Nedůvěřivě hleděl na temný, skoro děsivě vypadající hrad a v hlavě se mu rodilo na tisíce vizí jeho nejbližší budoucnosti. Vizí sedmi let, která ho očekávají. Představoval si, jak sedí v kruhu přátel, zasvěceně diskutuje o magii a s lehkou nonšalancí popíjí máslový ležák… viděl sám sebe na školním dvoře, obklopen dívkami s tvářemi protáhlými úžasem nad jeho přesným úsudkem, bystrým rozumem a nepřekonatelným talentem… pozoroval se jak se kroutí v záchvatech smíchu u Nebelvírského stolu, hleděl na sebe jak svým skvělým šarmem baví celou společenskou místnost, viděl se jak…

Do bledého černovlasého chlapce s divným výrazem v očích kdosi strčil a netrpělivě zakřičel ať se pohne. Pohnul se a bylo do něj strčeno ještě jednou – vypadl z loďky a zabořil se do rozbahněného břehu temného jezera. Okolo stojící hlouček prváků se rozesmál a před očima chlapce vyvstala jiná, velmi živá představa. Představa jeho samého v samém rohu školního dvora, s knihou přitisknutou k hrudi a očima zabodnutýma do podlahy…

Chlapec vstal a zamračeně si setřel bahno z tváře. Smích ustal a změnil se v přerývané hýkání. Prváci se popadali za břicha…

…

Severus Snape otevřel oči a spatřil šedou, špinavou plochu s místy odchlíplou omítkou obnažující rudé cihly. Hleděl do stropu svého vlastního pokoje a byl sám.

Nevěděl co se stalo a nechtěl to vědět. Jediné na co se dokázal soustředit byla jeho nízkost. Nízkost, ze které začínal být unavený…Doufal, že spánkem se jeho nenávist k sobě samému trochu otupí, ale nestalo se tak. Stiskl rty těsněji k sobě a posadil se. Postel zavrzala a zrcadlo naproti němu se zasmálo. Smích…zase smích…Severu zavrčel a lusknutím prstu zrcadlo umlčel, ozvalo se jen zacinkání – to na znamení nesouhlasu.

Zrcadlo, které se mu neustále vysmívalo mu koupila matka. Tedy – jednoho dne ho přinesla do jeho pokoje a oznámila, že to je pro jeho dobro a výchovu. Malý Severus do něj pohlédl a zrcadlo propuklo v smích a zasypalo ho urážkami. Vztekal se, křičel, dupal a vřískal, ale brzy pochopil jak zbytečné, jak pošetilé to je. Zrcadlo nikdy o nikom neřeklo nic dobrého, nic…

Pověděl to matce. Bylo mu řečeno, že je to proto aby nezpychl.
Severu to vzal na vědomí a přes zrcadlo přehodil šátek…

Muž vstal z postele a přešel pokoj nejistou chůzí. Nevěděl kam jde ani co chce dělat, byl si jen jist, že tento pokoj je jedním z těch v domě, v kterém nechce být ani o minutu déle. Sešel po schodech dolů a ocitl se v malém obýváku, jehož stěny byly pokryté knihami a okno příliš malé, takže – ačkoliv venku bylo denní světlo s netypicky jasnou oblohou – do místnosti pronikaly jen šedé paprsky slunce zvýrazňující prach usazený na podlaze a miniaturní smítka poletující vzduchem.

Zastavil se ve dveřích a unaveně hleděl před sebe. Na křesle – v klubíčku schoulená – spíše ležela než seděla, žena s dlouhými, zacuchanými vlasy, přikryta černým hábitem – jeho. černým hábitem – a soudě podle zavřených očí a pravidelného oddychování - spala.

Severus na ni nehleděl dlouho - ničím ho již nepoutala. Když se na ni podíval, vůbec nechápal tu vášeň, kterou v něm kdysi vyvolávala. Nebo to spíš byla vášeň, kterou on chtěl  aby
v něm vyvolávala? Kterou sám sebe přesvědčil, . aby v něm ona vyvolávala?
Jeho pocity, pohnutky a následné psychologické vývody byly tak složité a často tak nelogické, že se do jejich pitvání raději sám dobrovolně nepouštěl…teď měl rozhodně jiné starosti a jiné priority než zabředávání do pateticky nedojemných vzdechů na téma Severusova nepochopená duše…zasmál se - jedovatě a potichu, aby ji nevzbudil…

Potom se otočil na podpatku a vyšel ze dveří.

Na ulici, kde doufal, že mu bude jasnější jak pokračovat a jak se znovu donutit hrát…hrát. …jeho role vždy byly tak neskutečně nudné a tak nezábavně obtížné, že doufal, že jeho hra nebude muset trvat dlouho…hra bude brzo dohrána…doufal…doufal, . nebo to věděl?! .

…

Do vstupní síně vstoupil s nezaschlou špínou na hábitu a s výrazem ještě zasmušilejším a ještě nepřístupnějším než by byl doufal, že bude nucen nasadit. Na lavici se posadil vedle hocha s vlasy skoro stejně černými jako jeho vlastní, avšak s tváří nesrovnatelně přitažlivější, otevřenější a …a veselejší….
James Potter.
James Potter.  se přestavil chlapci se zvláštně vyspělými rysi a vlasy šedivě popelavými, který seděl vedle něj z druhé strany -
Remus Lupin, těší mě….
Severusovi hučelo v uších a před očima mu létaly jiskry. Nic, nic se nevyvíjelo tak, jak by chtěl. Jak si přál…jak doufal, že se bude vyvíjet…vše je při starém a vše až příliš . připomíná jeho starou mudlovskou školu…

Chlapec s divně černýma očima a sinalou pletí se napřímil, a z hábitu mu odpadl kus zasychajícího bláta.

…

Musí se přemístit. Bylo to jasné – měl se přemístit už včera…už včera, když odevzdal Draca pánovi zla a pak utekl do té krysí díry, která nikdy neměla být jeho domovem. Ale byla. Byla, a to se stalo jednou z příčin jeho nenávisti k otci. Směšné…

Přemístí se. Hned.

Nevěděl proč jde stále tou ospalou mudlovskou vesnicí a zbytečně na sebe upoutává pozornost. Ačkoliv skoro nikdo neopouštěl své chatrné příbytky v této části města – bylo to příliš nebezpečné… Severusovi Snapeovi parta mudlovských výrostků nepřipadala jako nebezpečí…spíš zábava…
Možná proto se nepřemístil.
Nebo možná proto, že nevěděl kam. .

…

Lupin i Potter i Pettigrew byli zařazeni do Nebelvíru a svorně se posadili vedle sebe. A smáli se vtipům, kterými očividně sršeli Potter a Black. Severusovi nebylo do smíchu ani trochu. Ale byl by rád v Nebelvíru, zdálo se mu, že celá ta kolej je populární. Všichni jsou přátelé, všichni jsou veselí, všichni jsou takoví, jakým by chtěl být i on.

Ale není… .

To mu něco zahučelo v uších a on neposlouchal. Nechtěl poslouchat.
Síni zaznělo jeho jméno a stoly se trochu utišily. Jen do té míry, aby vyjádřily nějaký respekt…alespoň z principu…jde přeci o zařazování – něco, co ovlivní celou budoucnost jednoho lidského života. Celou budoucnost a možná…možná.  i celý lidský osud. …

Vstal a chvěl se víc, než by si byl ochoten připustit. Klepaly se mu ruce a téměř se mu podlamovala kolena. Tak strašně se bál, že zakopne před celou Velkou Síní, že se na stoličku spíše zhroutil, než posadil a pod klobouk se spíše schoval, než by si ho nasadil.
A v hlavě se mu rozezněly hlasy…

Jsi chytrý…velmi, velmi chytrý…nadaný vskutku…ale nedokážeš se prosadit a jsi…jsi ustrašený…neřekl bych zbabělý…ale…ale…velmi nejistý…na Nebelvír se nehodíš…a Havraspár, hmm…tam…snad….

Severus se třásl zimnicí od hlavy k patě a skoro nahlas škemral – Nebelvír! Prosím! Dej mi šanci, dej mi šanci!
Ale klobouk se skoro škodolibě zasmál a Severusovy naděje se sesypaly na zem.

Už i klobouk se mu vysmíval….

je mi líto, chlapče…tohle je o tom jaký jsi, a v Nebelvíru bys nevynikl, věř mi! A Havraspár…snad, avšak tvoje ambice, tvoje touha po úspěchu je velká…ty patříš do Zmijozelu! .

Klobouk zazpíval Velkou Síní, Severus se zvedl, strhl ho s hlavy a s kamenným pohledem zamířil ke stolu ověnčenému zelenou barvou, který jen nenadšeně tleskal při pohledu na hubeného, téměř neduživého chlapce s příliš zachmuřenou tváří.
Ale nesmáli se mu. A to Severusovi snad trochu pomohlo překonat první velké zklamání na půdě Bradavického hradu.

„Ale mám knihy,“řekl si, když se posadil vedle světlovlasé, ustrašeně vypadající dívky.
Neřekla, že se jmenuje Narcissa, ale on to věděl. A bylo mu to jedno. Bylo mu to zcela lhostejné, protože na druhém konci místnosti seděla čtveřice kamarádu, bavila se o famfrpálu a on, on nebyl mezi nimi.

Opakoval, ale uklidnění nepřicházelo.
Černovlasý chlapec se zvedl od své první večeře v nové škole a rozběhl se do společenské místnosti v temných, zmijozelských sklepeních.