Severus Snape zavrčel na chrlič heslo a vešel do Brumbálovy pracovny. Proč si ho Brumbál pozval na kobereček? Že by kvůli tomu lektvaru, co donutil Longbottoma vyzkoušet na sobě? Ale vždyť mu tyhle vyučovací metody vždycky toleroval a to Longbottom místo protijedu na otravu námelem uvařil extra silné projímadlo.

„Dobré ráno, Severe,“ řekl Brumbál přívětivě. Tak Longbottom mu asi v žaludku neleží. „Něco bych od vás potřeboval.“

„Ano?“

„Slyšel jste někdy o el-Amarnské škole černé magie?“

Snape přikývl. Přihořívá. Nový učitel obrany proti černé magii prvního září nenastoupil, protože to na poslední chvíli odřekl, a tak za něj už měsíc učil Severus a dokonce se k němu doneslo, že je docela snesitelný. „Znám odtamtud jednoho kouzelníka, co tam učí.“

„Profesora Rageba?“

„Samozřejmě.“

Brumbál neřekl nic – o Snapeově smrtijedské minulosti věděl svoje. „Nuže, pan Rageb mě požádat o laskavost. Jeho dcera Amber –“

„Ale Hakki přece nemá děti,“ skočil mu do řeči Snape. „Nikdy se neoženil.“

„Severe, nechte mě prosím domluvit,“ podíval dále Brumbál a nalil Severovi skleničku bourbonu, „Amber opravdu není jeho dcera, máte pravdu. Je to jeho neteř, dcera Wahiby Ragebové. To jméno taky znáte, že?“

Severus přikývl, posadil se a napil z nabízené skleničky. „Wahiba byla jedna z nejmocnějších čarodějek z el-Amarnské školy, ale nechala se strhnout na Voldemortovi stranu, protože ho milovala,“ řekl. „Je to asi tak… třicet let? Když se to všechno rozjelo, zmizela z Anglie. Slyšel jsem – myslím, že od Lucia Malfoye – že zemřela při porodu…“ Položil skleničku a vzhlédl. „Mám hádat, kolik je slečně Ragebové let?“

„Dvacet šest,“ řekl Brumbál rovnou. „A co jsem vám chtěl říct, než jste mě přerušil – Amber je ještě lepší než její matka. Nejlepší žákyně, jakou kdy Hakki znal. Chce dělat učitelku, půjde sem na praxi jako učitelka obrany proti černé magii.“

„A raději ji chcete mít tady,“ dodal Severus. Jako jeho. „A co chcete ode mě?“

„Abyste ji vyzvedl v Londýně na letišti. Měla by dorazit dnes večer v devět. Chci, abyste tam byl vy, kdyby se něco stalo.“

„Dobře,“ přikývl Severus a podíval se na hodiny. „Jdu se připravit.“

„Severe,“ řekl za ním Brumbál, když za sebou chtěl zavřít dveře, „ona to ještě neví. A nemusí to vědět.“

Severus přikývl a práskl za sebou dveřmi.

O hodinu později stál v příletové hale a rozhlížel se po cestujících shromažďujících se kolem pásů, po kterých jim přijížděla zavazadla. Snape se podíval na strop – ti mudlové jsou fakt promitivní – a přešlápl, protože v mudlovských džínsách a svetru s rolákem se necítil dobře, ačkoliv obojí mělo jeho oblíbenou černou barvu. Tady v hale bylo tepleji než venku, o dost.

Já snad vylezu na strop, pomyslel si a nakopl stěnu, když se na příletové tabuli objevil u linky Káhira-Londýn nápis Zpoždění 50 minut. Další hodina mezi mudly, kteří v něm začínali probouzet patnáct let dřímající vražedné instinkty…

O necelou hodinu později na ten strop málem vylezl doopravdy. Amber Rageb-Raddleovou by nepřehlédl nikdo – dokonce ani případní Smrtijedi, kteří by ji tady hledali. Měla zlatě vyšívaný tmavorudý hábit až na zem, přes který vynikla pružná postava, na očích tmavé sluneční brýle a vlasy jí zakrýval dlouhý růžový závoj, který za ní vlál jako rytířská zástava.

Severus k ní vztekle vystartoval. „Co si sakra myslíte, že děláte!?“ zasyčel na ni místo pozdravu. „Nechcete si ještě vzít transparent s nápisem „Tady jsem“?“

Mladá žena se lekla, o krok od něj ustoupila a sundala si brýle a šátek. Měla po pás dlouhé vlnité černé vlasy, jaké by v každé ženě vyvolaly závistivý povzdech, a pohled jako tajemná princezna z Tisíce a jedné noci. „Takhle se u nás v Egyptě chodí běžně, víte?“ odsekla melodickým hlasem a sjela ho jantarovýma očima od hlavy až k patě. Severovi to nebylo dvakrát příjemné. Vypadala jako arabská dáma, jen měla světlejší pleť a byla trochu vyšší, ale ten pohled, to byl přezíravě opovržlivý pohled lorda Voldemorta. „A vůbec, kdo jste?“

„Severus Snape,“ řekl. „Profesor, jestli chcete vědět, jak mě máte oslovovat. Kde máte zavazadla?“

Ukázala za sebe. „Takže jste to opravdu vy… profesore Snape.“

„Raději si to dejte zpátky na hlavu,“ zavrčel a měl sto chutí třísknout téhle primadoně s kufrem o zeď. Tentokrát mu vyfoukla jeho místo ona. „Já si bohužel nepamatuji, jak vypadala vaše matka.“

„Co prosím?“ zeptala se s nepokrytým překvapením.

„Zapomeňte na to,“ řekl rychle. Úplně se přestal ovládat a málem to bylo venku. „Prostě si schovejte obličej, není tady dvakrát bezpečno. Byla jste někdy v Bradavicích?“

„Ne.“

Ještě lepší… „Tak dobře, kufry tam pošlu a s vámi se přemístím.“

Ragebová udiveně zvedla nádherně klenuté obočí, ale neřekla nic. Severus ji oběma rukama pevně objal kolem pasu. Dalo mu dost práci soustředit se na kouzlo, když na jeho smysly zaútočila omamná vůně a hebký dotek jejích vlasů na ruce. Místo na její dokonale hladkou bronzovou pleť se raději podíval na svítící tabuli příletů.

Přemístil se do Prasinek na nádraží a nenápadně se rozhlédl, jestli je čistý vzduch, než Ragebovou pustil a ustoupil od ní. Těch pár kouzelníků, co znuděně čekali na vlak, si nevšimlo ničeho neobvyklého – Severus ani po letech neztratil reflexy jednoho z nejlepších Voldemortových zabijáků. Jenom se zvědavě a toužebně ohlíželi po Ragebové.

„Dovolíte?“ řekl Snape a aniž si počkal na odpověď, proměnil její šátek v dlouhý tmavý plášť s kapucí. Ragebová si ho se zájmem prohlédla. Snape ji chytil za paži a co nejrychleji odvedl do Bradavic. Nejkrásnější žena, co kdy kráčela po bradavických pozemcích, navíc dcera lorda Voldemorta a obávané Wahiby Ragebové, která mu přišla ukrást místo učitele obrany proti černé magii, které dočasně zastával… Hlavou se mu honily věci jako „to mi byl čert dlužen“ a „jak potkám Brumbála, s chutí ho nakopnu do spodní části zad“. Když byla Ragebová schovaná pod pláštěm, moc pozornost nebudila, kromě toho, že se jí jednou povedlo o něj zakopnout. Snape ji chytil a naschvál zrychlil krok.

„Dobré ráno,“ oznámil Brumbál Velké síni u snídaně a všichni jako na povel ztichli, protože bylo jasné, že se děje něco zajímavého. „Vyruším vás od snídaně jen krátce – chci vám oznámit, že včera večer dorazila do školy naše nová profesorka obrany proti černé magii – Amber Safira Ragebová.“

Dveře se rozletěly a dovnitř vstoupila mladá žena s hustými černými prstenci vlasů. Měla na sobě bleděmodrý hábit, který zvýraznil její hedvábnou snědou pokožku a dokonale tvarované tělo. Usmála se na zírající studenty plnými rudými rty a posadila se na na dlouhou dobu prázdné místo u učitelského stolu. Ve Velké síni by bylo slyšet spadnout jehlu.

„Dobré ráno,“ řekla Amber třídě a sklonila hlavu k třídní knize. Vlasy si nechala rozpuštěné a oblékla si bleděmodrý hábit z hedvábí a přes něj dva šátky, zelený a černostříbrný. Kvůli jistým kolegům si je raději na snídani nevzala, už tak na ni celá škola zírala. I teď, když promluvila, to ve třídě zašumělo. „Jmenuji se Amber Ragebová – to už jste určitě slyšeli – a budu vás zbytek roku učit obranu proti černé magii. Jsem tady nová, takže prosím, abyste se ozvali, až přečtu vaše jméno.“

Brownová a Patilová po ní házely vražedné pohledy, Grangerová očividně vyčkávala, co z Amber vypadne, než se k nim přidá, Thomas s Finniganem přestali kecat, jen aby se zahlásili, a Potter s Weasleym cosi vyváděli v zadní lavici a řehtali se do hrsti.

„Tak,“ řekla a elegantním pohybem vstala do stolu. „Hodina může začít, až mi pánové Potter a Weasley poví, co je tak pobavilo.“

Pánové se zatvářili, jakoby spolkli citron, nasadili nevinné obličeje typu „nevím, o čem to mluvíte“ a Weasley podnikl první pokus zachránit si pověst: „No… tady Harry tvrdí, že jste Indka, ale já si myslím, že je dost vedle…“

„Jsem Egypťanka.“ Podívala se na Pottera. Něco schovával v ruce. „Ale na tom nezáleží, přišla jsem vás sem učit. Jestli s sebou nemáte nic, na čem se dá sedět venku, dojděte si pro to do koleje. Sejdeme se ve Velké síni za pět minut a půjdeme si ven procvičit pár kouzel.“

Studenti ožili a jako na povel se podívali z okna, kde už po dešti stihla uschnout tráva a svítilo sluníčko, ale nebylo horko.

Amber si oddechla – na prváky, které měla první hodinu, to fungovalo, ačkoliv tu smečku sháněla dohromady docela dlouho a měli problém se soustředit na výklad, když po sobě mohli házet blátem. Nakonec se jí povedlo je zkrotit a všichni se do konce hodiny naučili sušící kouzlo. U šesťáků zrovna nadšenou odezvu nečekala.

Třída byla nastoupena ve Velké síni už za čtyři minuty.

Z toho, co jí pověděli kolegové, Amber věděla, že Potter je na vyšší úrovni než jeho spolužáci, prý dokonce tajně doučoval lidi, co byli i o ročník výš – takže rozdělila ostatní do dvojic a jeho si nechala pro sebe. „Prosím vás,“ řekla ještě, „žádná nebezpečná kouzla. Máte za útok jen odzbrojit protivníka. Berte to jako rozcvičku.“

Studenti se rozestavěli proti sobě a Amber s Potterem zaujali místo na kraji, Potter zády k ostatním, takže Amber viděla na všechny. Než vůbec zvedli hůlky, ozvalo se vzadu zapraskání a výbuch smíchu.

„Ale no tak… jestli to přeženete, McGonagallová mě zabije, pokud nebude Pomfreyová rychlejší…“ Amber měla výbornou paměť. Od svých tří let nic nezapomněla, a tak jí stačilo prohlédnout si rozvrhy a měla vždy přehled o tom, co kde kdo učí. Tihle měli jako další hodinu mít přeměňování se svou ředitelkou koleje.

„Expelliarmus!“ zahulákal Harry Potter.

Amber použila zrcadlové zaklínadlo – ale nějak to nefungovalo tak, jak mělo. Zareagovala bleskově a strhla hůlku doleva. Kluk se na ni nechápavě podíval. „Stává se to,“ pokrčila rameny. Takže on má taky v jádru hůlky pero fénixe… pokud věděla, takové hůlky byly na světě jen tři, jednu míval lord Voldemort a o té třetí až doteď nic nevěděla. Když si ji vybírala v obchodě, Hakki říkal, že takové hůlky mívají velmi mocní kouzelníci, ale vypadal, že mu to dělá starosti.

„Už se mi to stalo,“ řekl Potter a civěl na ni jako na ducha.

„Stačí!“ zavolala Amber na poslední čtveřici. Dva spolu šermovali klacky, které někde sebrali, a další dva se navzájem marně snažili odzbrojit. „Jestli chcete, sedněte si do kruhu, můžeme zůstat venku.“

Třída jako jeden muž vytvořila kruh a volné místo pro Amber zůstalo mezi Grangerovou a Thomasem. „Všimla jsem si, že nikdo z vás nepoužil zrcadlové kouzlo,“ řekla. „Probírali jste je?“

Studenti se po sobě podívali a zavrtěli hlavami. „Leda teoreticky, ale to jsem zaspal,“ prohlásil Weasley.

„Aha.“ Amber zvedla oči ke stropu – na její předchůdkyni nadávala celá škola. Zůstaly jí po ní vyumělkované nicneříkající poznámky a růžově zarámovaný obrázek koťat. Asi to tak vypadalo i předchozí roky – po komsi dokonce našla jen testy z knih Zlatoslava Lockharta. Z jednoho roku nenašla vůbec nic, jen zapomenutou bednu s nápisem „bubák – Harry“ (naštěstí v ní nic nebylo) a nákresy nějaké překážkové dráhy. Když se na to ptala Brumbála, dozvěděla se, že ten rok tady učil nějaký vlkodlak a sice považoval pořádek za sprosté slovo, ale pedagogických buněk měl víc než všichni učitelé za posledních deset let dohromady. Jediný Snape jí přenechal použitelné detailní záznamy.

Stoupla si doprostřed kruhu. „Pro začátek nezapomínejte, že zrcadlové zaklínadlo není samospasitelné – proti protivníkovi silnějšímu než jste vy vám nebude platné. Nejdříve vám to ukážu – pomůže mi někdo?“

Grangerová se zvedla dřív, než Amber dokončila otázku.

„Děkuji. Pošlete na mně nějaké kouzlo – jakékoliv…“

„Nevidím nic špatného na způsobu jakým vedete hodiny, Amber,“ řekl Brumbál. „Opravdu, vede se vám nad očekávaní dobře. Studenti mají k vašemu předmětu trochu averzi po zkušenosti s vaší předchůdkyní a taky protože je měsíc učil profesor Snape, který… není ve škole oblíbený.“

„Jeden problém tady ale je,“ řekla Amber. „Šestý ročník Nebelvír. Chodí tam ten kluk, co… vy víte, koho myslím. Vzala jsem si ho do dvojice na duel a měli jsme náhodou úplně stejné hůlky. Sice jsou velmi vzácné, ale měla jsem si dát pozor… a hlavně, ten kluk se choval dost divně. Vlastně celá třída. Co jsem udělala špatně?“

„Harrymu se tohle už jednou stalo. A nebyla to pro něj dobrá zkušenost. Vysvětlete to třídě příští hodinu, vy už si poradíte. Profesorka Prýtová vás včera viděla venku a vychvalovala do nebe vaše umění improvizovat. Ale s Harrym Potterem raději bojovat nezkoušejte. Ten chlapec je trochu zbrklý a nechci, aby se mu jeho vinou něco stalo.“

„Já bych nikdy nepoužila žádné nebezpečné kouzlo na dítě –“

„To dítě bojuje lépe než leckterý dospělý kouzelník, Amber.“

Na chodbě potkala Snapea. Ten jediný se k ní pořád choval chladně, všichni ostatní si ji hned oblíbili. Ale Snape se takhle prý choval ke všem.

V úterý ráno měla na první hodinu první ročník Zmijozelu a pak šestý Nebelvíru. V bdělosti si studenti nezadali a Amber pojala podezření, že obě třídy vstávaly krátce před zvoněním, protože šesťáci měli předtím dějiny čar a kouzel.

„Dobré ráno. Venku leje, takže si dneska dáme rozehřívačku na chodbě. Komu se povede zrcadlové kouzlo, může se vrátit do třídy. Pokud se vám to nepovede do pěti minut, má proti sobě zřejmě příliš silného soupeře, i když to není pan Potter.“

Kdosi se uchechtl.

„Vy ve třídě si klidně můžete zahrát karty, než se to naučí i ostatní. Ale prosím o ohleduplnost, vedle se učí.“

Nakonec jí zůstali jen Longbottom, Finnigan a Patilová. Střídavě dva postavila proti sobě a třetího si vzala na starost sama, dokud nemohla poslat do třídy Finnigana. Pak sledovala Patilovou a Longbottoma při kouzlení a radila jim. S Longbottomem se ještě chvíli trápila, než si všimla, že má špatný přízvuk v zaklínadle a nemůže se toho zbavit. Nakonec mohla poslat do třídy i jeho a začít výuku.

„… na jednu věc byste si měli dát pozor,“ řekla ke konci hodiny, „a to jsou totožné hůlky vás a vašeho soupeře. Kouzla, která vyšlou proti sobě, nefungují, místo toho se vaše hůlky spojí a začnou se dít nepříjemné věci – například se z paměti vaší hůlky vynoří poslední provedená kouzla. Což vám asi neudělá radost, pokud jste dneska ráno uklízeli kouzlem navštívenku vašeho domácího mazlíčka. Pokud včas přerušíte kontakt, nic se nestane. To jsem minulý týden provedla já, protože pan Potter má stejně hůlku jako já, o čemž jsem neměla tušení.“

Potter a Weasley s Grangerovou se stále tvářili všelijak. Když si Amber sbírala věci a přemýšlela, co proti ní ta trojka pořád má, chytil ji náhle Potter za ruku. Amber vylekaně ucukla. Paže ji začala pálit.

„Promiňte,“ řekl, „ale nevnímala jste mě…“

Amber přikývla a ignorovala bolest v ruce. „Ano?“

„Znáte někoho dalšího, kdo má v hůlce stejné jádro?“

„Proč?“

„Jen se ptám.“

Weasley do něj strčil.

„Ještě… víte asi, že pero fénixe je nejvzácnější jádro na světě… víte taky o tom, že stejnou má i lord Voldemort?“

Amber se narovnala. Tak proto…? „Ach tak… ano, to jsem věděla.“

„Aha… jen vám to chtěl říct, kdybyste to náhodou nevěděla… nashle.“

Když odešel, shrnula si rukáv. Její oblou štíhlou ruku nyní hyzdily čtyři zarudlé skvrny – otisky Harryho ruky. Nechala věci na stole a zamířila na ošetřovnu.

„Tady jste,“ chytil ji za popálenou ruku Snape, „potřebuji od vás…“

Amber se mu s bolestným syknutím vytrhla.

„Co se vám stalo?“

„Já nevím…“ Ani se nepohnula, když jí Snape shrnul rukáv. „Dotkl se mě Potter, dřív jsem si ničeho nevšimla.“

„Zatracenej kluk,“ zamumlal pro sebe Snape, vzal ji za paži a táhl někam ke schodům, „je samé problémy. Schovte to, nikdo vás nesmí vidět!“

„Ale ta popálenina potřebuje ošetřit…“ namítla.

„Já vám to ošetřím.“ Sešli po chodech do sklepení. „Mám čerstvou mast na magické popáleniny. Posaďte se,“ řekl jí v kabinetě a chvíli cosi hledat na stole. Pak vzal skleněnou lahvičku, přitáhl si druhé křeslo a vzal ji za ruku. Rudé rány jí natřel tlustou vrstvou masti a převázal obvazem. Počínal si přitom velmi jemně a soustředěně. Když se sklonil a hledal konec náplasti, zavanula k ní slabá vůně koření. „Ten obvaz si nechte radši až do rána. A zítra… můžete k večeru přijít? Vím, jak vás toho problému zbavit.“

„A-ano… můžu. Díky.“

„Co si o ní myslíš teď? Havraspárští říkali, že přišla o čtvrt hodiny později a měla obvázanou ruku.“

„Mohla klidně někde upadnout, jestli se tady nevyzná,“ řekl Ron. „Co blbneš?“

„Spálila se o mě. Není ti to povědomé?“

„To, že má stejnou hůlku, ještě nemusí znamenat, že má něco společného s Ty-víš-kým. Černou magii ovládá spousta kouzelníků, na jiných školách se normálně učí. Vždyť přišla odněkud z Káhiry.“

„Tell el-Amarnské školy magie.“

„To je detail, Hermiono.“

„Není. Je to nejstarší a nejprestižnější vysoká kouzelnická škola na světě. Kdyby se mi tam povedlo dostat, budu ráda, když vůbec prolezu. Berou tam jen pár desítek lidí z celého světa. A jestli tam byla v černé magii nejlepší… tak si můžeme fandit, že nás učí.“

„Víš to jistě, že říká pravdu?“

„Harry, kdyby měla něco společného s Ty-víš-kým, tak sem nepřijede učit a nebude se s tím tajit. Brumbál si dává sakra pozor, koho sem vezme, tohle by před ním neutajila. Nelže, tím jsem si jistá. Ona opravdu ví, co učí.“

Amber se nadechla, zaklepala na dveře Snapeova kabinetu a přemýšlela, jestli si nestopnout, za jak dlouho ji jimi zase vykope ven. Ten chlap neměl rád nikoho, ale ji nesnášel obzvlášť – proč, to nevěděla, ale z jistých narážek profesora Brumbála pochopila, že si brousil zuby na její místo.

„To jste vy? Pojďte dál.“

Podal jí sklenici s něčím krvavě červeným. Když přičichla, dokonce to bylo i cítit jako krev. „Co to je?“

„Ochranný lektvar,“ řekl Snape. „Pottera se nemůžete dotknout, protože… je kouzlem chráněn proti někomu, kdo je s námi pokrevně spřízněn. Tenhle lektvar funguje podobně – přenese tu ochranu i do vaší krve.“

„Snad to není…“

„Ne.“ Poprvé viděla Snapea pobaveně se usmívat. „Krveochranný lektvar. Je v něm jen kapička krve.“

„A proč se mi to stalo? Kdo z mého rodu mohl toho chlapce ohrožovat?“

„Co víte o svém rodě?“

Amber zaváhala. „Vlastně… zas tolik ne.“ Donutila se vypít vše najednou. „Tak… já zase půjdu.“

„Ne, počkejte. Chtěl jsem vám něco říct. Myslím na to už od včerejška.“

„Ano?“ Půvabným pohybem se obrátila a hustá tmavá hříva za ní zavlála.

„Já… choval jsem se k vám špatně. Dostala jste práci, na kterou si brousím zuby. Ale jste lepší, než bych kdy mohl být.“

O víkendu se Amber vydala do Prasinek, protože potřebovala nové oblečení na nadcházející zimu. Jedna profesorka jí vysvětlila cestu k dobrému obchodu, ale když tam dorazila, zjistila, že místní výběr by mohl nadchnout jen starší dámu. Samé tmavé nezajímavé látky… chvíli se procházela okolo, než narazila na slibnější obchod.

„Potřebovala bych hlavně zimní plášť,“ řekla a prohlédla si vystavené zboží. „Líbí se mi ten ve výloze, z černého sametu. A taky nový hábit…“

„Stojí třicet galeonů,“ upozornila ji mladinká prodavačka a zavřela červený lak na nehty.

„To mi nevadí.“ Amber se zastavila u měňavé bílé látky.

Prodavačka si ji nenápadné prohlédla, sjela závistivým pohledem její překrásné vlasy, lemující olivovou tvář se svůdně plnými rty, klenutým obočím, rovným nosem a jantarovýma očima, a krátce se zastavila na modrozlatém šátku, který si Amber uvázala kolem oblých boků. „Vy… nejste odtud, že? Nikdy jsem vás neviděla.“

„Ne. Jsem tady na praxi, rok učím v Bradavické škole. Takže sháním věci na zimu.“

„Ach tak… mám ve skladu něco speciálního, myslím, že by se vám to mohlo líbit.“ Když odcházela, Amber neušel její závistivý pohled. Po chvíli se vrátila a nesla v ruce velmi zvláštní látku, která se při každém pohybu vlnila. Když se jí Amber chtěla dotknout, na první pokus se netrefila. Látka byla černá, ale leskla se všemi možnými barvami.

„Tuhle chci,“ vydechla Amber okouzleně. Počkala si skoro hodinu, ale když potom šla ulicí ve zbrusu novém hábitu a s objemnou taškou přes rameno, otočil se za ní každý, koho potkala. Cestou zpátky do Bradavic si prozpěvovala a poslepu si vyčesávala vlasy nahoru. Jakýsi student se na ni podíval s otevřenými ústy a zakopl. Amber se rozesmála, zvedla ruce a zatočil se dokola.

A vrazila do Snapea.

„Pardon,“ úsměv jí zchladl a dál šla tiše a normálním krokem.

Snape se za ní díval, dokud mu nezmizela z očí.

„Dva ležáky a jedno velký pivo, prosím,“ řekla madame Hoochová výčepní.

„Docela by mě zajímalo, jestli by si Amber dala taky. Arabové prý nepijí,“ prohodil Hagrid.

„Není věřící,“ řekla profesorka Vectorová. „Takže asi jo. Severus s náma taky nikdy na sklenku nešel a není abstinent.“

„Skoro je,“ uchechtla se madame Hoochová. „Třeba jsou na tom podobně. Oba ovládají zrcadlení.“

„Zrcadlení? Fakt?“ vyvalil Hagrid oči. „Myslíš teda jako to, že odrazí každé kouzlo kromě zakázaných kleteb?“

Profesorka Vectorová vypila sklenici do poloviny a otřela si pěnu ze rtu. „Tohle dokáže každý, pokud proti sobě nemá silnějšího soupeře, jinak máš pravdu. Ale Severus a Brumbál odrazí kohokoliv, ať je jak chce silný. Amber říkala, že v el-Amarně to umí všichni.“

„Jenže to je amarnská vysoká,“ uchechtl se Hagrid. „To jsou nejlepší z nejlepších.“

Ráno si Amber stáhla vlasy do copu, oblékla si starší rudý hábit a vytáhla ze skříně podlouhlý předmět zabalený do černého sametu. Rozcvičovala se v boji každé ráno už spoustu let. Tady zjistila, že brzy ráno není venku ani noha, takže chodila na školní dvorek.

Položila balíček na lavičku a rozbalila černý samet jako ubrus na stole. Uvnitř měla nablýskanou šavli. Otec ji už odmalička učil zacházet se všemi možnými zbraněmi a dnes mistrně ovládala boj s katanou, mečem, dýkou i tyčí, v lukostřelbě byla na el-Amarně nejlepší a uměla používat i pušku, ale nejvíc milovala šerm.

Zvedla ji před sebe a švihla. Ocel ostře zasvištěla vzduchem a rozletěla se v boji proti neviditelnému nepříteli. Z oken na vykouklo několik zvědavých obličejů. Amber se tomu nedivila – už v Egyptě se přesvědčila, že úchvatný pohled na krásnou ženu se šavlí si nikdo nenechá ujít.

Zdánlivý ústup, otočka na místě, vodorovné šlehnutí… a ocel narazila na ocel. Amber to překvapilo, ale ne natolik, aby nestihla strhnout soupeřovu čepel dolů dřív, než uhne. Pak teprve zvedla oči k němu. Překvapeně povytáhla obočí – byl to totiž Severus Snape.

„Divíte se?“ zeptal se a zaútočil, ale Amber ránu pohotově vykryla.

„Nečekala jsem to od vás.“ Přešla z obrany do útoku a úder vedla schválně mimo, protože Snape sice ragoval rychle, ale tím mečem se zrovna dvakrát neoháněl. Asi na něj není zvyklý.

„Já od vás taky nečekal, že udržíte v ruce šavli,“ opáčil.

„Učil mě to můj otec, už od mých pěti let,“ odsekla a zbraně se opět se zařinčením srazily. Její šavle protínala vzduch se smrtonosnou rychlostí, ale Amber dávala pozor, aby Snapea nechtěně nezasáhla, kdyby nestihl ránu odrazit. Při slově otec se podivně zašklebil. „Co je?“

„Co by bylo?“

Švih. Břink. Nepříjemný zvuk kovu otírajícího se o kov.

„Co vám vadí na mejch rodičích? Na letišti jste něco říkal o mé matce a teď se tváříte, jako kdyby vám na mém otci něco vadilo.“

„Dalo by se říct, že je znám.“

„Mojí matku? To je hloupost. Zemřela, když jsem se narodila, to jste vy musel být cucák na střední škole.“

„To ano. Víte, jak se jmenovala?“

„Safíra, mám druhé křestní po ní.“

„Špatně. Wahiba.“

„Kdepak! Wahiba byla moje teta, prý černokněžnice, ale nepamatuji si na ni. Moje matka byla šlechtična a baletka. Velmi krásná. Znali se s tátou ze školy.“

Snape zaváhal.

„Copak?“

„Váš otec?“

„Hakim Rageb. Toho znáte, ne? Říkal mi to.“

„Znám vašeho otce,“ připustil. „Ale není to Hakki. Hakki je bratr vaší matky.“

„Proč se mi snažíte nakecat, že moje matka je Wahiba?“

„Protože je to pravda. Zjistěte si to. Hakki vám lhal. Před vší matkou se třásla půlka kouzelnického světa, když se dala na stranu zla. A před vaším otcem se třásli všichni jedenáct let.“

„A kdo je podle vás můj otec?“ Její údery začínaly být ostřejší a nebezpečnější a Snape jí raději ustupoval z dosahu. „Kdo!?“ vykřikla. Najednou pochopila, že jí nelže – ty tátovy divné narážky, když si myslel, že ho neslyší, jak se lekl, když si vybrala hůlku s nejvzácnějším jádrem, proč ji tak nerad pouštěl zpod svých ochranných křídel… a co Potter? Ten taky něco ví, kdoví, jestli ji za tu ruku nechytil schválně…

„To vám nesmím říct,“ uhnul před špičko šavle, která mu proletěla před nosem, a udeřil doní tak silně, že Amber málem zlomil zápěstí.

„Proč!?“

„Slíbil jsem to někomu, koho si vážím.“

Ustoupila o dva kroky, položila šavli na lavičku a rozpustila si své husté černé vlny. „Tak dobře.“

Snape zvedl meč do vodorovné polohy a rukama v černých kožených rukavicích jej chytil za ostří. „Už jsem dlouho nešermoval,“ přiznal. „Šerm mě nebaví, když nemám protivníka. Kdysi jsem se cvičil denně ve všem, proto jsem byl nejlepší.“

Amber přišla k němu a podívala se na jeho meč. Měl těžkou čepel, ale dost nevhodnou rukojeť, takže se nedal chytit oběma rukama. „Tohle dejte k brnění na ozdobu,“ řekla. „Je příliš nevyvážený.“ Při té příležitosti si všimla, že se mu ještě nestihly zmastit vlasy.

Snape schoval meč do pouzdra, které měl hozené na zemi opodál. „Už pamatuje hodně. Máte pravdu, je půjčený, vlastní už dávno nemám.“

„Já cvičím denně… touhle dobou. Pokud budete chtít, přijďte.“

„Rád. Proč si pořád vykáme… Amber?“

„Ani nevím.“ Ledy se prolomily i u něj. Amber se usmála. Už když se rozešli každý za svou prací, Amber do školy a Severus pro nějaký lektvar, co nechal v noci venku, se těšila na zítřejší ráno. Nešla však do třídy opravit domácí úkoly, jak mu tvrdila, ale do nebelvírské koleje.

Harry se náhle vzbudil, když kdosi prudce stáhl záclony na jeho posteli. Posadil se a vyvalil oči na profesorku Ragebovou. „C-co je?“

Ragebová ho chytila za loket a vytáhla na chodbu, kde kouzlem zavřela všechny dveře. harryho rozespalý mozek zahlásil divnou věc, že mladé ženě nepůsobí žádné problémy dotknout se ho. Jak to?

„Kdo je můj otec?“ uhodila na něj.

„Cože?“

„Můj otec,“ opakovala. „jsi pod ochranou, a víš to. Kvůli mojí matce to není, zemřela dřív, než ses vůbec narodil. Je to kvůli mému otci. Nebyl sis jistý, tak ses mě potřeboval dotknout, jestli mi to ublíží.“

„Ty hůlky,“ vyhrkl. „Stalo se mi to… máte ji oba stejnou… jen jsem vám chtěla vysvětlit, proč mě to tak vylekalo. Napadlo mě to, až když jste měla na té ruce obvaz, že s ním máte něco společného…“

„A kým? O kom mluvíš?“ zašeptala naléhavě.

„O lordu Voldemortovi.“

Severus první hodinu neučil, a tak se vrátil do ložnic hned potom, co uskladnil lektvar, který se nechává za bezměsíčné noci venku. Cestou se zastavil u Ambeřiných dveří. Jestlipak je tam? Během přemísťování kotlíků se rozhodovat, jestli doříct, co venku nakousl.

Zaklepal.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř vlažně.

Vešel a třískl za sebou dveřmi.

„Vidíš tu věc na dveřích!? To je klika a tom se zavírá!“ zavyla Amber. Seděla na koberci a objímala kulatý rudý polštářek s třásněmi. V očích měla slzy. Takže už to ví – ani nemusel použít nitrozpyt, aby to věděl. Pokoj měla zařízený hezky, dokonce s ním ladilo i její oblečení – zlaté tílko a fialková zavinovací sukně.

„Táta se přiznal… dokonce si vymyslel i moji matku, měla jí být dívka, kterou kdysi miloval a která už dnes není naživu… Jak dlouho jste mi to chtěli tajit?“

„Neměla ses to nikdy dozvědět,“ řekl Severus a sedl si na zem. „Nikdy. Pán zla o tobě nemá nejmenší tušení, dodnes si myslí, že jeho syn zemřel, když se narodil.“

„Syn,“ řekla trpce. „Proč jsou i tady lidé hrdí jen na své syny a za dcery se stydí?“

„Každý by byl hrdá na dceru, která je krásná, inteligentní a mocná… a umí se výborně ohánět se zbraněmi, že strčí do kapsy i jeho nejlepšího zabijáka.“

„Vyšlého čtrnáct let ze cviku. Víš to jistě?“

„Ano. Jsi jeho rodu, jedině na tomhle jemu záleží.“

„Ale mně je to jedno. Stačí, že to vím. Nechci s ním mít nic víc společného.“

Severus se usmál a objal ji. Položila mu hlavu na rameno. Byla tak krásná… Raději se odtáhl.

„Musím jít opravit ty úkoly,“ řekla. „Tak… zítra v sedm venku.“

Severus se za dva týdny dostal tam, kde býval – od té doby se už nezlepšoval. Občas ho naučila něco nového. Tváře vykukující zvědaví z oken se různě obměňovaly, jak se každý chtěl přesvědčit, že nejoblíbenější profesorka, nejneoblíbenější profesor a šerm jsou dohromady. Objevovaly se s železnou pravidelností, někdy ještě dřív, než Severus a Amber dorazili.

Jednoho dne nepřišel. Amber se chvíli rozcvičovala sama, než ji to přestalo bavit a vrátila se do ložnice. Chyběl jí tady. Najednou si uvědomila, že je to ta hodila vzájemné nebezpečné blízkosti, co jí chybí doopravdy, že až se v létě vrátí do Egypta a už ho neuvidí, její život zešedne a ztratí smysl.

„Amber?“

„Pojď dál,“ řekla. „A těmi dveřmi prosím –“

Zabouchl je o něco tišeji. „Promiň. Musel jsem večer za Pánem a bylo to na dlouho. Nechtěl jsem tě budit.“

„Myslela jsem si, že jsi pryč. Dneska jsme tě vůbec neviděla.“

„Právě jsem se vrátil. Co máš v plánu?“

„Nevím. A ty?“

„Pozval tě na usmířenou na skleničku.“ Tvářil se jako hrad v Karpatech. „Večírek. Bude se to tam líbit.“

„Počkáš půl hodinky?“

„Jasně. Musím se jít zcivilizovat.“

Amber si sčesala své nádherné černé lokny do culíku, sedla si ke stolku a pečlivě se nalíčila černými linkami, tmavomodrozlatými stíny a plné rudé rty si jen přejela leskem. Pak chvíli nerozhodně stále před skříní, než si oblékla šaty z průsvitné látky v barvě půlnoční modři. Měly gotický výstřih, rukávy s prostřihy a do neprůhlednosti rafinovaně navrstvený živůtek a sukni, která měla dlouhé rozparky až do půlky stehen. Přidala jantarové korále, bezvadně ladící s jejíma očima, zlatý náramek a náušnice a rozčesala si vlasy. Vyčesala si je do drdolu na temeni, do kterého vpletla zlatou stuhu a pár pramínků z něj vypustila, aby volně splývaly po její snědé labutí šíji. Pak si obula tmavomodré střevíčky se zlatým vzorem a prohlédla si výsledek. Dokonalé. Už chyběla jen kapka svůdného parfému za uši.

„Dokonalé,“ vykoktal Snape, když našel řeč. Půlhodinku využil neméně efektivně – vlasy měl ještě mokré, hladce se oholil a vzal si na sebe černý hábit s vysokým límcem. Voněla z něj omamně opojná vůně orientálního koření. Nabídl jí rámě a vykročili ven z hradu na místo, odkud už se dá přemístit.

Večírek se konal kdesi v Edinburghu a hrála na něm naživu kapela, očividně velmi známá. A dobrá, dodala si pro sebe Amber, když se pozorně zaposlouchala. Na uvítanou dostali skleničku šampaňského. S hlubokým pohledem z očí do očí si přiťukli a vypili skleničky do dna.

„Smím prosit?“

Skleničky postavili na stolek, Amber se do Severa zavěsila se zářivým úsměvem, který jí vysloužil několik závistivých pohledů, a odešli na parket. Celý večer tančili v těsném objetí. Když kapela vyhlásila přestávku, Severus chvíli zůstal stát na místě, zatímco se ostatní rozcházeli ke švédským stolům, potom jí rukou vyjel od pasu k labutí šíji a dlouze ji políbil. Amber zavřela oči, vychutnávala si jeho polibek a zajela mu rukou do černých, lesklých vlasů.

„Pojď ven,“ zašeptal a vzal dvě skleničky vína z tácu číšníka, který procházel kolem.

Na terase u zábradlí stála jiná dvojice – od Amber a Severa se lišili jako den a noc. Oba měli skoro platinové vlasy a bledou kůži, muž byl v bílém svátečním hábitu, žena v sněhobílých šatech na ramínka se šálou a rukavičkami.

„Zdravím tě, Severe,“ řekl muž a podíval se na Amber. „Představíš mi svou společnici?“

„Amber, to je Lucius Malfoy, starý přítel, a jeho manželka Narcissa. Slečna Amber Ragebová, moje kolegyně.“

„Těší mě,“ řekla Amber s úsměvem a natáhla k němu paži. Malfoy jí podal ruku taktéž, ale tvářil se nadřazeně, žena jí nepodala ruku vůbec, zahlížena na ni závistivě a nakonec se nafoukaně otočila na podpatku.

„Nevěřil bych, že si najdeš ženu,“ mluvil dále Lucius Malfoy. „Navíc takhle… exotickou. No, nebudeme váš rušit. Už jsme s Narcissou byli na cestě zpátky.“

Amber přistoupila ke kamennému zábradlí. „Krásná zahrada,“ vydechla a položila dlaně na mramor.

„Ty jsi ještě krásnější,“ řekl Severus, přistoupil až k ní a políbil ji na krk. „Jsi nádherná… miluji tě.“

To ráno je ranní ptáčata vyhlížela z oken marně. Snad jim byl dostatečnou kompenzací pohled na dvojici tmavovlasých profesorů, jdoucích ruku v ruce na snídani. Amber a Severus si jich ani nevšimli. Měli oči jen jeden pro druhého.

Skončil únor a sníh už skoro roztál. Amber schovala do skříně těžký zimní plášť, leč černý svetr, který po jedné vášnivé noci zabavila Severovi, nosila dále.

„Ahoj,“ řekla to ráno a vlepila mu pusu.

„Nazdar, zlato.“ Pohladil ji po sametové tváři a sáhl po konvici s kávou, kterou spolu s dvěma šálky přinesl ven na zahřátí.

„Díky.“ Napila se a sáhla po černé látce, ve které měla zabalenou šavli.

Ale Severus nechal svůj meč ležet na lavičce. „Počkej ještě.“ Dneska byl jiný. Nervózní. „Musím s tebou mluvit.“

„Proč?“

„Za pár měsíců skončí rok a tvoje praxe… co bude potom? S námi dvěma?“

„Nevím.“ Jestli odjede, už ho nikdy neuvidí. Hakki už dávno ví, co o sobě zjistila, a nebude ji chtít už nikdy pustit do Anglie.

„Tak tady zůstaň. Se mnou.“

„Ráda bych, ale…“

„Můžeš, Nikdo neví o tvých rodičích, jen já, Brumbál, Potter a tvůj strýc. Zůstaň tady. Chceš… vezmeš si mě?“

Amber ho objala, políbila na rty a rozesmála se. „Nejraději bych řekla ano,“ zašeptala se probírala se jeho vlasy, „chci s tebou zůstat navždy, miluji tě víc než cokoliv na světě… odešla bych s tebou kamkoliv, ale můj otec…“

„Svého otce ses zřekla. A nikdo ti nemá právo bránit ve štěstí, ani Hakki. Je to jen tvoje volba. Ať uděláš cokoliv, ať jsou tví rodiče kdokoliv, Amber, jsi moje všechno.“

„Zůstanu,“ řekla a před jeho rameno zpražila pohledem patnáct studentů vyčumujících z oken tak, že do jednoho zmizeli, „a provdám se za tebe.“

Severus ji pohladil po hustých černých vlnách a jejich rty se spojily v dlouhém polibku, na který nikdy nezapomenou. Pak sáhl do kapsy a vtiskl jí do dlaně sametovou krabičku tvaru květu růže. Amber ji zvedla do výšky svých očí a otevřela. V tu chvíli sluneční paprsky vyklouzly zpoza mraků a odrazily se v tisících záblesků od rubínu zasazeného do zlatého prstenu.

„To je krása,“ řekla Amber. Pak snubní prsten schovala do kapsy a pokračovali v tom, co dělali před chvílí.

Profesor Snape stál uprostřed třídy a mířil hůlkou na strop. Kolem postávali chechtající se studenti a Neville, který vypadal, že by se nejraději čel zahrabat. „Evanesco!“ pronesl Snape a mokrá skvrna na stopě zmizela. „Longbottome, zkuste se příště trefit do tabule. Aspoň to budu mít bez práce,“ dodal a stejným kouzlem nechal zmizel návod na lektvar z tabule.

„To by musel naklonil kotlík a polil by podlahu,“ ozvala se Hermiona a zašroubovala lahvičku s nějakou přísadou.

Snape se podíval na tabuli, do Nevillova kotlíku a znovu na tabuli. „Tak to už je lepší ten strop,“ zamumlal a přičaroval na tabuli druhou polovinu návodu. „Tohle si opište a pokuste se dodělat lektvar za domácí úkol. Základ nechte aspoň do zítřka uležet. Zatím nashledanou.“

Harry zavřel lahvičku s trochou nehotového lektvaru, zbytek zlikvidovat a šel opláchnout nůž. U umyvadla potkal Draca Malfoye. Oba předstírali, že toho druhého nevidí. Pak se Malfoy najednou kysele podíval ke katedře. Harry se nenápadně ohlédla tamtéž, když Malfoy konečně vysmahl.

Snape si u katedry rovnal pergameny s poznámkami a u toho se o něčem bavil s Nevillem. Ten potom kývl a šel si opožděně sbalit věci.

„Copak?“ zeptal se ho, když byli venku a z doslechu. „Jestli chceš, složíme se ti s Ronem na základ,“ poklepal na kotlík s lahvičkou.

„To je v pohodě. Jestli se mi to dneska nepovede, jdu zítra za ním.“

„Dneska nemá celý večer čas, že?“ zašklebil se Ron.

Nevillovi se nějak povedlo nehnout ani coulem a s kamennou tváří odvětit: „Nemá, jak jsi to uhodl?“

„Ale kluci,“ okřikla je pohoršené Hermiona, když se jejich smích efektně odrazil o stěny sklepení a vrátil se s mnohonásobnou ozvěnou.

V tu chvíli se na schodech objevila profesorka Ragebová. V očích měla slzy a tvář pobledlou. Nikomu neřekla ani ahoj a vrazila do Snapeova kabinetu.

„Co se stalo?“ zeptal se vylekaně Seamus, který jako první našel řeč.

„Tys nic netušil?“ zeptala se ochraptěle a na chvíli sundala hlavu ze Severova ramene, aby si mohla otřít slzy.

„Doteď ne. Kdybych měl nejmenší tušení, že mu něco hrozí, šel bych mu to říct, ať se děje, co se děje,“ odpověděl jí a pohladil ji po zádech. „Lásko, nevím, co říct… je to strašné.“

„Příští neděli měl být na naší svatbě… měl mě odvést k oltáři, k tobě, měl nám požehnat a oslavovat s námi… a teď je mrtvý, už ho nikdy neuvidím…“

Severus zíral přes její hlavu do stěny. Tak zoufale rád by něco řekl, cokoliv… co by ulehčilo jejímu žalu… ale možná ani nic říkat neměl.

„Nejhorší je, že za to může můj skutečný otec… nenávidím ho!“

„Svatbu odložíme,“ řekl Severus. „Teď na to není vhodná doba.“

„Ano.“ Amber se od něj odtáhla a vzala ho za ruku. „Můj smutek bude dlouhý. On pro mě byl všechno, než jsem potkala tebe… Než se vezmeme, vymažu jeho vraha ze svého života.“

Během následujících dvou dnů se to rozneslo po celé škole, a nikdo nechápal, proč byl osud tak krutý zrovna k profesorce Ragebové. Ta si to zasloužila nejméně ze všech, co po téhle škole chodí.

„Ahoj,“ řekl Harry Nevillovi. „Povedlo se?“

„Jo. Dneska jsem si přivstal, že to dodělám, ale nějak jsem se zasek a nezmodralo to, je to furt fialové.“

„Máš ho tady?“

„Jo.“ Neville vytáhl pergamen se zadáním domácího úkolu.

„Fakt nechceš odlít od nás?“

„Ne.“ Neville nebyl na lektvaru zas tak levý, jak se zdálo ještě před rokem, dost mu pomohlo Snapeovo doučování. „Mám tě, ty sis spletl devítku a pětku.“

„Jo aha. Takže to můžu vylejt a začít znova.“ Neville se uchechtl a opravil si chybu. „Jo, abych nezapomněl, když jsem šel do knihovny, potkal jsem Snapea, shání tě.“

„Proč?“

„Já nevím, tvářil se jak hrad v Karpatech.“

Když Harry stál před Snapeovým kabinetem, chvíli počkal, až se mu povede ovládnout prudce inteligentní škleb, než zaklepe. Jak se tak blížil ke dveřím, vrátil se totiž v duchu o rok zpátky, kdy se obvykl pohyboval opačným směrem a to velmi rychle. Tehdy se nachytal na jeho protivnou zlou masku, za kterou se schovávala citlivá duše. Mezi sklenicemi s odporným obsahem. Ale pak přišla ona a donutila ho masku sundat.

Nic.

Harry nakoukl dovnitř. Snape tam vůbec nebyl.

„Á, tady jste. Honím vás po celé škole,“ ozvalo se za ním znenadání.

Harry se málem praštil do futer. „Já vás taky,“ řekl a zavřel.

„Pojďte ven. Tady by to mohl někdo slyšet.“

Harry spěchal za ním a usilovně přemýšlel, co tak tajného má Snape na srdci. Zastavili se až u záhonu s dýněmi.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry neklidně.

„Ambeřin otec.“

„Už jsem to slyšel.“

„Ne. Ten skutečný. Vy to víte. Komu jste to řekl?“

„Nikomu.“

„Opravdu?“

„Přísahám. Do hlavy mi lézt nemusíte. Možná…“ zarazil se.

„No?“

„Možná něco napadlo Hermionu.“

„Tak dobře.“ Snape se ohlédl a sloupl z plotu kousek kůry. „Amber se rozhodla vymazat tu pravdu ze světa.“

„Jak to chce udělat?“

„Jistým… kouzlem. To způsobí, že všichni zapomenou, i ona. Uděláme to dnes večer, je na to vhodná konstelace planet. Přijďte v deset ven na školní dvůr a vemte s sebou všechny, kdo mohou něco vědět.“

Byla tma, až na mihotavé teplé záblesky magického ohně, kolem kterého sedělo v kruhu několik nezřetelným siluet zachumlaných do plášťů. V noci se ochladilo a oblohu pokryla hustá vata černých mraků.

„Teď, protnul ticho hlas zjevně patřící mladé dívce.

„Jste si jistá?“ zeptal se jiný, mužský, a jeho majitel zvedl hlavu k nebi.

„Podle mých hodinek je deset devatenáct. Firenze říkal, že máme dvacet minut.“

Přesně proti muži se zvedla štíhlá, půvabná ženská postava. Oba přistoupili k ohni a vzali se za ruce, jejich prsteníky zdobily zlaté prsteny s rubínem, žena cosi tiše zašeptala a muž ji pohladil po ruce a podal jí pergamen a brk. Pak se vrátil na své místo v kruhu. Žena se sklonila a její překrásnou tvář osvětlily záblesky plamenů, jak cosi psala na pergamen černočerným písmem. Poté vstala a natáhla ruku s pergamenem před sebe, nad plameny. Šeptem pronášela podivní slova, postupně zesilovala hlas a zdálo se, že noc ještě více potemněla v pokloně její temné kráse.

Proud slov pokračoval a rozléhal se nocí jako jakýsi nádherný zpěv. Když domluvila, sklonila ruku s pergamenem, až jej olízly plameny a vrhly se na pravdu, kterou napsala na pergamen a nechtěla znát.

Čarodějka upustila rožek pergamenu a ten se na zemi obrátil v popel.

„Proč tady sedíme?“ zeptal se jakýsi chlapec dívky s hodinkami.

„Já nevím…“

Muž, který čarodějce prve podal pergamen, k ní přistoupil a vytáhl si plášť ke krku. „Je tady zima,“ řekl. „Pojď dovnitř… stejně nevím, proč jsme sem šli…“

„Ano,“ souhlasila a přejela si rukou po čele. „Je mi nějak…“ najednou omdlela a muž ji rychle zachytil, než spadla na deštěm rozmoklou zem.

„Amber? Co je ti?“ Setřásl z ramenou plášť, přikryl jím svou snoubenku a odspěchal s ní ke schodům.

Mdloba přešla ve spánek, ale Severus u ní seděl, dokud nevycítila jeho upřený pohled a neprobudila se. „Lásko, co je s tebou?“ zeptal se šeptem.

Amber si přitáhla polštářek. „Občas je mi po ránu špatně. Byla jsem za madame Pomfreyovou, aby mě prohlédla, a…“ usmála se a natáhla ruku, aby se mohla dotknout jeho tváře, „… ale nic mi není. Říkala, že naopak jsem na tom velmi dobře na to, že jsem v pátém týdnu těhotenství.“

Jenom na ni němě zíral. „Cože?“

„Čekám dítě, miláčku.“ Pozorovala jeho rozpaky a musela se rozesmát. „Narodí se na podzim, v říjnu.“

„To… je úžasné!“ vykřikl a tišeji pokračoval: „Amber, tohle je to nejkrásnější, co jsi mi kdy mohla říct.“

„… a nyní váš svazek manželský prohlašuji za právoplatný.“

V kontrastu s její zlatavou tváří lesknoucí se ve svitu červencového slunce se její šaty zdály ještě bělejší. Amber zvedla hlavu, schovala v dlani krajkový šátek, kterým si otřela slzy štěstí. Ani stín smrti jejího otce, kterého zabili Smrtijedi před několika měsíci, nemohl její štěstí zhatit.

Vyměnili si ještě jeden láskyplný polibek a Severus něžně pohladil Ambeřino bříško, rýsující se zřetelně po bělostnou krajkovou řízou.

„Budeme mít dvojčátka,“ zašeptala mu do ucha, než se vzali za ruce a obrátili k východu z katedrály.

„Jak dlouho jsi mi to tajila?“

„Vím to od včerejška…“ Náhle zděšeně vykřikla, protože zjistila, že ve dveřích někdo stojí, někdo, kdo jí byl podobný jako den noci – bílá kůže, černý hábit a ošklivý obličej.

„To mě ani nepozdravíš, dcero? Když už jsi ho nepozvala na svou vlastní svatbu?“

„Můj otec zemřel,“ rozkřikla se, „vy to moc obře víte, vy sám jste ho zabil!“

Lord Voldemort se ďábelsky rozchechtal. „Já jsem tvůj otec! Ten proradný lhář, co si dovolil lhát Pánovi zla, mně to sám řekl, snad si myslel, že si zachrání život…“

„Ne…“ Náhle si vzpomněla, jak v březnu cosi pálila venku na školních pozemcích a nemohla si vzpomenout, co to bylo, a pochopila strašnou pravdu. „To ne!“ zaječela zoufale. „Ne! Jděte pryč! Můj otec je mrtvý! Pro mě zemřel!“

Voldemort se náhle zarazil.

Ale Amber plamenně pokračovala. „Hakki Rageb byl můj otec, ať už mě zplodil kdokoliv. Celý můj život byl mým otcem! Naučil mě všechno, co znal, poslal mě sem a tady jsem našla svoji životní lásku… Jděte pryč!“

„Jak jsi Wahibě podobná…“ zasyčel, „stejně tvrdohlavá… Tak? On pro tebe znamená víc než vlastní otec, tenhle ubožák, co byl kdysi mou pravou rukou a teď kvůli tobě opustil svého Pána?“ Namířil na Severa hůlku. „To nepřipustím!“

Amber skočila mezi něj a Severa. „Nejdříve budete muset zabít mě,“ řekla náhle výhružně. „Uděláte to? Pak vám na mně nezáleží a nejste můj otec. Jestli vám na mně záleží, zmizte z mého života!“

Voldemort stáhl hůlku a o krok ustoupil. „Tak dobrá,“ zasyčel. „Já budu čekat, dokud sama nepřijdeš a nebudeš mě prosit, abych ti tuhle drzost odpustil, dcero,“ poslední slovo skoro zasyčel.

„Můžeš čekat do skonání světa, otče,“ odpověděla mu pohrdavým tónem, „nikdy nepřijdu. Nikdy!“

Voldemort se na ni chvíli díval a pak se přemístil pryč. Amber klesla svému novomanželovi do náruče a rozplakala se.

Uplynulo dvanáct let ode dne, kdy se Severus a Amber vrátili do Bradavic jako šťastní manželé. Noví studenti vždy žasli nad děsivými historkami o profesoru Snapeovi, ze kterých se časem stávaly legendy pro strašení nováčků. Amber zlomila prokletí místa učitele obrany proti černé magii a celou tu dobu učila v Bradavicích, až na pauzu, kdy se věnovala dětem – dvojčatům Eileen Wahibě a Tobiasi Hakimovi. Dali jim jména svých rodičů – a Amber pojmenovala syna po Hakkim, protože ten, ač ve skutečnosti byl její strýc, byl jejím skutečným otcem.

Obě dětí zdědily oduševnělý pohled a temnou krásu svých rodičů, držících se láskyplně za ruce u profesorského stolu. Leen měla dlouhé, rovné černé vlasy po pás a pružné, hbité tělo po otci a po matce zdědila čarokrásné jantarové oči s dlouhými řasami a zlatavě snědou pleť. U Tobyho to bylo naopak – oči měl uhrančivě černé jako jeskynní tma a vlasy se mu vlnily do lesklých prstýnků. Jeho pleť se od sestřiny lišila tím, že postrádala zlatavý nádech. Rodiče je oba už dlouho učili a hledali v nich skryté talenty – Toby už teď uměl mistrně hrát famfrpál na pozici střelce a oháněl se se šavlí své matky, jakoby se s ní už narodil. To Leen si oblíbila lukostřelbu a ráda soutěžila se studenty, pokud s nimi nechodila na hodiny baletu. Sourozenci byli často viděni na okolních kulách a vřesovištích, jak spolu závodí v jízdě na koni.

„Váš táta je ze Zmijozelu,“ řekl Leen její soused, který byl v abecedě hned za Tobym. „Vaše mamka je zase odbornice na černou magii… sice mi ve vlaku tvrdili, že to není pravda, ale sežeru svý boty, jestli nepůjdete do Zmijozelu.“

„Uvidíš… chce se fakt vsadit?“

„Snapevá, Eileen Wahiba!“

„Ségra, zlom vaz!“ zavolal za ní její bratr. Pár prvaček při pohledu na něj zrudlo a rozhihnňalo se.

Eileen napjatě vykročila ke stoličce a rychle si nasadila klobouk.

„Nebelvír!“

Síní to zašumělo.

„Snape, Tobias Hakim!“

„Nebelvír!“ ozvalo se, sotva si Toby nasadil klobouk.

Nejdříve začali tleskat nebelvírští. Pak i ostatní. Někteří dokonce vstali ze židlí. Dvojčata se u stolu objala a Leen přes bratrovo rameno viděla, jak se její rodiče šťastně objímají a kolegové jim přicházejí gratulovat.

„Swanchase, Jim!“ přehlušila aplaus vždy vážná McGonagallová.

„Havraspár!“

Toby se naklonil ke stolu a poklepal Jimovi na rameno. „Dobrou chuť přeji.“