Nebelvírský tým se po tréninku shromáždil kolem Angeliny Johnsonové pro poslední instrukce na zítřejší zápas.

„Harry, už vím, kdo chytá místo Changové za Havraspár. Je to Ellyssiah LaRue. Asi už ji znáš, je to ta nová paťačka z Kanady. Je to prý nejlepší hráčka, co kdy měli, ale nedávno si něco udělala s rukou a delší dobu netrénovala – snad mezitím vyšla z formy…“ Angelina si povzdechla. „Nemám tušení, na čem lítá, ale prý je to Nimbus 2000, to je proti tvýmu Kulovými blesku ořezávátko… tak, končíme, jdem do školy. Začíná být nějak vedro.“

Když nebelvírský tým za velkého aplausu vycházel z šaten, byli všichni nervózní, protože jestli prohrají, ztratí šanci na školní pohár. Dvojčata se jala napodoboval Wooda a nabádat ostatní, aby hráli, jak nejlépe umí. Modří havraspárští už čekali venku a mezi nimi stála jen jediná dívka – Ellyssiah LaRue. O hlavu menší než Harry a nepřehlédnutelně krásná. Déja vu, pomyslel si Harry, když se na ni díval. Měla dlouhé platinově blond vlasy, hluboké fialové oči a pod modrým dresem dokonale štíhlou postavu. Ellyssiah se na něj usmála a Harryho polilo horko a zašimralo v žaludku a nebylo to z nervozity.

Proč se musí během hry pořád držet za ním, jako Cho? Lítala dobře a nutilo ho měnit směr a uhýbat jí z cesty. Významně na něj mrkala a házela na něj úsměvy. Měla krásné plné rudé rty a Harry z nich nedokázal spustit oči.

„Vzpamatuj se, krucinál!“ sykla na něj Angelina, když letěla okolo s Camrálem v ruce. „Nehraj si na gentlemana, nebo ti ta potvora vypálí rybník!“

Harry zapátral očima po Zlatonce. Koutkem oka zahlédl Ellyssiah, jak plavným obloukem oblétá Potlouk. Za ním se ozval rámus, nadávky a podezřele vlažný aplaus. Havraspárští střelili branku, ale…

„Faul!“ křičela mnohonásobně zesíleným hlasem profesorka McGonagallová. Jakmile se situace u branky vyřešila – bez protestů, protože o spravedlivosti rozhodnutí profesorky přeměňování nikdo nepochyboval – a madame Pomfreyová ošetřila brankáři vyhozené rameno, vznesli se všichni hráči do vzduchu.

Harry si najednou všiml zlatavého odlesku na zemi pár metrů od tribuny. Teď má příležitost! Ellyssiah se k němu teprve rádoby nenápadně blížila. Je o třicet metrů dále než on, tohle nestihne.

Dva metry, už už natahoval ruku, když do něj náhle cosi tvrdě narazilo.

Když se vzpamatoval a došlo mu, co se stalo, tři čtvrtiny tribun zklamaně ševelily a Zmijozel se škodolibě smál. Ellyssiah LaRue se sebrala ze země a rychlým pohybe si přejela pravou ruku.

„Jsi vcelku?“ zeptal se. Na rozdíl od zmijozelských nepovažoval za fér sednout zpátky na koště, pokud Ellyssiah nemůže pokračovat ve hře. Obzvlášť když už teď věděl, že je mu přinejmenším rovnocennou soupeřkou.

„Myslím, že ano. Naraženej loket.“ Její americký akcent byl roztomilý.

„Jdeme zpátky do hry,“ mávl Harry na rozhodčí.

Zkoumavě se na něj podívala a přetřela si naraženou ruku. „Takže tys ji nechytil? Nečekala jsem, že tady ještě budeš. Tak dobře, jdeme.“

Zlatonku nakonec chytil Harry, když byla jeho půvabná soupeřka zrovna otočená zády a prohledávala očima opačnou stranu hřiště. Nebelvír vyhrál 450:200. Přesto se na něj havraspárští usmívali, když si týmy tradičně po zápase podávaly ruce.

„Oliver by o tebe přerazil koště,“ smál se při oslavě v nebelvírské společenské místnosti Ron. „Ale kdybys v tu chvíli chytil Zlatonku, tak nemáme pohár zaručenej a musíme ještě porazit ty podrazáky ze Zmijozelu.“

Harry byl rudý až za ušima. Doteď nevěděl, jestli by to udělal, kdyby před měsícem Cho neodešla z tréninku Havraspárských uraženě uprostřed tréninku, protože jí někdo omylem odpálil Zlatonku Potloukem. Na chodbách ho nezdravila. Harry ji taky zdravit přestal. Jednoho dne totiž od jedné z jejích kamarádek zaslechl narážku na jejich loňský vztah a že se možná snaží získat Cho zpátky. Jemu už to bylo dávno jedno. Naopak doufal, že Cho už nebude nikdy mít zájem o něj, když je nebelvírský kapitán a něco znamená. A hlavně, tohle pubertální chichotání mu lezlo na nervy. Ginny a Hermiona a vůbec holky z Nebelvíru se nikdy tak trapně nechovaly!

Najednou zjistil, že je myšlenkami v havraspárské společenské místnosti, kde se neslaví, ale někde tam určitě s kamarádkami sedí Ellyssiah LaRue. Zdalipak má taky takový děsivý chichotající se chumel? Přeběhl mu z toho mráz po zádech. Nechápal to. Proč by ho měla zajímat nějaká nová holka z Kanady? Je sice krásná, ale… nezná ji. Vedle něj sedí Hermiona. Není tak krásná, je to obyčejná holka, ale je to skvělá kamarádka. Nejlepší, jakou kdy měl. Jen kdyby se každou chvíli nehádala s Ronem…

„Nespi!“ šťouchl do něj Ron se smíchem. „Slavíme!“

Září skončilo a ochladilo se. Koncem října neustále krápalo a studenti měli vesměs zkaženou náladu, protože se zdálo, že bude pršet i příští sobotu. Mělo se jet do Prasinek. Mezi třeťáky se rozšířila fáma, že výlet bude kvůli špatnému počasí zrušen.

V pátek večer seděl Harry s Ronem a Hermionou na křesílkách u krbu a už ani moc neřešili, kam se půjdou podívat. Z Prasinek už za ty roky viděla všechno. Hermiona dokonce tvrdila, že zaslechla Justina Finch-Fletchleye a Ernieho Macmillana bavit se o tom, zda tentokrát nezůstanou ve škole.

V jednu chvíli si všiml, že Hermiona má v knize ve skutečnosti rozložený dopis a píše odpověď. Nebylo těžké uhádnout, komu.

„Co je?“ zeptal se Ron.

„Ale nic.“

Hermiona už podruhé zmuchlala odpověď a hodila ji do krbu.

„Co to děláš?“

„Nic,“ odsekla.

„Neuhádnu,“ zavrčel Ron.

„No a? Je ti po tom něco?“

Harry se demonstrativně zvedl z křesla a opustil společenskou místnosti. Neměl na tohle náladu. A možná že tím ty dva přinutí, aby se tentokrát nehádali. Ještě ke všemu před čtvrtinou koleje.

Bloudil nazdařbůh chodbami, rozhodnut vrátit se nejdříve těsně před večerkou, až najednou zjistil, že stojí u dveří, které jsou mu povědomé. No ano! Tudy se chodí do sovince. Nenavštěvoval jej tak často jako ostatní studenti. Neměl žádné rodiče, kterým by psal.

Měl by navštívit Hedviku.

Když vystoupal po schodech nahoru, zjistil, že v sovinci nebude sám. Srdce mu poskočilo. U okna stála zády k němu dívka s dlouhými platinovými vlasy. Ellyssiah!

„A-ahoj,“ řekl. Proč si musí připadat jako idiot, když se baví s cizí holkou?

„Ahoj,“ zamumlala a vyhodila do vzduchu drobnou rezavou sovičku. „Nenech se rušit,“ řekla a sedla si na parapet.

Hedvika potěšeně zahoukala a slétla Harrymu na nastavenou ruku.

„Tak je krásná,“ ozvala se Ellyssiah. „Sněžná, že?“

„Chceš si ji pohladit?“ Harry využil odvahu, která se v něm najednou odněkud vzala, a přisel si k dívce na parapet. Všiml si, že má zarudlé oči. „Co se stalo?“ vyhrkl trochu zbrkle.

„Vždycky jsem si říkala, čí asi je. Když jsem tady byla.“

„Býváš tady často?“ Další idiotská otázka.

„Ano. Píšu si hodně s kamarádkami ze školy.“

„Myslel jsem si, že tě tady potkám s kamarádkami z Havraspáru.“

„To je úplně jiné. Vždyť je znám teprve dva měsíce.“ Na chvíli se zdálo, že opět upadne do osamělé zamlklosti. „Víš, ono je to těžký. Já se tady s holkama moc nebavím. Changová s Edgecombobou rozkecají po koleji i to, co neví. Tady se nemůžu s nikým otevřeně bavit, vím, jak by na mně koukali. Předloni byl zavražděn Changové kluk,“ řekla náhle. „Tys ho prý znal, že?“

„Všichni ho znali. Byl to skvělý kluk, každý ho měl rád.“ Téma rozhovoru se Harrymu přestávalo líbit. „Všichni z toho byli dost špatní.“

„A nechtěl by ses o tom se mnou bavit, že?“

„Co?“ Nějak nechápal, na co naráží. „Jak to myslíš? My… se o tom nedokázali bavit ani mezi sebou.“

„Psát si o tom je lehčí než o tom mluvit,“ povzdechla si Ellyssiah. „Ach ano, vím to líp, než bych chtěla.“ Natáhla ruku a pohladila Hedviku po křídle.

„Proč jste se vlastně stěhovali?“ pokusil se Harry změnit téma.

„Táta je odborník na transfiguraci a dostal už dříve pár nabídek vést tady výzkum.“ Odmlčela se. „Umíš držet tajemství?“

Harry přikývl.

„Koncem července v centru Montrealu srazilo auto moji nejlepší kamarádku.  Víš – já jsem sice už pár let na ryze kouzelnické škole, ale znala jsem ji snad od jeslí. Nejsme tam na internátě, vídala jsem se s ní každý den po škole. Někteří to ale nechápou. Týden na to mě můj kluk vyhodil od sebe, že jsem ubrečená slepice a mohla už jsem se z toho vzpamatovat a nebrečet kvůli blbé mudlovské šmejdce. Dala jsem mu kopačky a od té doby ho nechci vidět, ale taky mě to dost vzalo. Táta se pak rozhodl, že tu poslední nabídku vezme, že to pro mě bude lepší. Měl pravdu. Tady mně ji nic nepřipomíná.“

Jejich prsty se nad Hedvičiným peřím letmo dotkly a Harry ji v náhlém popudu vzal za ruku.

Všem se velmi ulevilo, když je ráno probudilo jasné sluneční světlo. Harry věděl přesně, kdy vyšlo. Do rána totiž nemohl usnout a neklidně se převaloval. Když přišel zpátky do koleje, většina studentů už naštěstí spala a nikdo se ho ani neptal, kde byl, i když venku trochu zmokl a pořád se nemohl zbavit iracionální představy, že má na tváři vedle ucha otisk Ellyiny rtěnky, jak se s ním loučila za rohem před vchodem do havraspárské koleje. Byla to pitomoct. Elly nepotřebovala žádnou kosmetiku, aby byla neuvěřitelné krásná.

Ron tak vypadal, že špatně spí. Ve čtyři ráno ho Harry slyšel, jak poslepu otevírá a o chvíli později zavírá okno. V sedm se pak najednou posadil na posteli, až se Harry lekl. „Kolik je?“ zívl.

„Sedm.“

Ron zavyl a padl do polštáře. „Šel bych zase spát, ale už to nemá cenu. Harry – jak nejlíp vysvětlit holce, že jsi pochopil, že jsi totální ignorant a vůl?“

Harry na něj vyvalil oči a málem spadl z postele. „Cože?“

„Když jsi včera vyrázoval ze společenky a Hermiona hned po tobě nahoru do ložnic, seděl jsem hodinu u krbu a přemýšlel, jestli se zase chovám jako vůl. Jako už kolikrát. A pak si ke mně přisedla ségra a bavili jsme se o tom asi do půl jedné. Věděl jsi, že se Hermiona s tím Bulharem už na jaře rozešla?“

„Ne.“

„Už od srpna má jinou. Prý jí ty dopisy nevadí. Říkala, že on si píše s půlkou svého ročníku, deseti dalšími lidi z Bradavic a ještě snad s někým z Krásnohůlek. A já si myslel, že si půjčím od Hagrida lopatu a půjdu se zahrabat mezi dýně. Prostě nejsme jediní kamarádi, na které má nárok, chápeš, jak to myslím. Můžu tě o něco poprosit?“

„Ano?“ Harry nevycházel z údivu.

„Mohl by ses pod nějakou záminkou od nás zdejchnout pryč? Chci Hermionu pozvat do čajovny a pobavit se o tom. Jsme nejlepší přátelé od prváku. Nechci to takhle zkazit.“

„Já už si něco vymyslím,“ kývl Harry. Přece nenechá kamaráda ve štychu.

Ale vymyslel to, až když potkali při vystupování z kočárů Elly.

Dala si čokoládu. Říkala, že poslední dobou konzumuje až moc sladkého, ale dneska zase nemůže odolat. Harrymu nepřipadalo, že by jí to nějak uškodilo. Ginny si jednou stěžovala, že jí stačí podívat se na bonbón z Medového ráje a přibere tři kila, zatímco její kamaráda spořádá, na co přijde, aniž by to na ní bylo jakkoliv vidět.

Harry si objednal taky. Servírka jim přinesla dva poháry s bílou pěnou a skořicí vysypanými srdíčky. Elly potlačila smích.

„Je to už dlouho, co jsem byla s klukem na prvním randě,“ přiznala. „Už ani nevím, jaké to je, nic o sobě nevědět.“

„Jak dlouho jste spolu chodili?“ Chyba číslo jedna. Zásadně se nebavit o bývalých láskách na prvním rande. Hlavně ne o těch vlastních.

„Dva roky. Připadá mně to jako celá věčnost. A ty?“

„Eh… já už jsem dlouho sám. Jen jsem byl pár týdnů s Cho Changovou. Byl jsem do ní ale zamilovanej dva roky. Pak jsem zjistil, jaká je, a…“ Včas se zarazil. Ani by se teď nedivil, kdyby se Elly zvedla a odešla bez zaplacení neznámo kam.

„Mně to trvalo o dost déle. Ale máš pravdu, je lepší být sám než chodit s někým, s kým si nerozumíš.“

„Jak dlouho hraješ famrpál?“

„Tři roky.“

„Já už pět. Nabrali mě hned v prváku. Není to obvyklé, ale nikoho jiného tehdy nesehnali.“

„Já vlastně… ve škole nehraji. Trénovala jsem o sobotách mimo školu ve famrpálové přípravce Montrealských mrožů. Myslím že je docela naštvalo, když jsem oznámila, že končím, protože se stěhuji do Anglie V Kanadě na školách žádný školní přebor nemáme. Je to docela škoda.“

Její něžné drobná ručka spočívala na stole vedle podšálku. Harry ji vzal a pohladil po dlani.

„Připadá mě, že to tady každý hodně prožívá. Ale spíš se mi zdá, že je to vůbec kvůli soupeření mezi kolejemi, protože když jsme hráli proti Zmijozelu, tak nám i fandil Mrzimor a Nebelvír.“

 „Máš pravdu. Zmijozelští se s ostatními nemají moc rádi. Už asi od dob, kdy se zakladatel jejich koleje pohádal s ostatními a opustil školu. A hlavně poslední dobou jsou někteří z nich až moc vidět. Třeba Malfoy. Co nastoupil do prváku, háže ostatním klacky pod nohy a dělá problémy. Půlka školy doufala, že ho nešťastnou náhodou shodíš z koštěte,“ uchechtl se Harry.

„Popravdě měla jsem chuť to udělat, když mi podpálil to koště.“

„Nemůžu mluvit za ostatní, ale nebelvírská kolej by ti přišla poděkovat osobně. Po jednom.“

Elly se z té představy rozesmála.

„I když Hermiona by asi zůstala demonstrativně sedět, ona tohle nemá ráda,“ dodal.

„Hermiona?“

„Ta holka, se kterou jsem přijel.“

Elly zamrkala. „Už vím. Já myslela, že sis k nim jen přisedl.“

„Ne. To jsou oba moji nejlepší přátelé. Jsme si hodně blízcí už pět let.“ Jakmile to dořekl, nejraději by si ukousl jazyk. To kvůli Hermioně se na něj Cho naštvala. „Ehm… doufám, že ti to nevadí.“

Zavrtěla hlavou. „Proč by mělo?“

„Některým lidem připadá divný, že se přátelím s holkou,“ přiznal Harry. „Každej hned čeká, že spolu něco máme.“

„Já se taky kamarádím s klukama. Ale taky už mě s jedním podezírali. Přitom jsme oba měli někoho jiného.“ Napila se čokolády. „My sportovci to možná vidíme jinak než normální lidi,“ zavtipkovala. „Ach jo. Už abychom vyrazili zpátky do školy. Mně se vůbec nechce.“

O půl hodiny později už čekali na nádraží na kočáry. Po Ronovi a Hermioně stále nebylo ani vidu, ani slechu.

„Možná odjeli dřív,“ napadlo jo. Kdoví, jestli se zase nepohádali…

Do školy tedy odjeli sami.

„Nechceš se ještě večer vidět?“ navrhla najednou Elly. „Chtěla bych se zase projít venku kole jezera. Nebo si sednou na astronomickou věž. Dokud ještě není sníh.“

„To by bylo skvělý. Hned po večeři?“

„Po večeři. Skvělé.“ Vlepila mu pusu a rozběhla se za svými spolužáky.

Ke jeho překvapení Ron ani Hermiona ještě nebyli v koleji. Rona nenašel ani v ložnici. Možná se Hermiona vrátila a zalezla do té své a Ron je ještě v Prasinkách a koleduje si tam o školní trest a body dolů, jak mu Hermiona určitě zítra uštěpačně připomene. Připadal si trochu divně, když se chystal na večeři a těšil na Elly, místo aby se po nich sháněl.

U stolu potkal Levanduli s Parvati. „No konečně,“ řekla Parvati, když si sedl vedle ní. „Kde jste nechali Hermionu?“

„Ona není u vás?“ zeptal se Harry překvapeně.

Parvati zavrtěla hlavou. „Naposledy jsem ji viděla ráno na nádraží.“

Tohle už začínalo být velmi podivné. Harry se rozhlédl po síni, zjistil, že Elly ještě nepřišla, a rychle přešel k učitelskému stolu k profesorce McGonagallové.

„Vím o tom,“ odpověděla na jeho otázku, „přijeli čtvrt hodiny pozdě. Za tohle trest nedostali, nemějte obavy, pane Pottere.“

Takže ti dva už jsou zpátky. Možná šli do knihovny. Ale to už není Harryho starost. Měl na večer jiné plány.

Vrátil se opět těsně před večerkou. Když prošel portrétem, zvedlo se k němu několik zvědavých tváří. Známou trojku od výletu v Prasinkách nikdo neviděl a beztak už se vyrojily teorie, že všichni přišli pozdě a za trest vytírají podlahu v šestém patře. Harry neměl chuť nikomu nic vysvětlovat a šel rovnou do pokoje. Vlastně byl po dnešku unavený. Ale šťastný jako už dlouho ne.

Ron se objevil o půlnoci. Pokusil se potichu vplížit, ale zakopl o čísi pohozenou botu a mimochodem tím potvrdil, že je vzdálené příbuzný s Tonksovou.

„Kde seš?“ zahuhlal Harry zpod deky.

„Zrovna ty se mně na to ptej,“ uchechtl se Ron a zalezl do postele. „Nepovím.“

Oznámení o sňatku novomanželů Potterových, uzavřeném během letní dovolené, zastihlo manžele Weasleyovy na svatební cestě v Paříži. Hermiona prohlásila, že je to lepší řešení než se dohadovat, zda se bude svatba konat v Kanadě či v Británii, zato Ron si prostě stál na svém, že se ti dva jednoduše ráno rozhodli vzít a odpoledne už byli na radnici.