Kapitola 2. –Nález

Dům jeho rodičů býval nádherný, alespoň tak mu to vyprávěl Sírius o Vánocích v pátém ročníku, byl dvoupatrový.V přízemí byla rozlehlá kuchyň, vybavená tak, že by se za ni nikdo nemusel stydět. Do kuchyně vedly dvoje dveře, jedny z jídelny, ve které dominoval velikánský stůl, a druhé ze společenské místnosti, ta byla na můj vkus zařízena velmi konzervativně, říkal jeho kmotr. Pod okny s bělostnými závěsy stála křesla. Před nimi byl stolek, na kterém ležela každý den jiná dečka, na to si Lily potrpěla. Tato místnost měla ten největší krb, jaký jsem kdy viděl, teda s výjimkou krbů v Bradavicích. Okolo něj bylo také rozeseto několik křesel a na něm, Harry, leželo mnoho zarámovaných fotek snad celé rodiny. V prvním patře byla ložnice Lily a Jamese se samostatnou koupelnou a dětský pokoj, i když to bylo spíš takové dětské apartmá o třech místnostech. V jedné se sice nacházel psací stůl, ten ale moc používaný nebyl, když ti byl jenom rok. Vždycky když jsem vešel do tvého pokoje, byly tam po zemi rozházeny samé hračky, na poličkách leželi samé knížky o famfrpálu, to byla Jamesova práce, pod oknem stála krásná postýlka, jak pro princátko.Toto patro mělo ještě koupelnu a malou knihovnu, které všichni říkali knihovna Lily, protože nikdo jiný do ní nikdy nešel. A v posledním patře byly už jen samé pokoje pro hosty a dvě koupelny.

A teď jsou z toho domu jen trosky. Jak já toho Voldemorta nenávidím, pomyslel si Harry a šel si prohlédnout ty trosky zblízka, jestli náhodou nenajde někde ten vchod do knihovny.

„Tak sakra kde ta knihovna je?“ Rozčiloval se asi po dvou hodinách hledání.

Však ona se najde a mimoto teď mám tak trochu bezprostřednější problém – kde budu sakra spát. Rozhlédl se okolo sebe a do oka mu padl jeden evidentně neobývaný domek s opadanou omítkou, vymlácenými okny a pár děrami ve střeše, který stál asi dvacet metrů od něj.

Hmm, s tím by se dalo něco dělat, jsem už přeci plnoletý čaroděj, říkal si ,když v tom zpozoroval v dálce čtyři přibližující se postavy v hábitech.

„ A sakra,“ zašeptal naštvaně a běžel se schovat do toho lesíka,před kterým dříve stával jeho rodný dům.

„Remusi, jsi si jistý, že tady bude?“ Zeptal čaroděj se zrzavými vlasy ztrhaně vypadajícího muže.

„Musí tady být,Arthure,“ odpověděl tázaný a zamračil se.

„No, to je hezký, že tady musí být, ale já ho nikde nevidím, Lupine,“ řekl muž se zjizveným obličejem a kouzelným okem.

„Tak se dívejte pořádně, Moody,“napomenula ho čarodějka s fialovými vlasy.

Ten jen něco zabručel a podíval se směrem ke skupině stromů nalevo od něj, zpozoroval tam nějaký pohyb, který ho zaujal.

A sakra, pomyslel si Harry, když si všiml Moodyho pohledu a začal opatrně postupovat stále hlouběji do lesa. 

„Někdo je v tom lese,“ zařval Moody a začal postupovat směrem ke stromům jak nejrychleji mohl.

„Rychle za ním,“ zvolal Lupin a rozběhl se k lesu, oba dva zbývající členové skupinky se rozeběhli za ním, Moody samozřejmě běžet nemohl.

Jakmile pronásledovaný zjistil, že byl spatřen, dal se na rychlý ústup.

Já jsem takový blbec, že to svět ještě neviděl. Nadával si.

Jo, to jsi, ozvalo se jeho já.

Drž hubu.

Byl tak zabraný do toho svého vnitřního sporu, že si sice všiml asi metrového srázu před sebou, ale nezaregistroval už ze země vyčnívající kořen těsně před tím již zmíněným srázem. Aniž by to stačil uvědomit, už ležel dole pěkně rozpláclý zádech. Jeho jediným štěstím bylo, že si toho nikdo z jeho pronásledovatelů nevšiml. Všichni tři ho přeběhli (Moody už dávno odpadl). Harry se přetočil na břicho, protože ho jeho naražená záda docela bolela a uviděl metr vysoký vstup do jeskyně. To by nebyl Harry Potter, kdyby se za něj nešel hned podívat. To co jeho oči uzřeli mu, ale vyrazilo dech. Jeskyně byla prostorná, asi pět metrů vysoká a před ním se do výšky tyčily kamenné dveře nad nimiž byly vyryty runy, kterým Harry, i když ho to samotného překvapilo, rozuměl. V překladu znamenaly: