První kupé Malfoy, Crabbe a Goyle – ani omylem, druhé banda vyplašených prváků – málo místa, třetí plno, čtvrté plno, páté čtyři kury a prázdno – kdoví, kdo tady je, šesté plno…

Hermiona zavřela šesté dveře a navztekaně hodila pohledem po Ronovi. „Kdybych nevykecával s Patilovými, tak si někam sednem,“ zavrčela a už jen se setrvačnosti nakoukla do sedmého kupé. „Jé, volno… ahoj, můžem přisednout?“

„Jo,“ ozval se z kupé příjemný dívčí hlas.

Harry, Ron a Hermiona vešli dovnitř. U okna seděla drobná hezká dívka s vlnitými vlasy po ramena, ve kterých se jí míchaly odstíny zlaté, popelavé a sem tam i narezlé. Když si Hermiona sedla vedle ní, obrátila se k nim, zamávala řasami a rozpačitě se usmála. Harry si všiml, že na sobě ještě má mudlovské oblečení, a mohla být tak stejně stará jako on. Její oči byly listově zelené a na porcelánové pleti se nedaly přehlédnout.

„Tebe jsem tu ještě neviděl… kam chodíš? Já jsem Harry, to je Ron, tohle Hermiona. Moji nejlepší přátelé.“

Ron a Hermiona se na sebe podívali a Hermiona zrudla.

„Trinity Battleová,“ řekla dívka. „Jsem šestý ročník Nerel… ehm, Nebelvíru. Co se ti stalo?“

„Ale nic,“ zakryl si Harry jizvu ofinou.

„Tak to chodíš s námi,“ řekla Hermiona. „Ale ještě jsem tě nikdy neviděla…“

„Jsem tady nová. Ještě před měsícem jsem vůbec nevěděla, že nějaká kouzelnická škola existuje.“

„Tobě nepřišel dopis?“ zeptal se nechápavě Harry. „Ale ty přece nejsi mudla, že…?“

„Napůl jo.“ Trinity se na něj usmála. „Já si vždycky myslela, že jsem mudla úplně. Jenže pak jsem jednou v srpnu šla domů a v jedné tmavé uličce mě přepadli nějací lidi v černém s maskami – Smrtijedi. Chtěli, abych šla s nimi. Když jsem řekla, že to nikdy neudělám, jeden na mně poslal takové zelené kouzlo, co mě prý měli zabít, ale nic se mi nestalo. A potom mě zahnali do kouta a jeden říkal: „A máme tě, Asynje!“. Já jsem na něho křičela, že se asi splet a žádná Ásynje nejsem, přitom k němu natáhla ruku, chtěla jsem mu vrazit prsty pod klíční kost – dělám karate – a najednou mi z ruky vyrazilo bílé světlo a zabilo všech pět. Když jsem to doma povídala mamce, tak mi řekla, že jsem opravdu napůl Ásynje, protože můj otec je Ás.“

„Ásynje?“ vykřikla překvapeně Hermiona. „To jsou přece severští bohové! Jsou to nejmocnější bytosti na světě a dokonce si stvořili vlastní svět a v něm žijí. Prý dokonce mohou jít do světa mrtvých. Kouzelníci se jich bojí. Kdyby se jen jeden přidal na stranu Ty-víš-koho, jsme navždy ztracení. Ale ti se naštěstí o naše věci nestarají. Prý se jen zřídkakdy nějaký podívá na náš svět.“

Harry na Trinity zíral s otevřenou pusou. Napůl bohyně, nejmocnější bytost na světě! S ní by nad Voldemortem mohl vyhrát!

„Ano. Totiž, mamka toho moc nevěděla a myslela si, že budu normální dívka, dokud mě nepřepadli ti Smrtijedi, ale nejsem. Umím na sebe vzít podobu jakéhokoliv zvířete nebo člověka. Kdo je ten černovlasý muž, co se umí proměnit ve psa?“ zeptala se najednou.

Harry sebou trhl. Když se zmínila, že je zvěromág, vzpomněl si na Siria. „Můj kmotr… ty ovládáš nitrozpyt?“

„Ano… omlouvám se. Neměla jsem se ptát.“

„To nic.“