Ten den, i přesto, že letní dny bývají povětšinou horké, byl chmurný, po obloze se honila tmavá mračna a každou chvilkou na zem spadlo několik kapek deště. Vše během pár minut ale zase ustalo a na lesklých chodnících a silničkách se opět vyrojili lidé spěchající za svým posláním.
Harry Potter nepředstavitelnou rychlostí kráčel po Příčné ulici, která i v tento nečas rozhodně nezela prázdnotou. Zamračeně se vyhýbal všem kouzelníkům a čarodějkám s dětmi, kteří se mu pletli pod nohama.
Copak nemají nic důležitějšího na práci než zírat na výlohy? Copak nechápou, že jestli ne oni, tak ostatní mají důležitější poslání?!
Byl vzteklejší den ode dne víc. Žil svou prací. Bystrozorství pro něj bylo vším. Už sedm let, sedm let se tomu věnoval, tomu a ničemu jinému. Ráno v sedm se přemístil do práce a v noci se vracel do svého noblesně zařízeného bytu vyspat.
V kouzelnickém světě sice panovalo jistojisté přesvědčení, že když už se po nejmocnějším černokněžníkovi všech dob slehla zem, takže už je na světě jen dobro a zlo nadobro vymizelo. Ale opak byl pravdou a to on, Harry Potter, jako jeden z mála věděl. Černokněžníci (sice menšího kalibru než byl Voldemort) se schovávali na každém rohu a to netrpěl jen syndromem podezřívavosti, jakým dříve trpíval starý Moody. Skutečně se někteří kouzelníci - a většinou to byli bývalí smrtijedi - nestyděli provádět ta nejodpornější zla, k jakým by se mohl hrdě přiznat i Voldemort sám.
Zrovna dnes zjistil, že Enrico Pile ve svém krámku s hůlkami, který převzal po Olivanderovi, schovává ve skladě zakázané zbraně a ty pak potají prodává londýnskému podsvětí. Harry byl nucen ho nahlásit na patřičném oddělení ministerstva a to i přesto, že tohoto chlapíka míval rád. Zákon nezná slitování.
Harry teď téměř utíkal Přičnou ulicí v kvalitním značkovém hábitu a vrážel takřka do každého člověka, který kolem něj potřeboval projít.
„Pardon," omluvil se nějaké ženě a pokračoval dál. Ani se neohlédl.
„To nic..." zaslechl ještě. Jenže ruka ženy ho zatáhla za rameno a otočila zas k ní zpátky.
„Harry?! Jsi to ty?" rozzářila se její tvář tím příjemným překvapením. „Jak se pořád máš? Takovou věčnost jsem tě neviděla!"
„Jé! To jsi ty!" uvědomil si a malinko se usmál.  „Tedy..." Zhodnotil zkoumavě její postavu. „Vyrostla jsi, Ginny..."
„Vždyť mi bylo patnáct, co jsme se naposledy viděli! Ty ses taky hodně změnil..." sjela ho hodnotícím pohledem tentokrát ona. Zarazila se u jeho jizvy. „Tak přeci se ti to podařilo..."
Harry si jí zakryl čupřinou černých vlasů.
„Jo... a co ty? Proč nejsi ve Francii? Myslel jsem, že jsi měla v plánu tam zůstat do konce života..." prohodil. Při těch slovech se na kratičký okamžik zatvářila trochu zvláštně, ale v příští chvilce se usmála a mávla rukou.
„Ale... chtěla jsem se podívat, jak si tady všichni ve staré dobré Anglii vedete!"
„Tak to jo... Hele, rád jsem tě potkal, ale já už musím letět," lehce jí mávl a už vykročil, že odejde zase svou cestou.
„Po...počkej," zarazila ho trochu překvapeně. „To jako odejdeš a my dva se dalších deset let zase neuvidíme?"
Harryho tím opravdu zaskočila.
„Ne, ale mám teď nějakou práci, tak..."
„Ale práci nech prací! Teď ses po letech setkal se svou starou známou, tak bys měl všeho nechat!" bouchla ho do ramene.
„Ehm... no... ale já mám opravdu něco na práci," řekl, ale ona ho neposlouchala. Popadla ho za ruku a odtáhla ho nějakou zapadlou uličkou do ještě zapadlejší restaurace plné orientálních ozdobiček, šátků, závěsů a vonných tyčinek a posadila ho do jedné židle.

„No tak dobrá, půl hodinku bych tu s tebou mohl být," uznal při pohledu na své zápěstí.
„Tak vidíš!" zvolala spokojeně a až teď si jí Harry pořádně prohlédl.
Vlasy, které vždy nosívala rovné se jí teď vlnily až do půlky zad a její nikdy nezkrášlovaný obličej zvýrazňovalo decentní líčení. Musel uznat, a to už je hodně dlouho, co něco podobného uznával, že jí to sluší.
„A co tedy vlastně děláš?" zeptala se ho.
„Jsem bystrozor," odpověděl jí hned. "Vedu celé ministerské oddělení."
„Tak to ti blahopřeju," natáhla k němu okamžitě ruku. „To sis vždycky přál!"
„Ano, to máš pravdu. A co děláš ty?"
Ginny si natočila jeden pramen na prst.
„Čtyři roky jsem ještě studovala, pak jsem začala vést francouzskou pobočku Kratochvilných kouzelnických kejklí a to jsem dělala až do minulého týdne. Teď jsem si udělala menší prázdniny," vysvětlila.
„A vynáší to?" zajímal se Harry.

„Možná až moc," pokrčila rameny trochu sklesle.

„Cože?" podivil se Harry a vykulil na ni oči. „Chceš říct, že bys byla radši, kdyby to vynášelo méně?"
Ginny pokývala přemýšlivě hlavou ze strany na stranu až nakonec pokrčila rameny.
„Jo... asi bych byla radši," uznala pak.
Harry si odfrkl. Něco takového mu bylo cizí. On byl zapálený do své práce. A kdyby neslavil žádné úspěchy, tak by rozhodně nebyl radši než teď.
„Tak to jsi první člověk, kterého jsem potkal, co takhle smýšlí," řekl jí pak možná příliš nápadně pohrdavým hlasem.
Ona opět jen pokrčila rameny.
„Nezbývá mi pak žádný čas na sebe a na lidi, které mám ráda."
Harry se ušklíbl ještě víc.
„Co je?" zeptala se dotčeně.
„Nic... jen mě to udivuje. A co teda děláš tady? Bydlíš v Doupěti?"
Ginny zakroutila hlavou.
„Ale ne, bydlím teď v tom bytě, co je nad Kratochvilnými kouzelnickými kejkli, protože Fred s Georgem teď bydlí v nějakém velkém domě společně se svými rodinami. Ale to jistě víš..."
Harry nedal nijak najevo, že to neví a raději se zeptal na první věc, která ho napadla.
„A co ty? Už máš taky nějakou rodinu? Manžela? Přítele? Chápej - ptám se jen jako kamarád," zajímal se.
Žena naproti němu našpulila rty a zavrtěla hlavou.
„Ne, ne..."
„A celou dobu nic?" překvapilo Harryho. Pamatoval si, jak byla v Bradavicích oblíbená. Předpokládal, že bude někoho mít.
„Ale to ne! Samozřejmě pár známostí bylo! Ale nic... nic vážného," pokývala hlavou. „A co ty? Jak jsi na tom s děvčaty, no?"
„No... popravdě... Asi tak na rok jsem se vrátil k Cho. A pak už nic."
„Nic? Vůbec nic?"
„Vůbec nic."
„A co Ron s Hermionou? Jak se daří těm dvěma? Někdy na jaře mi psali dopis, že mají další mimčo, jaké je? To už teď mají tři děti, že ano?" začala se překotně vyptávat, aby předchozí nepříliš vyvedená debata byla zapomenuta.
Harry se poškrábal ve vlasech. Popravdě za nimi už víc jak tři čtvrtě roku ani nezašel. Jen jim poslal blahopřání k jejich synkovi.
„No... je to kluk..." promluvil po chvilce zdráhání.
„Ale to já přece vím! Jmenuje se přece po tobě - Harry," přikyvovala. "Úplně před sebou vidím ten dopis..."
Tím Harryho přivedla do ještě větších rozpaků. On ani nevěděl, že se tak jmenuje!
„A tak jakej je... Povídej mi něco o něm! Miluju malé děti!" rozvášnila se Ginny a v očích jí tajemně zajiskřilo.
„No... já..." přemýšlel, jak z toho ven. "Já ho ještě neviděl."
Ginny se zakuckala čajem, kterého se zrovna poprvé napila.
„Cože?"
„Nebyl jsem tam," zopakoval. "Nemám na to čas, ani si neumíš představit, kolik zla..."
„No jo! Nějaká práce je důležitější než tví přátelé! Je to už pomalu víc jak čtvrt roku, co se Harry narodil a ty se tam ani nepřijdeš podívat!" rozhořčila se a zakroutila hlavou.
Harry najednou dostal pocit, že bude nejlepší chvíle na zmiznutí. Zřejmě ale nebyl sám.
„Poslyš, já už musím jít," zvedla se Ginny. Upravila si své vlnité vlasy a vyndala si z peněženky pár srpců na zaplacení čaje. „Víš, jak jsem ti dneska řekla, že ses změnil? Tak jsem měla větší pravdu, než jsem si myslela. Sbohem."
A s těmi slovy se otočila a za pár okamžiků jí spatřil přes výlohu plnou orientálních obrázků, jak přebíhá na druhou stranu ulice.
Pomalu se začal také zvedat. Číšník k němu okamžitě přicupital, aby nepřišel o své peníze a Harry odcházel.
Než však stačil zavřít dveře, ještě ho zadržel.
„Pane, tohle tam musela nechat ta slečna, co jste s ní přišel," řekl a podával mu velkou příruční tašku, kterou si nesla s sebou.
„Děkuji, já jí to dám," vzal si to od něj a pospíchal na ulici, aby jí stihl. Ale jakoby se po ní zem slehla. Ještě chvíli se rozhlížel s taškou v ruce kolem, jenže nikde jí nespatřil.

Ze zadumání ho vytrhla až myšlenka na Enrica Pilea a vykročil opět stejně rázným krokem, jakým šel před tím podivným setkání s Ginny Weasleyovou a ne příliš nadšen si uvědomoval, že se bude muset večer stavit u ní a vrátit jí tašku.

Nastavil v obdiv svůj zamračený a (podle jeho názoru) působivý výraz, nedbal na počet lidí, do kterých nešetrně vrazil a pohroužil se do jiného světa plného zloduchů a bývalých smrtijedů, které jen on dokáže zastrašit a ztrestat. Do světa, v kterém nebylo absolutně na nic jiného než na jeho mysl místo.