Muž v  plášti, který mu v potrhaných cárech visel okolo paží, spěšně kráčel temnou ulicí jen matně osvětlovanou měsíčním světlem. Dlažební kameny chodníku byly nerovné a muž co chvíli zakopl a upadl k zemi, jako by byl neskonale vyčerpán, jakoby snad ani neměl vůli zvednout se a pokračovat v cestě. Jakoby neměl vůli žít. Vztekle zaklel, ztěžka se zvedl a šel dál, stejně spěšnou, stejně nesourodou chůzí.

Zastavil se o pár ulic dál, u posledního domu obaleného v temnotě. Malého, neútulného, špinavě vypadajícího domu s uschlými květinami na oknech. Otevřel dveře a vešel.
Nikdo na něj nečekal, žádna žena s dítětem v náručí, nebo snad matka s talířem koláčů.

Jen chlad a temnota.

Nezdálo se, že by to muži vadilo. Nenamáhal se ani odložit si roztrhaný plášť, nebo rozsvítit svíci, a ozářit trochu temné prostory – učinil jen pár posledních kroků do obývacího pokoje topícím se ve směsi zatuchlého pachu, vůni knih a neproniknutelné tmy – a spíše se zhroutil, než posadil do křesla, které zřejmě nahmatal po paměti..
Vydechl, a přejel si sinalou, nepříjemně bledou tvář rukou s dlouhými prsty.

Nenáviděl ho. Nenáviděl ho k smrti.  Nenáviděl ho, protože ho donutil zahodit vše, co získal, vše co měl. Vše co mohl mít. Bylo mu z toho zle. .

Severus Snape se rozkašlal a z blízkého stolku se zvedl oblak prachu. Tak rád by byl kašlal krev! Podíval se na svou bledou ruku, ale pokoj byl příliš tmavý na to aby něco, cokoliv, viděl.
Vzdychl.

Jak moc by si přál zemřít…ale nedoufal, že ho něco takového potká vzhledem k tomu, že nikdy nedostal to co chtěl…

Jen seděl a hleděl do nicoty, nechával se stravovat svou nenávistí, ani netušil, koho nenávidí více – jestli jeho - starce příliš dobrého, příliš dojemného, přespříliš moudrého, nebo sebe - …sebe....měl by si nejspíš hodit mincí…na tváři mu zahrál zlomyslný úšklebek a bledá ruka sevřela opěradlo křesla. Najednou se rozesmál. Byl to odporný smích a jemu samému se z něj zvedl žaludek.
Předklonil se a vrhl na podlahu…snad kdyby ten den něco jedl, zvracel by víc, než jen vodu a žaludeční šťávy.

Ve tváři zcela bledý, temné, podivné oči hluboko v lebce, a rty sinalé – muž se malátně zvedl z křesla a zamumlal „Evanesco! .“ “ špína z podlahy i jeho hábitu zmizela a hnilobným vzduchem se šířil pach zvratků.
Postoupil k oknu a strnule hleděl skrz temnou ulici kamsi do lepších, světlejších světů. Podlomila se mu kolena a on se rychle zachytil zaprášeného okenního rámu.
Byl čas na útěk. Čas sebrat veškeré své zbytečné cetky a utéct. Utéct do samého středu všeho, do středu země, do centra záhuby, do skrýše Pána Zla. … Zasmál se divným smíchem a přemožen slabostí se sesul na podlahu. Opřel se o zeď a znovu zíral Nikam….

Uteče a bude se skrývat. Žít v přepychu a bezpečí…mezi svými…. snad by se byl znovu zasmál, kdyby nebyl tak neskonale vyčerpaný…žít bez naděje na život…mezi ďábly…sám byl jeden z nich…snad ještě horší…ani Ďáblem nedokázal být zcela, beze všeho…musel se stále pokoušet o druhou stranu…snahu být dobrý…!
Teď už ani jeho slabost, ani únava ani vyčerpání nedokázaly utišit smích. Smích s podivně cinkavou, kovovou notou.
Znovu se mu zvedl žaludek, tentokrát však nebylo co zvracet.

Pak se ozvalo zaklepání na dveře.

Stáhl se do kouta jako ustrašená myš a seděl tam, tiše, tichounce jako bledá, hrůzostrašná vosková figurína.
„Severusi!“
Byla to ona. Ta, která byla příčinou, příčinou všeho. Najednou ji nenáviděl tak hluboce, že si nebyl jist, kdo v této pochybné soutěži na žebříčku Snapeovy nenávisti obsadí první místo. Narcissa, Brumbál, .  nebo snad – favorit největší – Severu Snape?! .
„Severusi!“

Klepání rozeznívalo celý ten dům do ohlušujících tónů, které Severusovi pulsovaly v hlavě. Před očima se mu tmělo a v mozku svítila jediná myšlenka – ať jde pryč.! ! Prosím! Ať odejde! .
Klepání ustalo a ozvalo se otevírání, vrzání dveří a znovu jeho jméno. Přitiskl se ke stěně s ještě větší snahou stát se neviditelným a touhou vypařit se…Nerozsvěcuj! Prosím tě! Jen nerozsvěcuj! .
Temnotou se ozvalo švihnutí hůlky a pokoj se oděl do světla. Muž zvedl zoufalé, unavené oči k ženské postavě s velmi světlými vlasy, spadajícími na ramena v závoji, pro který měl kdysi zvláštní slabost. A nyní ho nechávaly chladným. Už dlouho ho nechávaly chladným…skoro rok….
Žena zděšeně vykřikla, vrhla se k němu, vzala ho za ledovou ruku a políbila na čelo.
„Severusi!“
Byl by se jí vytrhl, ale neměl sílu.

„Jdi pryč,“zasyčel a žena se trochu odtáhla.
„Měla jsem o tebe hrozný strach!“
Zase mu bylo do smíchu, ale jen trochu zkřivil rty. Strach! .  To byla větší lež než si on sám dovedl vymyslet pro Temného.  Pána…
„Zachránil jsi ho! Nikdy ti nedokážu vyjádřit jak nesmírně jsem ti vděčná!“

Našel v sobě zbytek síly a vytrhl svou ruku z její.
Jdi pryč!“ zasyčel znova a ona se odtáhla ještě o trochu dál.
„Severusi…“

Nechápe to? .  Nesnese ji tu! Chce být sám! Chce být sám a pokusit se urovnat si to v hlavě! Urovnat si svůj život, vyjasnit si svou cenu. Cenu, která vždy byla až zoufale nízká. Vyjasnit si, zda je třeba, aby žil. Zda konečně nenadešel čas smrti, čas spasení. Nechce ji tu! .

„Severusi…nech mě tu…dovol, aby ti pomohla, abych tě ošetřila…postarala se o tebe!“
V očích se jí leskly slzy a on se konečně začal sbírat z podlahy. Pomalu, těžce, opíraje se o zeď. Pokusila se mu pomoci, ale více než výmluvné, odmítavé gesto jeho ruky ji odradilo. Stála a sledovalo ho příliš modrýma, příliš světlýma očima.

Narovnal se v celé své výšce a v tváři bylo znát přemáhání, s jakým to činil. „Narcisso! Jdi pryč, nesnesu tě tu, odejdi, prosím.“

„Severusi,“ vzlykla a schovala svou bledou tvář do dlaní. „ty mě nenávidíš, nenávidíš mě.“

Mlčel a doufal, že se otočí a odejde, potřeboval se posadit, potřeboval zhasnout světlo a položit se na podlahu jako mrtvý, zbytečný tvor jímž byl.

„Nenávidíš mě….““opakovala s podivným, hořkým zaujetím a pohlédla do jeho černých očí, snad aby našla vysvětlení.
„Jdi!“zopakoval, ve tváři klidný, ale ruce se mu chvěly. Těžce se zachytil opěradla křesla, aby se nezhroutil na podlahu.
„Musíš odtud utéct, musíš pryč!“ šeptala, tvář pokrytou slzami, které se leskly v nepříjemném světle její hůlky.

Mlčel a pokoušel se nabrat síly. Těžce dýchal.

„Musíš odtud, jinak tě chytí, dostanou tě! Musíš se přemístit k Pánu Zla!“
„Nenávidím tě….“ “ šeptal a vysílen, sesul se k zemi „nenávidím vás všechny…všechny…a jeho…jeho. o ze všech nejvíc!“

Vzlykla.
„Já vím…“

Vždycky věděla, věděla od chvíle kdy pro ni zabil, že on se nehodí. Nehodí se pro Věc. Nehodí se mezi ně a nepatří mezi ně…snad pro to ho milovala…Milovala?! .

„Zabijí tě.“ Oznámila mu a pokusila se nevzlykat.
„Je mi to jedno!“
„Severusi! Odpusť mi! Odpusť mi prosím!“ Klekla si k němu a pokusila se ho vzít za ruku, ucukl. „potřebuješ pomoc, jsi vysílený, jsi zraněný!“
„Nepotřebuji tvojí pomoc!“
„Milovala jsem tě!“

Nestála mu za odpověď.
Plakala.
„Neměla jsem jinou možnost…zabil by mi ho! Zabil by mi syna!“
Odstrčil ji od sebe a zakřičel tak, že se Narcissa vyděšeně přikrčila k podlaze s výrazem týraného zvířete v bolestí stažené tváři.

„Zabil jsem, zabil jsem jediného člověka, který si mě snad jen trochu vážil a udělal jsem to, protože po tvé žádosti nezbylo nic jiného. Zabil jsem ho i když jsem chtěl zabít sebe – bylo mi lhostejné zda budu žít! Zabil jsem ho a potvrdil tím, že jsem vrahem… muselo být jiné řešení…muselo být! Muselo být….“teď už šeptal.

Mlčela.

Zatmělo se mu před očima a nic neviděl. Cítil jen nesnesitelnou bolest všude po těle a chlad. Chlad a pak její vůni. Vůni konvalinek, někdy snad až příliš vtíravou…a potom už necítil  nic…vůbec nic…

……..

Malý chlapec v obnošeném černém plášti se zamračil a přitiskl knihu ještě trochu pevněji k hrudi. Kruh dětí okolo něj se smál smíchem, který jeho uším zněl skoro krutě.
Nenáviděl je…. nenáviděl je jako nenáviděl všechny…Od prvního dne školy. Od prvního nešťastného dne, kdy překročil práh zámku a pochopil, že magie je jeho život, kdy pochopil, že nic jiného nikdy nezíská…magie. …magie je krví v jeho žilách a ohněm v jeho srdci. Nikdy, nikdy nic jiného. Nikdy ne láska, protože on, on….  nemá nárok na lásku…na lásku. …