Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Moony, vlčí lidé jsou prokletí od Rael
[Komentáře - 5] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Moony,
vlčí lidé jsou prokletí

Tělo vlka,
duše člověka-
ne víc,
než prázdnota…
A strach a běž
a ty věz
- svět tě nečeká.
Ne dnes,
ne potom.

Lidské mládě,
i když má úděl svůj
- být vlčetem.
Malý můj,
to já znám-
srdce ráda kážou nám…
Svých snů,
těch se nevzdávám!
Zrozen v zapomnění
- sám… A sám!
Vždyť vlk,
nerozumí řeči člověka-
neplaká, ne neplaká.

Proč? Kam?
Zabít, jít
a zase spát.
S měsícem bílým-
mocné zavytí
- ve stromech-
s měsícem rudým,
lidská krev.

A dusot kroků
- velká bestie,
Zabije, zabije!
Tak jdem, tak jdem…
S ránem,
nový úděl
třeba přijde zas.
Svítání-
zlom si vaz!
Podívej-
Přežijem, přežijem!

Šedé oči, oči vlka
dychtivý pohled trochu leká-
trochu víc.
„Kdo je to?“
Slepé oči, oči nevidomé…
„Co víš?“
„ Myslím…“
„Ne, to ne!“
Ty oči tonoucí v širé hladině-
- grimasa,
bolestí zkřivené
a úsměv –
zármutky!
Oči z kamene…
Člověčí oči,
oči plné naděje
- najde je,
přátele!
A bude žít… Třeba.

Život plyne jako voda…
Jednou sem a pak tam,
sem, tam-
nelekám, nelekám!
Byl milován,
je milován.
Sen v život proměněn,
zůstávám
snad,
nezlomen.
Duše vlka
s lidským údělem.
Já sám tu jsem,
já jsem tu sám-
dodýchám.
V měsíčním svitu,
oči vraha
- trpká lidská zrada,
zabij!
Úplněk plný, plný úplněk
a duše člověka
s vlčím tělem-
nežeň…
Nežeň!
Prkenná podlaha a zase sten…
Ticho!
Mocné zavytí,
zlý sen.
Úděl vraha-
vlk mě zradil.
Marná snaha.

„Pomoc!“
Nic.
Tma bez hranic…
V očích máš nepokoj,
úsměv s pláčem svádí boj.
A bílý měsíc pěl:
„Rozházím jitřní pel,
v hvězdném svitu“
- noc prozářená křídly motýlů,
vlk bloudí bez cílů,
vlk krásu nevidí.
Člověk ztracen v lese-
člověk zabíjí!

Návrat a lež!
Neptej se-
Běž!
Tělo ztrhané, ruce rozdrásané
bezmocná bytost, ubohý tvor.
Jediná odpověď:
„Proč?“
A dál-
už nic.
Krev! Krev bez hranic.
Šrámy rudé-
hluboko
i v duši-
všude!
Svět ponořen v karmínové.
V krůpějích jitřní rosy,
kapky čilé-
třeba celý svět…
A odpověď?
„Kdes byl?“
Rameny pokrčím.
Vždycky to tak dělám…
- proč?
Vždyť já-
lež nestrpím.

Zrcadlo ebenové-
pověz mi- prosím!
Úpěnlivě.
Co se stane…
Teď,
pak?
Věřím na zázrak.
Sklopím hlavu
tak, jako mučedník před popravou,
dřív
než mu hlavu setnou.
A kulatý předmět-
hop, hop, hop
kutálí se o překot.
A v dálce chorál zní:
Už odchází,
už odchází!
Ten život
- zhasl…

Je pryč!
Mlčíš?
Nemluví
- ne víc.
Spí, už jen spí.
Co chceš říct?
Ale oči, ty oči!
Živé oči planou dál,
odraz smutku,
tichý žal.
Koho vidí?
Bestii!
Uhni, já se podívám…
Je to člověk
- ne!
Lidé vypadají jako já,
to vím
- ne, já se nemýlím!
Semkne víčka, skousne ret-
Odpověď, odpověď?
Podoba, ta není jediná
člověk se jen zvenčí nedívá!
Tam uvnitř-
Pokyne rukou k srdci,
usměje se
a hlavu svěsí
tam, žije vlk!

Zvykl jsem si.
Řka: čas zhojí rány,
tak to chodí, tak to je
- bez boje-
Slova jsou útěcha,
slova jako kýč
i slova- zabíjí!
- potměšilé-
Vražda se promíjí,
to se stane.
Verdikt zní: Nevinný!
Tupý předmět,
Tupý hrot!

Zrcadlo zvadlé,
odraz se mi v rukou přelomil
- puká!
Ten obraz se mi směje!

Kleká si, kleká.
Tváří se nevesele…
Zachmuřen snaží se rozpoznat,
co měl ten výjev znamenat…
Už nechci!
Ne žít,
ne umírat.
Je zima
- zima je rudá,
zima zebe.
Nemám ji rád
- už tolikrát-
Kroky jdou,
kroky plynou.
Hábit přitahuje k tělu,
snaží se neklepat.
Víčka zavírám a z pod nich,
hořké slzy kanou…
Ruce v pěst zatíná,
stará rána se otvírá,
krev říká nashledanou.
Sbohem, pane!
Zas jiné šrámy budou,
milenky karmínové-
Stopy v bílém sněhu.
Lilie povadlá,
mrtvá květina.
Našlapuj tiše,
má lásko
- lásko má.
Ruka povadlá,
ruka milenčina
- chyť se!
Kde je chyba?
A víc- už nic.

Prokletí,
prokletí jsou vlčí lidé
- neplakat, ne neplakat-
Slzy lstivé!
A víc-
Už nic…
Co vidíš?
Veliké oči,
smutné oči
prázdné oči:
Dívají se na vlka,
ale vidí člověka…
Neplaká, ne neplaká
- ne víc!

Zrcadlo temné,
zrcadlo smutné-
praská!
A svět se chvěje.
Střepy padají…
Prázdné, bez výrazu
- dívají se na mě.
Ten odraz,
ten němý odraz
- pláče.
A slzy kanou…
Srdce pukají!

Proč jim to nepovíš?
Nechci je ztratit…
To je vše?
Vždyť to víš!
Přece se nebojíš?
Nevěříš v přátelství?
- v ně?
Tvé přátele?
V sebe nevěřím!
A bestie se směje…
Kouzelný měsíc
- puká.
Luna,
luna leká!
Mé já si kleká
- zoufale-
Přezoufale lpí,
na síle obětí.
A odpověď?
- proč?
Je to strach,
silnější než čest!
Já,
já přece nesnáším klam a lež!

Přátelství, to pouto hřejivé
- pomine,
ztratím je.
A pak- nic!
Chci jim říct:
Ne, ne už víc!
Pravda za cenu samoty
- platím já,
platíš ty.
Kdo jsem?
Lhář, sobec?
Možná-
třeba bestie vyhrála…
Pravda?
Přátelství,
třebaže jediné,
vystavěné na mostu z kamene
jež v jádru puká žalem-
Ty mosty strhneme!
A dál,
zas jinou cestou půjdem!
Dál… A dál.
- přátelství už vzdal-
Sám!

Poznají to,
poznají.
Jak?
Ne, ty nejsi vrah.
Vypadáš- docela jako oni.
Ne!
to kousnutí,
to člověka změní…
Poznají to
- oni…
Ne! Ne dnes-
Tohle zranění,
to se neprojeví…

Jsi to ty…
Přátelství bez cíle jistoty!
Temný les a černý hvozd,
chladná mez
- luna zádumčivá.
Tráva zkrvavená,
noc-
sestra havranova.
Lilie na hrob položena.
Stébla zebou,
zlatá pole.
Kameny šeptají-
Hej, co je to?
Mrtvé stavení
- chýše, jí lidé říkají
( kde ďáblovi duchové obcují. )
Pšš…
Ve tmě se pohybuje stín.
Stopy v bodláčí,
sněhem zaváté-
Co s tím?
Vlčí zavytí!
Je pryč…
Ukryt v listoví,
oči plamenné,
srdce z kamene
- ne to nestrpím,
to se nestane.

Noc do tmy oděná,
jen kroky rušena
a pak-
mocné zavytí!
Pohled na měsíc tě nasytí.
Lesem se nese běh,
kam?
Kupředu!
To nevím sám!
Tam! Tam!
A zase nic,
stopa vadne!
Cesta –
kam, kam?
To nevím sám…
A vlk padne!
Měsíc ztroskotal
- ponořen v moře úsvitu-
Houpe se na vlnách svých dnů
- sem, tam…
Ne, já se nedívám.
Úplněk-
Je pryč.
Konec?
Zas na měsíc!
Člověk…
Sbohem.

Kamenný schod,
dřevěný rám…
Dlouhé zdi míjí sám
- tak docela.
Temné stropy,
ocelový svět-
tam za zdmi,
člověk stál.
Tiše, sám…
Tak docela.
Chladná podlaha- neleká,
neleká.
Vždyť touží zakleknout
a spát –
unaven,
zima…
Nezlomen,
spát…
Upadnout.
A dál-
Už nic.
To všechno pro měsíc.
Třeba smrt není zlá
- jen tma,
nic mě nečeká…
Sám nevím:
Ještě jsem neumíral.
Ne! Jdi dál!
- boj se světem už vzdal-
Vnitřním hlasem přemlouván,
kroky ho nesou
- neví sám.

Co?
Lži předkládám.
Vlk žije bez pomoci
- v dosahu vlastní moci-
Hrdlo sevřené
a křik se dere nocí.
Kdo jej dnes uslyší?
Kdo se bude ptát?
Pravdu už nepotlačí,
jako tolikrát.
S rukou na klice,
zůstává stát
- klidně-
Je na vážkách.
Hra končí-
Je čas.
Se sny se loučí
- už zas.

Pohledy upřímné,
co teď nastane?
Já to vím
- ale?
Co se stane?
Mlčí?
Proč?
„Děkuju.“
Nic víc?
„Jen chci říct-
Jen- díky.“
Pouta pukají…
Už to ví.
Přátelství tě nezradí!

Svět se změnil
- v srdcích klid a mír,
nastal zvláštní smír
- s vlastní duší.
To člověku stačí.

Zas další měsíc,
další noc
- minulost, přítomnost-
A jedno- zavytí!
Byls to ty!
Psss-
Škvírou nepatrnou,
ve světle úplňku
- nevídané věci se stanou.
Bolest jde stranou.
Vlk zakňučí…
Ne rvát, ne zabít
mysl poručí.
Proč to?

Alea iacta est
- kostky jsou vrženy
Nač litovat
- chce tě svést,
nevinný!
Pach krve, pach strachu
jen přidej brachu!
Však v tom zastaven,
vlk lehá si pokořen
- vzhlíží:
Jelen, pes, krysa
A pak vlk- člověk?
Kdo je ta smečka?
Návštěvníci lesa.

Bok po boku běží,
jen jdi, jdi
- měsíční světlo poslední-
musíme jít,
než se rozední…
Jak?
Následuj přátelství,
věř!
Každý les skončí,
jistá věc.
















Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.