Remus dospěl k názoru, že by mu menší pohyb nemusel ublížit, a tak otevřel jedno oko. Pořád ještě měl v živé paměti agónii, kterou prožíval ve velmi časných ranních hodinách, kdy stačilo, aby se pohnul o jediný centimetr, a vyrušil skřítky, kteří se mu nastěhovali do pálenkou nasáklé hlavy.
Už delší dobu nepocítil opravdovou bolest, ačkoliv to podivné mručení, které mu zrovna vibrovalo v uších a v mozku, nemohlo znamenat nic dobrého.
Přesto se ale to oko nakonec odvážil otevřít. Jediné, co ním zahlédl, byl strop. A ta pozoruhodná šipka, která tam zůstala po Siriusových experimentech s nápojem lásky. Taková ta, co vypadala jako tlusté dítě s lukem a šípem. Remus ji chvíli pozoroval.
Rozhodně to nebyl dvakrát fascinující pohled, a tak Remus překonal sám sebe a otevřel i druhé oko. No, ten plochý výjev vypadal prakticky úplně stejně i po přidání další dimenze. Remusova hlava přitom zůstala v pořádku, když tedy nepočítáte to broukání. Remus se rozhodl zariskovat a zvedl se na loktech.
Tato změna perspektivy mu umožnila zaostřit na větší část ložnice.
Která byla liduprázdná. Tedy až na Siriuse.
Ten seděl u okna ve zvláštní pozici s nohami křížem a s pevně zavřenýma očima.
„Ómmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm,“ prozpěvoval polohlasně.
Tak tohle by vysvětlovalo to pobrukování uvnitř Remusovy hlavy.
A taky to naznačovalo hodně o tom, jaký den Poberty čeká.
Remus usoudil, že to nebude zas až tak strašné. „Dobré ráno, ó, mudrci,“ odkašlal si zdvořile. „Doufám, že je na astrální úrovni všechno v pořádku. Kde jsou ostatní?“
Sirius otevřel obě oči. Jeho výraz byl nezvykle mírný.
„Myslím, že když zapátráš v hlubinách svého já, tak zjistíš, že už dávno znáš odpověď.“
No, v tom tedy měl pravdu. A tak mu Remus věnoval vyjevený pohled a vydal se do sprch za kamarády.
Musel si se sprchováním pospíšit, protože už měli zpoždění. Tři Pobertové vpadli zpátky do ložnice, aby se oblékli do školních uniforem a vyrazili na snídani.
„Siriusi, ty se nebudeš sprchovat?“ zeptal se Petr, když si přetahoval hábit přes břicho.
„Ne. Rozhodl jsem se, že se už nikdy nebudu umývat, abych neznesvětil své tělo,“ odpověděl vážně Sirius.
„Tvoje tělo je tvůj problém,“ souhlasil s ním James, „ale proč chceš znesvěcovat naše nosy?“
„Hele, nevšímej si toho,“ povzdechl si Remus. „Jen ho přesvědč, ať si na sebe něco vezme: v té bederní roušce přece nemůže jít na snídani.“
„Oděv je jen světská marnost, která zakrývá, co je skryto uvnitř,“ oznámil jim Sirius.
„A to je v tvém případě jako naschvál hrudník, na který jsi tolik pyšný,“ okomentoval to James, „ačkoliv musím říct, že mužnější hruď už jsem viděl i na oškubaném kuřeti.“
„Hm, kuře,“ olízl se Petr. „Nemůžem sebou hodit? Mám docela hlad.“
„To já teda ne,“ zamrkal Remus, kterému bylo ještě pořád trochu špatně. „Ale asi bysme měli jít. A co se týče Siriusova akutního nedostatku šatů,“ pokračoval, „vsadím se o dvanáct žabek, že náš přítel je teď pacifista a jako takový se nebude moct bránit, když ho oblečeme proti jeho vůli.“
Sirius si zachoval důstojný výraz, ale na Remusovu hrozbu přece jen zareagoval. Beze slova si přetáhl přes hlavu hábit a vyšel ze dveří s hlavou hrdě vztyčenou, jako by vedl tucet učedníků.
Tři Pobertové ho následovali.
„To je fakt divný,“ zašeptal Petr. „Kdybych nevěděl, že je v tom ta kletba, tak si budu myslet, že to hraje.“
„Vážně to vypadá, jako by si to celé naplánoval, jen aby nás naštval,“ přikývl James, když procházeli společenskou místností. „Měli bysme ho vyzkoušet. Co ty na to, Remusi?“
Jenže Remus zničehonic hrozně zbledl. Rychle se ohlédl přes levé, a pak přes pravé rameno, jako by se ujišťoval, že za ním nikdo nestojí.
„Ehm, znám ty holky?“ zašeptal.
James se podíval směrem, kterým Remus vyděšeně zíral. Od vchodu k dívčím ložnicím na Remuse vesele mávala různorodá skupinka nebelvírských studentek.
„To si piš.“
Další dívka prošla kolem nich. Měla ještě mokré vlasy. „Á, ahoj, Remusi,“ zašvitořila. „Jak se dnes ráno cítíš? Řekla bych, že dost psa, viď?“
„Ahoj, Moon,“ odpověděl Remus a přepadle se usmál. „Jamesi,“ šeptl koutkem úst. „Pomoc. Zastav ji, kdyby mi chtěla šáhnout na nos!“
James se místo odpovědi jen zasmál a vystrčil ho do chodby.
Během snídaně se Remusova situace jen zhoršila. Jeho nenadálá popularita se nevztahovala jen na nebelvírskou kolej. Děvčata na něj mávala ze všech stran a posílala mu vzdušné polibky. To, s jakým úžasem a fascinací to Petr všechno sledoval, Remusovi taky dvakrát náladu nezvedlo.
„Přestaň se culit jako idiot,“ poradil mu James. „Jen je v tom podporuješ: snaž se tvářit nevrle.“
Remus okamžitě nasadil zmučený, odtažitý výraz.
Sirius vzhlédl od skromné krmně, kterou znesvěcoval své tělo. „Myslím si, že pochopíte,“ oznámil ostatním Pobertům, „že se mnoho lidí s o to větším nadšením honí za tím, co nemohou mít.“
„Prosím tě, drž zobák a sněz si tu svou suchou topinku,“ utrhl se na něj James. Pronášení moudrých výroků byla jeho parketa a vůbec se mu nelíbilo, že se mu do toho Sirius montuje.
„Jamesi, příteli, zloba je nepřítelem dobrého trávení,“ konejšil ho Sirius a smutně potřásl hlavou.
„Stejně jako je moje pěst nepřítelem tvého nosu,“ odsekl James.
„Jen si posluž, bratře,“ odvětil Sirius, „udeř mě a sleduj jak nastavím druhou tvář. Nastavil bych druhý nos, ale ten mám jen jeden.“
Nikdo dosud nevyslovil pravdivější a moudřejší slova, žel málokdo Siriusovi věnoval pozornost. James byl příliš naštvaný, Remus se cítil trapně a Petr byl stále ještě příliš ohromený.
„Týjo,“ vydechl a podíval se na jednu z dívek. „Remusi, tahle jde k nám! Je z Havraspáru! Vypadá docela roztomile!“
Remus zvedl hlavu, připravený na nejhorší. Ale projednou se spletl. Nebyla to Talula.
„Dobré ráno, Zin,“ oslovil Talulinu spolubydlící.
„Nazdárek, kluci,“ zašveholila a už z principu zamrkala na kluky usazené kolem stolu, aby předvedla dokonalou práci řas.
Zblízka už tak roztomilá nebyla. Vlasy, obarvené načerno, jí strašně kontrastovaly s pihovatou kůží a fialovými šminkami.
„Ahoj, Rémusku,“ řekla Zin a svůdně na Remuse mhouřila oči, „mám pro tebe vzkaz. Talula je u madam Pomfreyové a mocinky moc by tě chtěla vidět, broučku, tak za ní po obědě zaběhni.“
„Erk,“ polkl Remus. „Je v pořádku?“
Zinfandel hledala dokonalý způsob, jak vyjádřit kamarádčin neduh, ale její úsilí přerušil pobavený hlas odněkud od konce stolu.
„V podstatě jo, i když bych řekla, že zažila něco, z čeho jí vstaly vlasy na hlavě.“
„Livie!“ vykřikla Zinfandel. Zrudlé tváře se jí dost nešťastným způsobem tloukly se švestkovou rtěnkou. „Takže za to můžeš ty? Za tohle budeš po škole!“
„Stálo mi to za to,“ odpověděla Livia znuděným hlasem, „ale nechápu, proč se vy dvě tak hrozně ježíte. Talula by mi měla poděkovat, že jsem ji zbavila všech roztřepaných konečků. Aspoň má teď příležitost začít znovu.“
Zin se nevzmohla na víc než na „Ts!“ a hnala se rozzlobeně zpátky ke svému stolu.
„Chudinka,“ povzdechla si Livia. „Má tu hlavinku vymaštěnou, prý mizerně líbá a dokonce i co se vzhledu týče, je jen ubohou imitací Lupinovy holky.“
Remus zíral zničeně před sebe, jako by mu právě jednou provždy zakázali výlety do Prasinek. „Talula není moje holka,“ zamumlal.
„Přece bys jí nedal kopačky jenom proto, že už není tak hezká.“ Livia pozvedla obočí. „Takový milý, ohleduplný chlapec jako ty...“
Remus se zdrceně shrbil. Pokud si Talula opravdu myslela, že spolu chodí, tak jí to vážně nemohl udělat. To, že je člověk hodný, mívá některé dost nepříjemné stránky.
„Hlavu vzhůru, Remusi,“ řekl mu James. „Něco vymyslíme. A Talula bude aspoň zatím ty ostatní držet hezky na uzdě.“
„Dívky,“ hloubal Sirius, „dívky jsou ztělesněný hřích.“
Remus musel připustit, že jsou přinejmenším zdroj pořádných problémů.
Při všem tom zmatku před snídaní a při snídani kluci neměli čas naplánovat svůj Velkolepý vpád ke Zmijozelákům, takže byli nuceni kout pikle během hodiny Obrany proti černé magii. Profesor Asquith přecházel sem a tam před tabulí a vysvětloval jim návyky různých typů upírů. Stačilo, aby se ke třídě otočil zády, a Pobertové spustili šeptem poradu.
„Jak to nejlíp načasovat?“ To byla otázka, nad kterou si všichni lámali hlavu.
Všichni až na Siriuse. Ten prohlásil, že čas je beztak relativní, ale kdyby se uvolnili a osvobodili svou mysl, odpověď by se zajisté brzy vynořila z jejich skrytých hlubin.
„Blacku!“ otočil se ostražitě profesor Asquith, když zaslechl Siriusovo mumlání. „Chcete snad něco dodat, chlapče? Doufám, že něco k tématu dnešní hodiny.“
“Vlastně ano,“ odvětil Sirius. Vstal v lavici a kurážně zvedl hlavu. „Chtěl bych vás všechny požádat, abyste se na chvíli zamysleli nad tím, jestli jsou tyhle řeči o zabíjení upírů správné.“
Ve třídě se rozhostilo ohromené ticho. Dokonce i profesor Asquith se zarazil. Překvapeně zaškubal knírem.
„Koneckonců,“ pokračoval Sirius s malou úklonou, „což není veškerý život posvátný?“
„Upíři,“ řekl profesor Asquith, když se vzpamatoval, „jsou mrtví. Jsou to krvežíznivé stvůry. Ale možná,“ profesorův hlas trochu zjihl, „že jste měl na mysli vlkodlaky, co co?“ Profesorovy hluboko posazené oči si změřily všechny Poberty. „Vlkodlaci jsou zcela jiný případ. Často jsou víc lidští než průměrný student, Blacku. Včetně vaší zvlčilé osoby. Je velmi nespravedlivé, jak se většina lidí k vlkodlakům chová.“
Remus Siriusovi nevzrušeně položil ruku na rameno a přinutil ho sednout dřív, než spojení Pobertů a vlkodlaků zanechá výraznější stopy v myslích jejich spolužáků.
„Hej, Siriusi,“ sykl James. „Proč nesložíš slib mlčení?“
Sirius jen přikývl. Ostatní Pobertové z celého srdce doufali, že to znamená souhlas.
Hodina pak nějakou dobu probíhala bez vyrušení.
„Už se nemůžu dočkat, až bude oběd,“ zamumlal Petr, když už zbývalo pár minut do konce. „Jako moučník máme Bradavický puding.“
„Fakt?“ James a Remus se na sebe významně podívali. Zdálo se, že dokonce i Sirius jeví určitý zájem. Čokoládový moučník ve tvaru Bradavického hradu, to bylo něco, nad čím by neohrnul nos ani asketa.
„Víte, co to znamená?“ vydechl James.
„O oběd bude neobyčejně velký zájem,“ přikývl Remus. „Budou tam všichni.“
Petrův nadšený výraz byl ten tam. „Mám takový pocit, že chcete říct, že tam budou všichni kromě nás...“
Ostatní se zakřenili. „No, zmijozelská kolej by měla být z velké části prázdná,“ poznamenal James.
„Řekl jsem vám, že se odpověď vynoří z našich skrytých hlubin,“ pravil Sirius, který porušil svůj slib. „V tomto případě z Petrova žaludku.“
Jediné, co ještě museli udělat, bylo přežít dvojitou dávku Dějin kouzel, což každý z Pobertů zvládl po svém: James zíral z okna a představoval si vpád do lůna zmijozelské koleje, Petr truchlil nad ztraceným pudingem a Sirius naslouchal přednášce a filozofoval o krutosti člověka vůči člověku a trola vůči skřetovi.
Remus pro změnu trávil veškerý čas tím, že zíral upřeně vpřed na profesora Binnse a nemilosrdně ignoroval Jošiko, která na něj v jednom kuse mrkala. Když mu poslala psaníčko, propadl se do hlubin deprese.
Pergamen, na kterém byl vzkaz napsaný, byl ozdobený obrázky koťátek, která Remusovi připadala podivně bezmocná a jedlá. Jenže tentokrát to byl on, kdo si připadal bezmocný, když se dočetl, že ho Jošiko zve po večeři na procházku, a když zjistil, že má dotyčná sklony dělat nad „i“ místo tečky srdíčko.
Když James zjistil, v jaké ošemetné situaci se jeho kamarád ocitl, zachránil ho před duševním zmatkem tak, že mu pergamen vzal, napsal ‚Promiň, Još. Chodí s Talulou.‘ a pak psaníčko poslal zpátky dřív, než proti tomu Remus stihl cokoliv namítnout.
Po chvilkovém pocitu vděku Remuse napadla chmurná myšlenka.
„Proboha, Talula,“ zašeptal. „Mám ji po obědě navštívit!“
„Jo, to je fakt děsný,“ odpověděl James. „Téda, když se tam neukážeš, možná ti dá i kopačky!“
Byla to lákavá představa, ale i tak se Remus cítil provinile, že v něco takového vůbec doufá. A tak hodina pokračovala a Remus zůstal sám se svými výčitkami.
Ačkoliv se lekce Dějin kouzel mohou zdát nekonečné, přece jen se nakonec ozvalo zvonění. A právě v čas. Hodina skončila. Naši hrdinové neztráceli čas a vydali se dolů do sklepení. Rozložili Liviinu značně stylizovanou mapu a James se pochopitelně rychle zhostil úlohy navigátora. Pobertové, následující Jamesovy nesmírně nadšené pokyny, vyrazili do temných kamenných tunelů.
Ovšem jak tak chodili z jedné chodby do druhé a bez úspěchu hledali nějakou stopu, která by je zavedla ke vchodu do zmijozelské koleje, jejich dobré rozpoložení utrpělo menší šrámy.
Na Petra ta smůla doléhala nejvíc. „Vsadím se, že už jsme prohledali každý centimetr čtvereční hradu,“ úpěl. „ A to všechno nalačno.“
„Petr má pravdu, pánové,“ řekl Remus a zastavil se u rytířské zbroje s bodci, „myslím, že si prostě musíme přiznat, že jsme se ztratili.“
„Neztratili jsme se,“ prohlásil rozhodně James. „Já té mapě hnedka přijdu na kloub.“
„To, že si připustíš, že máš problém,“ sdělil mu Sirius, „je prvním krokem na cestě k jeho řešení.“
„Fajn, ztratili jsme se. Seš spokojenej?“ Hlad způsobil, že byl Petr hrozně podrážděný.
„Řek’ bych, že to mám,“ oznámil jim po chvíli James. „Musíme projít dveřmi napravo od tohohle brnění.“
„Á jasně, to brnění,“ přikývl Remus. „Není to přesně to samé brnění, u kterého jsme předtím zatočili vlevo? Všimněte si těch detailně propracovaných náloketníků. A tohohle šítku, na kterém stojí ,enchanted in Thailand‘.“
„Nebyl nad tím druhým brněním obraz s talířem croissantů?“ zeptal se Petr a olízl si rty.
„Dobrý postřeh, Petře,“ pochválil ho Remus. „Ale neřek’ bych, že se to vylučuje, vzhledem k tomu, že na portrétu nad tímhle obrazem je strašně tlustý chlapík, který si nejspíš dopřává odpolední šlofík.“
„Víte, co? Můžeme ho vzbudit...“ vložil se do rozhovoru Sirius, který si chrápajícího muže zamyšleně prohlížel. „Cožpak se neříká, že ten, kdo se táže na cestu, nalezne co hledá?“
„My se nikoho,“ přerušil ho James, „na žádnou cestu ptát nebudeme. Vlastně, už jsem tu mapu rozluštil. Teď musíme jít na jiho-sever.“
Následovalo krátké ticho, během kterého se Petr pokusil otočit naráz do všech světových stran.
„Poslyš, Jamesi,“ podotkl Remus klidně, „řek’ bych, že jiho-sever nebude všeobecně uznávaná světová strana.
„Máš pravdu,“ zamumlal James. „Tady není J-S, ale J-Z. Jiho-zeber.“
„Jiho-zeber!“ Sirius o probírané téma jevil nepokrytý zájem. „Tohle kouzlo znám. Používají ho transvestiti!“
“Proč mě nepřekvapuje, že ho znáš zrovna ty?“ zamumlal James.
„Hodně se podobá kouzlům, která používají zvěromágové,“ pokrčil rameny Sirius. „A kromě toho tě to znepokojuje jen proto, že se bojíš kontaktu s ženským aspektem své osobnosti.“
Petr se kamaráda loajálně zastal: „Né, James žádný ženský aspekt nemá.“
„Možná máš pravdu,“ přemítal Sirius nahlas. „V tom případě by se měl učit od těch, kteří ho mají.“
„Cože, to jako od holek?“ zeptal se James. „Ošemetná záležitost... Hm... Možná, by nám Remus mohl dát pár tipů,“ zazubil se na kamaráda.
Remusovi se v očích zableskla zloba, kterou ale vlkodlak dokázal bleskově potlačit. „Prosím tě, nech toho, Jamesi,“ řekl. „A jen tak mimochodem, zkus tu mapu otočit. Držíš ji vzhůru nohama.“
James si ho podezíravě změřil, ale uposlech jeho pokyny.
„Aha! On to není Jiho-zeber! Ale jiho-západ!“ vykřikl. „Ta Livia škrábe. Myslím, že to je támhletudy. Hele, Remusi,“ povzdechl si, když daným směrem vykročili, „možná bys tu mapu měl radši vzít ty.“
Když Remus uslyšel z Jamesových úst tak pokornou nabídku, udiveně zvedl obočí. „Myslíš, že to je dobrý nápad?... Jasně, že když jsme venku, tak se orientuju dobře, ale ten divný zápach tady v chodbách mě trochu mate.“
„V tom máš asi pravdu,“ přikývl Petr. „Tvůj smysl pro orientaci je nejspíš trochu vykolejený. Vzpomeň si, jak sis to včera v noci namířil do holčičí ložnice místo do naší.“
„To ne, tohle mi fakt chybělo,“ odpověděl Remus.
Petr o tom chvíli přemýšlel. „Tím chceš říct,“ řekl opatrně, „žes to musel udělat, protože jsi na sebe omylem seslal jiho-zeber?“
„Ne, musel jsem to udělat, abych dostal od Livie tuhle mapu,“ vysvětloval mu Remus trpělivě. „Už jsme z toho všeho trochu mimo a ztrácíme čas. Proč nedáte mapu Siriusovi? To je uznávaný vůdce.“
To byla naprostá pravda. Sirius byl z nich obvykle nejlepší, když došlo na práci s mapami, na objevování a loupežné výpravy. Mezi Poberty panovala všeobecná shoda ohledně toho, že kdyby se Sirius plavil s Kolumbem, ti dva by spolu objevili Indii, Ameriku a Atlantidu. A že přinejmenším jedna z těchto oblastí by se jmenovala Sirie.
Ale kdoví, jak je na tom teď, když ho ovládá ta kletba? Sirius jim na to hned dal odpověď.
„Jsem si vědom toho, že mě obvykle zajímá zkoumání širého světa, v němž žijeme,“ přikývl moudře. „Ale dnes mě daleko víc zajímá vnitřní mapa mé duše.“
„Tvoje co?“ zeptal se úsečně James.
“Má vnitřní mapa,“ řekl Sirius zcela normálním hlasem, stejným, jakým obvykle odpovídal na otázky typu ‚co máme k večeři?‘ a ,kdo podpálil Severuse tentokrát?‘. „Vy všichni byste měli prozkoumat své vnitřní mapy.“
„No, já tu svou znám až moc dobře,“ zamumlal Remus. „Je tam napsané ‚Pozor: zde jsou vlkodlaci’.“
„Jestli jste už skončili...“ ozval se James a vstoupil do vedlejší místnosti. „Možná byste mi mohli pomoct najít tady v komnatě železnou pannu.“
„Proč?“ zajímal se Petr.
„Abych tě tam mohl zavřít,“ utrhl se na něj James.
„Úá,“ otřásl se Petr. Všiml si něčeho, co připomínalo sarkofág s hlavou Mony Lisy. Rychle k němu odcupital a pokusil na něj Jamesovi zablokovat výhled za pomoci svého poněkud výrazného břicha.
„No, výborně, Petře,“ pochválil ho Remus a nakoukl Jamesovi přes rameno, aby porovnal předmět, který Petr našel, s obrázkem na mapě. „Jsou to totiž dveře do zmijozelské koleje.“
„Jo, správně. Senza!“ Petr s úlevou provedl úkrok stranou.
James se na něj omluvně usmál. Výrazně se mu zvedla nálada. „Fajn, a teď heslo,“ obrátil se k ostatním. „Poznámka říká, že tenhle týden jsou to mučicí nástroje, ale jaký přesně platí dnes, to musíme uhodnout... Já začnu: bič!“ vykřikl rychle.
Ale dvířka železné panny se ani nehnula.
„Palečnice!“ zkusil to Remus.
„Chléb a voda!“ navrhl Petr.
„To není mučicí nástroj, Petře.“
„Ne, je to prostředek k dosažení osvícení...“
„Siriusi, prosím tě, sklapni... Žebřík!“
„Kolo!“
Kolo bylo očividně ono. Železná panna se rozevřela...
Kluci se zastavili na prahu a trochu nejistě se na sebe podívali. Chtěli si ten okamžik vychutnat. Ani tomu nemohli uvěřit: zmijozelská kolej, to bylo Eldorádo!
To, co následovalo, jim potvrdilo, že se naparování může někdy i vyplácet. Chodba za portálem se najednou rozezněla zvukem rychle se blížích kroků. To kratičké zaváhání přede dveřmi je zachránilo před okamžitým a nedůstojným dopadením.
„Profesor Asquith!“ zajíkl se James, když poznal typický kulhavý krok představeného zmijozelské koleje.
Pobertové ucouvli a začali zápolit s neviditelným pláštěm, pod který se všichni naráz pokoušeli dostat.
Měli problém se pod něj vejít. Poslední dobou všichni povyrostli a Sirius navíc už zase dělal potíže, protože ho nedokázali přimět, aby zavřel nějakou knížku, kterou sebral kdesi po cestě.
„Pánové, pokračujte s výpravou,“ řekl Remus po pár vteřinách plných zoufalství. „Já Asquitha zaměstnám. Vlastně máme štěstí. Když na něj budu dávat pozor já, nemusíte si s ním lámat hlavu, až budete uvnitř.“
A tak James a Petr jakýmsi záhadným způsobem dokázali přehodit plášť jak přes začteného Siriuse tak přes sebe, zatímco Remus zavřel železnou pannu, posadil se a čekal, až kroky dorazí až k němu.
Když profesor vyšel důstojně ze dveří, Pobertové číhali na svých strategických pozicích. „Co to tu bylo za hluk?“ zamručel si pod fousy, a pak se podíval dolů a uviděl Remuse. „Copak, Lupine?“
Remus vstal a podíval se profesorovi do očí. „Chtěl bych s vámi mluvit, pane profesore,“ řekl.
Profesor Asquith vyčkával.
Remus popadl příležitost za pačesy. „Dnešní hodina,“ spustil, „mi něco připomněla... Mluvil jste o krvežíznivých příšerách a tak mě napadlo, jestli ta kniha... ta, co je v knihovně, jestli jste ji nenapsal vy.“
„Ach ano,“ odpověděl profesor Asquith. „To je těžká četba. Ale nepřekvapuje mě, že zaujala právě vás. Tedy, vzhledem k tomu, že jste vynikající student.“
Remuse profesorova chvála trochu vyvedla z míry, ale rychle si vzpomněl, co chtěl říct. „Ta část o karkulinkách...“ začal.
„Á, jistě, karkulinky!“ zvolal profesor Asquith hlasem někoho, kdo má příležitost probrat své oblíbené téma. „Viděl jsem je mockrát na flanderských polích, jak vylézají ze země sotva měsíc poté, co na ni padla mrtvá těla našich vojáků... Pojďte se mnou. Ukážu vám nějaké fotografie...“
Profesor Asquith a Remus se vydali chodbou dolů a jejich hlasy se vzdalovaly, až nakonec utichly.
James si zhluboka oddechl. „Na Remuse se můžete spolehnou, když jde o to mluvit s učitelem,“ prohlásil. „Někdy to vypadá, jako by byl jedním z nich. Tak teda,“ obrátil se zpátky k železné panně, „musíme doufat, že vzduch je už konečně čistý: kolo!“
Tajné dveře se znovu otevřely. Zbývající Pobertové tentokrát urychleně vpadli dovnitř.
Uvnitř zmijozelské koleje panovala tma a chlad. Rozhodně tam byla větší tma a chlad než v Nebelvíru. I obrazy na stěnách vypadaly jinak: portréty působily přísnějším dojmem, krajinky byly drsnější a oblíbeným motivem zátiší byli mrtví ptáci a dýky.
Přístupové chodby hodně připomínaly bludiště. A na mapě byly příhodně popsané jako ‚Zmijozelské bludiště: pozor na pasti na medvědy‘.
Jak tak zkoumali pergamen, Petr se roztřásl. „Pasti na medvědy?“
„Jsem si jistý,“ prohlásil James pevným hlasem, „že na cestě, kterou nám vyznačila Livia, žádné pasti na medvědy nebudou. A kromě toho, žádný z nás přece není medvěd... Tak jdem. Hoďte sebou, vy dva...“
Měl docela problém nést mapu a zároveň s sebou táhnout zdráhajícího se Petra a Siriuse, který zničehonic propadl záchvatu knihomolství.
„Sirius dneska není zrovna moc užitečný, viď?“ pošeptal mu Petr. „Co když narazíme na nějaké Zmijozeláky? Jsme jenom tři! Myslíš, že je možný, že se z něj stane bojovný mnich?“
James pokrčil rameny. „Hej, Siriusi,“ sykl a rozčileně zamával kamarádovi rukou před očima. „Co je to vůbec za knížku? Bible?“
„Ne. Poezie,“ odvětil Sirius. „Víte,“ rozplýval se, „ten chlapík Marvel má úplnou pravdu. ,Hrob, to je klidný, tichý kout. Však koho tam můžeš obejmout?’ To je tak pravdivé!“
„To dvojverší,“ upozornil ho obezřetně James, „nezní zvlášť asketicky.“
“Ále, s askezí končím,“ oznámil jim bezstarostně Sirius. Teď chci žít naplno.“
Když ho James a Petr vlekli chodbou, pronásledovala je neodbytná myšlenka, jak je to divné, že si teď Sirius musel přečíst celou báseň, aby zjistil to, co za normálních okolností cítil zcela instinktivně.
Napadlo je, že z toho budou jen potíže. A ukázalo se, že měli pravdu.
Kluci šli aspoň deset minut po cestě vyznačené na mapě a jejich odhodlání bylo konečně odměněno, když se jim zjevil nějaký ten koberec a sem tam dřevěné dveře. Nakonec dorazili na místo, které bylo dostatečně útulné na to, aby se tam dalo bydlet.
„Týjo,“ zhodnotil to Petr. „Myslíte si, že všichni Zmijozeláci musejí urazit takovou štreku vždycky, když si zapomenou v pokoji učebnici a tak? Hodně by to vysvětlovalo.“
„Né,“ odpověděl James. „Řek’ bych, že tu mají nějaké zkratky, chráněné kouzelnými překážkami a podobně. Tahle cesta byla zatím bez problémů.“
Jediná potíž, která se vyskytla, bylo to, že dveře, kolem kterých procházeli, vedli do různých pokojů, a že tyto pokoje nebyly tak docela liduprázdné: kluci čas od času zaslechli hlasy. Nejčastěji, když se blížili k otevřeným dveřím. Naštěstí měli neviditelný plášť a s jeho pomocí dokázali těmito nebezpečnými úseky rychle projít, aniž si zmijozelští studenti čehokoliv všimli.
Tedy až do chvíle, kdy míjeli společenskou místnost sedmaček.
„Pá-áni,“ zalapal po dechu Sirius a celá skupinka kvůli němu musela zastavit před otevřenými dveřmi.
U úzkého okna stála Dívka a rozmrzele se dívala ven. Její klasický profil příjemně kontrastoval s hrubě otesanými, tmavými kamennými zdmi. Dívka měla světlounké, po ramena dlouhé plavé vlasy. Byla moc hezká.
„Není tohle ta nejkrásnější bytost, jakou jste kdy potkali?“ vydechl Sirius. „Musím si s ní promluvit, prostě musím...“
„Zbláznil ses?“ zasyčel James a táhl ho zpátky. „Teda, zbláznil ses ještě víc? To je Narcissa Lepervancheová. Chodí s tím Malfoyem. Ten je v bůhví kolikátém ročníku a on tě...“
„Že vypadá exoticky? Jako by sem ani nepatřila,“ skočil mu do toho lehkovážně Sirius. „Má duše se vznáší touhou... Pověz mi, Jamesi, cítíš se takhle, když jsi s tou svou Lily?“
„S tou svou Lily?“ zajímal se Petr.
„Drž-hubu-drž-hubu,“ vykoktal James, který už měl vypracovaný dlouhý seznam důvodů, proč ho jeho nejlepší kamarád štve. „Všechno zkazíš!“
„Ale taková chvíle přichází jen jednou za život,“ povzdechl si Sirius a vyklouzl z Jamesova sevření, vylezl zpod pláště a prošel otevřenými dveřmi.
Narcissa ho zaslechla vejít a otočila se. „Co tu chceš?“ zeptala se zostra. Zatvářila se kysele a rysy její tváře už zdaleka nepůsobily tak půvabně.
Leč láska byla vůči tomu slepá.
„Už ti někdy někdo řekl, že jsi nejkrásnější bytost pod sluncem?“ zeptal se Sirius.
„Ano,“ odpověděla úsečně Narcissa. „A ty teď vypadni, ať jsi kdo jsi.“
Fakt, že ho Narcissa považovala za takového nýmanda, že ho ani nepoznala, Siriuse nijak nerozhodil. Usmál se na ni a znovu otevřel svou knihu.
„Jistě. Jsem to ale hlupák. Slýcháš denně tolik lichotek, že tě to už musí nudit.“ Moudře přikývl. „Měl jsem to vědět hned...
Jak mnohý tě měl v šťastných chvílích rád
pro jas tvé krásy nebo lásku lhal.“
U této pasáže Sirius udělal malou pauzu a nadechl se „Ale,“ recitoval dál:
„Tvou bludnou duši, ve tvář vrytý žal
však jenom jeden uměl milovat.“[1]
Ta část s proměnami tváře byla v každém případě přesná. Narcissin výraz zjemněl. Bylo jasné, že žádný z těch mocných mužů, kterým obvykle dávala přednost, nezkusil tak poetický přístup.
Ačkoliv zatím Siriusovu kouzlu tak docela nepropadla, očividně ji zaujal.
„Co to máš za knížku?“ zeptala se zvědavě.
Sirius k ní přistoupil a listoval knihou, aby našel Shelleyho.
James toho měl po krk. Pozorovat Siriuse, jak se takhle chová a myslí to zcela upřímně, z toho by jeden začal šilhat. Kromě toho měli svůj úkol a to, že by teď zachraňovali kamaráda proti jeho vůli, by téměř jistě zhatilo veškeré šance na úspěch, které mají.
Ne, zdálo se, že nejlepším řešením bude nechat Siriuse tam, kde je. James šťouchl Petra a zbylá pobertovská dvojka se odplížila směrem k pokojům starších chlapců.
Teď už ani nepotřebovali mapu. Jak postupovali do nitra zmijozelské koleje, vzduch se začal měnit. V chodbě se vznášel pach síry a nejrůznějších explozí, rýhy na zdech svědčily o dávných kouzelnických soubojích. Všechny dveře byly označeny záhadnými okultními znaky. Některé z nich vypadaly, jako by byly nakresleny krví.
„Tohle by měl být Snapův pokoj,“ zašeptal co možná nejtišeji James a zastavil se před místností, u které byl zápach nepovedených lektvarů nejsilnější. „Jdem na to?“
Ucítil, jak Petr vedle něj přikývl. Prověřili, jestli v okolí nejsou nějaké skryté pasti, a otevřeli dveře.
První, co uviděli, bylo zrcadlo, odrážející světlo sedmi neforemných svic.
Další, co uviděli, bylo to samé světlo, odrážející se ve dvojici bdělých, pološílených očí.
„Ták!“ vyhrkl Snape. Bleskově vstal a cílevědomě si to namířil směrem k nim. „Přece jen jsi vlezl do mé pasti, Pottere...“
V jeho tváří byl nesmírně soustředěný výraz, takže našim hrdinům okamžik trvalo, než si uvědomili, že je ve skutečnosti nevidí, když mají na sobě neviditelný plášť. James popadl roztřeseného Petra naléhavě za ramena a odtáhl se s ním mimo Snapův dosah.
Povedlo se mu to na poslední chvíli, protože Snape nabral rychlost. Když se vyřítil dveřmi ven, pramen jeho mastných tmavých vlasů proletěl ani ne centimetr od Petrova nosu.
Petr přemáhal nutkání kýchnout, zatímco ho James vlekl pryč od Snapa. Zastavili se o pár metrů dál, za vitrýnou, ve které byla vystavená sbírka scvrklých hlav.
Snape se mezitím zastavil přímo přede dveřmi své ložnice, rozhlížel se vpravo vlevo a byl připravený použít hůlku, jakmile se v chodbě něco šustne.
„Nečekals mě tu, co?“ řekl hlasitě hlasem plným zášti. „Snad jsi nepráskl do bot? Moc daleko se nedostaneš: jediný východ odtud mám pod kontrolou já a vsadím se, žes neměl čas dostat se až tam.“
Jamesova hlava horečnatě pracovala. Snažil se ujasnit si situaci. To, že jediná cesta ven je ta, kterou přišli, byla pravda. A stejně tak byla pravda, že Snape blokuje dveře vedoucí k němu do pokoje. Mají se prostě rozběhnout k zrcadlu a pokusit se ho rozbít? James litoval, že tam s nimi není Sirius, aby mu poradil...
„Mám takový dojem, že se někde schováváš, Pottere,“ pokračoval Snapův pobavený hlas. „To je fakt chytrý, že tě napadlo schovat se, když za hodinu budou tyhle chodby plné mých spolužáků... Takže stačí, když tu chvilku počkám,“ dodal zdvořile Snape.
Snapovy posměšky a pochechtávání měly tu výhodu, že docela hezky přehlušily Jamesův tichý rozhovor s Petrem.
„Pojď, proklejem ho!“ špitl Petr.
„Nemůžeme proklít někoho, kdo nás nevidí!“ Jamese tím nápadem přímo šokoval.
„To ne, tak to jsme v koncích!“ naříkal tiše Petr. Nebral James to své zatížení na čest trochu moc vážně?
„Ne, nejsme,“ utěšoval ho James. „Je jasný, že netuší, že máme ten plášť.“
„Jo, fajn! Tak prostě jen proběhnem kolem něj!“ navrhl Petr.
„Dostali jsme se až sem. Nemůžem Snapa nechat, aby nás teď zastavil,“ rozhodl James. „Nech mě přemýšlet... Co říkáš na tohle? Rozdělíme se. Jeden z nás odvede jeho pozornost a vyláká ho dál do chodby. Druhý popadne zrcadlo a rozbije ho.“
James poněkud znepokojeně očekával Petrovu odpověď. Moc dobře věděl, že obě role jsou pro jeho plachého kamaráda příliš dobrodružné. Ale člověk nesmí ztrácet naději...
„Já jeho pozornost rozhodně odvádět nebudu,“ odpověděl nakonec Petr. „Je to šílenec. Ani nešel na oběd jen, aby nás chytil.“
„Fajn. Ty ukradneš zrcadlo,“ rozhodl James, kterému spadl kámen ze srdce. „Musíme to provést hned,“ pokračoval pro případ, že by si to Petr rozmyslel. „Pamatuj si: musíš vyrazit okamžitě, jakmile ho odlákám od dveří. Hodně štěstí...“
James poklepal kamaráda po rameni, vyklouzl zpod pláště a opustil úkryt za vitrýnou.
„Tady jsem, Severusi,“ řekl a zaujal tradiční soubojový postoj.
„Ááá... Pottere,“ usmál se zlověstně Severus. „Přece jen jsi byl tady venku. Je ti doufám jasné, že jsem si tím ani nebyl jistý? Netušil jsem, že máš na to, aby ses dostal až sem... Ale předpokládám, že i vy, nebelvírská neviňátka, si najdete cestičku. A když už jsme u toho, uvědomuješ si, o kolik bodů přijde tvá ubohá kolej kvůli téhle tvé malé eskapádě?“
„Ty to chceš říct učitelům?“ James nadzvedl obočí. „I když můžou potrestat tvoje kamarády za to, že na nás uvrhli temnou kletbu?“
„Ale já o tom učitelům přece neřeknu,“ Snape popošel blíž. „A ty taky ne, pokud nechceš, aby přišli na vaše trapné pokusy se jí zbavit.“
Petr, ukrytý pod pláštěm, se zatajeným dechem sledoval, jak kolem sebe oba chlapci krouží. Byl přesvědčený, že Snape každou chvíli zaslechne zběsilý tlukot jeho srdce nebo nervózní kručení jeho žaludku. Jak by za takových okolností někdo mohl jenom uvažovat o tom, že někam půjde? Petr si řekl, že byl pitomec, když souhlasil, že zrcadlo ukradne.
„Myslel jsem si, že máš větší kuráž, Snape,“ říkal zrovna tiše James. „Nikdy by mě nenapadlo, že poběžíš za učiteli, když tě někdo vyzve na souboj.“
„Souboj – to jako s tebou a tvými kumpány?“ zavrčel Snape. „Promiň, Pottere, ale ta přesila se mi nelíbí...“
„Ujišťuju tě, Snape, že jsme sami,“ odpověděl James.
Když Petr uslyšel upřímný tón Jamesova hlasu, něco mu luplo v hlavě. James věří, že už je pryč! James na to vsadil svou čest! A on, Petr, teď z Jamese dělal lháře: a, ach jo, to by James nechtěl...
Petr nemohl dopustit, aby se něco takového kamarádovi stalo. Soustředil se, vzpomněl si na svá slavná vítězství a pocítil, jak jeho odvaha roste. Vyskočil ze své hrůzostrašné skrýše a pelášil do Snapova pokoje tak rychle, jak jen to jeho krátké nohy dokázaly.
James a Severus zmlkli a připravovali se na souboj, ale Petr je už ani nezahlédl. Uháněl směrem k pokojům dívek a v náručí nesl zrcadlo.
Petr utíkal tak dlouho, dokud mu to dovolily plíce: dobré tři minuty. Když se konečně zastavil, aby popadl dech, měl zvláštní vítězoslavný pocit. Takže to přece jen nebylo tak těžké! Tedy, provést to nebylo tak zlé, usoudil. Problém byl odhodlat se k tomu. Rozhodl se, že si tenhle poznatek musí dobře zapamatovat pro příště.
Zatímco tam stál a přemýšlel o událostech posledních dnů, uvědomil si, že jeho úkol není tak docela u konce: zrcadlo, které svíral v náručí, bylo ještě pořád vcelku. A tak nechal stranou pomyšlení na sedm let smůly, zvedl zrcadlo vysoko vzhůru a co nejsilněji s ním praštil o zem. Volnou rukou si chránil oči před střepy...
Zbytečně, jak se ukázalo. Zrcadlo jen cinklo o podlahu. Dokonce se od ní trošku odrazilo.
Petr ho zvedl a znovu s ním švihl o zem, tentokrát zamířil na část podlahy, kterou nepokrýval koberec.
Zrcadlo dopadlo sklem vzhůru a zůstalo tam jen tak ležet. Když se do něj Petr podíval, uviděl svůj vlastní zvědavý obličej, nenarušený jedinou puklinou, který mu pohled oplácel.
Rozzlobený Petr na zrcadlo dupnul a pak po něm ještě chvíli skákal.
Ale ten zatracený krám zůstal celý.
To by zdeptalo každého! Že by to pitomé zrcadlo chránilo nějaké kouzlo? Petr neměl na to, aby to zjistil. Rozhodl se co nejrychleji vypadnout ze zmijozelské koleje a zeptat se některého
z Pobertů.
Jenže když se rozhlédl, zjistil, že nemá ponětí, kde je. A mapu měl James. A někde okolo byly pasti na medvědy.
A k dovršení všeho neštěstí měl hlad. Petr se zničeně posadil na podlahu a začal si utírat oči cípem neviditelného pláště.
Byl tak zaujatý polykáním slz, že si nevšiml postavy blížící se elegantně chodbou, dokud po podlaze u jeho nohou nepřelétl stín. Petr zvedl rozechvěle hlavu a spatřil majitele onoho stínu. Docela ho to překvapilo.
„Siriusi?“ ozval se váhavě.
„Ehm, ano, Petře,“ řekl Sirius. Nedokázal si pomoct a podíval se, odkud ten hlas přichází, i když věděl, že to je hloupost. „Jamesi? Jsi tu taky?“
„Ne!“ vypískl Petr. „James bojuje se Snapem! A já mám to zrcadlo. Nedokázal jsem ho rozbít!“ A jeho hlas se zlomil, jak pokračoval ve výčtu svých četných strastí. „A přijdu pozdě na Astronomii! A ztratil jsem se!“
„Uklidni se, Petře, neztratil ses.“ Sirius zakroutil hlavou všeobecným směrem. „Jen nevíš, kde jsi. Takže, teď se zhluboka nadechni... a vydechni a znovu nádech... a představuj si oceán...“
Tyto užitečné rady Petra zmátly natolik, že přestal plakat.
„Už jsi klidnější? Výborně,“ pokračoval Sirius. „A teď mě poslouchej: má milovaná Narcissa musela jít na vyučování,“ povzdechl si žalostně, „ale než odešla, ukázala mi kratší cestu ven... Takže ji můžeme použít.“
Tohle Petr slyšel moc rád. „Kde je ta cesta? Prosím tě, ukaž mi ji!“
„Než to udělám, chci, abys mi dal plášť a zrcadlo,“ informoval ho Sirius.
„Proč?“
„Mám v úmyslu někoho osvítit.“
Tohle Petrovi dávalo asi tolik smyslu jako všechno ostatní, co Sirius řekl, a tak souhlasil. Předal obě věci: zrcadlo s úlevou a plášť jistou dávkou nervozity. Výměnou za ně ho Sirius zavedl k chodbě ukryté za fialovým gobelínem, na kterém byly vyobrazeny různé krvavé výjevy.
Netrvalo dlouho a Petr si to namířil k Astronomické věži.
Jak se ukázalo, opravdu přišel pozdě na hodinu, ale jen o chvilku. Když vyšel na vrchol věže, Remus zvedl hlavu, podíval se na něj a maličko se usmál. Po zbytku Pobertů ale nebylo ani vidu ani slechu.
Petr byl tak rozrušený, že mu zabralo skoro hodinu, než Remusovi šeptem vysvětlil, co se během onoho dne událo. A i přes Petrovu snahu byl Remus na konci hodiny pořád ještě trochu zmatený. Naneštěstí, ani když se přesunuli na hodinu lektvarů, nenašli tam Jamese ani Siriuse, kteří by přispěli k vysvětlení té zamotané situace. Jediná nová informace, kterou tam získali, byla to, že Snape taky chybí, což jejich chmury trochu rozptýlilo.
Na Remuse toho bylo moc. Věděl, že by James mohl být na ošetřovně a vzpamatovávat se tam ze souboje, ale jen představa, že by se tam vydal, aby obhlédl situaci, ho naplňovala hrůzou z, ehm, osobních důvodů. A co hůř, dokázal si živě představit, co zrovna teď někde vyvádí Sirius, ať už se zrcadlem, nebo bez. Následkem toho byl Remus očividně napjatý, když si sedal do lavice. To, že mu pár děvčat nabídlo masáž, mu náladu nezvedlo.
A tak hodiny ubíhaly. Všechno se konečně vysvětlilo, až když se Remus a Petr vrátili do nebelvírské věže, aby tam před večeří odložili učebnice.
Když šli nahoru po schodech, Remus si dovolil kapičku optimismu. Napadlo ho, že tam nahoře určitě bude alespoň jeden z jejich ztracených přátel.
Otevřel dveře a ohromně si oddechl. Takže jeho nezvyklý optimismus přece jen nebyl úplně bezdůvodný.
James odpočíval na posteli. Nevypadal moc dobře: popravdě řečeno, zdál se být trochu rozmazaný kolem okrajů, ale docela určitě tam byl.
„Jamesi!“ vykřikl Petr nadšeně.
„Mluviti stříbro. Mlčeti zlato, Petře,“ zamumlal Sirius ze svého místa na okenní římse a pozvedl ruku v gestu požehnání. „Zvláště, když je v místnosti přítomen nemocný. Jamese skolila obzvlášť hrozná Rozpouštěcí kletba.“
„Hele, měli byste vidět toho druhýho,“ bránil se James, když ucítl, jak se na něj upírají oči všech.
„Ach ano, nebohý Severus,“ odvětil Sirius. „Ten schytal želatinové nohy, pudinkové lokty a a k tomu ještě tři druhy hub po celém obličeji. I když,“ dodal s toužebným úsměvěm, „to poslední mu opravdu závidím. Alespoň dosáhl harmonie s přírodou...
“Aha, bezva,“ kývl hlavou Remus. „Siriusi, možná jsem teď vedle jak ta jedle, ale vy jste to zrcadlo ještě nerozbili, viď?“
„Správně jako vždy,“ odpověděl Sirius nadšeně. „Něco mě napadlo.“
„Jo, už vím!“ vzpomněl si Petr. „Chtěl jsi někoho podpálit!“
„Chtěl jsem někoho osvítit, Petře,“ opravil ho Sirius. „Napadlo mě, že dáme našemu příteli Severusovi pocítit jeho vlastní kletbu.“
„Aha...“ usmál se Remus. „Takže ses za ním zašel podívat na ošetřovnu? A fungovalo to?“
„Fungovalo...“ povzdechl si Sirius.
„To si piš, že jo,“ zasmál se James. „Sirius k němu nebyl přivázaný ani hodinu a Snape se začal tvářit podivně zamyšleně. Řekl mi, že se mi omlouvá, že vždycky obdivoval mou odvahu a že doufá, že budu mít to srdce stát se jeho přítelem.“
„A cos mu na to řekl ty?“ zajímal se Petr.
„Samozřejmě, že jsem jeho omluvu přijal,“ pokračoval James. „Bylo by nezdvořilé, kdybych ji odmítl, a tak jsme si řekli, že je všechno dobrý. Ale pak to začalo být trochu trapné.“
„To tedy ano,“ přikývl Sirius. „Bylo mi potěšením několik hodin naslouchat všem Severusovým problémům. Ale zdálo se, že nedoceňuje můj návrh, aby zkusil jógu, a pak když se rozplakal a svěřil se nám, že jediné, po čemu touží, je koťátko, které by mohl mít rád...“
„No, řekněme, že jsem Siriuse přesvědčil, ať se odváže a odejde,“ zakončil vyprávění James. „Byl to z mé strany akt milosrdenství, to mi věřte.“
„Vypadá to tak,“ řekl Remus. „Ale jedna věc mi vrtá hlavou: jak Severus zareaguje, když se vrátí do normálu a vzpomene si, že vám dvěma vylíval srdce?“
„Hmmm...“ přemítal James. „Řekl bych, že nás asi bude nenávidět. Teda, ještě víc než teď.“ Tato představa ho ani v nejmenším neznepokojovala.
„Takže, když je všechno vyřešený,“ řekl Petr spokojeně, „možná bysme měli jít na večeři!“
„To je dobrý nápad,“ nadechl se zhluboka Sirius. „Chci znovu popatřit na Narcissinu krásu...“
„Siriusi, můžu se tě na něco zeptat?“ ozval se Remus.
„Ale, nedělej si s tím starosti. Vyřešil jsem to za tebe,“ skočil mu do řeči rozzářený Sirius.
„Cos vyřešil?“
„Když jsem byl na ošetřovně, navštívil jsem tvou dívku Talulu,“ řekl Sirius vážně, „a všechno jsem jí vysvětlil – to jak jsi po obědě musel za profesorem Asquithem. Přijala to s pochopením. Možná bys ji měl vzít po večeři na procházku.“
Zbylí tři Pobertové na něj ohromeně zírali.
„Siriusi,“ řekl Remus s tichou intenzitou. „Já nechci chodit s Talulou.“
Sirius ho obdařil shovívavým úsměvem. „Ano, já vím, že máš problém navázat důvěrný vztah, ale opravdu si myslím, že zjistíš...“
„Myslím, že najdu to zrcadlo,“ Remus začal rázovat po pokoji a pátrat, „a na místě ho rozbiju na kusy.“
„V tom ti pomůžu,“přidal se James. „Než jste přišli, vyzpěvoval tady tibetské modlitby, a nevím, kolik toho ještě snesu. Já to nechápu. Myslel jsem si, že mě Siriusova převrácená osobnost nebude štvát.“
„Ale tohle není tak docela moje převrácená osobnost,“ poznamenal Sirius.
„Jak to myslíš?“ Petr si mnul spánky. „Že nejsem jediný, kdo je z něho na větvi?“ zeptal se ostatních Poebrtů, kteří důrazně zavrtěli hlavou.
„Myslím tím to,“ vysvětloval Sirius, „že se mi nezdá, že by kletba Spekulum skutečně obracela osobnost.“
„Ale vždyť to psali v té knize,“ zamračil se James.
„Ne, v té knížce psali,“ vzpomínal Remus, „že ta kletba odhalí, co by normálně mohlo zůstat skryté.“
„Přesně tak,“ oznámil jim Sirius. „Jako například Jamesova nejistota, Petrovy násilnické sklony, Remusova odvázanost... a můj vlastní duchovní rozměr.“
Všichni se na něj pochybovačně podívali.
„Doufám, že ta změkčilost není mojí součástí,“ otřásl se James.
„To já doufám, že drsňáctví mou součástí je!“ vyjekl Petr.
„Řek’ bych, že ta tvoje teorie dává trochu smysl,“ pokrčil rameny Remus, „ale je moc neurčitá na to, abych ji bez námitek uznal. Dost se podobá většině tvých moudrých výroků, které tu dneska zazněly. Vlastně,“ pokračoval osvícený novou myšlenkou, „to zní, jako očividný pokus přesvědčit nás o tom, že nás tohle malé dobrodružství mělo něco naučit on nás samých.“
„No, a copak nás nic nenaučilo?“ zeptal se Sirius.
„Prosím tě, neodpovídej mu na to, Remusi,“ vložil se do toho James. „Jen se pokouší odvést naši pozornost od zničení toho zrcadla.“
„Je na něm kouzlo, které ho chrání, nebo tak něco,“ připomenul jim Petr.
„Jo, to sice je,“ odpověděl James, „ale myslím, že kouzlo Fraktum se s tím dokáže vypořádat. Jdeš do toho s námi, Siriusi?“
„Jistě,“ kývl Sirius. „Takže to provedeme společně?“
„Myslím, že ano,“ odpověděl Remus.
Všichni čtyři chlapci vytáhli hůlky a seslali kouzlo jako jeden muž. Zrcadlo se roztříštilo na střepy. Naštěstí přitom nebyl nikdo zraněn. Noha od židle se nepočítá.
Ale dalo by se říct, že si z toho Pobertové přece jen odnesli nějaký ten šrám, vzhledem k tomu, že přestože další dva roky proběhly poměrně v klidu, následujících pět let mělo do idylky daleko.
A kdoví, možná, že zrovna o to Zmijozelským šlo.
Ale když naši hrdinové konečně dorazili do Velké síně, takové chmurné myšlenky je ani zdaleka netrápily.
Například takový Remus byl příliš zaměstnaný obavami ohledně přítomnosti na to, aby mohl rozvíjet úvahy o daleké budoucnosti. „Já pořád ještě nemůžu uvěřit, že ses za mě omluvil Talule...“ povzdechl si tiše.
„Žádný strach, já to vyřeším,“ uklidňoval ho již kletby zbavený Sirius. „Dělám to jen kvůli tobě – osobně ji pozvu na rande. Bude si muset vybrat mezi náma dvěma, ale věřím, že dojde k jedinému inteligentnímu rozhodnutí... zvlášť potom, co jí řeknu, že jsi teplej.“
Remus si přikryl rukou oči a otevřel pusu, jako by chtěl něco říct.
„Poslyš, Siriusi,“ skočil mu do toho James. „Nemáš už náhodou domluvený rande s Malicií?“
„Jo, jasně!“ zazubil se Sirius. „Řek’ bych, že se jí fakt líbím. Myslíte, že zaboduju?“
Abychom tuto dlouhou a nepodstatnou historku zkrátili, dodejme jen, že ten večer Siriusovi nafackovaly přinejmenším dvě dívky. Takže můžeme říct, že všechno bylo zase v pořádku.
[1] překl. Jiří Valja