji vytrhla matka, která přicházela směrem z jídelny: „Nicol, koukala jsem, že naši noví hosté již dorazili. Je vše v pořádku?“
Nicol téměř nezaujatě odpověděla:
„Ale ano, mami, vše v pořádku.“
„Zítra si můžeš vzít celý den volno. Já to za tebe večer vezmu.“ řekla Michell a pohladila svou dceru po vlasech, která se na ni vděčně usmála:
„Děkuju mami, jsi zlatíčko. Chtěla jsem se projít do lesa a zkontrolovat krmelce. A jdi už spát, je vidět, že jsi unavená. Dobrou noc.“
Michell ještě svou dceru políbila do vlasů a odešla do svého pokoje. Nicol se vrátila zpět ke svým myšlenkám a zaujatě pozorovala dveře do jídelny, ze kterých občas vycházeli jejich hosté, avšak stále ne ti, které chtěla vidět. Ti se objevili až mezi posledními a Nicol si nemohla nevšimnout, že mezi zrzavým chlapcem a dívkou opět dochází k hádce, kterou se snaží tmavovlasý uklidnit. Nicol se usmála a pomyslela si:
„Jak manželé po dvaceti letech.“ a ani si nevšimla, že třetí z nich ji s úsměvem pozoruje a přistupuje k ní:
„Ahoj…“
Nicol se lekla a při pohledu na toho, kdo pozdrav vyslovil mírně zčervenala, sklopila oči a rychle vykoktala:
„A..ahoj, byli jste s jídlem spokojeni?“
Harry se nad ne zrovna originální otázkou ani nepozastavil a řekl:
„Jasně, bylo to dobré. Chtěl jsem se jen zeptat, zda je tady v okolí něco zajímavého, co by stálo za vidění?“
Nicol si uvědomila, co před chvílí plácla, a zčervenala ještě víc:
„No, jsou tu moc hezké lesy a vrcholky. Jinak je odtud asi 3 km jeskyně, o které se v kraji vypráví, že v ní kdysi žila čarodějnice, která trápila zdejší kraj, a kdo do ní vstoupí, tak živý ven nevyleze, ale nevěřila bych tomu, je to spíš taková pohádka. Já v ní byla několikrát a žádné čáry – máry jsem tam nepocítila.“ dodala už uvolněněji a usmála se. Harry se na oko zajímal:
„Teda, ta jeskyně ale asi musí být zajímavá. Jen mám strach, aby se na mě ta magie nějak nepodepsala. A ty tu magii nějak vnímáš, že jsi ji tam nepocítila?“
„No, já… samozřejmě že ne. Já jen, že se s ní straší malé děti a turisti a já už v ní byla několikrát a nikdy se mi nic nestalo.“ uhnula raději pohledem. Kdyby jen věděl, kolikrát tam zašla, zkoušela různá kouzla a hledala známky černé magie. Asi by se jí vysmál a řekl, že je blázen, pomyslela si. Harry však pokračoval:
„Docela bych tam s přáteli zašel, ale je lepší, kdybychom k tomu měli zkušeného průvodce zdejším krajem. Neměla bys zítra na nás čas?“
Nicol se na něj udiveně podívala a rychle reagovala:
„Jasně, moc ráda. Zítra mám celý den volno, tak se to hodí. V kolik si myslíš, že bychom se mohli sejít a vyrazit?“
„Já nevím, tak kolem půl deváté po snídani, co ty na to?“ zeptal se a netrpělivě čekal na odpověď, která přišla téměř okamžitě:
„Domluveno, v půl deváté se sejdeme tady u recepce.“
To už se k nim ale hnali Ron s Hermionou a současně vyhrkli:
„Tak Harry, co je? Jdeme?“
Harry sebou trhl:
„No jasně, mám tady už na zítra domluvený výlet, tak se na to musíme pořádně vyspat. Jo a já jsem Harry, tohle je Ron a Hermiona.“ dodal ještě směrem k Nicol a Ron s Hermionou jí kývli na pozdrav.
„Já jsem Nicol Mercier, dcera majitelky.“ představila se také.
„Tak zítra, Nicol, a dobrou noc.“ mrknul ještě jejím směrem, promnul si čelo a už odcházel společně s přáteli do svého pokoje. Nicol s tichým výsknutím dosedla na židli a pocítila náhlý příval energie až do chvíle, než si uvědomila, že na rozdíl od nich vlastně vůbec spát nebude. Ještě chvíli si v hlavě přehrávala rozhovor s Harrym a přemýšlela nad jeho bolavým čelem, na které si neustále šahá. Strčila by ruku do ohně za to, že si všimla, že na ni má jizvu. Svůj duševní rozhovoru ukončila větou:
"No co, každý máme něco. On má jizvu a já si hraju s hůlčičkou..."
Otevřela opět časpis ležící na stole a začetla se do života jedné Hollywood star...
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ