Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Strašidelné zrůdy - autor Penknife od Birute
[Komentáře - 1] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Strašidelné zrůdy (Scary Monsters) – Penknife

Měsíc je nesmírně jasný a Remus se vyplížil z postele, aby se poohlédl po troše vody nebo nějakých bonbónech, které měl zakázané. Nebo třeba, aby zjistil, co dělají rodiče. Věděl, že ho pak tatínek vezme do náručí a navzdory protestům ho znovu uloží do postele. Remus s námahou sejde po schodech, protože si myslí, že se dole svítí, že jeho tatínek je vzhůru a pracuje a maminka si čte při světle svíček, ale když se dostane dolů vidí, že to je jen měsíc.

Něco ale není v pořádku; dveře do zahrady se otvírají, měsíční světlo se rozlévá po podlaze. Tatínek vždycky dveře na noc zamyká. Remus je nedokáže pořádně zamknout, protože nemá hůlku, ale může je zavřít, a tak se bosý tiše vydá po podlaze až k trojúhelníku měsíčního světla.

Ty stíny jsou divné, pomyslí si, a v měsíčním světle se cosi hýbe a pak Remus zvedne hlavu a podívá do očí té zrůdy.

Není překvapený. Odjakživa věděl, že ve stínech v koutech pokoje nebo vzadu v přístěnku číhají obludy. Obrázek téhle viděl v knížkách, které mu maminka čte, a možná, že když vysloví její jméno, příšera odejde.

„Vlk,“ zašeptá, ale ví, že je to příliš potichu na to, aby ho kdokoliv zaslechl.

*****

Remus stojí u nemocničních dveří a šourá nohama. Když z ní před několika týdny odešli, rodiče mu řekli, že se sem budou muset vrátit, ale Remus doufal, že na to zapomenou, stejně jako občas zapomínají na to, že se má vykoupat nebo že nemá dostat puding, protože zlobil.

Maminka dnes ráno plakala a tatínek vypadal rozzlobeně a na nikoho se nedíval, když promluvil. Ale na tu nemocnici stejně nezapomněli. To nevypadá dobře.

Jedna léčitelka se s nimi sejde přímo za dveřmi a podívá se na Remuse. Má ten úsměv, který dospělí nasazují, když nechtějí, aby člověk věděl, co si myslí.

„Moje ruka už je lepší, vážně,“ říká Remus a ukáže jí svou ruku. Zbyla tam jen červená jizva a tu jde doopravdy vidět jen, když je mu horko nebo když je rozzlobený. Nevadí mu. Nechce už pít další lektvary.

„To vidím, mladý muži,“ prohlásí léčitelka rázně. „Pojďte všichni se mnou, prosím. Nikdy není příliš brzy.“

„Musí to být tady?“ ptá se maminka. „Nepustili bychom ho ven.“

„Poprvé zůstávají tady,“ řekne léčitelka. „Je to pro ně skutečně nejlepší. Máme tu léčitele, kteří se o něj potom postarají. Pokud ho potom budete chtít nechat doma, probereme spolu potřebná opatření. Pravděpodobně ho ale stejně budete chtít přivést znovu k nám, pokud tu noc nezvládne opravdu dobře.“

Vstoupí do malé šatny a léčitelka řekne Remusovi, ať se svlékne. Maminka mu pomůže s košilí a tkaničkami na teniskách. Dá mu lehký bavlněný plášť, který nejde na zádech pořádně zapnout. Je mu moc velký, rukávy mu visí přes ruce. Remus se vrtí se, přešlapuje z nohy na nohu.

„Nebude ti zima?“ ptá se maminka. „Nemůžete mu nechat oblečení, až do--“ 

„Roztrhá ho,“ odpoví léčitelka. „Nejde o to, že se zničí látka, ale může ho poranit.“

„Není mi zima,“ řekne Remus. Je mu zima jen na nohy, jak stojí bosý na kachlíkové podlaze.

„Je lepší, když jsou napoprvé vystaveni měsíčnímu světlu,“ vysvětluje léčitelka. Měsíc zatím nesvítí, ale slunce venku zapadá a barví místnost do ruda. „Tak, mladý muži, šup dovnitř.“

Remus zvědavě vkročí do klece a otočí se. Léčitelka zavře dveře klece a zaklapne těžký zámek. Pak ho s pomocí hůlky začaruje. Rodiče vypadají vyděšeně, jako by si touhle hrou nebyli moc jistí.

Léčitelka se obrátí k nim. „Můžete odejít,“ prohlásí šetrně.

„Zůstaneme,“ odpoví maminka.

„To je zakázané,“ trvá na svém léčitelka. „A pokud zůstanete, jenom si víc ublíží, když se bude snažit na vás dostat.“

„Je ještě malý,“ zašeptá maminka.

Tatínek ji vezme za paži a přinutí ji odejít z místnosti. Než se dveře zavřou, tatínek se otočí a podívá se na Remuse. Vypadá, jako by mu to působilo bolest.

„Nejsem malý,“ řekne Remus.

„Ovšem, že ne,“ utěšuje ho léčitelka. Stmívá se, ale on není ospalý. Cítí, že by se nejraději dal do běhu. Je to jako svědění uvnitř v jeho kůži, které mu nedovolí klidně stát.

„Ta ruka mě nebolí,“ řekne, ale pak ho najednou bolí všechno.

Příště, když je měsíc jasný, se Remus zeptá tatínka, jestli půjdou do nemocnice. Tatínek a maminka se na sebe podívají přes Remusovu hlavu.

„Ne,“ odpoví maminku.

„Tak dobře,“ kývne tatínek a zvedne ho do náruče. Příjemně hřeje a Remus je na chvíli vysoko nad zemí. Tatínek ho nese ven do zahrady, kde to Remus dobře zná, ven do nočního vzduchu vonícího po vlhké trávě a jasmínu, i když hlas v Remusově hlavě šeptá ne ne ne měsíc je dnes jasný.

Tatínek otevře dveře zahradní kůlny. Remus tu kůlnu nemá rád; v jejích koutech jsou stíny. Hrábě a pytle se zeminou a rozlámané květináče, které tam bývaly, jsou ale pryč a místo nich je tam jeho stará deka s dírou v cípu a polštář z jeho postele.

„Ne,“ vyhrkne Remus, protože by ho tatínek nezamkl v zahradní kůlně, protože tatínek je jeho tatínek.

Tatínek začne něco říkat a pak ztuhne, zabouchne za sebou dveře a zamumlá zvenku kouzlo.

Bolí to, hrozně to bolí a pak se Remus snaží vyrazit dveře; má hlad.

*****

“Proč se mi to stává?“ zeptá se jednoho dne Remus. Už je dost starý na to, aby seděl na posteli v pyžamu a zkoumavě si prohlížel obvazy místo toho, aby se nervózně choulil mamince na klíně. Tentokrát nemá ovázanou ruku až k lokti, ale pro změnu nemůže pohnout pravou rukou. Uběhly tři hodiny od chvíle, kdy se probudil a už cítí konečky prstů, a tak si říká, že se to zlepší.

„Protože jsi vlkodlak,“ odpoví maminka s malým zajíknutím v hlase, jako by si myslela, že je to skoro k smíchu. „Kousl tě vlkodlak a ty – ty jsi to chytil, jako když chytíš rýmu.“

„Proč mě kousl?“

„Nemohl si pomoct,“ řekne maminka. „Proto musíš zůstat uvnitř, když je měsíc v úplňku. Abys nikoho nepokousal.“

„To bych neudělal,“ brání se Remus, ale není si jistý. Má vždycky takový hlad.

„Musímě být opatrní,“ namítne maminka. „Chápeš?“

Remus si není jistý, ale je si jistý, jaká je správná odpověď, a tak řekne „Ano, mami.“ Když maminka zvedne ruku, aby zhasla světlo, dodá: „Myslel jsem si, že to je příšera.“

„Ne, jenom člověk,“ odpoví maminka něžně. „Vždyť víš, že žádné příšery ve skutečnosti nejsou.“

Když odejde, Remus se pokouší představit si, jak ho nějaký člověk kouše, zuby toho člověka v jeho ruce. Neví jistě, jestli je to lepší nebo horší než nějaké zrůdy.

*****
Odpoledně někdo zaklepe na dveře a Remus jde otevřít. Maminka mu zakazuje otvírat cizím lidem, ale Remusovi je devět let a myslí si, že zvládne říct „Lituji, odešli na trh“ bez toho, že způsobí nějakou pohromu.

Muž za dveřmi má dlouhé tmavé vlasy a opálenou kůži. Vypadá, jako by trávil většinu času na slunci. Usměje se a ukáže velmi ostré zuby. „Máš doma tatínka?“

A Remus, který je příliš starý na to, aby se bál cizích lidí, zabouchne dveře a utíká do pokoje rodičů a otevře zásuvku otcovy skříně, kde ví, že mezi klíči a manžetami a mincemi –

Zaslechne, jak se venkovní dveře se skřípotem otevřely. V tom okamžiku položí dlaň na jednu minci úplně vzadu v zásuvce a pocítí známé víření, jak ho Přenašedlo táhne za sebou. Zavře oči, aby ten vír zastavil a když je otevře, ocitne se na rušné ulici. Mrholí; podpatky bot klapou po dlažebních kostkách.

Tohle je Příčná ulice, uvědomí si, a jak se podívá na ohmatanou starou minci, kterou tiskne mezi prsty, dojde mu, že se nemá jak dostat domů a že rodiče budou strašně rozčilení.

Nakonec se vydá do Děravého kotle a koktavě poprosí hostinského, aby letaxem zavolal jeho otci do práce. Posadí se do kouta s hrnkem kakaa a čeká, až dorazí tatínek a nastane konec světa.

Tatínek vchází do dveří s maminkou po boku a v tu chvíli Remus ví, že konec světa je tu; maminka nemá Příčnou ulici ráda. Vždycky je rozpačitá ve svém mudlovském svetru a elegantní sukni, s kabelkou v ruce mezi všemi těmi černě oděnými čarodějkami s košíky.

„Promiňte mi to,“ hlesne Remus bezmocně, jakmile přijdou k jeho stolu. „Promiňte, promiňte, byla to hloupost a vím, že budu muset být doma až do smrti, ale on vypadal tak—on byl—

-- zrůda

„Byl strašný.“

„Proboha,“ spustí maminka, a vtom se tatínek zeptá hlasem, který je děsivý, protože není rozzlobený: „Kdo?“

Remus jim vypráví o tom muži za dveřmi a tatínek vypadá, jako by ho někdo uhodil. Je celý bledý a Remus si říká, jestli mu nemá nabídnout své kakao.

„To je v pořádku,“ řekne tatínek a srdečně se na něj usměje. To má Remuse přesvědčit, že  všechno bude v pořádku a právě teď se Remuse rozhodne, že se nechá přesvědčit. „Takové věci se stávají. Už o tom nebudeme mluvit. Jsem rád, že jsi věděl, kde to Přenašedlo je pro případ – jen pro případ, že bys ho někdy potřeboval.“

Tu noc zaslechne, jak se rodiče hádají. Maminčin hlas zvýšený hlas proti tatínkovu tichému a zkroušenému. Nerozezná slova, i když vyklouzne z postele a přidrží na dveřích sklenici. Zastříhá prsty nad sklenicí v naději, že se jeho kouzelnické schopnosti projeví právě teď a promění skleničku v nějaký kouzelnický špiónský přístroj, ale sklenice zůstává sklenicí.

Jediná věc, kterou uslyší, než to vzdá a s bolavým uchem se vrátí do postele, je maminčin hlas, který je ještě hlasitější a říká – „Ani jsi mi to neřekl – a pak hlas klesne tak, že už Remus nezaslechne nic zajímavého.

*****

To léto, kdy už je Remusovi deset, se projeví jeho kouzelnické schopnosti. Hrníčky, které měl umýt mu vylétnou z dřezu, začnou o sebe potrhle ťukat a namíří si to vzhůru po schodech. Remus je celý rozesmátý honí a tatínek se taky dá do smíchu a svou hůlkou mu je pomáhá pochytat. Remus stráví neuvěřitelně šťastné odpoledne tím, že se pokouší provést další kouzla a dokáže podpálit krabici sušenek a přimět jednu ze svých knížek, aby sama od sebe obracela stránky.

Maminku to s těmi sušenkami moc nenadchlo, ale i ona se nechá strhnout nadšením, a tak když Remus sejde dolů k večeři, nejdřív si myslí, že to je důvod, proč jsou na stole jeho nejoblíbenější jídla a na příborníku čeká v celé své slávě dort s cukrovou polevou. Pak v něm hrkne. Úplně na to zapomněl.. Nechápe jak to, že pořád ještě občas dokáže zapomenout.

Posadí se a pomalu jí. Ani neví, jak to jídlo chutná. Maminka si myslí, že má rád, když pro něj přichystá před úplňkem nějaké dobroty, a on jí nedokáže říct, že předtím, než se promění, nikdy hlad nemá a že by tomu dal přednost předtím, než aby se jeho zamilovaná jídla pro něj stala sousty plnými strachu. Kvůli ní do sebe souká večeři a dort. Metodicky je splachuje dýňovým džusem a potom tiše odejde do zahrady.

Když přijde opět k sobě, leží na udusané zemi na podlaze kůlny a točí se mu hlava. Tentokrát to bylo zlé, pomyslí si; zápěstí a kotníky bolí, ale břicho taky, bolest se vrací v otupujících vlnách, které závrať ještě zhoršují. Čeká, až tatínek odemkne dveře kůlny. Tváří leží na chladné hlíně.

Vděčně zavře oči, když se ode dveří ozve chřestění zámku a pak je všechno chvíli rozmazané. Zvedají ho a cítí známý odměřený pach ve Svatém Mungovi a chladivé bílé povlečení na tváři. Něčí ruce mu dělají bolestivé věci a pak je po bolesti a to je moc fajn. Chce poděkovat komukoliv, kdo to dokázal, ale potom místo toho usne.

Když se probudí, rodiče se hádají, a tak neotvírá oči, protože neví, co by s tím měl dělat. Nehádají se často, takže buď je ta hádka kvůli němu nebo je to jen další mizerné načasování.

„Co chceš, abych řekl?“ ptá se tatínek, jeho hlas je jen o vlas víc než šepot. „Je to – takové věci se stávají a my prostě musíme – já nevím, co chceš, abych řekl.“

„Řekni mi, že to není tvoje vina,“ řekne maminka. Její hlas je zvláštní, stísněný.

Remus tiskne víčka k sobě ze všech sil. Nechce to slyšet, takže nic neslyší. Předstírá, že spí.

„Co chceš, abych řekl?“ zeptá se tatínek znovu. Zní to tak smutně.

Ozve se zvuk otevíraných a zavíraných dveří. Remus otevře oči. Čeká, že uvidí maminku s tváří zrudlou vztekem. Místo ní sedí u postele tatínek a dívá se do stínů na opačné straně pokoje. V tváři je hrozně bledý.

„Není to tvoje vina,“ řekne Remus. „Já vím, že to není tvoje vina.“ Ale tatínek jen dál zírá do stínů, jako by se z nich každou chvíli měly vynořit příšery.

*****

Tatínek za ním přijde, když se Remus chystá spát. Tatínek uklidí knížky z houpacího křesla, aby se mohl posadit vedle postele, jako by Remus byl zase malý. Remus netuší, co to znamená. „Je mi dobře,“ ujišťuje ho. „Tenhle měsíc to nebylo tak zlé.“ Zastrčí obvázanou ruku pod přikrývku, aby nebyla vidět.

„Musím ti něco říct,“ řekne tatínek.

Remus ztuhne. „O Bradavicích?“ zeptá se. Snaží se, aby to znělo, jako by mu bylo jedno, jestli se tam dostane, nebo ne.

„Ne, to ne,“ zavrtí hlavou tatínek, i když Remusovi je jasné, že to není slib, ve který doufal.

„Víš, kdo je Fenrir Šedohřbet?“

Remus zavrtí hlavou, že ne, ale z toho jména něco málo vytuší; naučil se svoji mytologii.

„Je to vlkodlak. Je ...“ Zdá se, že tatínek hledá slova. „Situace vlkodlaků nebyla vždycky taková, jako je dnes,“ řekne nakonec. „Dnes už víme, že jde o jednu z mnoha kleteb. Je to něco, s čím se dá žít. Neznamená to, že jsi zrůda.“

Remus přikývne. Tohle už předtím slyšel, i když to nebylo to jediné, co slyšel.

„V dávných dobách žili vlkodlaci jako... jako predátoři. Lovili lidi a čarodějové lovili je. Museli je lovit, aby byli všichni v bezpečí. Ovšem existuje několik rodin, ve kterých si vlkodlaci vzali normální lidi a přestali lovit.“

„Byli jejich děti vlkodlaci?“

„Obvykle ne,“ zavrtěl hlavou tatínek. „Ale lidé si přesto dál o těchto rodinách vykládali různé historky a někdy jim dávali jména...“

 „Vím, že ,Lupin’ znamená ,vlk,’“ řekl Remus. „Mám slovník.“

„Takže jsi to věděl,“ povzdechl si tatínek.

Remus má sto chutí dodat vlastně jsem si říkal, že to je irone, ale není si úplně jistý, jestli používá slovo ironie  správně. „Co jsem věděl?“

„Všechny rodiny s podílem vlkodlačí krve, kdysi platily skutečným vlkodlakům daň,“ vysvětloval tatínek. „To všechno se už dávno změnilo, ale Fenrir chce, aby věci byly tak, jak před mnoha lety. Přikazuje svým vlkodlakům, aby kousali děti a vychovávali je tak, aby zapomněly, že jsou lidé.“

Remus si přejede rukou po levém rameni, jeho prsty sledují stopu staré jizvy. „Jsem já člověk?“ zeptá se.

„Ovšem, že jsi.“ Když Remus mlčí příliš dlouho, tatínek dodá: „Byl to on, kdo tě pokousal. On je ... víš, říkalo se, že unesl nějaké děti. Nikdo mu to nemůže dokázat, ale je dobré držet se od něj co nejdál. On tě zatím nechával být, až na tu jednu výjimku.“

Remus si vzpomene na muže, který ho vyděsil. Vzpomene si, jak se usmál a jak byly jeho zuby strašně ostré. „Fajn,“ řekne Remus.

„Nejsme čistokrevný rod, ale jsme starý rod,“ řekne tatínek. „Pokud by tě unesl, znám lidi, kteří by s tím něco udělali.“

Remus přikývne, trochu skepticky. Nebude si s tím lámat hlavu, i když to půjde jen obtížně. Už tak zažívá dost nejistoty kvůli nástupu do Bradavic v příštím roce.

Tatínek vstane. Remus má pocit, že v rozhovoru něco zůstalo nevyřčené, ačkoliv neví jistě, jestlise chce dál ptát.

„A proto mě pokousal?“ zeptá se. „Protože v naší rodině byli vlkodlaci?“

„Pokousal tě, protože měl na mě zlost,“ odpoví tatínek a nedívá se na něj. „Byla to moje chyba.“

„To nevadí,“ řekne Remus. Tatínek si položí ruku na hlavu a pak odejde bez toho, aby mu popřál dobrou noc. Remus jen chvilku zaváhá a potom zhasne sám. Je dost starý na to, aby se tmy nebál.

*****

Jednoho únorového večera Remus prostě ví, že se stane něco důležitého. Tatínek přišel domů dřív a převlékl se do svého nejlepšího hábitu a maminka si vzala své sváteční šaty. Kdyby šli ven, byli by oblečení stejně, buď tatínek v obleku nebo maminka v jedné těch rób, které má pověšené vzadu ve skříni. Remus si oblékne čistý svetr, i když to nikdo po něm nechce a prohrábne si rukou rozcuchané vlasy.

Když se ozve zaklepání na dveře, přiběhne ke schodům a čeká ukrytý na schodech, aby zjistil, kdo to je. Tatínek otevře dveře a řekně: „Pane řediteli, prosím, pojďte dál. Vážím si toho víc, než můžu –„

„Jistě, jistě,“ odpoví mužský hlas mírně, ale má v sobě náznak něčeho, co by mohlo být pobavení nebo lehké podráždění. „Děkuji vám za pozvání na večeři. Jsem si jistý, že se budu dobře bavit. A kdepak je Remus?“

„Dobrý den,“ řekne Remus, když schází ze schodů a snaží se vypadat, jakoby měl zrovna náhodou namířeno dolů.

„Je rozumné být opatrný, Remusi,“ prohlásí muž. Má bílé vlasy a vousy a má na sobě tmavě purpurové roucho, které vypadá jako z opravdového sametu. „Ale ujišťuji tě, že jsem zcela neškodný.“

„Ale ne tak docela, že?“ vyhrkne Remus, než se stihne zarazit.

Muž se na něj vážne zadívá a přikývne, jako by to byla odpověď, kterou chtěl slyšet. „Ne,“ řekne. „Ne tak docela. Ale nejsem tu proto, abych ti říkal něco, co si myslím, že by se ti nelíbilo.“

„Víte--“ začne tatínek.

Muž zvedne ruku. „Po večeři budeme mít příležitost si promluvit,“ prohlásí. „Ale teď se odebereme do jídelny. Nerad bych nechal paní Lupinovou čekat.“

Po večeři, během které pan ředitel Brumbál vypráví zábavné a trochu nesouvislé příhody, což je zcela jasný pokus o to, aby uklidnil Remusovu maminku, tatínek vstane od stolu. „Kdybyste si se mnou chtěl chvilku promluvit, než odejdete... “

„Rád,“ přikývne Brumbál. „Ale jen s chlapcem, pokud vám to nebude vadit.“ Remusův tatínek se zamračí. „Je to on, kdo bude muset souhlasit s podmínkami,“ řekne mu Brumbál. „Rád bych se přesvědčil sám, jestli je dokáže dodržet.“

Odejdou do tatínkovy pracovny. Remus tam bez tatínka sám nesmí a přijde mu trochu zvláštní posadit se na jednu ze starých dřevěních židlí pokrytých kůží a sledovat, jak se Brumbál uvelebuje za tatínkovým stolem, jako by tam patřil.

„Tvůj otec mi řekl, že chceš studovat v Bradavicích,“ začne Brumbál.

„Ano,“ odpoví Remus.

„Ale je tu problém s tvojí nemocí.“

„Jsem vlkodlak,“ přikývne Remus. „Asi mě tam nebudete chtít vzít.“

„Naopak, myslím si, že Bradavice pro tebe budou ideálním místem,“ řekne Brumbál. „Sotva by mi nějak prospělo, kdybych tě nutil, aby sis hledal jiný způsob, jak vybít svou pubertální energii.“

„Co to znamená?“

„Co si myslíš, že to znamená?“

„Myslíte si, že když nebudu chodit do školy, tak dostanu se do průšvihu?“

„To na začátek stačí,“ řekne Brumbál. „Ale, i když tomu v tomto věku možná těžko uvěříš, nemohu jednat zcela tak, jak bych si přál.“

Remus tomu rozumí dokonale. Jeho rodiče také nemůžou mít všechno, co by chtěli.

„Pokud půjdeš studovat do Bradavic, postaráme se o tvou bezpečnost i bezpečnost tvých spolužáků během úplňku. Zajistíme ti přijatelnou omluvu pro tvou nepřítomnost na hodinách – třeba vracející se nemoc nebo problémy doma. Nikdo nesmí zjistit pravdu. Na tom musím trvat.“

Remus cítí obavy i úlevu. Neví, jestli je dost dobrý lhář na to, aby udržel tajemství, ale hrozně se mu ulevilo, že mu dovolí se o tom pokusit. Chce mít příležitost najít si kamarády.

„Nikomu nic neřeknu,“ slíbí. „A budu si opravdu dávat pozor.“

„Vím, že budeš,“ odpoví Brumbál.

*****

Na podzim, kdy je mu třináct, se Remus při třetím výletu do Prasinek ztratí Jamesovi a Siriusovi a Petrovi,  o kterých si myslel, že jsou hned za ním a prohlížejí si košťata. Předpokládá, že odběhli do cukrářství nebo je zabavilo něco jiného. Když tu počká, tak se kluci brzy vrátí. A nebo taky ne, ale na to se snaží moc nemyslet, zírá do výkladní skříně Medového ráje a hrozně se podivuje na tím, jestli opravdu existují lidé, kteří jedí Drcené šváby.

Neví, co ho nutí zvednout hlavu. Je tu cosi. Svědění vzadu na krku. Ten pocit, že ho někdo pozoruje. Někdo ho pozoruje přes ulici, vysoký opálený muž s velice bílými zuby. Remusovi už není devět a tohle je veřejně přístupná ulice. Remus se přinutí klidně stát, zatímco se muž přibližuje. Jeho temný stín dopadá na bílý sníh.

„Pamatuješ si mě?“ řekne muž.

„Pamatuji si vás,“ odpoví Remus. Hlas se mu při těch slovech nezlomí. Vlastně není překvapený. Nevěřil, že by příšery zmizely navěky.

„Jsem Fenrir Šedohřbet,“ představí se ten muž. „Jsem tvůj otec.“

„Nejste,“ vyhrkne Remus, jako kdyby byl najednou mnohem mladší. Na okamžik se mu někde v nejtemnějších zákoutích mysli vynoří myšlenky o tomto muži a jeho matce, ale nezapadá to do zbytku toho, co už Remus napůl vytušil; nedává to smysl. „Ne, nejste,“ řekne znovu, normálnějším hlasem.

„Měl jsem jím být,“ opáčí Fenrir. „Ale tvoji rodiče tě raději drželi v kleci. Je to zázrak, že jsi to tak dlouho přežil.“ Zvedne ruku, ale nepokusí se Remuse dotknout. „Ty jsi neměl být sám a zavřený.“

„Musejí mě zavírat.“

„Opravdu?“

„Ublížil bych jim.“

Fenrir se naklání blízko k němu, jeho hlas je skoro něžný. Pousměje se a ukáže ostré zuby. „Co ti udělali, že jim chceš ublížit?“

„Nic, já – to já, jsem nebezpečný –“ Řekne si, že je to pravda, že nebezpečí nemá nic společného s klecemi a nadávkami a že za všechno může ten hlad, který ho mučí, když je měsíc v úplňku. Nechce  jim ublížit. Ale nemůže si pomoct.

„Ne své skutečné rodině.“

„Jděte pryč,“ odsekne Remus. Odvrátí se a zase upírá oči na výkladní skříň, ale stále vidí Fenriho odraz, jak se nad ním tyčí ve skle. „Jdětě pryč, nebo budu křičet o pomoc.“

„No, teď jsi mě vyděsil,“ zasměje se Fenrir. Dotkne se Remuse zezadu na krku. „Namluvili ti, že musíš být sám,“ zašeptá. „Ale lhali.“

A Remus se chce najednou otočit, schovat tvář do Fenriho špinavé košile a nechat se ujistit, že zlé časy dneškem minuly a že teď bude všechno v pořádku. Místo toho se ani nepohne.

„Pochopíš to, až budeš doma, kde je tvoje místo,“ pokračuje Fenrir. „Pochopíš, o co jsi přicházel, až se mnou budeš lovit.“ Usměje se a ve výkladní skříni Remus vidí, jak má strašně ostré zuby.

Ozve se křupání bot ve sněhu. Někdo přichází a přes ulici volá Petr jeho jméno. „Remusi! Pojď se podívat, co James našel. Je to senza!“ Petr malinko vyjekne, když do něj Sirius šťouchne.

„Neřvi to na celou ulici, vole, je to tajemství –“

„Nejsem sám,“ řekne Remus. „A nejsem zrůda jako vy.“

Obrátí se a nenávistně se na Fenriho podívá. Koutkem oka zahlédne Jamese, Siriuse a Petra. Fenrir si je krátce přeměřil.

„To ti někdo řekl? Zjistíš, že lhali.“ A potom je ten tam, zmizel v davu. Ulice je plná lidí, kteří nejsou jako Remus a ten se na chvíli cítí hrozně osaměle.

„Kdo to byl?“ ptá se zvědavě Sirius, zatímco James zápolí s hnědým balícím papírem svého nejnovějšího pokladu a Petr se mu snaží pomáhat. A plete se mu pod nohy.

„Nikdo důležitý,“ odpoví Remus, protože jedna věc je to, že vědí, že je vlkodlak – na tohle  si ještě pořád zvyká – a druhá věc je mluvit o tom, co právě slyšel. Sirius by to mohl pochopit, říká si; dozvěděl se toho od Siriuse dost na to, aby si myslel, že Sirius chápe, jaké to je mít v rodině zrůdy.

Ale pořád by se tím ta věc stala příliš opravdovou a on nechce, aby tohle bylo součástí jeho skutečného života. Nechce věřit, že existují skutečné zrůdy. Je to jen kletba, taková, se kterou se učí žít.

Když ho Sirius táhne za paži dolů ulicí, znovu se podívá do výkladní skříně, ale jediný stín je jeho vlastní odraz, který mu pohled oplácí a pak se otevřou dveře a stín mu vyklouzne z dohledu.

*****

Zpátky v ložnici Remus vytáhne dopis, který psal tátovi před cestou do Prasinek. Chce ho dokončit než vypukne chaos. Ať už James a Sirius plánují cokoliv. Zaváhá, pero připravené nad stránkou.

Dnes jsem potkal v Prasinkách Fenriho Šedohřbeta, napadne ho napsat. Řekl mi, že mě chcete držet v kleci.. Ale v nebelvírské věži není nic, co by připomínalo klec, říká si Remus a rozhlíží se po těžkých závěsech u postelí, rozžhavených kamnech a ostatních klucích, kteří se nadšeně sklánějí nad mapou hradu a kopírují cesty cukrovými pery; je to jeho domov.

Podívá na ostatní kluky a zkouší si je představit jako kořist – jak zatíná zuby do Siriusovy paže, zakusuje se do Petrova zrudlého hrdla. Má přitom zvláštní pocit v žaludku, ale nemyslí si, že to chce skutečně udělat, o nic víc než chce popadnout svůj kapesní nůž a bodnout Jamese do nohy. Je jen obyčejný člověk, žádná zrůda.

Poprvé si uvědomí, že má možná štěstí, že není.

Namočí pero do inkoustu a píše: Mám tě rád, tati. Snaž se nedělat si o mě velké starosti. Mám se dobře. Vysuší inkoust, vloží dopis do obálky a naškrábe adresu domů, jedny z prvních slov, která se naučil psát: tatínek si vždycky chtěl být jistý, že dokáže najít cestu domů.




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.