Venku lilo z konve, byla tma a zima. Všichni raději zůstávali doma, jen před jedněmi vrátky stála dívka s kaštanově rudými vlasy a už byla notně zmoklá, ale nešla dovnitř, ačkoliv v ruce držela klíče. Radši zůstane v tomhle pekle, než se vracet do toho horšího, kterému má říkat domov.

Z Faithiných kobaltových očích skanula krůpěj vody. Nebyl to déšť, ale slza. Kluci si jí nikdy nevšímali a spolužačky se jí posmívaly. Její mladší sestra Sissi taky. Rodiče milovali jen Sissi, byla vždycky ta nejkrásnější, nechytřejší a nejlepší, a Faith budižkničemu, které si nezaslouží tak dobrou rodinu. Zrovna dnes utekla ven, když ji táta zbil, protože Sissi tvrdila, že jí rozbila zrcátko. Rozbila si je sama, ale vždycky všechno svedla na Faith.

Faith nechtěla domů, ale byla tma a pršelo a připomínalo jí to tu osudnou noc před několika týdny, kdy ji zbili a znásilnili tři místní grázlové. Když přišla domů, rodiče jí vynadali, ať neotravuje, že je to nezajímá, protože Sissi hloupá sousedka řekla, že je povrchní husa. Faith odvětila, že je to přece pravda, a dostala nafackováno. Ti hajzlové jí řekli, že jestli to nahlásí na policii, počkají si na ni a zabijou ji. A tak si dosud beztrestně chodili po městě.

Strčila klíče zpátky do kapsy. Už se nevrátí. Někam uteče. Jen kdyby měla kam. Kamarádky nikde neměla a k sestřenici, která ji pomlouvá, kde může, taky nepůjde.

Pak uslyšela šplouchání řeky pod nedalekým mostem. Pod mostem by mohlo být sucho. Sešla pod most a sedla si tam a opřela se o pilíř. Ve vodě se něco zalesklo. Faith se šla podívat blíž. Byl to nějaký přívěsek. Faith si ho pověsila na krk, našla nejméně mokré místo, jakž takž rovné, odsunula banánovou slupku a rozmoklé noviny, stočila se do klubíčka a usnula ve špinavé kaluži. Do žeber ji neustále tlačil šutr, který nemohla odsunout.

Probudila se mokrá a promrzlá, bolela ji záda, v ruce stále svírala nalezený amulet a srdce se jí strašlivě svíralo při pomyšlení, jak ji přivítají doma. Musela tam ale jít. Neměla nic, jen své tričko a džíny ze sekáče a nalezený amulet. Ještě než odejde, vezme si svoje úspory, těžce vydřené tajnými nočními a víkendovými brigádami a uchráněné před nenechavou rodinou. Tady ji nic dobrého nečeká, jen samé týrání a bití.

Když se blížila k domovu, všimla si asi pěti siluet v rozsvícených oknech obýváku. Pozvali si klidně návštěvu, i když jejich dcera zmizela.

Faith si odemkla a vešla dovnitř. Když tiše procházela kolem obýváku, její matka si jí všimla a vyběhla k ní do chodby. Ale nezavřela za sebou dveře, takže její návštěva na ni a Faith dobře viděla.

„Proboha, dceruško,“ spráskla ruce zděšeně, „kde jsi celou noc byla? Měli jsme o tebe hrozný strach, že se ti něco stalo! Proč jsi nám neřekla, že zůstaneš přes noc u kamarádky? Měla sis vzít deštník. Běž se osušit do koupelny. Ještě aby ses nachladila…“

Když Faith rychle vyšla nahoru po schodech do pokoje, její rodiče opět převedli pozornost na Sissi.

Osušila se, rychle opustila koupelnu, než návštěva odjede a Sissi začne zase ječet, že se nemůže jít učesat – přitom měla v pokoji toaletní stolek s obrovských zrcadlem, ale jednoduše ráda dělala sestře ze života peklo – a vytáhla ze skříně své jediné neděravé džínsy, tričko po Sissi a svetr, který si tajně koupila z vlastních úspor a naštěstí si nikdo nevšiml, že má na sobě něco nového, a nesebral jí to. Pak otevřela šuplík se spodním prádlem a zděsila se. Všechny její úspory byly pryč! Kdo objevil tento úkryt?

Venku u hlavních dveřích se ozvalo dvojí prásknutí. Návštěva odešla.

„Faith! Kdes byla, ty děvko?“ Do pokoje vlítla matka. „Zase se někde courala a dělala naší rodině ostudu!“

Dostala takovou facku, až se bolestivě uhodila tváří o hranu stolu. „U… kamarádky…“ V ústech měla krev. „Nechtěla jsem v noci chodit přes celé město a hrozně pršelo…“

„Co je tohle?“ Matka vytrhla ze starého ubohého prádelníku ze smetiště napůl vyházený šuplík. „No? Proč tady děláš binec!?“

„Hledala jsem své úspory,“ řekla Faith dřív, než si uvědomila, že matka jen hledá záminku, proč ji pořádně zbít a zamknout ve sklepě.

„Co si to dovoluješ? Vyžíráš nás a nedáš nám ani korunu? A ještě obviňuješ Sissinku, že ti ukradla peníze! Richarde, slyšíš to? Ona schovává naše peníze! Kdo ví, kdy je ukradla!“

Faith dostala kopanec do žeber, jedno jí musela zlomit. Stočila se a zakryla si obličej rukama, ale matka ji chytila za dlouhé vlasy a uhodila ji do potlučené tváře.

„Jen přijdeš, zase děláš problémy!“ zařval otec. „Lituju dne, kdy ses narodila! Co to máš na krku, ty parchante?“

„Nic!“ zaječela a skryla v rukou poslední majetek, který jí zbyl.

„A ještě je drzá!“ Otec ji chytil za ruku, přičemž jí málem vykloubil rameno, odtáhla ji ke schodům a kopl do zad. Faith si kryla hlavu rukama. Už tolikrát ty schody počítala. Patnáct příležitostí zlomit si vaz a jestli se ani tentokrát nestane a smrt ji nevysvobodí z tohohle pekla, zase ji hodí zbitou do sklepa. Když přistála na odpočívadle, raději se nehýbala. Možná se zase leknou, že jí přerazili páteř nebo tak něco, a raději ji odvezou do nemocnice. A jestli řekne slůvko proti jejich verzi, že spadla ze schodů, zase skončí se zlomenou rukou ve sklepě.

„Tati, co se děje?“

„Nic, Sissinko.“

Teď už ji nechají žít! Faith úlevně vydechla. Teď se budou tvářit, že Faith vůbec neexistuje.

Na chodbě se objevila blondýnka s vodovýma očima. Vlasy měla narovnané a pleť v kosmetickém salónu zbavenou jakýchkoliv vad. Vždycky nosila velmi světlý make-up a modré stíny.

Faith se odplížila do svého pokoje a snažila se co nejméně našlapovat na levou nohu, kterou měla zkroucenou v nepřirozeném úhlu. Zhroutila se na postel.

„Ahoj, sestro.“

Překvapeně zvedla hlavu. Sissi se na ni málokdy podívala, pokud jí zrovna nenadávala nebo jí něco nepřikazovala.

„Ano?“

„Díky za ty dvě stovky mudlovských liber, koupím si spoustu šik hadrů,“ řekla Sissi sladce. „A mám pro tebe vzkaz od grázla Flashe. Chce tě ještě někdy navštívit.“

„Co to říkáš?“

„Ale ještě neví, kde bydlíme. Neměl u sebe prachy, aby si tu informaci zaplatil. Ale kdybys šla zase o víkendu pracovat, myslím, že ho přeplatíš.“

„Ty odporná mrcho!“ vykřikla Faith.

„Cos to řekla?“

„Slyšela jsi.“

„Já taky,“ zasyčel otec. „Jen ať přijde a zaplatí. Aspoň k něčemu se hodíš. Stejně si nic jiného nezasloužíš. A teď zmiz! Je mi z tebe zle, když tě vidím.“ Naštěstí odešel. Sissi taky.

Faith vstala a se zděšením zjistila, že má na tričku krvavé skvrny. Udělalo se jí špatně. Posadila se a přehodila zpátky dopředu amulet, který jí sjel na záda.

„Ty tady ještě jsi?“ objevil se ve dveřích otec. „Neříkal jsem ti, abys zmizela?“

Fatih vyskočila a rychle sešla dolů ze schodů. V přízemí se zastavila. Nemá teď vůbec nic a když se dovleče do místní nemocnice, snad ji tam ošetří.

„Dělej!“ zařval otec a odvlekl ji do sklepa. Mrštil s ní o zem, takže dopadla na zlomenou nohu. Otec ji obešel a kopl vší silou do hlavy. Faith bolestně vykřikla. V agónii sevřela nalezený přívěšek a zavřela oči.

Pak ucítila, jak jí kdosi zarazila do břicha hák a táhl ji někam nahoru. Co jí to ten hajzl udělal…?

Otevřela oči, dosud semknuté bolestí a strachem, co spatří. Ale viděla jen tmu. Přejela si rukou po břichu – nenašla žádnou strašnou ránu, ale po zorném poli jí přeběhla roztřepená pulzující krvavá skvrna a ruka slabostí spadla na koberec. Další pohyb raději neriskovala.

Koberec? Tenhle neznala.

Bylo tady podivné ticho. Aspoň že jsou pryč a den, kdy ji ubijí k smrti, že zase o kousek posunul. Možná se dokonce dožije sedmnáctých narozenin.

Pak, snad po půlhodině, uslyšela jakési kroky. Podvědomě se napjala, ačkoliv věděla, že utéct v tomhle stavu nemůže. Buď přichází otec, nebo matka, anebo Sissi a ta někoho z nich přivede…

„Kdo jste?“ zeptal se cizí, chraptivý mužský hlas. „Jak jste se sem dostala?“

Ani neotočila hlavu, stejně viděla jen černočernou tmu. Možná radši vypadne a nechá ji na pokoji.

„Sakra…“ Vzal ji za zápěstí a přitiskl palec k tepně. Faithina ruka sebou škubla, jakoby si pamatovala, jak jí před pár lety matka vyhrožovala, že ji podřeže. „Holka, slyšíš mě?“ Dotkl se jejího čela, zase zanadával a jeho ruka ji zastudila na šíji. Po vlasech jí přejel kožený řemínek amuletu. Chvíli bylo ticho.

Pak jí muž opatrně podsunul ruce pod ramena a stehna. Zvedl ji a někam s ní šel, po schodech nahoru… Faith chtěla promluvit, ale když pohnula hlavou, doslova jí o sebe zaskřípaly kousky zlomeného obratle. Zasténala bolestí a propadla se do milosrdného bezvědomí.

Když se probudila, cítila se divně. jakoby se vznášela nad zemí. Nic ji nebolelo. Zvláštní… už dlouho se klidně nevyspala, aniž by ji nebolely modřiny a naraženiny. Přetočila se na bok do příjemnější polohy a otevřela oči.

Tma.

„Nevidím,“ zakňourala.

„Po té ráně do hlavy? Nebo už je to déle?“

Leknutím nadskočila. „Kde jste?“

„Tady.“ Zaslechla kroky blížící se k ní. Reflexivně ucukla, když ji vzal za ruku. Ale aspoň tušila, kde se neznámý muž nachází. „Mohla byste mi vysvětlit, kde jste přišla k tomu Přenášedlu?“

„K čemu?“

„Přenášedlu. To je ten amulet.“

Takže rozuměla dobře. „Našla jsem ho v řece pod mostem.“ Tady něco nehrálo, ale pořád nevěděla co. „Kde to jsem?“

„Ve starém hnusném baráku jedný povedený rodinky.“

„A co tady děláte vy?“

„Bydlím.“

Teď z toho opravdu měla v hlavě zmatek. Takže vůbec není doma. Kam se proboha přenesla? „A jak jsem se sem dostala?“

„To byste měla vědět vy. Našel jsem vás na zemi v chodbě.“

„Naposled si pamatuju, jak mě naši zase zbili.“

„Víc nic?“

Faith se zamyslela. „Vlastně ano. Přeneslo mě to sem. Ale to už jsem neviděla, otec asi použil nějaké kouz-“ zarazila se. Málem pozdě.

„Kouzlo.“

Neřekla nic.

„Jak si myslíte, že jsme vám spravili ty zlomeniny? Něco jsem zvládl sám, ale k té vaší hlavě jsem radši pustil Molly.“

Takže je tu ještě nějaká žena… Ale stejně bude lepší jim nic neříkat, že ona kouzlit neumí, stačí, že už tomu chlapovi řekla, že nevidí. „Když zase začnu vidět?“

„To nevím. Snad vám pomůžou v nemocnici. Nemáte hlad?“

„Ano… ale nejdřív bych se chtěla umýt.“

„Zavedu vás do koupelny.“ Vzal ji za paži a šel vedle ní.

Faith raději natáhla ruku před sebe se strachu, že narazí do stěny. Najednou se obrátili doprava a rukou nahmatala dřevěné dveře. Přejela po nich a našla kliku. „Díky,“ řekla, vklouzla dovnitř a hned za sebou zamkla. Postupovala podél zdi. Nejdříve objevila umyvadlo, ve kterém si opláchla obličej, a pak vanu. Když si ji napouštěla, kdosi zaklepal na dveře.

„Slečno?“ Nějaká žena. Zněla velmi mile. Mateřsky. „Přinesla jsem vám ručník a vaše oblečení.“

„Díky.“ Odemkla.

„Ehm… já jsem Molly.“ Vzala ji za tápající ruku. „Zvládnete to?“

„Faith. Myslím, že ano. Co je šampon?“

Molly jí vložila do ruky skleněnou lahvičku. Faith si ji ohmatala a položila zpátky na vanu.

„Levý kohoutek je studená. Mýdlo máte tady.“ Navedla jí ruku ke stojánku. „A…“ zapřemýšlela, „ručník vám dám před kohoutek. Kdyby se vás nikdo neujal, jděte doleva a pozor na schody, jsou na konci chodby. Po nich dolů a druhé dveře vpravo jsou kuchyně, budu tam.“

„Dobře… moc vám děkuji.“

Když se celá osprchovala a umyla si vlasy, povedlo se jí najít lahvičku z broušeného skla. Přičichla k ní a trochu si nalila na ruku. Koupelový olej! Takový měla Sissi. Faith se ještě nikdy nekoupala. Nalila si plnou dlaň a pustila teplou vodu, zatímco si rozčesávala u umyvadla vlasy a zamotala je do ručníku.

Přidržela se okrajů vany a vlezla do horké koupele. Teplo se rozlilo její tělem. Cítila se nejlépe za celých šestnáct let života.

Když vylezla, byla voda skoro studená. Oblékla se, načesala vlasy dozadu a podél stěny došla ke dveřím. Nešly otevřít. Na chvíli zpanikařila, než si vzpomněla, že se zamkla.

„Faith? Jestli chcete, zavedu vás dolů,“ ozvalo se za ní.

„A-ano. Díky.“ Když se soustředila na sluch, povedl se jí najít jeho ruku, pohnula se z místa až potom, co vykročil on – sice na něj neviděla, ale chtěla ho mít před sebou. Soustředila se, aby případně našla cestu zpátky do koupelny, kde se může zamknout. V nejhorším případě.

„Tady jsou schody.“

Druhou rukou se chytila zábradlí.

„Já vám pomůžu.“

„Ne… sejdu to sama.“ Jeho ruku ale nepustila. „Jestli se mi nevrátí zrak, musím se naučit spoléhat na jiné smysly.“

„Dobře. Ale spadnout vás nenechám.“

To už se mi stalo tolikrát, že sletím i slepá a nezabiju se, pomyslela si, když nohou ohmatávala hrany schodů a pevně se držela zábradlí.

„Jsme dole.“

„No konečně.“

„Teď jsme u dveří do kuchyně.“

Ozvalo se cinknutí talíře o stůl. „Máš hlad, zlatíčko?“

Faith pustila ruku svého průvodce a vrazila do stolu. „Promiňte.“ Takhle jí ještě nikdo neřekl… nikdy, v celém životě. Zatřepala hlavou a potlačila slzy. Místo toho našla židli a posadila se ke stolu. „Ano, mám…“

Hladově zhltla dvě topinky, než se začala shánět po džemu. „Vy tady taky bydlíte?“

„Ne, jsem tady jen dočasně. Bývá tady ještě občas moje rodina a Remus.“

Faith se zarazila. Bude tady sama, v tomhle velkém domě, a s dvěma cizími chlapy, o kterých vůbec nic neví? „Jak se jmenujete?“ zeptala se.

„Sirius.“

To jméno jí bylo nějak povědomé… nepříjemně povědomé…

„Kde bydlíte, Faith?“ ozvala se Molly. „Vezmu vás domů.“

„To nikdy!“ vykřikla Faith a vyskočila ze židle. „To mě můžete rovnou zabít! Moje rodina to tak jako tak udělá.“

„Ale Faith, to přece –“

„Přenesla jsem se z domova!“ pokračovala dívka a dívala se tam, kde tušila Molly. „Nebýt toho amuletu, jsem teď možná mrtvá!“

Nastalo ticho.

„Jste tady vůbec?“ zašeptala do své černé tmy. „Poslouchá mě někdo? Zajímá to někoho? Aspoň jednou v životě?“

„My tě posloucháme,“ řekl Sirius.

Posadila se a omluvně se usmála. „Nemohla bych zůstat tady?“

„Ale…“

Sirius cosi potichu řekl Molly, Faith nerozuměla ani slovu, a Molly zmlkla. „To bys mohla. Ale není to místo pro dívku jako jsi ty.“

„Ale já nemám kam jít.“

„Proč vlastně nejsi v Bradavicích? “

„Já tam vůbec nechodím. Nikdy jsem nepřekročila práh spěšného vlaku.“

„Tobě nepřišel dopis?“

„Já nevím. Rodiče by mě stejně asi nepustili…“

Sirius přistoupil k ní a cosi jí vtiskl do dlaně. „Švihni.“

Neptala se na nic a švihla rukou. Cosi zapraskalo a Sirius s Molly se na sebe překvapeně podívali.

„Takže tě asi opravdu nepustili,“ pronesla Molly. „A co tvoje sestra?“

„Ta tam chodí. Oni jsou všichni taky kouzelníci.“

„Ta tvoje rodinka je asi dost zajímavá,“ pronesl Sirius. „Neposlat dítě do Bradavic?“

„Jo, to je,“ odfrkla si Faith znechuceně. „Ale navenek se tváří jako andělé. Jmenují se Flamestormovi.“

„Panebože,“ vydechla Molly, „to je ta nejhorší ze všech černokněžnických rodin!“

Faith upustila hůlku, protože cítila, jak ji kdosi vzal za druhý konec. „Ale já ne,“ hlesla. „Vždyť nemám ani hůlku…“

„Tu si seženeš.“

„Ale já nemám ani cent. Sestra mi sebrala všechny úspory.“

„S tím si starosti nedělej, děvče.“

Faith přikývla a vzala si další topinku. Teď se nemusí bát budoucnosti, když je daleko… ale co Sissi? Co se teď stane, neobrátí se jejich hněv proti ní, když Faith zmizela? Nejspíš jim to bude jedno… ale stejně by se teď ráda vrátila pro Sissi, protože tu ještě může zachránit před zlem, které v ní rodiče pěstují.

Možná se uvidí v Bradavicích. Je tam Sissi jiná, když není pod jejich vlivem?

Tak přemýšlela, když šla po schodech nahoru a orientovala se podle zábradlí. Když mechanicky zvedla nohu na další schod, šlápla do prázdna a natáhla se na podlaze.

„Mudlovští šmejdi... Zrádci krve!“ rozlehlo se chodbou strašlivé ječení.

Faith vyskočila na nohy, roztáhla ruce a otočila se dokola. Našla stěnu.

„Ruce pryč od domu mých otců!“

„Otců?“ zeptala se Faith zdroje kraválu. „Co je tohle za barák?“

„To je dům prastarého a váženého rodu Blacků! Jak se odvažuješ tak hloupě ptát, ty… ty parchante ze vznešené krve!“

„Hezké ráno, matičko!“ zařval odkudsi Sirius a mířil někam k ječící babizně. „Tak ahoj, moc rád jsem tě viděl, teď už se s tebou zase loučím,“ dodal a někde zahrkaly záclony.

Dům Blacků? Sirius řekl, že tady bydlí… a pak si vzpomněla, odkud to jméno zná. Před pár lety vyslechla rozhovor rodičů o šíleném vrahovi, kterému se záhadným způsobem povedlo utéct z kouzelnického vězení.

„Proboha,“ vydechla a podél stěny doběhla do pokoje, zavřela za sebou a zamkla na tři západy. Dál už to nešlo. Obešla celý pokoj, ten však žádné jiné dveře neměl. Zato se praštila o skříňku a zakopla o koberec.

Klesla na postel a rozplakala se. Byla slepá a odkázaná na dobrou vůli lidí, kteří se tady schovávají před spravedlností nebo bůhvíčím…

„Slečno Flamestormová?“ zabušil někdo na dveře.

Vylezla z postele a došla ke dveřím, ale neodemkla. „Ano?“ Ten hlas neznala. „Kdo tam?“

„Návštěva. Večer tady byla porada, zůstal jsem tady. Mamka říkala, že má barák novou obyvatelku.“

Odemkla a vyšla ven. „Je tady ještě někdo?“

„Ne, všichni jsou pryč nebo už spí. Nevzbudil jsem vás?“

„Ne…“

„Já jsem William Weasley. Říkejte mi Bille.“

„Faith Theresa Flamestormová.“

„Mám vám… ti říkat Faith nebo Tesso? Mně je dvacet jedna, může si tykat. Jestli chceš.“

„Jasně… ještě nikdo mi neříkal Tesso.“

„Já začnu. Nechceš jít dolů? Je tam ještě zbytek vína. Sám to nevypiju.“

„Ráda. Ale já jsem…“

„Nevidíš? Já vím.“

Uběhla hodina, možná dvě. Faith a Bill seděli na křeslech u krbu a Bill hrál na kytaru. „Máš hezký hlas. Musíš mít dobrý hudební sluch. Umíš na to hrát?“

„Ne.“

„Tak to zkus. Není to tak těžké.“

Dal jí na klín kytaru a navedl její ruce na struny. „Tuhle tady stiskni… tak to je akord A-moll…“

„Počkej, něco zkusím… to ne, to taky ne… tohle je E dur, že?“

„Ukaž…? Fakt je. Jaks to poznala?“

„Ani nevím. Prostě to slyším.“

„A fakt jsi nikdy na nic nehrála?“

„Kdysi na klavír, jako dítě, když rodina nebyla doma. Učila jsem se sama. Ale už je to dlouho.“

„To máš určitě absolutní sluch,“ řekl Bill uznale. „Škoda, že tady není pořádné piano. Táta a Sirius se ho pokoušeli naladit, ale nepovedlo se jim to.“

Nahoře cosi zazvonilo, babizna z obrazu začala ječet a kdosi ji umlčel.

„To byl tvůj budík?“

„Jo. Je šest ráno.“

„Nemohl to vypnout?“ ozvalo se za nimi rozespale. Faith nadskočila, protože to byl Sirius Black. „Takový šoky hned po ránu:“ Hlas prošel kolem ní a Faith pustila kytaru a odsunula se blíž k Billovi. „Ahoj… co se děje?“

„Tessa tě neviděla,“ připomněl mu Bill odpornou krutost rodiny Flamestormů.

„Aha… Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat.“

„To nic,“ řekla Faith tiše, vstala a popaměti odešla do kuchyně.

Bill ráno někam odjel. Faith se moc nechtělo z pokoje, protože v tomhle velkém baráku není nikdo, jen se po chodbách motá ten uprchlý vrah. Seděla proto na postěli a celé hodiny se snažila v té tmě najít jediný záblesk světla. Copak už nikdy neuvidí? Teď, když jí svitla naděje na lepší život?

„Slečno Flamestormová?“

Otročila hlavu za hlasem. „Kdo je to?“

„Nebyl jsem si jistý, jestli tady jste. Jmenuji se Remus. Můžu vám říkat Tesso?“

„Jistě. Pojďte dál.“

Zavřel za sebou dveře a matrace se prohnula, jak se sedl na postel. „Jak dlouho už nevidíš?“

„Pár dní… doufám, že to nebude na celý život.“

„Sirius mi řekl, že ses obdivuhodně zorientovala v domě. Jsou ale věci, na které oči potřebuješ. Čtení učebnic, psaní poznámek, taky ke kouzlení…“ Zavrtěl se na posteli a náhle ji vzal za ruku. „Dokážeš říct, kde jsem teď?“

Faith se otočila za hlasem, natáhla ruku ve výšce svého obličeje a dotkla se jemných vlasů, které jí sklouzly z ruky.

„To je dobré… Pokud všechno zvládneš, aniž bys potřebovala zrak, není problém poslat tě do Bradavic. Připrav se ale na to, že se budeš muset hodně doučit.“

„Občas jsem tajně četla sestřiny učebnice.“

„Tak to rád slyším. Snad sama víš, kde máš největší mezery. Prozatím potřebuješ hlavně hůlku. Molly tě zítra vezme na Příčnou a sežene ti potřebné knihy.“

Druhý den dopoledně Faith seděla u stolku před cukrárnou Floreana Fortescuea a ujídala ze zmrzlinového poháru, když se náhle přihnala paní Weasleyová a rozčileně odsunula vedlejší židli.

„Co se stalo? Jaktože jste tady tak brzy?“ zeptala se Faith vylekaně.

„Byla jsem u Gringottů, jak jsem ti říkala,“ vysvětlila jí Molly. „Bill tam našel nějaké podivnosti. Vypadá to, že jsi zdědila nějaký majetek, ale tvoji rodiče s ním manipulovali.“

Ani ji to nepřekvapilo.

„Nechápu, jak je to možné. Dědictví je přece chráněno kouzly, na tvůj majetek nemohl nikdo sáhnout, ale jim se to povedlo. Navíc na péči o tebe dostávali měsíční rentu, za jakou by tě měli hýčkat jako princeznu. To je neuvěřitelné.“ Vložila jí do ruky klíček. „To je od tvého sejfu. Už jsi dojedla? Výborně, půjdeme ti k madame Malkinové nakoupit nějaké oblečení a do nemocnice na vyšetření. Vybrala jsem ti nějaké peníze.“

„Sluší ti to,“ řekl na její adresu Sirius, když se vrátily.

Faith se jen nuceně usmála. Měla rozpuštěné vlasy a na sobě kobaltově modrý hábit s kapucí. Podle paní Weasleyové jí dokonale ladil k očím.

Odešla nahoru s taškami v jedné ruce, druhou se dotýkala zábradlí, aby udržela správný směr a nevzbudila tu uječenou babiznu. Sedla si v pokoji na zem a začala vytahovat z tašek nové oblečení a skládat je do otevřeného kufru, který jí půjčila paní Weasleyová. Většina jí padne jako ulitá, protože jí je v Hábitech pro každou příležitost šili nebo upravovali na míru. Školní hábit – černý, svetr – tmavozelený… s bledě růžovou výšivkou, sukně – růžová, společenské šaty ze sametu… jaká že je jejich barva? Paní Weasleyová jí doporučovala tmavomodré, prodavačka černé, Faith si vybrala ty sametové­ tmavomodré. Měla k nim i sadu spon, hřebínků a sítěk na vlasy. Bílá noční košile, fialkové saténové pyžamo…

Pouzdro s hůlkou.

Opět se jí sevřelo srdce, stejně jako v obchodě, když pan Ollivander začal mluvit o její neblaze proslulé rodině.

Aniž krabici otevřela, odložila ji do kufru a hořce se rozplakala. Proč ji pořád pronásledují její krutí zlí rodiče, když se provinila jen tím, že vždy stála na straně dobra?

Vrzly dveře a následovaly tlumené zvuky měkkých tlapek na koberci. Na kočku to bylo moc velké, ale kdo tady má psa? Pes vyskočil na postel a položil jí hlavu do klína.

„Kde se tady vzal?“ zakroutila nechápavě hlavou a pohladila ho po zádech – ležel stočený vedle ní a musel vážit tak metrák – a pak si unaveně lehla a udělala si z něj měkký hřejivý polštářek.

Probudila se s zarudlýma očima ve své posteli. Asi ji tam někdo odnesl nebo si v polospánku šla lehnout. Měla hlad jako vlk, takže sešla dolů a na schodech si počínala velmi opatrně, aby neprobudila babiznu. „Dobré ráno,“ oznámila kuchyni.

„Dobré. Chceš taky vejce se slaninou?“

„Díky, dám si.“ Sama by si jídlo nachystat nazvládla. Zůstane navždy závislí na pomoci druhých? „Kde je ten pes?“ zeptala se. „Chci mu taky něco dát.“

„Jaký pes…? Jo áha. Toho tady měla Emmeline Vanceová, ráno si ho vyzvedla.“

Škoda… takže jí společnost dělat nebude. „Vy… nechodíte nikdy ven?“

„Nemůžu.“

„Ach tak… a jak dlouho…?!“

„Už jsem taky skoro rok.“

Otřásla se. „To vám nezávidím.“

„Vždycky jsem to tady nesnášel.“ Řekl nějaké kouzlo a na stole přistály dva talíře.

„Díky.“

„Buďte ráda, že nevidíte, jak to tady vypadá. Je to starej hnusnej barák.“

Najednou jí ho bylo líto. „Mohl jste taky skončit tam, odkud jste utekl,“ ujelo jí.

„Ještě mám šanci. Jestli někdy bystrozorům docvakne, že honěj nepravého, vypadnu odtud a nikdo mě tady už neuvidí.“

„Chápu. Až moc.“

Uplynulo několik hodin. Faith seděla na pohovce, nohy měla poskládané pod sebou a loket opřený o opěradlo.

„Teď jsi pohnula okem. Vidíš něco?“

„Ne.“

Svícen cvakl o stůl. „Takže nic. Už jsem myslel, že ano…“

Opřela si hlavu o opěradlo. V nemocnici, kam ji včera vzala Molly, jí řekli, že se jí zrak bude vracet postupně, ale na otázku, jestli se jí určitě vrátí, mlčeli. „Ani nevím, jak vypadáte, Sirie. Začínám nový život, který nemůže být horší než ten předchozí, a nic z něj neuvidím.“

„Budeme to zkoušet dál. Dočkáš se.“

Anebo strávím zbytek života s holí… něco ji napadlo. „Nehýbejte se,“ řekla. „Můžu přece vidět i jinak. Slyším vás a vím, kde jste… jste tady.“ Natáhla paži a dotkla se studených kadeři. Delších a neupravených. Pokračovala dále, ke kořínkům vlasů, objela prsty Siriovo čelo, jedno oční víčko, nos, vystouplou lícní kost, strniště na bradě. Pak narazila na ruku, položenou na opěradla stejně jako předtím ta její. „Vy máte natržený rukáv?“

„Chytil jsem se o skříňku.“

Stáhla ruku zpátky. „Budu si na tohle muset zvyknout.“

„Člověk si zvykne na cokoliv. Proto jsem pořád ještě příčetný. I když vypadáte, že tomu nevěříte.“

„Já… promiňte.“

„Neomlouvejte se. Občas jsem si tím taky nebyl jistý.“

V náhlém hnutí mysli se přesunula k němu a oběma rukama ho objala.

„Nic, vůbec nic? Tak zkus jedno oko zavřít.“

„Nevidím nic. Nemá to cenu.“

„Sirie, Tesso, ahoj,“ donesl se k nim Billův hlas. „Tesso, vem si nějaký slušný hábit, musíme hned na ministerstvo.“

Faith se otočila, ačkoliv nemohla vidět, jak se tváří. „Co se děje?“

„To ti vysvětlím potom.“ Vzal ji za ruku a rychlými kroky vedl do pokoje i přes její oprávněné protesty, že pomoc nepotřebuje.

„Kam jdeme?“

„Na ministerstvo kouzel.“

„A co si mám vzít na sebe?“

„Třeba ten černý hábit.“ Podal jí pečlivě vyžehlený hábit, další dojemný projev Mollyiny mateřské péče, a odešel za dveře. „Ozvala se nám tvoje matka.“

Srdce se jí zastavilo. Upustila hábit zpátky do kufru. „Nikam nejdu,“ řekla. „Nechci se tam vrátit. Raději zůstane tady, když se i vrah ke mně chová lépe než ona.“ Krev se jí nahrnula do tváří. Sirius je možná vyloučen ze společnosti a odsouzen, možná někdy někoho zabil, když bojoval proti Voldemortovi, ale není vrah. Věřila mu, když jí včera vyprávěl svůj příběh. A věděla, že jinak jedna nemohl. „Už jsem to řekla Molly!“

„Já myslím tvou skutečnou matku, Tesso, tys ji nikdy neviděla.“

„Cože?“ Zase se k němu otočila – a to byl dokonce za dveřmi.

„Flamestormovi jsou mezi kouzelníky známí jako nejhorší rod, Blackovi hadr. K těm by tě nikdo se zdravým rozumem neposlal. Mamka ti neřekla o tom jméně?“

„Jakém jméně, o čem to mluvíš?“

„Takže neřekla.“

Faith si klekla ke kufru a horečně hledala svůj hábit. Rychle jej na sebe oblékla, shodila ze sebe džíny ze sekáče a místo nich si vzala svou novou světle růžovou sukni a modrý svetřík. Je půlka května, venku bude teplo. Vlasy smotala do sametového skřipce a obula si lodičky.

„Už jdu!“

Bill jí přišel naproti a položil jí ruce na ramena. „Stůj. Já se s tebou přemístím.“ S tím ji zvedl do náruče a Faith pocítila krátkou závrať. Postavil ji na zem a vzal za ruku. „Jsme tady.“

Sluch jí prozradil, že vlevo od ní je nějaká fontána a kolem chodí spousta lidí.

„Do dvou je dost času. Nesedneme si?“ Odvedl ji k lavičce.

„Jistě. Chci vědět, proč tady jsem.“

„Tak… já nevím, jak začít…“

„Vem to od začátku, popořadě. Říkal jsi něco o nějakém jméně.“

„Dobře… mamka šla včera vybrat z tvého trezoru nějaké peníze. Trezor tam byl, ale byl zapečetěný a navíc je na něm jiné jméno, než jsi nám řekla.“

„Ale to bylo moje jméno.“

„Splést se nemohli. A ta pečeť… teď se podrž. V kouzelnickém světě jsi oficiálně několik let po smrti.“

Faith překvapením málem spadla z lavičky. „Co je to za hloupost?“ Ale musel mluvit pravdu. Proto jí nepřišel dopis ze školy. Žila u své rodiny zapomenutá, nikdo nevěděl, že existuje. Celý svět na ni zapomněl.

„Je to vlastně docela jednoduché. Zdědila jsi majetek, který ti chtěli Flamestormovi vzít – i když na tebe dostávali každý měsíc docela hodně peněz – a proto nějak přesvědčili kouzelnický svět, že jsi v osmi letech zemřela. Jak to udělali, to nevím. Asi v tom bude nějaká černá magie. Byla jsi ale oficiálně jejich dcera, takže v případě tvé smrti zdědí majetek Sisiella Flamestormová, protože je úředně tvou sestrou. Té ale ještě není semdnáct, takže tvůj nemovitý majetek dostali do správy její rodiče a trezor byl zatím zapečetěn, ale je z něj jednou měsíčně odesláno dvě stě padesát galeonů jejím rodičům. Kdyby ses objevila o měsíc později, až bude tvá sestra zletilá, už mohlo být pozdě, mohla peníze vybrat a převést na svůj vlastní účet. Už tak prodali tvůj dům a pozemky. Přišla jsi o polovinu majetku, který ti po právu náleží.“

Faith ho poslouchala s překvapeně otevřenými ústy. Má peníze! Zjevně spoustu peněz. Může začít nový život, jak se jí zachce. „Takže: na tom trezoru je čí jméno?“

„Tvoje skutečné.“ Bill se odmlčel a vzal ji za ruku. „Ty se totiž vůbec nejmenuješ Faith Theresa Flamestormová.“

„Jsi v pořádku?“

„Ano… jen překvapená.“

„Ještě máme chvíli čas.“

„Tak pokračuj, chci vědět všechno!“ zavřela oči a opřela si hlavu o jeho rameno. „Znám tu svou rodinu jako vlastní boty. Asi by mě zabili, hned jako dostanou všechny moje peníze.“

„Ano… paní Flamestormová má sestřenici Linette. Před sedmnácti lety přišla do jiného stavu. Dítě pokřtili jako Theresu Faythelynne Elizabeth Spencerovou a bylo posláno na vychování právě ke sestřenici do Londýna. Lord Theodore Spencer tě uvedl v závěti jako svou dceru a jedinou dědičku, ale bohužel se nenašel tajný oddací list tvých rodičů. Tvůj otec byl zabit Smrtijedy. V den tvých sedmnáctých narozenin jsi měla zdědit jeho majetek. Zbytek už víš.“

Přikývla. Její otec je mrtvý, a její matka? „Proč mě moje matka nikdy nehledala?“

„Nevím. Rodina ji poslala za perspektivním snoubencem do Ameriky. Tam o její minulosti nikdo nevěděl. Kdoví, jestli vůbec věděla, kde jsi. Vdala se tam a začala znovu jako novomanželka. Možná si myslela, že jsi mrtvá. Teprve dneska ráno jsme ji kontaktovali a ve dvě se má objevit.“

„Kolik je hodin?“

„Už bychom měli jít, jsou skoro dvě.“

Vedl ji chodbou do jakési kanceláře. Když vstoupila, posadil ji do křesla a zavřel dveře. Dívka sebou leknutí trhla, když se před ní znenadání ozval cizí mužský hlas: „Dobrý den, slečno Spencerová. Jmenuji se John Blacksmiths.“

Faith k němu natáhla ruku a on ji stiskl. „Dovolte, abych vám představil madame Davidsonovou, vaši matku.“

Faith se bezradně otočila, kam jí Bill naznačil dotekem na rameni, a natáhla paži do vzduchu.

„Co to má znamenat?“ ozval se zleva ženský hlas. „Copak ty mě nevidíš?“

„Ne,“ zašeptala Faith se slzami na krajíčku. „Mami!“

Linette Davidsonová přistoupila k dceři a objala ji. „Moje dítě…“ řekla pomalu, ale bez jakýchkoliv citů nebo mateřské lásky. „Proč mi to nikdo neřekl?“ Pohladila plačící dívku po vlasech a odtáhla se. „Jak jsi krásná,“ řekla.

Za nimi bouchly dveře.

„Richarde Flamestorme!“ vykřikla vztekle Faithina matka. „Chci od tebe slyšet vysvětlení, a to okamžitě!“

„Linetto…“ řekl podlézavě pan Flamestorm. „Faythelynnko!“ vykřikl afektovaně a přiskočil k Faith, která zhnuseně ustoupila a narazila do Billa. „Kam jsi zmizela? Báli jsme se o tebe, Přenášedlo tě odneslo bůhvíkam a… a nechápali jsme, kdo tě mohl unést, když všichni věřili, že jsi mrtvá, abys byla v bezpečí… raději jsme riskovali život vlastní dcery, než tebe…“

„Zmlkni, ty podlézavý hade!“ vykřikla Faith, obešla ho a znechuceně vyběhla ze dveří. Když se dostala k východu, někdo strčil nohu mezi zavírající se dveře. Faith uskočila do rohu. Kdoví, kdo to je…

„Tesso… nevěděl jsem, že sem přijde, nechápu, odkud se to dozvěděl,“ vyhrkl Bill.

„Počkejte!“ vykřikla za nimi Linette.

Bill vyvedl Faith z výtahu.

„Tessinko,“ řekla udýchaně její matka, „je mi to všechno tolik líto, kdybych jen věděla, že o tebe není tak dobře postaráno… Přijď na zmrzlinu. Nebo na kávu.“

„Půjdu,“ hlesla. „Kdy? Teď?“

Zaváhala. „Necháš mi chvíli času? Musím si na to zvyknout… nevěděla jsem, že svou dceru ještě někdy uvidím. Musím dneska ještě vyřídit nějaké neodkladné záležitosti... nebude to na dlouho. Nechám tady panu Weasleymu svoji adresu.“ Otočila se k Billovi a cosi hledala v kabelce. „Tady je moje vizitka. Moc děkuji vaší rodině, že jste se o ni postarali a vrátili mi ji. Kdykoliv budete něco potřebovat – cokoliv – ozvěte se. Já teď musím odejít.“ Políbila Faith a čelo a přemístila se pryč.

Faith překvapením div nezakopla při vystupování z výtahu. Její matka jí teď určitě vynahradí těch šestnáct let, kdy ji neviděla vyrůstat a netušila, jaká příkoří na ni páchají její pěstouni.

„Tesso,“ řekl Bill a vzal ji za ruku, „je toho teď na tebe moc, já vím. Ty nepříjemné právní záležitosti vyřídí paní Davidsonová. Možná dostaneš zpátky i dům a panství. Pomůžu ti sbalit věci. Mám ti pro něco zajet k Flamestormovým?“

Faith se zamyslela; jediné, co kdy měla, byl její tajně koupený svetr a ten teď má na sobě. Nemá tam nikde nikoho, s kým by se chtěla rozloučit. „Ne,“ řekla. „Nechci už mít s tou zkaženou rodinou nikdy nic společného. Toto je tečka za mým dosavadním životem. Už nejsem Faith; ty, Sirius, Molly, vy všichni a moje matka jste mi začali říkat Tesso, a tak…“ opřela se o kašnu, o které se možná nikdy nedozví, jak vlastně vypadá, a rukou rozehnala vlny, „od této chvíle jsem Tessa Spencerová.“