Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 765 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Kletba Spekulum - autor Hyphen od Birute
[Komentáře - 16] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Tohle je klasika anglické fan fiction. Vznikla už před vydáním Fénixova řádu, takže tam najdete určité nesrovnalosti s aktuálními informacemi (např. Sirius nezná Narcissu). Rozhodně vám ale tyto detaily nezkazí zážitek, to vám garantuji.

Originál najdete zde: http://www.fictionalley.org/authors/hyphen/TSC01a.html

11.5.2008: Lehce upraveno a opraveno.  

 

První jednání: James

Všechno to začalo ve chvíli, kdy se hnali dolů po Křivolakém schodišti (pozdě na Přeměňování, jako vždy). Zdolali sotva pár schodů, když James v čele bandy podivně přiškrceně vykřikl. Okamžitě se zarazil, přitom zavrávoral a chňapl po zábradlí. Ale moc mu to nepomohlo: ztratil rovnováhu, zhroutil se u zdi a pak se křečovitě skroutil do klubíčka.

Petr, který byl hned za ním, se snažil změnit směr, aby nevrazil rovnou do svého kamaráda. Pochopitelně se převážil a strávil děsivou chvíli nahnutý přes zábradlí, divoce máchající rukama nad pořádnou hloubkou.

Měl opravdu štěstí, že ho Remus i Sirius bleskově popadli za hábit a dokázali ho vytáhnout nahoru za cenu pouze minimálního potrhání látky a lehkého přiškrcení. Následující okamžik strávili úpravou Petrova oblečení a tím, že přesvědčovali Siriuse, aby slezl Remusovi z nohy.

Až když byla tato menší epizoda u konce, všichni obrátili svou pozornost zpět k Jamesovi, který byl stále ještě na zemi. Choulil se u zdi, oběma rukama se držel kolem kolen, oči měl pevně zavřené – pravý opak onoho sebevědomého kapitána famfrpálového týmu.

„Jamesi?“ zeptal se Petr nesměle a dotkl se jeho ramena. „Jsi v pořádku, Jamesi? Jsi zelený jako stará naložená žába.“

„Točí se mi hlava,“ to bylo všechno jim James hodlal (nedo dokázal) říct.

Sirius kousek ustoupil. „Na se nedívejte,“ oznámil preventivně, „já jsem ho nepokoušel otrávit.“

„Hmm,“ mnul si Remus bradu, „mně to spíš připadne jako závrať než jako otrava...“

„Ani jsem na něj nepoužil žádný závraťový kouzlo...“

„V tuhle chvíli si musíme položit důležitější otázku,“ prohlásil Remus. Siriuse ignoroval a sklonil se k Jamesovi. „Můžeš vstát?“

„Jo, přijdeme pozdě do hodiny,“ dodal úzkostlivě Petr a zatahal Jamese za paži.

Nakonec dokázali dostat James do vertikální polohy, ačkoliv to, aby ho odtáhli ode zdi, se ukázalo být nadlidským úkolem. Rozechvělý James pomalu sestupoval po schodišti. Z jedné strany se opíral o zmíněnou zeď a z druhé o Remuse, Petr ho táhl za sebou a Sirius ho (ne MOC drsně) postrkoval před sebou.

James ale ještě pořád nepromluvil. Bylo to dost divné a znepokojivé.

„Neměli bysme ho vzít k madam Pomfreyové?“ zeptal se Petr.

„Ne! Ne! Zbláznil ses?“ Vrhl se k němu Sirius. „Co když ho donutí zůstat v posteli? Celý zítřek? Celý famfrpálový zápas? Nemůžeme si dovolit takhle riskovat!“

„Co když je mu vážně špatně?“ vrátil mu to Petr.

Ale v Siriusových očích zaplála maniakální záře. „Hrajeme proti ZMIJOZELU !“ vykřikl, popadl Petra za ramena a třásl s ním.

Remus byl mezitím naprosto pohroužených do svých myšlenek a najdenou se mu oči rozšířily poznáním. „Jasně, ten famfrpálový zápas,“ ozval se. „Není to trochu zvláštní, že nebelvírský chytač začne mít závratě zrovna den před zápasem se Zmijozelem?“

„Ti parchanti!“ Sirius pustil otřeseného Petra a sevřel ruce v pěst. „Prostě ho jen tak proklejí! Nebo tak něco!“

„Tím chceš říct, že to bude trvat až do zítřka?!“ zaúpěl Petr.

„Nemuselo by, jestli to udělal takový vypatlaný idiot jako Snape,“ uklidňoval ho Sirius. „Ale jestli to byl Snape, tak ho dostanu. Vlastně, řek´ bych, že ho dostanu, i kdyby to neudělal.“

„Jasně, bezva,“ zamumlal Remus. Jeho pozornost odvádělo to, jak musel Jamese táhnout dolů po několika posledních schodech. „Navrhuju, abychom nepodnikali žádné drastické kroky, dokud pořádně nezjistíme, co se děje. Souhlasíš, Jamesi?“ zeptal se, když zjistil, že se ocitli zpátky na pevné rovné zemi.

„É, jo. A díky, že jste mi pomohli dolů, kluci. Vy jste všichni tak skvělí kámoši. Nezasloužím si vás,“ vykoktal James a ostatní si vyměnili znepokojené pohledy.

Jejich znepokojené pohledy se ukázaly být zcela oprávněné. Jamese jeho bizarní chování nepřešlo ani během hodiny Přeměňování. Zdálo se, že James dokonce dává pozor. A co víc, když profesorka McGonagallová proměnila útržek perganemu v můru, vylekaně nadskočil. Skoro jako by se bál! To ani Petr se takhle nebál hmyzu!

Naštěstí Sirius dokázal odvést jeho pozornost dřív, než si toho někdo všiml.

„Týjo, ta potvora vypadá úplně jako profesorka Trelawneyová!“ vykřikl užasle. A něco na tom bylo. „Myslíte, že to udělala schválně?“

„Tomu bych docela věřil,“ přidal se Remus. „Ale nejspíš jde jen o podvědomou reakci. Co si myslíš TY, Jamesi?“

„Ano... ne...“ James pod náporem zneklidněných pohledů svých přátel očividně znervózněl . „Já n-nevím.“

Naneštěstí tento jeho poslední výrok postrádal onu obvyklou nonšalanci a takřka břichomluveckou techniku, které Pobertové zdokonalovali poslední tři roky. A tak upoutal profesorčinu pozornost. Obrátila na Jamese svůj ostříží zrak, zatímco se Petr pokoušel ukrýt za narychlo otevřenou knihou

„Pottere,“ spustila suchým hlasem. „Souhlasím s tím, že očividně existuje mnoho věcí, které pořád ještě nevíte, a mluvení při vyučování vám nepomůže tuto situaci napravit. Já ovšem doufám, že víte alespoň o jednom opatření, které je nutné brát v potaz při proměně neživého objektu v živý. Ráda bych si poslechla váš názor na toto téma,“ dokončila a odměřeně sledovala Jamese.

„É,“ to bylo všechno, co ze sebe James dostal. Byl červený jako rak a zběsile se díval všemi směry, jen ne na ni.

Profesorka McGonagallová vypadala stejně zmatená jako všichni ostatní. „To má být nějaká hra, Pottere?“ zeptala se a už začínala být rozmrzelá. „Nevzpomínám si, že bych vás někdy předtím viděla takto ztratit řeč.“

Jamesova jediná odpověď bylo to, že se tvářil ještě nejistěji. Skoro jako by se měl dát do pláče. A tak ze strachu o pověst svého kamaráda Sirius prostě musel něco říct.

„On, no, předstírá, že je Petr, paní profesorko,“ vysvětloval spěšně. „To je taková sázka mezi námi – musíme si na jeden den vyměnit osobnosti. Zábavné, že?“ věnoval profesorce široký úsměv plný optimismu.

„To je pravda!“ přidal se Remus, když se profesorka nepřestávala tvářit podezíravě. „A... měl bych vás varovat, že jsem Sirius, a tak možná za chvíli svou můru podpálím.“

„A já, vzhledem k tomu, že jsem Remus,“ prohlásil Sirius libozvučným hlasem hlasatele BBC, „se možná za chvíli vyjádřím k tomu, jak vám to dnes slu...“

Než se dostal k tomu nejlepšímu, byl nucený zmlknout, ovšem ne kvůli Remusovu temnému zavrčení, ale Petrovu nečekanému příspěvku do diskuze.

„Já... jsem... James,“ řekl Petr a jeho roztřesený hlas nabýval s každým slovem na síle, „a tak bych měl odpovědět. A řekl bych, že hlavním opatřením bude ověřit si, jestli proměna proběhla kompletně. Aby bytost byla životaschopná předtím, než proneseme samotné „Animo“. Abychom se vyhnuli nepříjemným vedlejším efektům jako třeba nepředvídatelnému krvácení a tak podobně. A,“ pokračoval zoufale pod rozzlobeným pohledem profesorky McGonagallové, „také bychom se měli ujistit, že jsme schopní ovládat nebo alespoň zadržet danou bytost, pokud je nebezpečná. A nakonec,“ nevzdával se Petr a ústa se mu zkroutila do lehce nepříčetného úsměvu, „je obzvláště důležité, aby ten, komu se má bytost podobat, nebyl v místnosti přítomen.“

Po tomto prohlášení následovalo šokované ticho. Profesorka McGonagallová se dlouze zadívala na svou můru – Trelawneyovou a v obličeji se jí střídal šok s pobavením, rozčilením a výrazem příjemného překvapení.

Nakonec, když se obrátila zpět k Petrovi, nejspíš zvítězily pozitivnější emoce. „Ty vaše hračičky mě nikdy nepřestanou udivovat,... Pottere ,“ řekla. „Nicméně, máte pravdu. Jako trest ale,“ pokračovala a Petrova odvaha byla ta tam, „se obávám, že budu muset tuto odpověď přičíst k Pettigrewově známce. Možná mu toto pololetí pomůže k dvojce.“

Když profesorka McGonagallová odešla, kluci se na sebe zazubili. Tedy aspoň tři z nich. James stále ještě vypadal jako by spadl z té nejvyšší višně v Británii.

Když opouštěli třídu, Petr úplně zářil. „Viděls to?“ ptal se Remuse.

„No, jasně!“ odpověděl Remus, „Perfektní ukázka bleskového úsodku. A taky dobrého herectví. Ty jsi bezkonkurenční hrdina téhle hodiny.“

V ten okamžik James popadl bezkonkurenčního hrdinu za ruku a srdečně jí potřásl. „Děkuji ti, Petře,“ vzlykl pohnutě. „Nikdy ti to nezapomenu. Budu ti do smrti vděčný. A teď,“ obrátil se k celé skupince, „bych měl nejspíš jít za madam Pomfreyovou. Je mi trochu... mdlo.“

„Nic takovýho,“ štěkl Sirius a táhl Jamese směrem k učebně Dějin čar a kouzel. „Mysli na Nebelvír, idiote!“

K překvapení všech James nic nenamítal, dokonce ani proti urážce. A tak rezignovaně kráčeli a hloubali nad tím, kolik život ztratí šťávy bez pravidelných střetů Sirius versus James.

„Jo, a mimochodem, Siriusi,“ po nějaké chvíli řekl Remus. V jeho tónu bylo znát napětí: možná měl v úmyslu zahájit zbrusu novou, alternativní bojovou tradici. „Opravdu jsi musel lichotit mým jménem profesorce McGonagallové? Ten tvůj vtípek už začíná být dost otřepaný a já fakt nejsem nadšený z toho, že s tím nepřestaneš ani na veřejnosti.“

„Opravdový muž se nestydí mluvit o své lásce,“ prohlásil Sirius s rukou položenou na srdci. Ale dramatický efekt byl poněkud zkažený tím, jak prudce uhnul před Remusovou pěstí. „Vždyť jsi to byl ty , kdo se pokoušel pohroužit se do hlubin jejího podvědomí,“ vysvětlil a uháněl do třídy.

Remus vzdal snahu ochránit (údajná) tajemství svého srdce a rozhodl se říct pár konejšivých slov na Jamesovu adresu. „Neboj, už nás čeká jen profesor Binns,“ řekl. „Můžeš předstírat, že spíš, jestli chceš. A potom máme volné odpoledne. Zkusíme zjistit, co se děje – třeba v knihovně.“

„Ty si myslíš, že knihovna všechno vyřeší!“ vykřikl Petr a zakroutil očima. „Já jsem ještě pořád James,“ vysvětlil, když viděl Remusův zmatený obličej.

No, kde jinde asi mohli začít pátrat? „Třeba v Jamesově paměti,“ rozhodl se Remus, když po hodině zamířili ke knihovně.

„Hele, Jamesi,“ řekl tak opatrně, jak jen mohl, ale v Jamesovi stejně malinko hrklo, „vzpomínáš si, že by se stalo něco neobvyklého, než jsme sešli po Tamtom schodišti?“

„No, chytli jsme se se Zmijozeláky,“ navrhl James stydlivě po chvíli přemýšlení.

„Remus řekl něco neobvyklého ,“ zdůraznil Sirius ve snaze pomoct. „Ale na té rvačce byla divná jedna věc,“ pokračoval. „Víme jistě, že ses choval normálně (teda na tebe normálně), až do poslední chvíle.“

„Jo,“ přidal se Petr obdivně. „Potom, co tě Niccolo praštil tím zrcadlem, co nesl, jsem si myslel, že mu přerazíš nos. Ten nos, který zdědil od svého zlobřího fotra a nevybíravé skřetí máti, jsi myslím řekl,“ pokračoval ve snaze připomenout Jamesovi jeho slavnou minulost.

„To zrcadlo,“ nakrčil Remus obočí, „zajímalo by mě, na co potřebovali to zrcadlo.“

„No, přece nám vysvětlili, že mu chtějí dopřát poslední pohled na jeho obličej, než ho Potlouky rozmlátí na kaši,“ odpověděl Sirius. „Ale máš pravdu, řek’ bych, že to od nich bylo neobvykle pozorné.“

„Jo, myslím, že bychom si měli dát pozor na zmínky o zrcadlech,“ uzavřel to Remus.

Pak následovalo několik minut diskrétního mlčení, když míjeli skupinu snaživých havraspárských šesťáků s naditými batohy. Jasný signál toho, že se blíží ke knihovně.

„Ale co dalšího máme hledat?“ vrátil se Petr k diskuzi, když byli opět sami. „Jamesi?“

Ten dotaz, vyslovený nejspíš jako následek dlouhodobé rutiny, Jamesovi způsobil další záchvat paniky. „Já nevím,“ hlesl upřímně, „víš, že co se týče nápadů, jsem úplně neschopný.“

Siriuse, který Jamese přesně z této neschopnosti obvinil při mnoha a mnoha příležitostech, to očividně rozhodilo: se svým obvyklým taktem se rozhodl tentokrát Jamesovi nedat hlasitě za pravdu. Místo toho přišel s návrhem: „Já myslím, že bysme měli prověřit famfrpálové oddělení. Protože si myslíme, že to je nějaké anti-famfrpálové kouzlo. Koneckonců ti Zmijozeláci se museli někde inspirovat.“

„Dobrý nápad,“ pochválil ho Remus. „To mě nenapadlo! Mě inspirovala naše historka z Přeměňování,“ vysvětloval, „a napadlo mě, že jde o nějakou závažnou kletbu, která mění osobnost oběti. Brali jsme je v Obraně proti černé magii. Ovšem,“ dodal rezignovaně, „to byl ten den, kdy jste se snažili očarovat ropuchu, aby vlezla Snapovi do hábitu.“

„Jak jsem mohli vědět, že ta ropucha má vkus?“ povzdechl si Sirius.

„Jo, myslím, že jsem ještě nikdy neviděl ropuchu odskákat tak rychle,“ prohlásil Petr udiveně. „Nebo se tvářit tak znechuceně. A to počítám i tu, co jsi ji spáchl prefektům do záchodu.“

„Aha, jasně. Na to jsem úplně zapomněl!“ vykřikl Remus a s úšklebkem se obrátil na Siriuse. „Vidíš? Říkal jsem ti, že nevyroste do neskutečných rozměrů a nevrátí se, aby se pomstila.“

„Trochu mi věř!“ navrhl Sirius. „Jsou to teprv dva roky.“

„Á!“ James se zase vyděsil. Rychle se ohlédl přes rameno, jako by čekal, že uvidí gigantickou ropuchu. „Co když se vrátí, aby se pomstila nám?“

„Ta kletba na proměnu osobnosti musí být dost silný kafe,“ zakňučel Petr.

„Neboj, kletba je ta nejhorší varianta,“ povzbudil ho Remus. „Je docela možné, že to je nějaké jednoduché změkčující kouzlo,“ řekl a omluvně se podíval na Jamese, který jen mírně pokrčil rameny místo odpovědi. „Ale vypadá to, že to přece jen bude něco složitějšího. Když se podíváme na symptomy...“

„Jo, symptomy! Málem bych zapomněl,“ vyhrkl Sirius. „Napsal jsem si je na hodině!“ Zastavil se u dveří knihovny, prohrabal batoh a nakonec vytáhl zmuchlaný pergamen. „Takže bych se měl vrhnout na to famfrpálové oddělení,“ prohlásil a už se chystal vejít dovnitř.

„Jsi nějaký hrozně zapálený. Dej si bacha, ať se nezačteš do ,Zlatonka a jak ji chytit’ nebo něčeho podobného,“ zarazil ho Remus.

„Ano, mami! Prosím tě, Remusi, děláš si srandu? Tady je v sázce FAMFRPÁLOVÝ POHÁR!“ zakřičel na něj Sirius, než zmizel mezi policemi.

„Já vyhledám formule, jestli zvládneš kletby,“ navrhl Petr. „Vzpomeň si, jak jsem se předtím díval po formulích na odvahu – tohle by třeba mohl být prostě jejich opak.“

„Bezva,“ odpověděl Remus. „A co ty, Jamesi?“

„Já nechápu, proč se vůbec namáháte, kluci,“ popotahoval James a zíral na Siriusův seznam. „Jen se na to podívejte: jsem ztracený případ.“

A tak se všichni podívali na seznam, na kterém stálo:

SYMPTOMY

Má závrať

Fňuká jako malá holka

Je zbabělý jako zženštilá krysa

Chová se nanicovatě

Poslouchá příkazy jako tupá ovce. To jako zženštilá ovce.

Že by zpitoměl?

Soukromá poznámka: načíst si něco o exorcismu - na profesora Binnse.

Další záznam byl napsaný roztřesenou váhavou rukou, která ještě stále jakž takž připomínala Jamesův rukopis:

je bezcenný ubožák

„Hm. Řekl bych, že Siriusovi ještě jeden unikl. ,Má komplex méněcennosti’“, zamumlal Remus. „Víš co, Jamesi?“ pokračoval s úsměvem. „Možná bys mohl prolistovat základní texty. Pořád je tu šance, že to je něco hrozně jednoduchého.“

James se neobtěžoval s odpovědí. Prostě jen popadl několik velikých knížek s obrovskými písmeny plných barevných přívětivých obrázků roztomilých zvířátek a klesl na židli ke stolu, který byl dostatečně daleko od madam Pinceové.

Jeho kamarádi zmizeli mezi regály.

Hodiny a hodiny se plahočili mezi zaprášenými svazky. Petra začal trápit pořádný kašel. Sirius taky vydával zvláštní zvuky, ale v jeho případě zněly spíš jako potlačovaný smích.

Remus se ze strachu, že se potvrdily jeho obavy a kamarád se přestal soustředit na svůj úkol, rozhodl jít ho zkontrolovat. Měl pravdu: hned jakmile vešel do správné uličky, popadl ho kdosi za rameno a vrazil mu do rukou otevřenou knihu.

„Koukni se na to!“ hihňal se Sirius a ukazoval na obrázek. „Oživlé branky! Hodíš po nich camrál a ony ti ho odrazí zpátky! A tady,“ pokračoval, „je obrázek potlouku, který zakleli tak, aby šel po, ehm, největších pokladech mužské části protivníkova týmu!“

„K popukání,“ odpověděl Remus s kamennou tváří. „A hodně k věci.“

„Hele, nemusíš hned štěkat!“ řekl Sirius. „Vlastně jsem přišel na to, že manipulování s psychikou hráčů není ve famfrpálu oblíbeným druhem sabotáže. Fyzická manipulace, ano; manipulace s výstrojí, ano; a jak jsme právě viděli, s kombinací těl a výstroje, na stopro. Ale z hlediska psychologie se jediný zajímavý moment stal během play-off na mistrovství světa v roce 1974. Tehdy očarovali francouzského chytače Vichyho, aby se zamiloval do bulharské šampiónky, odrážečky Popové! Nenaštěstí se to spiknutí tak trochu obrátilo proti Bulharům, protože francouzský národní tým získal pořádnou posilu v podobě čtyř Vichyho dětí... “

„A dál?“ Petra, který se mezitím rozhodl se k nim připojit, to rozhodně zaujalo.

„I ty, Petře?“ povzdechl si Remus. „Hledá tady ještě vůbec někdo?“

„Nemá to smysl,“ odpověděl Petr smutně. „Měl jsi pravdu: kouzelné formule nebývají tak komplikované. A řek’ bych, že tys taky neměl štěstí.“

„No vlastně, jsem měl štěstí až moc,“ vysvětlil mu Remus. „Existuje spousta kleteb, které nutí lidi jednat jinak, než mají v povaze. Třeba Imperius nebo různé druhy prohození osobností. Taky je jedna kletba, po které lidi mládnou ve smyslu duševní vyspělosti,“ dodal a významně se přitom podíval na Siriuse, „a pak tu máme široký sortiment daleko specifičtějších kouzel. Ale bez dalších informací nevím, se kterou z nich máme tu čest. Napadly mě nějaké experimenty, které bysme mohli vyzkoušet...“

„Experimenty?“ James, který k nim zrovna dorazil, vypadal dost zděšeně.

„Remusi, pst, děsíš Jamese,“ šeptl Petr.

„Jasně, Remusi, nech toho,“ přisadil si Sirius. „Děsit Jamese je moje práce.“

Aby jim to dokázal, nečekaně se otočil k Jamesovi. Udělal na něj šeredný ksicht a vydával tajuplné naříkavé zvuky. James uskočil a zakryl si rukama oči.

Na Remuse to zabralo podobně: zakryl si rukou oči a povzdechl si.

„Každopádně,“ spustil Sirius v tu chvíli, „navrhuju použít některé z mých objevů. Takže pro začátek očarujeme nějaké potlouky. V tom případě jsme náš čas nemarnili zbytečně, i když jsme vlastně nic nenašli... “

„Aha, ale jsem před pár hodinami něco našel,“ poznamenal tichounce James.

„Opravdu? Co je to?“ zeptal se Remus rychle, než ho ostatní stihli přerušit.

„Vůbec to nedává smysl.“ Jamese jejich soustředěná pozornost očividně znervózňovala. „Já mám tady na ruce takový divný symbol... „

A taky že ano! Popravdě řečeno, ten symbol byl tak divný, že z pouhého pohledu na něj se všem zatočila hlava...

„Hej! Je přesně tam, kde tě uhodilo to zrcadlo!“ všiml si Petr.

„Některé kletby zanechávají na těle oběti znamení...“ přemýšlel nahlas Remus.

„Jo, má to pomáhat zlým čarodějům zapamatovat si, na koho je vrhli,“ vysvětloval Sirius. „Hele, nekoukejte na mě, jako bych si to vycucal z prstu. Tohle řekl Binns.“

„Tak tohle je pořádný šok. Tys poslouchal Binnse?“ Remus opravdu vypadal šokovaně.

„No, ten den se strašně vlekl. Ty jsi byl... nemocný a James a já jsme měli menší neshodu kvůli té barvě, co jsem mu namíchal do šampónu.“

„No, někteří mi dodnes říkají Purpurový Potter,“ zakňoural James omluvně.

„Ale čeho je to znamení?“ Peter se očividně (a prozíravě) rozhodl zarazit všechny hádky.

„Počkejte moment,“ vyhrkl Remus. „Myslím, že jsem viděl seznam znamení v ,Kuriózních kletbách’!“

A odběhl zpátky do oddělení kleteb.

Zbytek se mezitím na něj rozhodl počkat u zajímavých knížek o famfrpálu.

„Jen tak mimochodem, Jamesi,“ Sirius se ho prostě musel zeptat, „nemohls nám to říct dřív?“

„Nó, mohl,“ vysvětlil mu to James. „Ale myslel jsem si, že byste na to radši přišli sami.“

Bylo jasné, že to myslí upřímně a dobře, ale ostatní to z nějakého důvodu jenom víc podráždilo.

„Kdybys byl muž, jednu bych ti vrazil,“ zavrčel Sirius, ale ani tato vrcholně urážlivá poznámka nedokázala jeho odvěkého oponenta vyprovokovat a Siriusova deprese se tím jen prohloubila. Začal uvažovat o tom, jaký efekt by mohla mít pořádná rána do hlavy.

Naštěstí se v tento nebezpečný okamžik znovu objevil Remus. Rozzuřeně dupal a oči měl samým vztekem zúžené: tak tohle muselo být vážné.

„Kdosi z ní vytrhal stránky!“ zavrčel. „Zmijozelští zmetci! Představte si to – vyrvat stránky z knížky !“ Aby podtrhl svůj citový výlev, ukázal jim zmrzačený výtisk ,Kuriózních kleteb’, který tenounce úpěl. Bylo jasné, že se knížka snaží na sebe strhnout pozornost, protože předtím byl zticha jako pěna.

„Takže mi pomůžeš zaklít ty potlouky?“ ožil Sirius, který se snažil kout železo, dokud je žhavé.

„Doufám, že si nikdo nemyslí, že jsme té knížce ublížili my,“ zamumlal Petr napůl pro sebe.

V tu chvíli, dřív než mohl Remus něco dalšího poznamenat, James vystartoval a zmizel mezi policemi.

„Ták, já doufám, že jste vy dva na sebe strašně pyšní,“ prohlásil Sirius. „Teď jste ho vyplašili.“

James ovšem nevypadal vůbec vyplašený, když ho konečně dohnali. Byla to ve světle událostí onoho dne příjemná změna. Namísto toho byl začtený v jedné z těch barevných knížek, které předtím procházel. Její název je naplnil nadějí: šlo o ,Kuriózní kletby: dětské vydání’. Shromáždili se za něj a pokoušeli se mu číst přes rameno (což bylo dost těžké, protože James z nich byl nejvyšší).

A pak to uviděli: na stránce hned vedle znamení na Jamesově předloktí byl nákres identického znamení spolu s popisem:

„Kletba Spekulum: hodně škaredá.“

Dokonce i Remus musel uznat, že udělali pokrok.

Knihovna brzy poté zavírala, ale to jim nevadilo. Měli už pátrání po krk a byli vyhládlí a čím dál víc jim bylo jasné, že všechny relevantní knihy v Oddělení kleteb jsou buď vypůjčené nebo poškozené. Jejich poslední nadějí bylo Oddělení s omezeným přístupem.

„To je dobrý. Stejně je pravděpodobnější, že pomoc najdeme v Oddělení s omezeným přístupem,“ toliko Remusův názor.

„Senza! Oddělení s omezeným přístupem je brutální řezba!“ toliko Siriusův.

Rozhodli se, že právě tito dva Oddělení navštíví pod rouškou noci a Jamesova neviditelného pláště.

Ale mezitím budou potřebovat nějaké jídlo. Vzhledem k tomu, že panovala všeobecná shoda ohledně toho, že James by měl být schován před zraky všech Zmijozeláků bez výjimky, nemohli jít na večeři všichni. A bylo rozhodnuto, že dolů by se měla vydat výprava v počtu dvou Pobertů a ukrást dost jídla pro nasycení ostatních.

Ona výprava se skládal z Remuse a Petra (na jeho vlastní důraznou žádost). Sirius zůstal v týlu, aby „na všechno dohlídl“. Když se nad tím s odstupem času zamysleli, šlo o velmi prozíravé rozhodnutí vzhledem k Siriusovým sklonům zaútočit na jakéhokoliv Zmijozeláka, který se na něj divně podíval.


Během večeře byli Remus a Petr nuceni snášet zlomyslné pohledy a úšklebky, které přicházely od zmijozelského stolu. To první jim pořádně ztěžovalo cpaní brambor a párků do kapes a to druhé jim fakt lezlo na nervy. A ještě horší byla skupina Zmijozeláků, která je zastavila, když odcházeli z Velké síně.

„Kdepak máte velkýho Purpurovýho Pottera?“ zeptal se se lstivým úšklebkem D´Uberville, jeden ze Zmijozelských odrážečů.

„Speciální famfrpálový trénink, samozřejmě,“ odpověděl Remus a rázně kráčel dál. Naneštěstí Zmijozelští šli za ním.

„Jo, takže Potter teď lítá na koštěti?“ zachechtal se Snape. „Škoda, že to nemůžu vidět... Ale co jeho šílený přítelíček Black? Netvrď mi, že ten trénuje taky?“

„Jo, to není moc pravděpodobný.“ Okomentoval to D´Uberville. „Ne potom, co ho vykopli z týmu pro opakované podpásáky...“

„Někteří by z jeho nepřítomnosti mohli vyvodit,“ odpověděl vyrovnaně Remus, „že ho znovu přijali do týmu jako odrážeče.“

Tato zpráva měla na D´Ubervilla přesně ten zamýšlený efekt a popravdě řečeno i zbytek zmijozelského komanda poněkud znervózněl. Petr se samolibě ušklíbl.

„Jistě, samozřejmě,“ prohlásil Snape po chvilce přemýšlení. „Vy Nebelvírští asi budete potřebovat všechny náhradníky, které máte. Každopádně, uvidíme, kdo se bude smát zítra, až tu vaši partičku rozneseme na kopytech. Teď už Pohár nevyhrajete ani omylem.“ Neobyčejně slizce se usmál.

Nebylo by to tak otravné, kdyby to bylo míň pravděpodobné. Petr už ty řeči nemohl dál snášet.

„Jo! Jasně!“ zařval pronikavě. Remus sebou překvapeně škubl. „Ani za boha! Žádnej ze Zmijozelskejch... hráčů nerozezná svou prdel od svýho vlastního... ZADKU!“

Tvářil se přitom dost triumfálně. Remus ho odtáhl pryč.

Petrův triumfální pocit nevydržel dlouho. Zůstal s Jamesem v ložnici ve věži a měl problém to zvládnout. James, rozpláclý na posteli, podle všeho upadal do deprese a rozveselit ho bylo prakticky nemožné.

„Nebuď smutný, Jamesi,“ usmál se Petr povzbudivě. „Kluci to brzo vyřeší. Jsou tak chytří.“

„Nejsem si jistý, jestli o to stojím,“ zasténal na to James. „Nevím, jestli jsem schopný znovu žít ten... plytký, bezvýznamný život.“ Přelétl očima po svých věcech: famfrpálové trofeje, školní ocenění a dárky od početných přátel a obdivovatelů. „Otevřelo mi to oči, rozumíš...?“ pokračoval. „Konečně vidím sám sebe, jaký doopravdy jsem!“


Petr se na něj zmateně a fascinovaněl podíval. „Ty si jako nemyslíš, že jsi chytrý, odvážný, šlechetný a populární?“ zeptal se. „Víš, protože takhle připadáš spoustě lidem. Mně, třeba,“ přiznal se. „Dokonce i učitelé říkají, že jsi příští primus.“

„Vsadím se, že tím myslí, že chci být vždycky ve všem první!“ naříkal James. „Bože, já vím, že mám dobré známky, ale já se vůbec neučím tak, jak bych měl! Plýtvám svými dary! A moje odvaha - copak jsem ji někdy prokázal? Až na odvahu porušovat školní řád, to jo, to dělám rád, ale jenom, abych uspokojil zvědavost a posiloval svoje nafouknuté ego. Copak je v tomhle nějaká šlechetnost? Říkám ti rovnou, já si žádný obdiv nezasloužím – mám prostě jen štěstí...“

Tahle slovní smršť připomněla Petrovi jednu hroznou nehodu s koštětem: sledovat to bylo příšerné, ale přesto od toho nemohl odtrhnout oči. Cítil se kvůli tomu trochu provinile. A co víc, jak tak pozorně poslouchal Jamesovy nářky, připadlo mu to, jako by zíral na jeho obnažené tělo. Opatrně se o kousek odsunul a pokoušel se dostat tu představu z hlavy.

James si toho nevšimnul a beztak ještě neskončil svůj monolog. „Jenom idiot by mě mohl obdivovat...“ povzdechl si.

Tak tohle způsobilo, že se Petr už trochu naštval. „Ale tě obdivuju! A Sirius a Remus taky!“

„Jo, jo, já vím, že to tvrdíte... Ale já opravdu nechápu, jak to se mnou s těmi mými nafoukanými pózami můžete vydržet.“ James kroutil v zoufalství hlavou. „Jasně, že to musíte nějak přežít, když bydlíme v jednom pokoji...“

Petrova nálada se změnila z rozčilení zpátky v nevěřící úžas. To byl dost přesný popis toho, jak si připadal on sám – tedy až na tu část s nafoukaností. Ale jak měl reagovat? Siriusova rada na rozloučenou („Prostě si ho nevšímej. Jestli se mu budeš snažit zvednout náladu a vtipkovat, jen se to zhorší. Já to zkoušel.“) mu zrovna dvakrát nepomohla.

Petrovo zahloubané mlčení na Jamese nijak neúčinkovalo a James pokračoval se svou tirádou plnou sebeopovržení. „A ty, Petře – nedokážu ti říct, jak moc lituju všech těch okamžiků, kdy jsem si z tebe utahoval. A zvlášť toho, jak jsem ti jednou zmenšil hábit, aby sis myslel, žes přibral...“

To byla pro Petra novinka. Nebyl si jistý, jestli má být smutný z toho, že si s ním James takhle pohrával, nebo šťastný z toho, že to tloustnutí nebylo skutečné.

Rozhodl se tomuto tématu zatím nevěnovat pozornost. Přešel k Jamesovi a rozpačitě ho poplácal po rameni. James by to mohl ocenit – byl velkým zastánce mužného poplácávání po zádech a podobných gest. „Prostě... se uklidni, Jamesi,“ řekl tiše. „My to všechno vyřešíme. Chceme ti pomoct!“ Když to řekl, dostal nápad. Podíval se na Jamesův kufr, kde se, pokud si to ještě dobře pamatoval, v exilu pod starým párem bot ukrýval Jamesův medvídek, pan Pacička.

Zdálo se, že si James zatím vymýšlí nějaké finální prohlášení. „No, já bych byl moc rád, kdybyste se za mě už nemuseli dál stydět. Viděl jsem, jak na mě zíráte - tím způsobem, jaký máte jinak vyhrazený pro svoje rodiče.“

Petra už to opravdu začínalo dráždit. „Tak jsem to nemyslel! Jamesi, nemluv nesmysly!“ Petr se rozhodl. Klekl k Jamesovu kufru. Dokázal si živě představit, jakou útěchu by mohla přinést plyšová hračka...

V tu chvíli naštěstí zaslechl dva rozhádané hlasy blížící se po schodech. A vteřinu na to vtrhl do pokoje Sirius. Přesněji řečeno, Siriusova hlava a nohy vtrhly do pokoje. Od sebe je dělilo něco, co mohl být jen a pouze Jamesův neviditelný plášť. Siriusova tvář měla tajnůstkářský výraz, který pochytil ze starých obrázků tajných agentů, zatímco se jeho nohy rychle a pokradmu pohybovaly. Zastavil se, až když dorazil doprostřed pokoje, a s dramatickým gestem odhodil plášť.

„Vzdejte hold, hrdinským dobyvatelům! Opět jsme to dokázali!“ zvolal.

Remus, který šel za ním, musel odložit knížky, co nesl, než si mohl sundat plášť z hlavy. Začal ho skládat s neutrálním výrazem, ve kterém byl možná náznak rozmrzelosti.

„Ne, Siriusi. Nedokázali jsme to,“ řekl. „Ale udělali jsme krok kupředu,“ vysvětlil, když uviděl Petrův sklíčený výraz.

Sirius zakoulel očima a zvedl knihu s tiutlem „Já v osidlech čar“.

„Posuďte sami,“ zahlásil, než začal nahlas předčítat hlubokým dunivým hlasem:

„Kletba Spekulum vezme duši prokletého a zobrazí ji jako v zrcadle. Odhalí tak to, co bylo do té doby skryto. Zatímco seslat na někoho tuto kletbu není komplikované, zlomit ji není nesnadné.“

Zatímco se to ostatní snažili rozluštit, Sirius vzhlédl od knížky. „To jsem našel já,“ dodal skromně.

„Dá se lehko zrušit! Super! Takže?“ zeptal se Petr. „Pokračuj, Siriusi.“

Sirius nasadil grimasu. Znovu se zahleděl dolů a velmi dobře napodoboval člověka, který nic nečte a rty se mu pohybují pro nic za nic.

„Potřebujeme rybu!“ hádal Petr. S obavami se podíval na Jamese: co když byly ryby jednou z těch věcí, které jeho kamaráda neděsily? Petr musel osobně přiznat, že vycpaná ryba se skleněnýma očima, která visela v domě jeho strýce, mu kdysi způsobila noční můry.

„No, ryba by nám možná pomohla víc než Sirius v současné situaci,“ zamumlal Remus. „Protože faktem je, že tady ta kniha končí. Pořád netušíme, jak se té kletby zbavit nadobro.“

„Ale proč jste se vraceli?“ zajímal se zmatený James.

„Za to můžeš poděkovat Remusovi,“ informoval ho Sirius. „Taky něco našel a začal být hrozně neodbytný. Měl jsem to vlastně čekat,“ pokračoval zahloubaně. „Teď když je James... mimo hru, chudák Remus musí zoufale toužit po tom, aby zaujal pozici alfa samce.“

Remus se rozhodl prozatím pomluvu ignorovat. „To, co jsem našel já,“ vysvětloval,“ je způsob, jak přesunout kletbu na někoho jiného. Dost se to podobá standardnímu magickému přesunu...“

„Jo, a v tom se všichni vyznáme,“ šeptl Petr sám pro sebe.

Jenže ,“ pokračoval Remus, „to vyžaduje, aby ti dva zúčastnění byli aspoň na šest hodin ve fyzickém kontaktu. Díky tomu by James stihl famfrpálový zápas, ale jen když začneme hodně brzo.“

„Víš, Remusi,“ zamračil se Sirius, „teď, když to říkáš, to dává smysl. Můžeme prostě svázat dva lidi k sobě a trochu se prospat. Předpokládám,“ zazíval, „že ty budeš ten dobrovolník, který na sebe kletbu vezme.“

Remus rezignovaně pokrčil rameny. Petr mezitím úporně přemýšlel.

„Ne, já to udělám,“ řekl. „A rád. Fakticky .“

Sirius se na něj překvapeně zazubil. „To je důvod, proč se mi zamlouváš, Petře,“ pochválil ho. „Zdáš se být takový tichý a normální, ale čas od času ukážeš svou pravou, divnou povahu. Ale radši doufej,“ dodal spiklenecky, „že dnes v noci k nám do věže nikdo nepřijde, nebo by to mohli špatně pochopit...“







Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.