Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Kletba Spekulum - autor Hyphen od Birute
[Komentáře - 16] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Tentokrát to všechno začalo za úsvitu. Remuse, který měl velmi lehký spánek, to hekání probudilo jako prvního. Když po hekání následovala tupá rána a další hekání a další tupé rány, začali se v postelích vrtět i James a Sirius.

Nejdřív se žádný z nich nezmohl na slovo. Byli příliš zaujatí pozorováním podlahy uprostřed pokoje. Přesněji řečeno koberce, na kterém Petr dělal kliky.

„Tohle musí být ten nejdivnější živý sen, jaký jsem kdy měl,“ zašeptal Remus.

„Tohle není sen,“ oponoval mu Sirius. „Není to dost divný.“

„To říkáš jenom proto, že nikomu nechybí žádné končetiny,“ odpověděl Remus tiše, „ si myslím, že je to divnější než ten sen o hořčici, cos měl minulý týden...“

„To byl aspik, ne hořčice!“ sykl Sirius.

Za normálních okolností by Jamesovo mlčení bylo dalším důvodem k všeobecnému údivu. Tahle situace si prostě přímo říkala o spoustu poznámek. Ovšem vzhledem k událostem předchozího dne dávaly Jamesův nezájem o předsnídaňové představení a neochota podívat se kamarádům do očí dokonale smysl. Bylo jasné, že se cítí trapně při vzpomínce na své ostudné chování.

Siriusovi to došlo a rozhodl se zakročit.

„Ale ale, ahojky, Jamesíčku. Jakpak se dnes ráno cítíme?“ spustil takovým tím zpěvavým hlasem, kteří někteří lidé používají na miminka nebo na hodně staré lidi.

Podařilo se mu tím kamaráda rozhodit. James se pokoušel o nejrůznější výhružné pohledy, ale ani jeho legendární „pohled smrti“ neměl vytoužený účinek, protože Sirius pokračoval.

„Máš závrať z ošklivé vysoké postýlky? Ošklivý drsný Petr tě straší? Pošleme sovu tvé mamince a...“

Sirius už svou dobrou radu nedokončil, protože pohár Jamesovy trpělivosti přetekl proudem. James překonal vzdálenost mezi jejich postelemi jediným skokem a zapojil pěsti. Ve výsledném zmatku šlo zahlédnout Siriusův širový úsměv.

„To je senzace!“ rozplýval se nadšením, když mezi údery stihl popadnout dech. „James je zpátky!“

Po tomto krátkém intermezzu se pustil do rvačky s plným nasazením.

Remus se usmál. Siriusova schopnost vyřešit složité emocionální problémy „urážkovou terapií“ na něj pokaždé neuvěřitelně zapůsobila. Rvačce samotné ale jaksi chyběla šťáva, a tak obrátil svou pozornost zpět k Petrovi a jeho posilovací technice.

Ta byla opravdu moc zajímavá. Petr zvládal zvedací část: s hekáním se dokázal alespoň napůl odlepit od země. Ona část, kdy měl klesnout (část méně proslulá, avšak stejně důležitá pro růst svalů), byla něco docela jiného. Když se aspirující atlet úspěšně zvedl, pokaždé se se zaduněním svalil na podlahu a chvilku odpočíval. Remus, který byl zvyklý měřit čas, si všiml, že doba odpočinku se pokaždé o něco prodloužila...

Petr nakonec definitivně zkolaboval, zrovna v okamžiku rozuzlení zápasu Sirius versus James (který skončil remízou). Remus vylezl z postele a prohlédl si padlá těla.

„Co plánuješ nyní, ó, smělý vůdče?“ obrátil se na Jamese.

„Nejdřív snídaně,“ odpověděl James, který už byl v naprostém pořádku. „Pak půjdeme na zápas a tam ze Zmojizeláků udělám fašírku.“

„Ti parchanti! Jsou tak slizcí, že je div, že z těch svých košťat nesjížděj!“ zařval Petr, když vstával z podlahy. „Možná bys jim mohl trochu pomoct... Proč nemůžu být odrážeč?!“ zakončil Petr svůj emotivní projev a udeřil pěstí do vzduchu.

„To bys chtěl?“ zeptal se Remus. „To je fakt zajímavé. Víte, lidi, myslím, že bysme mohli využít zmatku kolem zápasu a pokusit se najít něco dalšího o té kletbě.“

„A prošvihnout zápas? To nemůžeš udělat!“ James se nezdál být ani tak uražený jako spíš zaskočený kamarádovou neuvěřitelnou schopností sebeobětování. „Teď když máme famfrpál vyřešený, navrhuju vzít Petra k madam Pomfreyové a nechat ji, ať to dá všechno do pořádku.“

„Můžeme mít průšvih kvůli tomu, že jsme to neudělali dřív... A taky kvůli tomu, že jsme sami použili pokročilé kouzlo na přenos kletby...“ Remus pokrčil rameny. Nebyl zvyklý ze sebe dělat zas až takového svatouška. Za normálních okolností to býval Petr. Ten ale se této role v současnosti zhostit nehodlal. Tedy aspoň pokud šlo usuzovat z jeho pobouřeného výrazu.

„To snad nemyslíte vážně, vy dva,“ vyprskl okamžitě Petr. „Zapomínáte na to nejdůležitější...“

„...na Zmijozeláky a uspokojení, které pocítí, když připustíme, že nás svou kletbou porazili!“

„Přesně tak!“ vykřikl Petr, vyskočil a plácl si se Siriusem.

Tím bylo demokraticky dosaženo rozhodnutí neinformovat žádného z dospělých. Stejně tak i rozhodnutí nejít do knihovny, protože Petr byl „úplně v pořádku, o tom žádná“ podle všech kromě Remuse. Rozhodnutí jít na snídani bylo jednomyslné.


Snídaně byla skutečná slast. Po včerejším strádání měli pořád ještě hlad a teď se konečně mohli nacpat nejrůznějšími tučnými, lepkavými pokrmy. A co víc, posměšky Zmijozelských jim teď byly spíš pro legraci. James byl vůči nim obzvlášť povznesený.

„Možná bych si měl stoupnout na židli,“ navrhl, „abych jim dokázal, že se nebojím výšek. Ať si chvíli pro změnu lámou palice oni.“

„Ne! Nedělej to!“ ozval se naléhavě Petr. „Chci na dnešní hru uzavřít pár sázek, tak to, prosím tě, hraj pořádně. Jdeš do toho taky, že jo, Siriusi?“

„No jasně. Bezva nápad, Petře,“ kývl Sirius uznale. „Jamesi, myslíš, že by ses mohl tvářit trochu nemocněj? Možná bys sebou občas mohl vyděšeně škubnout? Zvýšilo by to kurzy.“

„Rozhodně odmítám chovat se nečestně, dokonce i před pošuky ze Zmijozelu,“ oznámil James povýšeně.

„Snad nebereš jméno zakladatele naší koleje nadarmo, Pottere?“ Severus Snape a Don Rosier se zase jednou rozhodli zajít k nebelvírskému stolu a pošklebovat se. „To rád slyším! Je to skvělá průprava. Zanedlouho ho budeš volat, když náš budeš prosit o milost,“ ušklíbl se Snape. Naklonil se přes stůl a zahleděl se Jamesovi zpříma do tváře.

Hovor kolem celého nebelvírského stolu utichal, jak se studenti otáčeli a pozorovali je. Tyhle malé výměny názorů u snídaně obvykle přerostly v zajímavé představení.

„Prosit vás o milost, Severusi?“ zeptal se Remus a podíval se na Snapa širokýma, nevinnýma, udivenýma očima. „Ty ses dostal do týmu?“

„Kdepak, Remusi,“ vysvětlil mu Sirius ochotně. „Dokonce ani Zmijozeláci nemůžou být tak zoufalí! Určitě si vzpomínáš, že chudáka Snapa v letu porazila dokonce i slepice.“

„Já moc dobře vím, žes tehdy tu slepici zaklel, Blacku,“ zasyčel Snape. „Ale kromě toho taky vím, že dnes večer bude na hřišti jen jedna slepice a navíc pořádně zmoklá: James Potter.“

Petr se vedle Jamese tiše dusil vzteky, ale tahle urážka už na něj byla moc.

„Tak dost, Snape,“ prohlásil zčistajasna. „Už tě mám plný zuby. Teď ti zkopu prdel.“ Začal si vyhrnovat rukávy. Jeho přátelé ho s údivem sledovali, připravení zasáhnout, pokud to bude nutné.

„Nechtěl bys mi raděj zkopat zadek?“ navrhl mu laskavě Snape. Podle všeho tu výhružku nebral vážně, ani omylem.

„Vyber si.“ Petr se pokusil o pískavé zavrčení. V očích se mu zvláštně zablesklo.

Snape se zachechtal.

V ten okamžik došlo v jedné rozmazané chaotické změti k několika věcem. Petr nedal kamarádům šanci zareagovat a zmizel pod ubrusem. Remus ho stihl chytit za nohu, jenže to už Snape spustil pronikavý jekot. Snažil se vypadat hrozivě, což nejde zrovna snadno, když člověk poskakuje na jedné noze. Pak vytáhl hůlku a vykročil vpřed...

Jenže v tom mu zabránila něčí ruka, která mu dopadla na rameno.

„Co se to tu děje, Snape, Rosiere?“ dožadovala se odpovědi profesorka McGonagallová. „Nejste trochu daleko od svého stolu?“ Pak sjela podezíravým pohledem Poberty. Právě včas. Zrovna zahlédla, jak se Petr vynořuje zpod stolu. „Co to... Aha, už chápu,“ prohlásila rázně a rozčileně se podívala na Snapa. „Měl byste se stydět! Takhle zastrašit Pettigrewa až pod stůl!“

„Ale, p-paní profesorko!“ koktal Snape. „To Pettigrew napadl !“

Petr, který vypadal poněkud rozčepýřeně, se nejspíš snažil promluvit. Možná chtěl dokonce Snapova slova potvrdit. Kupodivu se mu to ale nedařilo.

„To zní skutečně pravděpodobně,“ řekla profesorka McGonagallová. „Odebírám Zmijozelu deset bodů! A jestli vás ještě jednou přistihnu, jak šikanujete Pettigrewa nebo kohokoliv jiného, bude to pro vás mít daleko horší následky. Teď jděte,“ ukončila svůj proslov a odvedla Zmijozelské studenty k příslušnému stolu, kde už čekal profesor Asquinth a kroutil si knír.

Trvalo jen chvilku, než se studenti u nebelvírského stolu znovu začali bavit. Neinformovaným přihlížejícím incident nepřipadal zas až tak neobvyklý. Petrovi kamarádi ale věděli svoje a na tvářích se jim objevily patřičně zamyšlené výrazy. Brzy se ukázalo, že se Petr něčím dusí. Sirius dal před kouzly přednost násilí a vrazil Petrovi pořádnou herdu do zad.

„Hramf!“ Petr vyplivl něco, co vypadalo jako pokousaný kus kůže. „Snape nosí takový nechutný škrpály! No, on sám taky není zrovna cukrová vata,“ poznamenal.

Remus se vzmohl na odpověď jako první: „Hele, Petře, i když ten tvůj zásah byl děsně odvážný, tak ti podle mě při sázkách moc nepomohl. Teď to vypadá, že Zmijozeláci už vážně něco tuší.“

Všichni se podívali ke vchodu, kde právě mizela velká tlupa zmijozelských studentů z vyšších ročníků. O něčem zapáleně diskutovali.

„To mi připomíná,“ zahlásil Petr, když vstával od stolu, „že sebou musím hodit. Na hřišti na mě čeká pár lidí, kteří si chtějí vsadit.“

„Nebude lepší, když půjdeš dělat ten výzkum kletby teď?“ pošeptal James Remusovi.

„Jo,“ odpověděl mu tiše Remus. „Ale bojím se, že nemůžeme nechat Petra venku samotného...“

„Bude mi potěšením o něj pečovat,“ zamumlal Sirius a plný nadšení vyrazil za kamarádem.

Petra se jejich šuškání ani trochu nedotklo, což na tom všem bylo asi nejdivnější. Hrdě si to namířil síní jako novodobý Napoleon a sotva se uráčil vzít na vědomí, že se k němu Sirius přidal.

„Hodně štěstí, Siriusi!“ zavolal za nimi Remus. „Něco mi říká, že ho bude potřebovat,“ ucedil koutkem úst k Jamesovi, když vycházeli ze síně za těmi dvěma nezletilými bookmakery.

Ale James ho moc neposlouchal. „Hm, Remusi,“ začal váhavě, „myslíš, že si ze mě Sirius přestane utahovat kvůli tomu, no, včerejšku, když si s ním někde v klidu sednu a poprosím ho, aby toho nechal?“

Remus se usmál. „To jako, že si s ním někde o samotě sedneš a vysvětlíš mu, že ti to opravdu moc vadí? Ne.“

„To jsem si myslel,“ povzdechl si James.

„Nelam si s tím hlavu,“ uklidňoval ho Remus. „Brzo provedeš něco ještě trapnějšího a on se pak začne věnovat tomu.“

Jedním z důsledků výše zmíněných událostí bylo to, že James, kapitán famfrpálového týmu, dorazil do šatny s menším zpožděním. Protože nesnášel protekci, pořádně si před zbytkem mužstva vynadal. V tom mu trochu pomohla jeho nově nabytá pokora. A potom, zatímco se převlékal do šarlatového dresu, přednesl tradiční proslov.

„Fajn, teď mě všichni poslouchejte. Za chvíli nás čeká zápas se Zmijozelem,“ spustil. „Ale my víme, že jsme rychlejší...“

„Jasně, kapitáne!“ odpověděl tým jako jeden muž.

„Víme, že jsme chytřejší...“

„Jasně, kapitáne!“

„Víme, že jsme prostě lepší!“

„Jasně, kapitáne!“

„Takže teď taky podle toho budeme hrát! Nechť nám lítost, kterou pocítíme vůči oněm nešťastným Zmijozelákům a jejich zklamaným, plačícím rodičům, nezastře zrak a úsudek!“

„JASNĚ, KAPITÁNE!“ Zařvali všichni z plných plic. Nejvíc bylo slyšet střelkyni Livii Lokiovou, která byla pro každou špatnost, hlavně když se na ní mohla podílet. Měla to přímo v genech.


Sirius a Petr mezitím rozjeli své sázkařské machinace na blízké tribuně, mimo zorné pole učitelského sboru. Nevěděli, kde jim hlava stojí, zčásti proto, že Petr byl sto přijmout jakékoliv množství sázek, ať byly sebehloupější a sebezbytečnější.

„Klídek, Petře,“ musel ho nakonec krotit Sirius. „Jsme tady, abysme si vydělali za pomoci Jamesových atletických schopností a na naší inteligence, a ne, abysme počítali, kolikrát si Toedlicher-Schnappsová vyčistí monokl před prvním faulem. Každopádně nikdy by ses neměl vsázet bez informací z důvěrných zdrojů.

„Prosím tě, čeho se bojíš, Siriusi?“ odpověděl ležérně Petr. „Kam se poděl tvůj dobrodružný duch?“

„Nechcete se zapojit do mojí velké sázky?“ Livia zrovna vyšla ven na hřiště se svým dokonale seřízeným koštětem.

Ne,“ prohlásil Sirius důrazně a dupl Petrovi na nohu. „Jak by se mohl někdo, kdo má všech pět pohromadě, vsadit, že letos nebudeš schopná randit alespoň s jedním borcem z každé koleje?“ Věnoval jí okouzlující úsměv, za který by se nemusel stydět ani Casanova. „To zrovna nevypadá jako velká výzva. Teda aspoň pro tebe ne.“

Petr mlčel, ačkoliv byl očividně znechucený nemužným chováním svého kamaráda.

„Byl bys překvapený, jaká výzva se z toho stane, když to každýmu vyzvoníš,“ pokrčila rameny Livia, zcela nedotčená Siriusovými pokusy o flirtování. „Když už o tom víte i vy, mrňaví páťáci.... No, dejte mi vědět, když změníte názor,“ zavolala na ně přes rameno, když vzlétla, aby zaujala své místo.

Teď, když už bylo jasné, že zápas brzy začne, dva nezletilý bookmakeři začali sbírat své peníze a záznamy. Zničehonic Petra zaujalo cosi na nedaleké tribuně.

„Vidím Snapův frňák!“ vykřikl. „Počkej, Siriusi, mám tady jednu nevyřízenou záležitost.“ Vypnul hruď a zmizel v davu.

Sirius vyrazil za ním s neobvyklým pocitem, že se blíží katastrofa. Ovšem malý člověk se dokáže prodírat davem daleko rychleji, zvlášť když má kolena a lokte v příhodné výšce, a tak Sirius našel Petra s menším zpožděním a to je díky tomu, že se orientoval podle Snapovy vyčouhlé postavy.

„Táhni, Pettigrewe!“ říkal zrovna Snape zbrunátnělému Petrovi, když Sirius vklouzl do kruhu čumilů, kteří se začali kolem dvojice shlukovat.

„Seš moc zbabělej na to, abys bojoval, Slizourusi?“ zaječel na to pronikavě Petr. „Chceš prásknout do bot? Bojuj, ksakru, ať se ukáže, jestli seš muž nebo zbabělá krysa!“

„Muž nebo zbabělá krysa?“ Snape sarkasticky nadzvedl obočí. „Podívej se na sebe, ty nýmande!“ Po tomhle bonmotu se obrátil k odchodu.

Tato smrtelná urážka Petra ještě víc rozlítila. Vydal vysoký výkřik a vrhl se na svého nepřítele.

Tady v Petrův prospěch hodně zapracoval moment překvapení. Snape, který lehkomyslně odmítal uvěřit, že by byl Petr schopný něčeho nebezpečnějšího než kousání do nohou, nebyl vůbec připravený na vrčící vzteklou kouli, která do něj vrazila ve výši stehen. Bezmocně se pokusil zachytit vzduchu a oba kluci se zhroutili na hromadu.

Přihlížejícím davem proběhlo vzrušené mumlání: tak teď začne ta správná legrace. Sirius urychleně zvážil, jestli nemá začít přijímat sázky...

Naneštěstí (nebo možná naštěstí) potyčka skončila téměř tak rychle, jak začala. Dav se na jedné straně spěšně rozestoupil. Vynořila se z něj postava s blýskajícími se brýlemi a drdolem černých vlasů.

Snape!“ vykřikla profesorka McGonagallová zlostně. „Co jsem vám řekla? Okamžitě Pettigrewa pusťte!“

Sirius správně odhadl situaci a vrhl se vpřed, aby Petra odtáhl. Snapovi pomohli na nohy dva zmijozelští kolegové. Jedním z nich byla dívka. Snape se jí rychle vyškubl.

„Ale, paní profesorko,“ řekla dívka nafoukaným nosovým hlasem. „To byl Pettigrew, kdo...“

„Předpokládám, že mi chcete tvrdit, že to byl Pettigrew, kdo na Snapa zaútočil?“ uťala ji jízlivě profesorka McGonagallová.

Okolostojící studenti si šuškali mezi sebou, ale protože už mezi nimi žádní další zmijozelští studenti nebyli, nikdo nehodlal tuto verzi událostí podpořit. A tak mohla profesorka McGonagallová s naprostou jistotou pokračovat.

„Tedy, Lepervancheová, měla jsem o vás lepší mínění. Odebírám vaší koleji dvacet bodů a s vámi se, Snape, uvidím v devět u mě v kabinetě. A,“ pokračovala ještě výhružnějším tónem, „pokud se rozhodnete si za toto na Pettigrewovi zchladit žáhu, ten trest vám ještě pořádně, ale pořádně zpřísním. Je vám to jasné?“

Snape se na ni vzpurně díval a cosi zavrčel. Nic víc ale slyšet nebylo, protože v tu chvíli začal stadión pobouřeně pískat. Všichni se otočili, aby se podívali, co se děje.

Sirius rozhořčeně pozoroval, jak se James snaží usměrnit koště a mne si přitom rameno. Výkřiky davu ho brzy informovaly o tom, že jde o následek nějakého zákeřného faulu, který měl na svědomí kapitán zmijozelského mužstva, Rumble.

„To je na vyloučení!“ zařval a s hrůzou si všiml, že skóre už je třicet ku deseti. Rozzlobený tím, že toho tolik propásl, drapl odbojného Petra za límec a odtáhl ho na bezpečné místo k nebelvírským prvňáčkům.

Remus seděl v knihovně a studoval objemný svazek. Zaslechl výkřiky a musel se sám pro sebe usmát. Připomněly mu existenci světa tam venku a nutily ho sebrat se a přidat se k ostatním, když už našel to, co hledal. Remus byl ponořený do úvah a docela si ten okamžik vychutnával: cítil určité uspokojení. Ticho, částečky prachu třpytící se v paprsku světla. Měl tuhle zatuchlou knihovnu rád. Byl v ní uložen odkaz tolika civilizací. Líbil se mu pocit, že sem tak nějak patří. Jeho kamarádi nad tím klidně mohli ohrnovat nos a říkat mu, že je vlk samotář, když se vydal na jednu ze svých osamělých výprav za poznáním. Ale ve skutečnosti si nikde jinde tolik nepřipadal jako člověk.

Jásot utichl a Remus potřásl hlavou, jako když se mokrý pes zbavuje vody, aby se probral ze svého snění. Věděl, že to nebyl vítězný jásot – ten by trval déle – ale docela určitě to předznamenalo velkolepý výkřik, který by měl nakonec zaznít. A James by nikdy nepochopil, jak si Remus mohl něco takového nechat uniknout. Remus vstal a zvedl plášť ze židle.

James mezitím poletoval nahoru a dolů na svém Tornádu. Vřítil se mezi trojku Zmijozeláků pověřených tím, aby ho hlídali (a vůbec aby mu ze života dělali peklo), prosmýkl se mezi nimi a nahlas se rozesmál. Byl tak rád, že si po včerejších krutých zkouškách dokáže znovu vychutnávat pocit štěstí, že mu dobrou náladu nemohla pokazit ani moucha, kterou omylem spolknul. Dole, hluboko, nesmírně hluboko pod sebou viděl zářící oblaka a zahlédl dokonce i malou tečku – Remuse, který si to mířil přes louku na hřiště. A...jo...něco zlatého, co se lesklo na slunci! Byly to rudozlaté vlasy. Ty ho inspirovaly k efektnímu dvojitému lopingu.

A ve chvíli, kdy během druhého lopingu visel hlavou dolů, ji konečně zahlédl. Zlatonka byla vlastně hned nahoře nad ním! Měl takové zvláštní tušení, že zlatonka žárlí na jeho fantastické manévry. Zrovna se komplikovaným vývrtkovitým pohybem pustila směrem dolů.

James si nemohl si dovolit ztratit ani vteřinu! Přizpůsobil svou dráhu pohybu Zlatonky. Otočil koště tak prudce, že se zmijozelský chytač vzmohl jen na závistivý povzdech. Protivníci, kteří ho měli hlídat, zůstali daleko za ním. Byl to opravdu dokonalý okamžik. Pomalu doháněl svou kořist a dokázal odhadnout téměř každý její pokus o únik. Dav dole ztichl jako pěna, když James natáhl ruku k zlatému míčku... a ucítil, jak se tlukot jeho křidýlek zastavil, když kolem něj sevřel prsty.

Výsledný řev byl hlasitý a naprosto nesrozumitelný. Tudíž se nedalo odhadnout, kdo křičí radostí nad nebelvírským triumfem, kdo ventiluje zmijozelskou hanbu prostřednictvím několika vhodně zvolených vulgárních výrazů a kdo jásá decentněji. (Ačkoliv lze předpokládat, že k první skupině patřil Sirius a Minerva McGonagallová k té poslední.) Sirius křičel s ještě větším nadšením, protože moc dobře věděl, že i když hlasy kolem zanikají v halasu tribun, někde v tom hluku zoufale ječí Zmijozeláci. A co víc, většinou jsou to ti, co si proti němu vsadili.

Pln radosti z nenadálého bohatství se Sirius rozhodl pogratulovat svému obchodnímu partnerovi. Otočil se k Petrovi... žel, Petr byl opět v trapu.

Siriuse už to začínalo štvát.

Zavrčel. Rychle se rozhlédl a uvědomil si, že zahlédnout malého kamaráda v moři poskakujících prvňáků by byl zázrak. Na okamžik se zamyslel a dospěl k rozhodnutí, že se Petr musel vydat vpřed na hřiště, aby objal Jamese a aby se spolu s ním radoval z vítězství. Ne že by to u něj bylo normální, ale veškeré důkazy poukazovaly na to, že Petr za svými zvyky udělal tlustou čáru a že to samé provedl se svou nervozitou a studem. A pak tu byla druhá možnost, že se Petr stále ještě chová jako střela zaměřená proti Snapovi. Sirius na to raději nechtěl ani pomyslet. Takže porušil školní řád tím, že přeskočil přes okraj tribuny, bez jakéhokoliv ohledu na své končetiny, a uháněl na hřiště.

Za chvíli mohl s potěšením konstatovat, že měl pravdu. Prosmýkl se kolem několika skandujících dívek a zjistil, že Petr právě gratuluje celému nebelvírskému týmu. A skutečně, James se právě dokázal vyprostit z jeho zdlouhavého objetí a s úlevou se otočil k někomu, koho Sirius okamžitě klasifikoval: „holka, není z Nebelvíru, zrzavý vlasy.“ Sirius si taky všiml, že Jamesovi zrůžověly tváře a že je celý rozpačitý. Že by Petr zase provedl něco nepatřičného?

Sirius tuhle myšlenku zaplašil a soustředil energii na opětovné polapení Petra. Takže vyrazil za svým kamarádem, který se právě pokoušel obejmout Livii.

Výsledné objetí bylo přesně takové, jaké se dá očekávat, když malý chlapec obejme vysokou, dobře stavěnou dívku. Livia zvedla obočí a podívala se přímo dolů na to, co bylo vidět z Petrovy hlavy. Po krátké úvaze dospěla k názoru, že je v sázce její čest. Se šokovaným výrazem ustoupila a vrazila provinilci takovou facku, že se otočil dokola a žuchl na trávu.

Sirius měl co dělat, aby nevyprskl, když k Petrovi dorazil a podal mu ruku. Petr ji popadl a zvedl se.

„Pche! Proč ztrácet čas s holkama?“ zamumlal a vztekle se podíval na Livii. „Všem by mělo být jasné, že jsem spíš bojovník než milovník...“

Sirius odpověděl moudrým pokýváním hlavou. On sám zrovna jeden boj podstupoval, boj o zachování vážné tváře. Když zaslechl, jak někdo vyprskl, dal si ruku přes pusu jen pro případ, že to byl on sám.

Ale když smích neutichal, bylo hned jasné, že to nebyl on. Nebelvírští studenti se otočili k místu, odkud smích vycházel.

Byl to Snape, který právě přicházel v doprovodu zmijozelského týmu. A díval se přímo na Petra.

Siriusovy reflexy opět zapracovaly příliš pozdě. Než stačil mrknout, byl Petr mimo dosah jeho rukou a namířil si to úmyslně ještě blíž k muži, který se mu opovážil smát.

„Chceš si to rozdat, Snape?“ ptal se. „Co? Chceš si to rozdat?“

Snape se spěšně rozhlédl a když neviděl žádného učitele, rozhodl se, že je načase narušit Petrovu vítěznou sérii.

Ani omylem,“ odsekl povýšeně. „I když toho z tebe zbude na rozdávání dost, až s tebou skončím. Ty sádlo.“ Vytáhl hůlku.

„Takže ty chceš kouzelnický souboj?“ ušklíbl se Petr a zastavil se několik stop od Snapa. „Bojíš se utkat se se mnou jako chlap, co?“

Snape pokrčil rameny. „No, jestli chceš umřít takhle....“ zamumlal a podal svou hůlku D´Ubervillovi. Bez dalšího slova se vrhl na Petra.

Sirius dospěl k názoru, že se situace nevyvíjí dobře. Petr samozřejmě přišel o moment překvapení a taky byl přece jen daleko menší... Škoda, že Siriusovi čest nedovolovala, aby šel malému kamarádovi na pomoc. Musel se spokojit s vrháním nevraživých pohledů na ostatní Zmijozeláky.

James a Remus, který právě dorazil, se postavili vedle něj. Siriuse překvapilo, že se tváří spíš udiveně než ustaraně. Znovu se otočil, aby pozoroval zápas...

Pravda, Petr byl menší a měl daleko méně zkušeností v boji muže proti muži, ale oba tyto faktory přispěly k tomu, že technika jeho boje byla pro Snapa nepochopitelná. Za prvé, Petr rozdával zásadně údery pod pás a zvlášť se soustředil na kolena a holeně. Za druhé, Petr byl podle všeho zcela odolný vůči bolesti. Zašlo to tak daleko, že se smál, kdykoliv dostal nějaký zvlášť silný zásah. Jak se zdálo, bylo Snapovou jedinou šancí Petra odstrkovat a využívat většího rozmachu svých paží. Popadl Petra za hlavu a za chvíli se ani jeden ani druhý nemohl hnout.

Rozmanitý dav, který kolem nich houstl, vydával různé povzbuzující výkřiky.

„Ukousni mu čéšky, Petře!“ křičel James.

„Ne, ne, vraž mu hlavu do koulí!“ oponoval Sirius.

Remus se zdržel komentáře. Cítil nutkání řvát „Jdi po krku!“, ale to mu připadlo poněkud nepatřičné. Zatímco bojoval sám se sebou, jako první zvedl hlavu. A naskytl se mu známý pohled.

SNAPE!“ Profesorka McGonagallová byla zlostí bez sebe. „Okamžitě toho nechte! V životě jsem... Jste po škole! Teď hned! Zakazuji vám vycházky do Prasinek!“ soptila vztekle. „Okamžitě přestaňte Pettigrewa škrtit!“ dodala. Vůbec si neuvědomila, že se Snape s nasupeným výrazem snaží vysvobodit z Petrova sevření tak rychle, jak jen to jde.

„Paní profesorko, to byl vážně Pettigrew, kdo si začal,“ obrátil se na ni Rosier.

„No, viděls, jak ho Snape urážel!“ odsekl Sirius a „omylem“ vrazil loktem do Snapa, který se pokoušel Petra setřást.

„Řekl mu, že je sádlo,“ přidal se Remus, trochu nakvašeně, protože zrovna odtahoval za límec kabonícího se Petra.

„Nechce se mi věřit, že by Petr někoho napadl, aniž by ho ten dotyčný nějakým neuvěřitelným způsobem nevyprovokoval,“ zavrtěla hlavou profesorka McGonagallová. Už se stihla trochu uklidnit.

„Ale, paní profesorko, Pettigrew se poslední dobou chová dost divně...“ zapojil se do diskuze zmijozelský kapitán, Rumble.

„Vážně? Jak tě to napadlo?“ zeptal se nevinně Remus a prohrábl si rukou rozcuchané vlasy.

Nijak,“ řekl Rosier důrazně, zatímco se pár Zmijozeláků pokoušelo Rumbla umlčet pomocí významných pohledů a kradmých fyzickým útoků. „Ralph je ještě trochu mimo z toho zápasu, to je vše... “

Profesorka McGonagallová pokrčila rameny. Popadla Snapa za paži a obrátila se na Jamese. „Musím vám pogratulovat, Pottere. A celému mužstvu, za skvělý zápas. Teď byste se měli raději vrátit do společenské místnosti,“ prohlásila, než opět zmizela v davu.

Nebelvírští její slova správně dešifrovali jako varování před pokusy o pomstu a dali se na odchod.

„Teď začneme oslavovat, ale nejdřív navrhuju poradu u nás v ložnici,“ řekl James ostatním Pobertům.

Remus a Sirius důrazně přikývli. Petr ne. Pořád si pro sebe mumlal různé výhrůžky.


Naštěstí měl Petr před plánovanou poradou dostatek času na to, aby se uklidnil. Zatímco byl James ještě pořád s týmem v šatně a Sirius zmizel, aby a „nakoupil“ zásoby na oslavu, měl příležitost promluvit si s Remusem, zatímco se poflakovali v ložnici v Nebelvírské věži.

„Myslím, že jsem našel řešení tvého problému, Petře,“ řekl mu Remus povzbudivě.

„Ty si fakt myslíš, že to je takový problém?“ zeptal se Petr.

„Řekl bych to takhle: JO. Vůbec se nedokážeš ovládat. Ohrožuješ sebe i ostatní.“

„Možná bych se mohl naučit líp se ovládat,“ navrhl Petr. „Tebe nikdy nenapadne, že si ostatní přímo říkají o to, abys jim pořádně nakopal zadek?“

„Ani ne...“ Remus se znepokojeně zavrtěl na křesle. „Jasně, že to záleží na... fázích měsíce, ale obvykle to vyžaduje opravdu velkou provokaci. Tedy fyzickou provokaci: třeba kdyby na mě někdo vrčel a dělal výhružné pózy nebo se chystal zaútočit. Prázdná slova pro mě obvykle nic neznamenají,“ svěřil se. „A kromě toho myslím, že se všichni shodneme na tom, že to co mám já, je problém.“

„Asi jo...“ souhlasil zdráhavě Petr. „Ale klidně bych to vyměnil za svoje normální problémy.“

„Ne, nevyměnil,“ odpověděl Remus dost důrazně, „Ne kdybys o tom vážně popřemýšlel. O jakých problémech to vlastně mluvíš?“

„No... vždyť víš...“ Pro Petra bylo obtížné to zformulovat. „To, že jsem takový ubohý malý poseroutka!“

„Uvědomuješ si, že když něco takového říkáš, že nás vlastně urážíš?“ přemýšlel Remus nahlas. „Takový Sirius by se určitě cítil dotčený. Tím chci říct, že tě všichni máme rádi, takže to něco vypovídá o našem vkusu.“

„Jasně. Ale ty si myslíš, že nevím, že jsem v jednom kuse páté kolo u vozu?“ namítl Petr s náznakem vzteku.

„Jsme čtyři, Petře, a to je sudé číslo,“ usmál se Remus. „Poslyš, můžeš mi zcela upřímně říct,“ pokračoval rychle, než se Petr stihne urazit, „že vy tři nikdy z ničeho nevynecháte?“

„Ne, ale ty jsi nemocný...“

„A nevzpomínáš si na všechny ty chvíle, kdy jsme se všichni zařekli, že už nikdy v životě nepromluvíme se Siriusem? Jako třeba tehdy, když ho napadlo, že bude legrační, když nám sní domácí úkoly?“

„No, ale Sirius...“

„Petře, já si myslím, že takhle si čas od času připadá úplně každý. Možná s výjimkou Jamese, ale James je... James,“ uzavřel to Remus.


V tu chvíli se objevili James a Sirius, obložení taškami plnými jídla a pití.

„Tak co jsi zjistil, Remusi?“ zeptal se James energicky, zatímco odkládal svůj náklad do kouta.

„Vážně je hrozně jednoduché tu kletbu zrušit,“ odpověděl Remus. „Jediné, co musíme udělat, je najít to zrcadlo, které použili k jejímu seslání.“

„Jednoduché?“ zamračil se James. „Zmijozeláci sice jsou o dost hloupější než my, ale předpokládám, že to zrcadlo dobře schovali.“

„Jasně, že ho musejí schovávat před učiteli,“ připustil Remus, „ale nemůžou ho mít zastrčené někde v šuplíku mezi ponožkami nebo tak něco. Celou dobu ho musí obklopovat sedm svíček.“

„V tom případě,“ zahlásil Sirius a vzal si koláč, „doufám, že ho dali do skříně plné hodně ale hodně suchých a strašně ale strašně důležitých svitků pergamenu.“

„Ty koláče jsou na oslavu,“ řekl James a praštil Siriuse přes ruku.

„Proboha, nezačínejte zas, vy dva,“ prosil je Remus. „Na jeden den toho násilí už bylo dost.“

„To teda ne,“ přidal se do rozhovoru Petr. „Navrhuju vzít zmijozelskou společenskou místnost útokem, vymlátit ze Snapa informace o úkrytu a zmocnit se zrcadla.“

„Geniální plán,“ kývl Sirius, „až na to, že nevíme, kde tu společenskou místnost mají.“

A děcka čekají, že přijdeme na oslavu,“ vzpomněl si James.

A mně začíná být líto Snapa,“ povzdychl si Remus.

„Hej, třeba to zrcadlo po dnešku rozbije!“ řekl James plný optimismu.

„Myslíš?“ zeptal se Petr úzkostlivě. „Tak to ho půjdu hledat hned teď!“ Vyskočil z postele.

„Pochybuju, že to udělá. Máš smůlu,“ odpověděl Remus, „nejspíš by tě v tuhle chvíli docela rád dostal do průšvihu a i McGonagallová začne něco tušit, když budeš pořád na někoho útočit.“

„Možná bys mohl zkusit odvést její pozornost svým šarmem...“ navrhl Remusovi Sirius.

Remus zaúpěl. „Kolikrát ti mám opakovat, že nejsem...“

„Pánové, držte se tématu,“ skočil jim to toho netrpělivě James. „Musíme se rozhodnout, co budeme dělat. Navrhuji jít teď hned dolů a zrcadlo budeme hledat zítra.“

„A schováme ho do bezpečí v naší ložnici,“ uzavřel Petr.

„Hele, Petře,“ Sirius přešel místnost a podíval se kamarádovi zpříma do očí. „Myslím, že bys měl vědět, že takhle se nám zamlouváš daleko míň. Promiň.“

„Ale určitě mě teď víc respektujete, ne?“

„Ne!“ zavrtěl hlavou Sirius. „Dnešek byl pořádně traumatický den. Nikdy bych nevěřil, že si o sobě někdy budu myslet, že jsem uvážlivý člověk.“

„Jestli ti to pomůže,“ uklidňoval ho Remus, „si o tobě nemyslím, že jsi...“

„Držte se tématu, pánové, buďte té lásky,“ zamumlal James. „Myslím, že se všichni shodneme na tom, že kletbu musíme zrušit...“

Petr neřekl nic. Místo toho bleskurychle vyrazil ke dveřím.

Tentokrát byl Sirius pro změnu připravený. Vytasil hůlku a křikl „Sopire!“ a Petr dopadl s chrápáním na podlahu.

Remus taky rychle zareagoval. „Protože tu kletbu teď nemůžeme zrušit, asi bychom ji měli přenést na někoho jiného. Navrhuju sebe: s kletbami mám svoje zkušenosti.“

„Jo, třeba takový život se Siriusem. To je taky prokletí,“ odpověděl James.

„,Drž se tématu‘, Jamesi,“ zabručel Sirius. Zrovna odtahoval Petra do postele.

„Myslím, že to je dobrý plán, Remusi,“ rozhodl James. „Ale nejdřív půjdeme slavit...“

A taky že šli.









Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.