Nedělní ráno bylo ve znamení klidu, který naplňoval i ložnici Pobertů. Kluci dlouho vyspávali, zmoženi oslavami famfrpálového vítězství. Spali, i když už se sluneční světlo prodralo dovnitř škvírami v záclonách a pomalu se začalo rozlévat po pokoji.
Jako první se probudil Petr, který v sobě pocítil jakési prázdno. Po chvilce zamyšlení si uvědomil, že veškeré násilnické sklony, na které si poslední dobou tak zvykl, jsou ty tam. Okamžitě mu bylo jasné, jak moc je kamarádům vděčný za to, že ho vyléčili i proti jeho vůli. Jakmile si vzpomněl na svoje včerejší chování, otřásl se. Vždyť napadl Snapa! Za normálních okolností mu stačila pouhá představa, že musí čelit tomu temnému pohledu plnému opovržení, a po těle mu vyrazil studený pot.
Ale nevedl sis vůbec špatně, ozval se tichý pisklavý hlásek odkudsi z tajných zákoutí jeho hlavy. A to kousání: kousání mělo docela dobré výsledky. Možná by mu Sirius mohl dát do budoucna pár tipů...
Petrův pohled se docela pochopitelně svezl k Siriusově strašlivě odrbané posteli s pokousanými sloupky a dopadl na něčem značně neobvyklém, osvětleném kuželem slunečních paprsků. Zpod postele trčel pár hubených nohou. Zloděj?! Petr pronikavě zaječel a posadil se.
Tím probudil ostatní. Dokonce i nohy začaly couvat ven zpod postele. Sirius se podíval tam, kam ukazoval Petrův prst, vyklonil se z postele a rozespale zkoumal dotyčné končetiny. Připadaly mu jaksi povědomé, takovým přátelským způsobem. Zběžná kontrola ostatních postelí mu pomohla v identifikaci jejich majitele: ačkoliv vzhledem k účinkům Kletby mu to mělo být jasné hned.
„Hej, Remusi,“ zívl Sirius, „co to tam vyvádíš? Hraješ si s pavoukama v prachu na honěnou?“
„Ne, hraju si na honěnou s tvým koštětem,“ odpověděl Remus tlumeně.
„Cože!?!“ vyjekl Sirius a vyskočil z postele právě v čas na to, aby uviděl Remuse, který už se stihl pořádně obléknout, jak se vynořuje zpod postele a ledabyle s sebou vleče jeho drahocenné, speciálně seskládané a seřízené koště. „Vem si svoje vlastní!“
„Chci se proletět,“ vysvětlil mu nevzrušeně Remus a namířil si to k oknu. „A můj Mega Mop stojí za starou belu: je to koště pro mrňata.“
„No a? Nech Sokola 100 na pokoji!“ Sirius popadl majetnicky druhý konec koštěte. „Je strašně citlivý. Zničíš ho! Vem si Jamesovo Tornádo.“
„Tak moment, hele...“ ozval se James.
„Jamesovo Tornádo,“ vysvětloval Remus Siriusovi pomalu, jako by mluvil k duševně opožděnému dítěti, „je v kůlně na košťata. Je to moc daleko: já chci letět teď hned.“ Jednou rukou stále ještě držel koště a druhou prudce rozhrnul záclony.
„Ale... ale... to přece nemůžeš!“ zalapal Petr po dechu. „Nemůžeš jen tak... vyletět oknem ven! Je to hrozně nebezpečné a porušíš tak školní řád, několikrát! To by neudělal ani Sirius!“
Remus věnoval Petrovi velmi neutrální pohled, který ale přesto naznačoval, že takový nesmyslný řád neplatí pro někoho tak svobodomyslného a vůbec úžasného, jako je Remus Lupin.
Sirius využil jeho chvilkové nepozornosti k tomu, aby své koště ukořistil zpátky. Uskočil mimo Remusův bezprostřední dosah a s láskyplnou péčí Sokolovi uhlazoval větvičky.
Než mohl Remus zareagovat, James si stihl nasadit brýle a rozhodl se zasáhnout. „Když už musíš jít lítat, Remusi, tak vem Siriuse s sebou,“ navrhl. „Půjč si moje koště. Bude to zábavnější. Můžete si dát závod.“
„Jasně,“ Sirius věnoval Jamesovi pohled plný vděku. „Ukážu ti svou Tajnou překážkovou dráhu,“ nabízel Remusovi. „Jenom se obleču.“ Přitom se jednou rukou pokoušel natáhnout si hábit a druhou si tiskl Sokola k hrudi.
Siriusův poslední pokus o úplatek už byl na Remuse moc. „Prosím tě, polož to koště,“ povzdechl si. Rozhodl se počkat, až se Sirius zcivilizuje. Přešel k zrcadlu a začal se šťourat hůlkou ve vlasech. Petr se vydal za ním a s nelíčeným úžasem sledoval, jak se Remusovy vlasy aranžují do pečlivě vypracovaného účesu „rozfoukané vrabčí hnízdo, ztělesněná bezstarostnost“.
„Vypadám dobře,“ konstatoval spokojeně Remus, mrkl na svůj odraz v zrcadle. Jednu kudrlinku povytáhl a nechal si ji spadnout přes pravé obočí.
Remus v zrcadle mu mrknutí oplatil.
Na Siriuse to moc nezapůsobilo. „Hoď sebou, Casanovo,“ zavrčel a nasedl na koště.
Remus nechal zrcadlo zrcadlem. Naskočil za kamarádem na koště a pak se zasvištěním vyrazili oknem ven v úhlu téměř vertikálním.
James za nimi okno zavřel a opřel se o sklo.
„Takže, Petře, tohle je můj plán,“ oznámil. „My dva se vydáme hledat zmijozelské doupě, zatímco Sirius bude dělat Remusovi chůvu. S trochou štěstí my dva budeme slavit úspěch a oni zůstanou celí.“
„To nejspíš zůstanou,“ odpověděl Petr. „I když mám trochu obavy o Remusův účes.“
Remus a Sirius si to mezitím bleskově namířili ke kůlně. Sirius brzy dospěl k názoru, že nejlepším způsobem, jak předejít tomu, aby je někdo načapal, bude to, že poletí nízko a rychle. Když prosvištěli kolem Hagrida, ukázalo se, že měl pravdu. Bradavický šafář zvedl hlavu od Venušiny mužolapky, kterou právě s láskou opečovával, a zamrkal.
Co tu v neděli ráno vyvádí ten divný hrbáč na splašeným koštěti? A proč by u všech všudy někdo lítal ve výšce pasu? I když v tomhle případě onen pas patřil Hagridovi.
„Včera sem to s tou pálenkou přehnal,“ usoudil a promnul si rozbolavělé spánky.
„Týjo! Senza koště!“ zasmál se nadšeně Remus a seskočil dřív, než koště úplně zastavilo. „Cos s ním dělal, že tak šlape?“
„Použil jsem napružovací kouzla na všechny větve, aby byly aerodynamičtější,“ vysvětloval Sirius hrdě. Kroužil přitom kolem Remuse hlavou dolů. „Vlastně je to nelegální, mají pak větší sklon vypadávat při špatném počasí. Nebo v ostrých zatáčkách. Nebo ve velkých výškách. Ale stojí to za to,“ uzavřel svůj výklad.
„To vidím..“ souhlasil Remus. „Musíš mi ho půjčit,“ prohlásil rezolutně.
„Půjčím,“ slíbil mu Sirius, „ale nejdřív mě musíš chytit. Tak sebou hoď a vylom zámek. Už mě nebaví tu takhle poletovat.“
(Jedním z, ehm, pár zanedbatelných nedostatků, které jeho vlastnoručně sestavené koště mělo, bylo to, že aby ho šlo ovládat při nízkých rychlostech, Sirius na něm buď musel viset vzhůru nohama anebo s ním létat pozpátku. Obvykle to žádný problém nebyl vzhledem k tomu, že slova „Sirius“ a „nízká rychlost“ nejdou dohromady.)
Remusovi, který byl celý natěšený na závod, stačilo jedno mávnutí hůlkou. Objevil se krátký záblesk a za vteřinu se dostal do kůlny a zpátky ven. „Přijímám výzvu,“ vykřikl a odrazil se vzhůru na Jamesově koštěti.
Sirius už odlétal pryč.
Při přeletu nad cvičištěm poblíž hradu udržoval přijatelnou rychlost pro přízemní let a soustředil energii svého Sokola na výstup do úctyhodné výšky. Když už nedokázal dál ignorovat narůstající chlad, vyrovnal koště a ohlédl se přes rameno. Remus na něj měl pořádnou ztrátu a trochu vrávoral: navzdory svému nadšení přece jen NEMĚL s létáním na koštěti velké zkušenosti. Když Sirius ucítil, jak sebou jeho koště trhlo, krapet zpomalil. „Chytrá věcička,“ pomyslel si, „pozná, že nedávám pozor.“ Zabočil širokým obloukem, aby mohl sledovat Remuse a současně si vychutnávat výhled, který se rozprostíral dole.
A jaký výhled! Hrad se změnil na pouhou hračku. Z lidí se stali mravenci. Dokonce i famfrpáloví nadšenci, kteří kroužili nad hřištěm, připomínali komáry hemžící se někde v dálce. Sirius zaplašil touhu vzít na ně plácačku. Přál si mít takovou vypiplanou hračku... nebo spíš, opravil se, by si přál mít takovou hračku, když byl ještě malý.
Pokračoval v otáčce a podíval se přitom za hrad, na louky a pole, které připomínaly barevnou prošívanou deku, rozprostírající se k Prasinkám, na jezero, na Zapovězený les. Svoboda! Jak to mohl James vydržet, nechat se omezovat pravidly famfrpálu, kdykoliv ze sebe na koštěti vydával maximum?
Sirius byl volný. Ani on sám netušil, kam se vydá v příštím okamžiku.
Jeho samolibé úvahy zničehonic přerušil vítězný výkřik. Remus se dostal nebezpečně blízko. Sirius si to bez velkého přemýšlení namířil střemhlav dolů. A zanedlouho se blížil k místu, které James pokřtil na Dubové závodiště. Sirius byl spokojený. To bude ta správná dráha pro otestování Remuse: stromy jsou tam pěkně mohutné a jen několik z nich je ještě živých.
Remus se zaradoval, když viděl, že letí směrem k Zapovězenému lesu. Tohle místo prostě miloval: dokonce i ve své lidské podobě ho les fascinoval víc než cokoliv, co dokázali vytvořit kouzelničtí stavitelé, kteří vybudovali Bradavický hrad. A když byl ve vlčí podobě, prakticky umíral touhou ponořit se do jeho záhad, ale vždycky nakonec zůstal v chýši jako hodné štěňátko. Jeho vnitřní boj ho příliš zaměstnával na to, aby se soustředil na útěk... „Ále, to je teď jedno,“ pomyslel si, „výčitky svědomí jsou jen ztráta času.“
Krom toho už dokázal rozeznat jednotlivé listy stromů a Sirius rychle mizel v jejich stínu. Remus prudce zaklonil hlavu, krátce zavyl a vrhl se za kamarádem.
Sirius zaslechl zavytí a na okamžik se ohlédl. To, co uviděl, na něj docela zapůsobilo: Remus kličkoval sem a tam mezi stromy jako profík a bylo jasné, že se mu ve slalomu na košťatech začíná dařit. Siriuse to začínalo poněkud znervózňovat, protože se nehodlal nechat Remusem chytit. Ani omylem. Když pominul ztrátu důstojnosti, neměl v úmyslu nechat kohokoliv šahat na jeho koště.
Sirius se naklonil vpřed a zvýšil rychlost tak, že to skoro bylo na jeho reflexy moc. Pokaždé mu zatrnulo, když se na poslední chvíli vyhnul některému stromu nebo jen o chlup proklouzl větvemi. Tohle je ten pravý život pro Siriuse Blacka!
Tlumené nárazy a zvuk lámajících se větví, přicházející zezadu, naznačovaly, že Remus nemá s prudkými obraty zas až takové zkušenosti. Ale i přesto zvuky neutichaly, takže bylo jasné, že se Remus nějakým způsobem dokázal udržet na koštěti.
Na Siriuse to udělalo velký dojem. Jenže moc dobře věděl, že by si nikdy neodpustil, kdyby Jamesovo koště přišlo k nějaké citelné újmě. S povzdechem se vrhl doleva a vyrazil ven z lesa.
„Konec závodu bude na ASTRONOMICKÉ VĚŽI!“ zařval přes rameno.
Remus se nadšeně prodral mezi větvemi za ním a souhlasně vykřikl.
Řítili se vpřed a znovu vystoupali skoro až do mraků. Remus se soustředil na přesnou dráhu a snažil se vyhýbat se nepotřebným pohybům. Jenže výsledek závodu už byl jasný: Remus ztratil příliš mnoho času tím, že dělal stromům fackovacího panáka. Takže byl trochu zklamaný, když zastavil přímo nad vrcholem věže a seskočil vedle vítěze.
„Nejlepší výhled v celém Hradě,“ usmál se Sirius a usadil se vedle teleskopu. Předstíral, že se zaujatě rozhlíží po okolí, a přitom zběžně prozkoumal svého kamaráda.
„Výhled z koštěte je lepší,“ odpověděl Remus a cípem pláště si zvesela utíral krev z levého oka. Pramínek krve mu stékal z obočí až na bradu: Remus díky tomu vypadal trochu jako nějaké podezřelé individuum. A jeho oblečení na tom nebylo o moc lépe. Na několika místech bylo roztržené a v díře na rameni šlo vidět velký krvavý šrám. Na druhou stranu, to listí v Remusových vlasech pozoruhodně připomínalo vavřínový věnec.
Vypadal jako nezletilý římský generál, který se zrovna vrátil z krvavé, leč vítězné bitvy.
Zatímco Sirius s profesionálním odstupem zkoumal Remusovy šrámy a modřiny, James a Petr podobně pozorně prohlíželi hromadu nahrubo nakreslených map.
„Měli bysme je všechny zkombinovat,“ zamumlal James. „Nebo si aspoň ověřit, že jsou ve stejném měřítku. Jinak jen těžko zjistíme, v kterých částech hradu by mohla být tajná kolej.“
„Hele, tady je další!“ vyhrkl Petr a strkal hůlku do duté nohy od židle, kterou právě odšrouboval. „Na téhle je hlavní chodba.“
„Pamatuješ si tuhle?“ James zamával ohmataným kusem pergamenu. „Je na ní Síň s obscénními mužskými postavami.“
„Remus tvrdí, že to je jen Síň se špatně vytesanými sochami s velkými meči,“ podotkl Petr.
„No jo, to je celý Remus. V každém případě si můžeme být jistí, že Zmijozeláci nebydlí nikde v jejím okolí: Sirius to křídlo prohledal dost důkladně, když pátral po ženské verzi Obscénní síně.“
„Poslyš, slyšel jsem, že existuje kouzlo pro kombinování plánků,“ napadlo najednou Petra. „Nepoužil ho skřetí král Thurt před bitvou na Zaplivaných pláních, nebo tak něco?“
„Jasně!“ vzpomněl si James. „Tu hodinu si pamatuju! Remus usnul a sklouzl pod stůl a Sirius prohlásil, že by si profesor Binns měl ten příběh nechat patentovat jako spolehlivé kouzlo pro kombinování spánků.“
„Já si ho ale nepamatuju,“ řekl Petr s obavou. „A vzpomínám si, že jsme použili naše poznámky z Dějin kouzel ke krmení ohnivého elementálu.“
„Určitě bude v knihovně,“ uklidňoval ho James.
A tak se tam vydali.
Sirius mezitím uvažoval o tom, jestli by je nemohl dostat nahoru na střechu, aby mu pomohli. Dělat Remusovi chůvu byla pořádně namáhavá práce.
„Ale no tak! Ještě jednou,“ škemral zrovna jeho svěřenec. Bylo jasné, že si postavil hlavu a chtěl závodit znovu.
Sirius si říkal, že to není moc dobrý nápad. On sám měl bohaté zkušenosti s různými zraněními, ale pohled na kamarády pokryté krví se mu ani trochu nezamlouval. A navíc měl jisté podezření, že Remus má otřes mozku. Z vlastních zkušeností věděl, že jedním z příznaků je závrať a jeho kamarád měl obzvlášť velký problém s udržením stability. Motal se kolem...
A motal se směrem k mezeře v cimbuří! Sirius popadl Remuse za plášť, stáhl ho dolů a přinutil ho sednout.
„Nemůžeme si prostě jen tak pokecat?“ zeptal se a snažil se zkontrolovat kamarádovy zorničky.
„A promarnit takovou nádhernou neděli? Kecat můžeme, až budeme zpátky na hodině,“ usmál se Remus. „Prosím tě, neboj. Nemám otřes mozku. Jen se mi z toho vzrůša točí hlava.“
„Fakt? Není to kvůli té kletbě?“ zajímal se Sirius.
„Sím tě, to je snad jedno,“ Remus rozhodil rukama a znovu se postavil. „Všechna ta moje sebeanalýza a sebekontrola... to bych rovnou mohl strávit celý měsíc zamčený v chýši. Jen mě to zdržuje od opravdového života a já si ho chci vychutnat až do morku kostí!“
„Krásná metafora... Ale...“
„Kdepak, žádný ale. Poletíme znovu!“
Sirius se tváří v tvář takové neoblomnosti cítil jaksi zdeptaný. Vybavila se mu jedna vzpomínka... přesně takhle si museli připadat ostatní Pobertové, když se ho pokoušeli odradit od pokusu o poražení Vrby mlátičky v boji muže proti stromu.
A tak se snažil vymyslet nějaký způsob, jakým by rozptýlil sám sebe, a doufal, že to zabere i na Remuse. Rozhodl se zkusit hlubokosáhlou psychologickou sondu.
„Chtěl bych ochutnat Hagridovu pálenku,“ povzdechl si.
„To já taky. Nemůžu uvěřit, že jsem ještě neměl ani loka,“ souhlasil Remus, který se z normálních okolností bál všech látek, které ovlivňují lidské chování (dokonce i čaje a cukrových sušenek).
Bohužel, v tu chvíli bylo nad slunce jasné, že se k pálence nedostanou: ze své rozhledny viděli, jak Hagrid a Tesák poskakují kolem Hagridovy chýše a jak se klíčník snaží zakrýt obrovskou díru, kterou něco vypálilo ve střeše.
„Už to mám!“ Sirius se vzpříma posadil. „Můžeš mě naučit výt! To, jaks vyl před chvílí, bylo fakt dobrý, mezi náma,“ zalichotil Remusovi nakonec.
„Dík,“ zamumlal Remus. „No, asi bych to měl udělat – stejně mi s tím nedáš pokoj, viď?“
„Ani náhodou!“
„Fajn, tak dávej pozor...“
„HAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU!“
Zavytí se neslo nad hradem a loukami. Do srdcí prvňáků, kteří si hráli u jezera, se zaryla hrůza jako ostří jehly a hráči, trénující famfrpál, se při tom zvuku zapotáceli na košťatech. Tesák, který stál u připálené hájenky, zaštěkal tesknou odpověď.
„P-páni,“ vydechl Sirius. „Tak já to zkusím. Co tohle? haaaUUUUU!“
„Doufám, že si to nebudeš vykládat špatně, ale zní to jako, když legrační štěňátko hledá
maminku.“
Siriusovy oči se zúžily. „Fajn, tak teda: haaaaaaAUuuuuuuuuu!“
„To už bylo lepší. To bylo štěňátko, které předstírá, že NEHLEDÁ maminku. Ale... Hele,“ řekl Remus rázně, „musíš využít celý hlasový rejstřík a musíš s vytím začít v břiše a až pak ho pustit do hrudníku. Sleduj:
„HAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU!“
Jeden z hráčů, kroužících nad famfrpálovým hřištěm, spadl z koštěte. Prvňáci vzali nohy na ramena. Uháněli se schovat do hradu a vrhali podezíravé pohledy na Zapovězený les. Tesák zakňoural a nervózně škubl ušima.
„HAAAAAAAUUUUU!“
Tesák si oddechl a po psím způsobu pokrčil rameny. Prváci, kteří byli daleko méně kritičtí, upalovali ještě rychleji.
„Jo, to je o moc lepší,“ konstatoval Remus laskavě. „Trénuj dál.“
Sirius zapojil veškerou svou schopnost soustředit se na vytí a zkusil to ještě několikrát. Už mu připadalo, že mu vytí jde, i když by byl moc rád, kdyby znělo trochu hrůzostrašněji. Existuje na to nějaký fígl? Otočil se k Remusovi a chtěl se zeptat na radu.
Ale Remus byl v tahu. A Siriusův Sokol 100 taky.
James a Petr byli se svými výsledky docela spokojení. Vraceli se do ložnice a nesli s sebou jedinou mapu, na které byla vyznačena všechna místa, kde by mohla mít sídlo zmijozelská kolej.
Jejich spokojené výrazy ale zmizely ve chvíli, když uviděli Siriuse, jak sedí na jedné z postelí, zamračený a sám.
„Je... je Remus v pořádku?“ Petrovi se zachvěla brada. „Má něco zlomenýho?“
„Doufám, že ne moje koště,“ odsekl Sirius. Šlohnul ho a vzal roha!“
„To je teda gól, Siriusi.“ James vypadal, že ho to pobavilo. „Tak tebe porazil amatér?“
V černočerných chmurách, které ovládaly Siriusova ducha, zaplály jiskry hněvu. „Měl jsem mizerný koště,“ vysvětlil Jamesovi zdvořile. „Těžce poškozené po letech, co ho používal jistý zpotvořený kapitán famfrpálového mužstva.“ Postavil se a zvolna se vydal ke svým přátelům.
„Tak zpotvořený jako bude za chvíli tvůj frňák?“ zeptal se James stejně zdvořilým tónem a vyšel mu vstříc.
„Pánové! Pánové! Nechte toho!“ zavolal Petr, který byl vděčný za to, že mu tyhle pózy před bitvou umožňovaly včas kamarády zarazit. To je od nich ale pěkně hloupé, takhle se připravit o okamžik překvapení, napadlo ho... Otřásl se a pokračoval: „Radši bysme se měli soustředit na hledání Remuse...“
„Nemysli si, že jsem to nezkoušel,“ odpověděl Sirius a pootočil se k němu. „Proběhl jsem hrad a prohlídl jsem všechna místa, kde by mohl být.“
„Hele, my jsme se zrovna vrátili z knihovny a tam jsme tě teda neviděli... Seš si jistý, že jsi nezapomněl na něco úplně samozřejmýho? Na sovinec? Nebo na učebnu, kde jsou mapy oblohy?“
„Knihovna, Jamesi?“ odfrkl Sirius. „To tě poslední dva dny nic nenaučily? To je to poslední místo, který by Náměsíčník navštívil, dneska teda. Ale mrkl jsem se do Laboratoře pro urychlování explozí a do Sborovny, kde učitelé občas nechávají alkohol.“
„Aha, tvoje oblíbená místa. Už je mi to jasné,“ odpověděl James. „Ty jsi místo Remuse hledal satisfakci.“
„Kdo je Satisfakce?“ zajímal se Petr.
Sirius a James se přestali hádat a vyjeveně se na něj podívali. Petr na ně upíral své bezelstné oči. Když ze sebe člověk dělá blbce, mívá to úžasné výsledky.
V tu chvíli někdo hlasitě zaťukal na dveře.
„Remus!“ vyjekl Petr a otočil se.
„Ne, satisfakce,“ zazubila se Livia, která se ležérně opírala o rám dveří.
Jamesovy oči se zúžily. „Co si myslíš, že děláš? Takhle vpadnout do chlapeckého pokoje,“ obul se do ní.
„Těžko tomu můžeš říkat vpád: dveře byly otevřené,“ vysvětlila Livia a dívala se na ně všechny s poněkud pobaveným výrazem. „Jen tak mimochodem, chtěla jsem se zeptat, jestli ta vaše partička poslední dobou neschytala nějakou kletbu na poruchu osobnosti.“
„Po tom ti nic není, abys věděla,“ odsekl Sirius.
„Já vím,“ odpověděla rozjařeně. „Jen jsem během pár dnů viděla, jak se James změnil v třasořitku, Petr dostal záchvaty agresivity a ty se teď Utrhuješ Na Holku. A co se Remuse týká...,“ pokrčila rameny.
„Co je s Remusem?“ zeptal se James. Snažil se vypadat nenuceně a naprosto selhal.
Livia vykulila oči: „Vy to nevíte? No to mě podrž.“ „Víte co?“ pokračovala jakoby nic, „vy mi vysvětlíte, co se tu děje, a já vám povím, co dělá váš tajuplný přítelíček. A kde to dělá.“
Tři chlapci si vyměnili pohledy. Petr otevřel pusu, jako by chtěl promluvit, ale Siriusův rozzuřený pohled mu ji zase zavřel, tak rychle, že se kousl do jazyka.
Livia mezitím čekala a pohrávala si s hůlkou.
„Ne, nemůžem ti to říct,“ rozhodl James. „Nejde to.“
„To jsem si myslela,“ pronesla Livia zasmušile a obrátila se k odchodu. James a Sirius se na sebe podívali a bezradně pokrčili rameny.
Livia se zarazila, jako by ji najednou něco napadlo. „Víte,“ pronesla zamyšleně. Ten váš kamarád se mi zamlouvá a nechtěla bych, aby se mu něco stalo... tak vám to stejně řeknu. Vím, že toho budu litovat,“ pokračovala, když se vracela zpátky do pokoje, „a na oplátku chci jenom to, aby mě tady Sirius naučil ten svůj trik s otáčením hůlky mezi prsty.“
James si oddechl. „Domluveno,“ kývl.
„Hej!“ ozval se Sirius. „No tak dobře. Kde je?“
„Po tom tobě nic není. Ty zůstaneš tady a budeš točit hůlkou,“ odpověděla Livia panovačně. „A vy dva,“ pokračovala, „můžete jít. Hledejte svého kamaráda v Bylinářské zahradě.“
„Jo, to je dobrý,“ pískl ulehčeně Petr. „V Bylinářské zahradě se mu nemůže stát nic hrozného.“
„Hm, ale on tam není sám,“ podotkla Livia pobaveně a uvelebila se na prádelníku. „Ale žádný strach, neřekla bych, že ho vyrušíte v něčem zajímavém,“ obrátila oči v sloup, když viděla Jamesův šokovaný výraz. „I když je tam ta rozhoďnožka Talula, pochybuju, že se o něco pokusí, když jsou tam všechny ty holky.“
,Všechny ty holky’? To byla opravdu děsivá slova. Petr a James nasadili nejvyšší rychlost.
„Jestli bude dělat problémy, řekněte mu, že jsem sehnal pálenku,“ křičel za nimi Sirius. Pak si sedl k Livii a předvedl jí, jak točit hůlkou mezi prsty.
„To není špatný,“ zhodnotil její pokusy. „Hele,“ dodal, když zčistajasna dostal nápad, „vsadím se, že tak chytrá dívka, jako jsi ty, přesně ví, kde je zmijozelská společenská místnost.“
„No, samo,“ odvětila chytrá dívka. „Dokonce znám i heslo a všechno, co pořebuju. Proč si myslíš, že chodím s tím šaškem Averym? Byl to jediný způsob, jak jsem si mohla prohlídnout zmenšený hlavy, co sbíral starý Salazar.“
„Nemohla bys...“ spustil Sirius.
„No, to víš, že ti to povím,“ skočila mu do řeči. „Výměnou za tvoje koště.“
„Moje koště? Ty ses pomátla!“
Zatímco Sirius zjišťoval, že urážky, lichotky, výhrůžky ani upřímně míněné prosby s Livií nehnou, James a Petr konečně doběhli k Bylinkářské zahrádce.
Opravdu tam narazili na skupinku dívek. Ale Remus chyběl.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil je James upjatě. Některé z nich byly páťačky a dost ho zneklidňovaly. „Neviděly jste náhodou našeho kamaráda Remuse?“
„Zrovna vzal Molly na výlet na koštěti,“ vysvětlila mu zdvořile japonsky vyhlížející dívka.
„Ta Molly má ale štěstí, viď, Jošiko?“ zahihňala se její baculatá kamarádka. A pár dalších děvčat se přidalo.
„Nazdar, Jamesi.“ Z davu chichotajících se dívek se vynořila dost vysoká dívka s černými vlasy, které jí sahaly až po pás. „Doufám, že jste nám ho nepřišli odlákat.“
Její tmavé oči se setkaly s Jamesovými. Jak vydrží takhle zírat bez mrkání? divil se a tváře mu začínaly rudnout.
Dodal si odvahu a odpověděl: „Obávám se, že ano, Talulo.“
„Tak to vám přeju hodně štěstí,“ ušklíbla se a trochu se odvrátila, aby předvedla svůj profil v celé kráse. Zvedla bradu a zadívala se někam za vršky stromů, jako by na někoho čekala.
James a Petr čekali s ní.
„Myslím, že co se týče Taluly Goshové, Livia měla pravdu,“ poznamenal tiše James, „něčím mi připomíná Snapa.“
„Já myslím, že je moc... ehm... roztomilá,“ řekl mu na to Petr. „To Snape teda není.“
„No, to je jediný rozdíl,“ zamumlal vztekle James. „A taky to, že je v Havraspáru...“
Tato fascinující diskuze byla znenadání ukončena, když se nad korunami stromů zjevil temný stín. Neustále se přibližoval a dřív, než mohl kdokoliv vykřiknout nebo zvednout ruku, koště předvedlo dokonalé přistání na prostředním trávníku.
Remus elegantně seskočil. Jeho kamarádi nevěděli, že měl předtím roztrhaný hábit, a tak ani netušili, že si ho taky sám spravil. Bylo jim ale nad slunce jasné, že si přeměnil plášť na švihácký model z černé kůže s nápisem „Zrozen k jízdě“, který byl celý ze stříbrných písmen.
Nebo alespoň z písmen stříbrné barvy.
Zatímco James a Petr ohromeně zírali, Remus si přehodil plášť přes rameno a podal ruku plavovlásce, sedící na koštěti. Ta s úsměvem přijala jeho pomoc a seskočila na trávník vedle něj.
„Díky. Bylo to prostě nádherné,“ vydechla a zlehýnka ho políbila na tvář.
Petrovi málem vypadly oči z důlků a čelist z pantů. „Hezký plášť, Remusi,“ řekl.
„Á, Petře! Jamesi!“ Remus pustil Molly a obrátil se k přátelům s oslnivým zubatým úsměvem. Petra to poněkud rozhodilo: Remusův normální úsměv byla spíš záležitost à la Mona Lisa a Petrovi už bylo jasné proč. Tahle verze byla neobyčejně strašidelná.
„Čau, Remusi,“ spustil James, „nechceš jít s náma zpátky do věže? Máme tam na práci dost důležitou věc.“
Remus rozjařeně přikývl a zvedl koště.
„To né!“ vykřikla Talula. „Nemůžeš jít pryč! Ne teď, když jsem na řadě já!“
„Cože, už zas?“ zeptala se Jošiko s podezřením v hlase.
„Nó,“ zaváhal Remus a podíval se z Taluly na Jošiko a pak na Jamese.
Molly přešla k Petrovi. „Řekla bych, že vašemu kamarádovi není dobře,“ řekla tiše. „Možná by bylo lepší, kdybyste ho přesvědčili, že má jít...“
Petr s ní souhlasil. „Máme,é, pálenku,“ nadhodil s nadějí v hlase.
„Super!“ vykřikl Remus a s omluvným úsměvem se obrátil k děvčatům. „Chlap má holt své povinnosti. Takže někdy příště...“ Zvedl koště a vydal se za kamarády.
„Ahoj, Remusi! Ahoj!“ volaly na něj shromážděné dívky.
Remus jim chvíli mával, ale za chvilku se s povzdechem obrátil k Jamesovi.
„Tolik holek a jen jeden Remus,“ pravil.
Vraceli se zpátky do věže. Remus si pyšně vykračovat vpředu a spokojeně si pobrukoval. Ostatní studenti se na něj udiveně dívali a někteří žáci z vyšších ročníků se nahlas podivovali jak to, že tu tohohle studenta nikdy předtím neviděli. Remusových kamarádů se začínaly zmocňovat obavy.
„Nejsem si jistý, jestli je dobrý nápad napájet ho pálenkou,“ zašeptal James.
„Třeba Sirius blafoval,“ navrhl Petr.
Jenže Sirius neblafoval. Když vešli do pokoje, zrovna zápasil s víkem soudku. Vůně jablek a pozdního léta, která se šířila po pokoji, byla sama o sobě dost opojná.
„Skvělá práce, Siriusi!“ usmál se Remus a přinesl několik otlučených hrnků. „Jak ses k ní dostal?“
„Vykopal jsem Hagridovy tajné zásoby,“ vysvětloval Sirius. „Šel jsem tě tam hledat no a... prostě mě napadlo, že využiju situace.“
„Siriusi!“ James prudce šťouchl kamaráda do žeber. „Seš si jistý, že je to dobrý nápad?“ zasyčel, když si Remus dřepl a začal nalévat do hrnků alkohol.
„Klídek, mám plán,“ odpověděl Sirius polohlasem. „Vem si hrnek, Dvanácteráku, příteli můj drahý!“ vykřikl nahlas. „A ty taky, Petře. Sedněme si a vychutnejme lahodný mok.“
James se posadil, ale pochyby ho neopouštěly. Měl pocit, že Siriusův plán zahrnuje spoustu pití a vysokou pravděpodobnost neúspěchu.
„Týjo, ta píše!“ rozplýval se Remus, když ochutnal svůj příděl. „Vezmem ji dolů a zapaříme!“
„Mám lepší nápad, Remusi,“ odpověděl Sirius a pohodlně se opřel o soudek. „Protože piješ alkohol poprvé a Petr nejspíš taky, vy dva byste se teď fakt měli naučit nějaké pijácké hry, než se zkusíte zhulákat na veřejnosti.“
„Pro mě to není poprvé!“ bránil se pobouřeně Petr. „O Vánocích jsem si dal sherry!“
„Úžasné,“ obdařil ho Sirius úsměvem. „Tak mi můžeš pomoct s ukázkou první hry. Jmenuje se ,Já jsem nikdy.‘“
„Tak do toho,“ pobízel je Remus, který očividně uznal Siriuse za místního odborníka v otázkách pijácké etikety.
„Takže, hraje se to takhle. Jeden z nás, například já, řekne něco jako ‚Já jsem nikdy nepil pálenku.‘ Fakt byste se měli snažit najít něco, co jste nikdy nedělali, i když až budu na řadě já,“ Sirius skromně sklonil hlavu, „bude to pochopitelně docela problém. Potom si všichni, kdo to už dělali, dají pořádný, vydatný doušek pálenky. Jako třeba Petr, v tomhle případě,“ pokynul povzbudivě Petrovi, který se soustředěně zamračil a váhavě upil ze svého hrnku. „A taky James a já. Chápete?“ rozhlédl se tázavě.
„Jo,“ odpověděl James a utřel si alkoholovou pěnu z brady.
„Myslím, že jo,“ přikývl Remus.
„Hm... jo, já taky,“ přidal se Petr a otřásl se, když na něj pálenka začala působit.
„Bezva. Půjdeme po směru hodinových ručiček a já začnu,“ oznámil jim Sirius. „Takže: ‚Já jsem nikdy nebyl ve zmijozelské společenské místnosti.‘“
Remus upíral toužebný pohled na svůj hrnek a netrpělivě si přejel rukou ve vlasech.
Zato Petr se napil.
„Páni, Petře, ty mě ohromuješ.“ Sirius se sladce usmál. „Pročpak jsi tam chodil? Šel ses omluvit Snapovi?“
„Cože?“ zamrkal zmateně Petr.
„Neměl jsi to pít,“ vysvětloval mu James trpělivě. „Napiješ se jenom, když jsi to dělal.“
„Ale já to nedělal,“ zpanikařil Petr.
„Ne ne ne,“ vrtěl Sirius nervózně hlavou. „Stačí, když si zapamatuješ, že hlavním úkolem je potrestat... teda... odměnit zkušenější hráče tím, že je přinutíš pít. Ty nemáš zkušenosti... no, vlastně skoro s ničím, ale, a to je to hlavní, už vůbec ne se zmijozelskými ubikacemi. Takže nepiješ.“
„Ale Remus taky ne a pije.“
A taky, že ano. Když si Remus všiml jejich pohledů, položil hrnek a řekl: „Proboha, tohle je taková ztráta času. Nikdy to nepochopí, dokud si to nevyzkouší.“ Nakonec navrhl: „Prostě mu řekněte, kdy se má napít.“
Petra to šokovalo a dost rozhodilo.
„Páni, to jsem ještě nezažil, aby byl Remus tak necitelný k chudáku Petrovi,“ ozval se ohromeně James.
„Tak teď jsi to zažil a můžeš se napít,“ sdělil mu vítězoslavně Remus. „Fajn, jsem na řadě: Nikdy jsem neporazil Siriuse v závodech na košťatech,“ prohlásil. Nebezpečně se zazubil a znovu se napil.
„Vejtahové,“ zavrčel Sirius a těkal očima mezi Remusem a Jamesem, který taky nasával. „Fajn, teď přijde jedna dobrá: Já jsem se nikdy nezabouchl do učitelky.“
Nikdo se nenapil. Nikdo ani nepromluvil. Po chvíli bylo jasné, že se veškerá pozornost soustřeďuje na Remuse.
„Já nejsem zabouchnutý do Min... profesorky McGonagallové!“ prohlásil rozhodně a zpříma se jim podíval do očí. „Ach jo... ale co, stejně se napiju.“
Sirius se naklonil k Jamesovi, zatímco předstíral, že mu dolévá. „Vidíš? Všechno jde přesně podle plánu. Za chvilku bude pod parou,“ zašeptal.
Dřív, než James stihl nasadit skeptický výraz, Remus se k nim zvesela otočil: „Cože?“
„Jen jsem říkal, že jsem se nikdy neproměnil ve zvíře,“ Sirius pokrčil rameny a mrkl na Jamese.
„Ale už brzo to budeme umět všichni.“ James se usmál na rychle pijícího Remuse. „Až se dostaneme z týhle kaše a vrátíme se k projektu proměny zvěromága...“
„Proč Sirius nepije?“ zeptal se najednou Petr.
„Protože jsem se v životě v žádný zvíře neproměnil,“ Sirius zvedl oči k nebi. „A v téhle hře nepiješ, když jsi nikdy...“
„Ty vždycky tvrdíš, že jsi na večírcích hotový zvíře,“ skočil mu do výkladu důrazně Petr. „A kromě toho, jsem na řadě já.“
„Dobře,“ Sirius si dal rychle loka. „Tak dělej.“
Petr se zamyslel. „Já jsem nikdy nedal holce pusu,“ řekl rychle. Nenapil se.
Ostatní Pobertové ano.
“Remusi, ty starej lišáku! Jamesi!“ vyhrkl Sirius a zvedl obočí. „Chci znát jména, data a místa.“
„Řekněme, že jsem zažil zajímavé odpoledně.“ To bylo všechno, co Remus hodlal prozradit.
Zato James odmítal, cokoliv říct s tím, že je v sázce dívčí čest.
„V tom případě,“ řekl mu Sirius, „se obávám, že ti nevěřím.“
„No... a já zas nevěřím tobě!“ odsekl James.
Sirius se tvářil navýsost uraženě. „Ale já jsem vám přece říkal jména, data a místa celý roky!“
„To je pravda,“ zasmál se Remus. „Dodneška si pamatuju tu historku, cos nám nakecal v druháku o sestrách Squarrelyových.“
„Jo, o těch šestnáctiletých prefektkách,“ přisadil si James.
„Ale pár dní jste mi to věřili,“ odpálkoval je Sirius. „Moc dobře si vzpomínám na ty vaše šokovaný obličeje.“
„Takže to nebyla pravda?“ zeptal se Petr bez dechu.
„Lhal nám tehdy, lže nám i teď, lhář jeden prašivej,“ osvětloval mu situaci James.
“Možná, že jsem tehdy lhal, ale teď... Teď mám nejen jména, ale i svědky!“ zahlásil Sirius.
„Co? To jako ty ženy lehkých mravů, se kterými se stýkáš?“ posmíval se mu James.
Sirius se prudce posadil a natáhl se pro hůlku. „Když jsme u těch ženských, se kterými se stýkám, ty jsi, Jamesi,...“
„Proboha, klídek, Siriusi!“ Remus poklepal kamaráda po rameni. „Mrháte vzácným časem, určeným k pití!“
„Máš pravdu, Remusi,“ Sirius se znovu se pohodlně usadil. „A v pořádku, Jamesi, věřím ti. Je mi jasné, že čest dívky může být ohrožena, když se zjistí, že se tahá s tebou...“
Pak se dost nepohodlně složil na zem, protože se na něj James vrhl s napřaženýma rukama. Pálenka stříkala všude možně a tradiční bitva začala. James měl výhodu, co se týče výšky a techniky, ale Sirius snad ani necítil žádnou bolest.
„Taková škoda,“ povzdychl si Remus a potřásal hlavou nad rozlitou tekutinou.
Petr nereagoval. Už spal, vyřízený půlkou hrnku, kterou vypil.
Boj skončil stejně rychle, jako začal. V okamžiku, kdy James seděl Siriusovi na zádech a tahal ho za ruku, se oba náhodou podívali na sud s pálenkou.
Který tam nebyl.
A Remus taky ne.
„Ty idiote,“ ucedili oba současně.
Urychleně ovšem sjednali mír. Bylo to nutné. Společnými silami dokázali vzbudit Petra a všichni tři sešli poněkud nejistě po schodech a zahájili pátrání.
Remusovu stopu našli prakticky ihned.
Na židli u krbu seděla Livia. Když se přiblížili, zvedla hlavu a usmála se: „Ahoj, lidi. Zas se vám ztratil, co?“
„Kam šel?“ zeptal se James bez servítek.
Livia zvedla obočí. „A co kouzelné slůvko?“ zeptala se.
„Jo tak ty chceš slyšet kouzelné slůvko?“ vyjel na ni Sirius a tasil hůlku.
Livia se místo odpovědi rozesmála. „Šel ven, samozřejmě, kam jinam? Ale,“ pokračovala, „ta tvoje obrovská hůlka mě tak vyděsila, že vám povím ještě něco. Nastopro vím, že ta-která-nesmí-být-jmenována zoufale slídila přímo před naším vchodem. Předpokládám, že se s ní setkal a že ho odvlekla do svého doupěte.“
„Ta-která-co?“ zamračil se Petr.
„Tím myslíš Talulu, že jo?“ zeptal se Sirius. „Moment,“ zamračil se při Liviinu rozjařeném kývnutí, „proč jsi tak šťastná? Není Talula tvůj zapřísáhlý nepřítel? Přece jí nebudeš schvalovat, že unesla Remuse?“
„Tolik otázek,“ povzdechla si Livia a vrátila se k hromadě námořních map, kterou zrovna zkoumala. „Já mám taky jednu: Když mi nevěříte, proč se neseberete a nejdete se zeptat někoho jiného? Ačkoliv, já vám navrhuju, abyste se vrátili nahoru. A vyspali se z toho. Váš kamarád dorazí po své vlastní ose.“
Její spokojený výraz očividně naznačoval, že o celé situaci ví víc, ale to bylo u dívky, která si vydělávala prodejem informací, normální. Každopádně už nic dalšího ke svým návrhům nedodala. Pobertové to znechuceně vzdali a vydali se ven otvorem za portrétem.
Tam okamžitě narazili na párek nebelvírských druháků, kteří postávali pod obrazem a tvářili se podezřele nevinně.
„Zapomněli jste heslo, co?“ zeptal se James chápavě.
„Né... my, é, čekáme na kamaráda...“ vykoktal jeden z nich a hypnotizoval přitom lem svého hábitu.
„Neviděli jste našeho kamaráda Remuse?“ vyzvídal Petr s úsměvem, který měl druháky uklidnit. „Hnědé vlasy, takový unavený,...?“
Na okamžik zavládlo ticho. „My jsme u toho nebyli,“ přiznal se dobrovolně ten odvážnější.
„U čeho jste nebyli?“ zeptal se Sirius podezíravě. „Co se to snažíte zatajit? Ahá! Už to mám!“ zahlásil a široce se usmál. „Už přesně vím, co tady, vy malá podsviňčata, vyvádíte, takže na mě nezkoušejte žádný podrazy, nebo zavolám prefekta. A koukejte nám říct všechno, co o Remusovi víte.“
Tato hrozba měla přímo zázračné účinky: a po pár minutách křížového výslechu se Pobertové dozvěděli, že Remus vůbec nevypadal unaveně, že měl na sobě „fakticky drsnej plášť“ a nesl nějakou jablečnou šťávu (ale nedal jim ochutnat) a že se s ním sešla „ta havraspárská holka s těmi vlasy“. Další vyšetřování odhalilo, že ho pozvala k sobě do „bůdoáru“ a že hrozně moc obdivovala jeho tetování.
„Jaký tetování?“ dožadoval se James, který se obával nejhoršího.
„Takový divný na paži,“ otřásl se druhák.
„Znamení kletby,“ vydechl Sirius. „No,“ řekl kamarádům, „měli bysme prověřit havraspárskou kolej. A co se vás dvou týče,“ obrátil se k mladším spolužákům, „toho, na co čekáte, se nikdy nedočkáte, tak padejte.“
Pak se vydali ke křídlu, kde se nacházela knihovna.
„Čeho se nikdy nedočkají?“ zajímal se Petr, jakmile byli mimo doslech. „Mluvils úplně jako profesorka Trelawnyová.“
„Ty už si nepamatuješ tu historku, co jsem všem nakecal v prváku?“ zeptal se ho Sirius s úšklebkem. „O tom jak se Buclatá dáma převlíká, když odbíjí půlnoc?“
„No jo,“ zavzpomínal James. „Vzpomínám si, že jsi byl odjakživa úchylák.“
Tohle byl na dlouhou dobu poslední rozverný moment, který zažili. I když teď dobře věděli, kde Remus je, dostat se k němu se ukázalo být nemožné: dveře do Havraspáru hlídali kamenní havrani a Pobertové neměli nejmenší šanci dostat se dovnitř bez toho, aby na sebe upozornili lítou profesorku Toedlicher-Schnappsovou. V jedenáct se vrátili do ložnice a rozhodli se počkat. Nemohli si dovolit, aby je po večerce přistihl některý z učitelů, a neviditelný plášť zmizel spolu s Remusem.
Když si konečně posedali, atmosféra v místnosti byla značně napjatá. Sirius přišel s několika plány, ale James je všechny nemilosrdně zkritizoval, což věci nijak nepomohlo. Stejně jako nepomáhala bolest hlavy, která se začínala ozývat u všech tří Pobertů. Byly to krušné chvíle a minuty odtikávaly v rozmrzelém tichu.
Konečně. Sirius se zprudka posadil. Dole ve společenské místnosti uslyšel zvuky. Ale ne kroky: zpěv? Pobertové se na sebe spěšně podívali, vstali a hnali se dolů po schodech.
Zvuky se rychle změnily v opileckou píseň o skřetech. Pobertové přidali. Když dorazili k cíli, naskytl se jim neobvyklý pohled.
Livia měla pravdu. Remus skutečně dorazil po vlastní ose, i když ne tak docela na vlastních nohách, které mu podle všeho působily menší potíže. Šel dost ze široka, přestože mu pomáhaly dvě nebelvírské dívky.
„Tady jsi, Remusi!“ Petr přispěchal ke kamarádovi. „Dělali jsme si hrozné starosti!“
„My už si ho převezmem,“ řekl Sirius děvčatům. „Hledali jsme ho.“
„Moc pečlivě jste asi nehledali, co?“ okomentovala jeho výrok dívka s kudrnatými vlasy a podávala Remusovu paži zbývajícím Pobertům. „Objevily jsme ho, jak se motá po vlastní koleji.“
James si děvčata měřil podezíravým pohledem. „To zní fakt věrohodně. Není ta rtěnka na jeho límci tvoje?“
„Copak to vypadá jako moje barva?“ odsekla druhá dívka rozhořčeně. „Pojď, Moon, půjdeme.“
“Skvělý nápad. Všichni jsou praštění pometlem,“ odpověděla Moon.
Dívky se otočily a rozzlobeně odešly. Župany jim šustily kolem nohou. Kluci se pustili do sisyfovské práce – museli dostat Remuse po schodech nahoru. Remus přešel do klidové fáze a lehkého bezvědomí, ale jeho bezvládné tělo bylo překvapivě těžké a mělo tendenci vyklouzávat jim z rukou.
Nakonec Remuse uložili do postele. „Aspoň, že neztratil plášť,“ oddechl si James, když mu prohledával kapsy. „Takže, co teď budeme dělat?“
„Přivážeme ho ke mně, co jiného?“ odpověděl Sirius. „No tak, to přece dává smysl,“ pokračoval, když se setkal s Jamesovým skeptickým pohledem. „Dělali jsme tu chybu, že jsme kletbu přenášeli na od přírody klidné lidi, takže žádný div, že začali vyšilovat. Když ji přeneseme na mě, výsledek bude nudný jedinec bez špetky osobního kouzla.“
Dávalo to smysl. I když James tak docela nesouhlasil s představou, že je Sirius za normálních okolností okouzlující a zajímavý.
Takže to provedli a pak se zklamaní ponořili do snů. Na cestě za odhalením doupěte Zmijozeláků udělali jen nepatrný pokrok.
Sirius se o něco později probudil. Cítil, jak se vedle něj Remus vrtí.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se.
„Ehm, dost mě bolí hlava,“ odpověděl Remus s nucenou lehkostí.
„Kocovina,“ řekl Sirius zkušeně. „Pojď, něco ti najdem, ať se můžu pořádně vyspat.“
Společně vytáhli dózu s Remusovými prášky na tlumení bolesti a otevřeli ji. Vzhledem k tomu, že byli k sobě připoutaní, vyžádalo si to pořádnou dávku týmové práce. Ale dokázali to bez toho, aby vzbudili ostatní, a Remus si konečně mohl odpočinout. Prášky na něj začínaly působit.
„To byl den...“ zašeptal. „Ale aspoň z toho všeho vyšla jedna pozitivní věc...“
„To že ses naučil lítat na koštěti?“
„A že ses ty naučil výt...“ podle hlasu bylo jasné, že se Remus usmívá. „To samozřejmě taky, ale chtěl jsem říct, že jsem přišel na to, kde je zmijozelská společenská místnost.“
„Cože?“ Sirius se prudce posadil.
„Pšt... Nech je spát. Mapu mám tady.“
Ozvalo se zašustění. Sirius se uklidnil a nahmatal podávaný pergamen. „Kdes ji sehnal?“
„Dala mi ji Livia.“
„Livia?... Jakto? Neslíbils jí moje koště, viď že ne?“ V Siriusově hlase zaznělo určité podezření.
„Ne... Provedli jsme férovou výměnu... Mám to teď v hlavě trochu rozmazané, ale ono to bylo rozmazané i ve chvíli, kdy jsme uzavřeli tu dohodu,“ vysvětloval Remus suše. „Řekla, že mi dá mapu, když jí povím, jak se dostane do Talulina pokoje a Talula mě stejně hledala...“
„Týjo!“ Siriusův údiv byl zcela upřímný. „Ty jsi jeden z těch postelových špiónů, jako Mata Hari.“
Remus zaúpěl. „Zatracená kletba! Teď se cítím strašně. Zajímalo by mě, co Livia plánuje dělat s těmi informacemi, co ode mě dostala.“
„Tobě se teda ta Talula fakt líbí?“
„Vždyť ji sotva znám... Nechechtej se, je to tak. Ale vím, že je Livia dost bezohledná a navíc říkala něco o Vlasorozpustném šampónu...“
Chvíli jen tak leželi a pokoušeli se usnout.
„Siriusi,“ ozval se najednou tiše Remus. „Ty už jsi byl opilý, viď?“
“Jo. Neboj, za den dva kocovina zmizí.“
„Ale o to mi nejde. Víc mě zajímají vzpomínky.“
„Vzpomínky?“
„Vypadá to vždycky tak, že si pamatuješ rozmazané výjevy, jako skrz mlhu a ne ve správném pořadí?“
„Jo. A taky zapomínáš různé věci, i když to může být požehnání... Teda aspoň se to říká, já jsem takhle na šrot ještě nikdy nebyl, abych řekl pravdu.“
Remus si povzdechl. „Aha. Jen mě napadlo, že mi to připadá tak nějak povědomé. Trochu mi to připomíná den po úplňku.“
„Fakt? V tom případě se při nejbližší příležitosti opiju. Chci vědět všechno, co se dá, o tom, jaký to je být vlkodlakem.“
„Dík, Siriusi.“
„To nestojí za řeč. Ještě jedna věc: ta Kletba. Jak se projevuje?“
“Ještě necítíš žádné účinky?“
„No, fakt je, že teď o všem nějak moc přemýšlím... Ale nepřijde mi, že by mě to nějak změnilo, rozhodně ne nějak podstatně.“
„Mně se taky nezdálo, že by mě to nějak změnilo.“
„Prosím tě. Copak jsi v alkoholovém opojení zapomněl, že jsem byl u toho? Jestli ses ty choval normálně, tak sním Petrovu krysu!“
„Ne, vážně,“ vysvětloval mu Remus vážně. „Vždycky jsem chtěl tohle všechno dělat, jen jsem se hrozně bál následků. Taky jsem měl hlavu plnou jiných problémů: za normálních okolností jsem vážně dost smutný případ. Jenže dnes ráno jsem si uvědomil, že mám jediný den na to, abych si co nejvíc užil. Dávalo to dokonale smysl.“
„To je fakt,“ souhlasil s ním Sirius. „Když se na to díváš takhle, tak to dává smysl. Taky se umíš senzačně bavit, to ti povím. A jak víš, v tomhle směru jsem expert.“
„No, myslím, že to pití za to zas až tak nestálo. Ale možná to teď říkám jen proto, že si připadám, jako by mi tucet domácích skřítků drhlo zevnitř hlavu.“
„Fakt? Vsadím se, že jsou na špatné adrese: koneckonců já jsem ten, co má místo hlavy kanál. Ale neužíval sis aspoň trochu, když jsi byl namol?“
“Nevím. Cítil jsem se přitom... hrozně divně. Horečnatě. Snažil jsem se, aby ta párty v mé hlavně nikdy neskončila, ať to stojí, co to stojí. Ale možná,“ nadhodil Remus opatrně, „že víš, co tím myslím?“
„Jo, myslím, že vím,“ Sirius byl projednou opravdu vážný. „Když se nudíš, cítíš... takové prázdno. Nutí tě to... přemýšlet o různých věcech.“
Oba znova ztichli a přemýšleli o různých věcech.
Pak zahloubané ticho přerušil Siriusův hlas. „Takže, když ses seznámil se všema těma holkama, sbalils nějakou?“ Takže bylo jasné, o jakých věcech přemýšlel on.
„Neřekl bych ti to, ani kdybych věděl, o čem mluvíš,“ odpověděl Remus ledovým hlasem.
„Ale no tak. Poděl se se mnou o své zkušenosti.“
„Už spím. Dej mi pokoj, nebo tě kousnu.“