Hnědovlasý muž pohlédl „do očí“ tomu, co ho nejvíce děsilo – kulatý třpytivý kotouč měsíce. Vypadal jako pastýř chránící své malé třpytivé ovečky. Pro někoho je pohled na inkoustově černou oblohu krásným zážitkem; pro Remuse Lupina ovšem ne.
K jeho úlevě dnes ovšem nebyl úplněk. Ten na něj čekal až příští den. Mohl tedy nerušeně sedět na parapetu u otevřeného okna svého pokoje a utopit se ve světýlkách pod ním…
Viděl světlo. Po několikahodinovém bloudění po lese přišlo jako osvobození od temných siluet stromů všude kolem něj. Bylo znakem, že se konečně přiblížil k rodnému městu. Zrychlil krok. Byla tma a les již nevypadal tak přívětivě jako na začátku. Pomyslel na starostlivé rodiče, kteří jsou jistě strachy bez sebe. Přece jen – bylo mu pět let a bloudí po lese…Vlastně oni neví, kde je. Neřekl jim, kam jde. V době jeho odchodu nebyl nikdo doma. Teď toho litoval.
Ozvalo se šustění větviček poblíž něj. Polekaně se otočil. Nikde nic. Pokračoval v chůzi. Opět se něco ozvalo. Zastavil se. Poslouchal. Zvuk se ozýval dál. Za ním. Otočil se. Spatřil tmavou siluetu…čehosi. Zavrčelo to a ohrnulo pysky. Naježilo srst a vztyčilo kolmo ocas. Utíkal. Věděl, že ho to jistě dohoní, věděl, že je to jeho konec. Ale nechtěl propásnout šanci. Ale jakou šanci? Šanci k útěku? Směšné.
Zvíře se odrazilo ke skoku a dopadlo chlapci na záda. Konečně poznal, co to je. Bylo to stejné zvíře, které viděl v knize O Červené Karkulce. Byl to šedý vlk. Hladová šelma žijící v lese. Kousla ho do ruky. Chlapec zakřičel bolestí. Ohromná bolest vlévající se do celého jeho těla. Omamující. Vlk odtrhával kousky masa.
Světlo. Několik metrů před probíhajícími hody se objevilo světlo. Přibližovalo se. Za ním se objevilo další. Vlk ještě temně zavrčel než se ztratil v lese.
„Proboha! Pojď se na to podívat, Johne!“ zhrozila se postava v policejní uniformě držící v ruce lucernu.
Na zemi ležel zkrvavený chlapec, který ztratil vědomí…
Zážitek provázející Remuse celý život. Zvláštní, jak může jeden okamžik ovlivnit budoucnost…A tu remusovu ovlivnil od základů.
Možná tma leží v tvém srdci,
možná duše puká žalem;
všude se najde pomoci –
hlavně v tobě samém
Auta projíždí po silnici sem a tam. Tam a sem. Sem a tam. Jako kyvadlo od hodin odpočítávající náš čas, který plyne svým tempem. Možná má až příliš volnosti…
Vůně hřebíčku. Tak vždy voněla kuchyně, když Remus sestoupil ze schodů na snídani. Nacházel v ní rozesmáté rodiče a klidnou atmosféru. Po jeho výlet do lesa. Od té doby se v kuchyni ozývaly vzlyky a křik. Rozzlobený otec a strachující se matka. Oba kouzelníci. Věděli, co se jejich synovi stalo. Chlapec věděl, že oni to ví. Diagnóza zněla: vlkodlak.
Od té doby se tichý chlapec děsil měsíčních nocí. S dorůstajícím měsícem ubýval jeho klid. S ubývajícím měsícem přibývala tichá radost…
Jeho kouzelnické umění bylo umlčeno. Se svým „postižením“ nemohl studovat na škole kouzel. Byl z něj mudla s kouzelnými schopnostmi.
Jednoho rána ovšem, když mu bylo jedenáct let, přilétla sova s dopisem adresovaným jemu. Přijali jej na Školu čas a kouzel v Bradavicích. Současný ředitel Brumbál přijal jistá ochraná opatření jen proto, že neviděl důvod, proč byRemus nemohl studovat. Byl nadšený. Stejně jako jeho rodiče. Splnil se mu jeho sen – mohl se stát kouzelníkem.
Celý šťastný se loučil s rodiči prvního září na nádraží King´s Cross. Jel do školy kouzel. Jel si splnit svůj sen a naplnit své obavy.
Dva protichůdné pocity provázející Remuse celý život. Dětství bývá nejkrásnějším obdobím lidského života. Co se týče vlkodlačího života, bývá mnohdy tím nejhorším.
Ne vše halí temný závěs,
ne vše potopeno jest,
pokud si to myslíš, tak věz,
že tma se světlem lehko nechá svést
Všude světla. Chladný noční vzduch. Tma. Ale i ve tmě se dá najít světlo…
„NEBELVÍR!“ vykřikl Moudrý klobouk, jakmile dopadl chlapci na hlavu. Chlapec se šťastným úsměvem zamířil ke kolejnímu stolu. Jednotlivé části snu se mu začínaly splňovat…
Dobré jídlo, únava z cesty – každý nakonec uvítal, když je Brumbál poslal spát.
„Ahoj!“ pozdravil ostýchavě tři chlapce sedící již na svých postelích v jejich nové společné ložnici.
„Ahoj, já jsem James Potter,“ představil se brýlatý kluk s ježatými vlasy.
„Sirius Black,“ řekl sympatický černovlasý kluk. V Remusovi zatrnulo. Black. Black v Nebelvíru. Black ve stejné ložnici jako on.
„Peter Pettigrew,“ přerušil tok jeho myšlenek pisklavý hlas.
„Remus Lupin,“ zamumlal své jméno a převlékl se do pyžama. Lehl si do postele a zatáhl těžké závěsy.
To ještě netušil, jak důležité osoby naplňující jeho život skryl za nachovými závěsy…
Ano, přátele. Lidé, kteří člověka vedou, když nezná cestu a ještě mu na ni posvítí. Ano, přátelé…
Nálada pod psa,
tváře zakaboněné.
Nejsi nebojsa,
abys nemusel mít srdce ničím nezaplněné.
Podají ti ruku.
Cítíš ji?
Je přímo na tvém srdci
Přivřel oči. Nechtěl otevírat staré rány. Ale myšlenky ho nechtěly poslechnout…Vysmívaly se mu. Škádlily ho. Mučily ho. Chtěly, aby si vše prožil znovu.
Ticho jako před bouří. Dusný vzduch. Jen aby uhodil blesk a ozval se hrom. Zastrašující signály ohlašující…něco.
Vešel do ložnice. James, Sirius i Peter seděli na postelích a o něčem živě diskutovali. Jakmile jej uviděli, zmlkli.
Znervózněl. Dělali to tak už několik dnů. Nevěděl, co se stalo. Vůběc netušil, že…
„Tak koho jsi byl sežrat?“ zeptal se jej James.
„He?“ Remus se na něj udiveně podíval.
„Děláš to tak přece, ne? Divím se, že jsi ještě nepokousal tu svou nemocnou matku…,“ přidal se k němu Sirius. Peter mlčel.
„O čem to…“
„Je zbytečné zapírat. Předevčírem jsi byl za matkou, co? Užil sis procházku při úplňku? Doufám, že byla lepší než ta minulý měsíc. A taky než ten předminulý. A taky…,“ řekl James.
Měl sucho v krku. Věděl, že tato chvíle někdy nastane, ale nebyl na ni připraven. Na tuto chvíli by nebyl připraven nikdy - na konec přátelství se nedá připravit…
„Mysleli jsme, že jsme kamarádi. Alespoň nám jsi to mohl říct…Měli jsme to o tobě vědět! Vždyť jsi…krvelačná bestie!“
Removi se objevil v krku knedlík. Do očí ho tlačily zrádné slzy. Stále nevěděl, co na jejich slova odpovědět.
„Ty vlastně ohrožuješ všechny studenty! Všichni jsme ve smrtelném nebezpečí! A ty jsi nám to neřekl! Považovali jsme tě za přítele!“
Už to nemohl vydržet. Otočil se a vyběhl z místnosti. Chtěl nechat za sebou všechnu zlobu. Ať je to jen sen…
Ze sna se člověk probudí. Remus se z tohoto okamžiku nikdy neprobudil. Ale i noční můra se může proměnit ve sladké snění…Stejně to jde i naopak.
Myslíš si, že je to jen sen,
ubohá noční můra,
z hrdla vydral se ti sten –
tvá ubohá duševní kůra
Děs z noční můry provází mnoho dní, zvláště, když se noční můra s různými obměnami opakuje. Za čas ji ovšem vystřídá jiný krásný sen, a ten, komu se zdá, si přeje, aby nikdy neskončil.
„Remusi?“ ozval se mu u ucha váhavý hlas.
Seděl ve společenské místnosti sám s knihou v ruce a nijak nereagoval na okolní dění.
„Hmm?“ zvedl hlavu a spatřil před sebou Jamese Pottera.
„Mohl bys za námi přijít do ložnice? Klidně si to dočti,“ dodal rychle a odešel zpátky do ložnice; ani nečekal na odpověď.
Remus si dočetl kapitolu rozečtené knihy a vydal se za ostatními do ložnice. Byli tam všichni tři. Nervózně seděli na postelích, ani se mezi sebou nebavili. Když uslyšeli otevírání dveří, otočili hlavy jeho směrem.
„Co chcete? Vyzkoušet si opět nějaké kouzlo?“ zeptal se přítomných Remus. V poslední době mu nedělali nic jiného než samé naschvály.
„Hmm…ne,“ odpověděl trochu rozpačitě James, „vlastně jsme se ti chtěli za to všechno omluvit.“
Remus povytáhl obočí. To nemohlo být jen tak. James a Sirius nejsou typy, které přiznají svou vlastní chybu.
„Myslíme to vážně,“ ujistil ho Sirius s velkým sebezapřením, „chovali jsme se k tobě hnusně. A vlastně…jenom kvůli toho, že jsme z tebe měli strach.“
„Strach?“ zeptal se Remus.
„Ano – strach. Člověk mívá strach z toho, co nezná. A my jsme lidé.“
„Vlastně jsme se za něj styděli – tak dlouho jsme se spolu kamarádili a my jsme z tebe najednou měli strach,“ vysvětloval James, „ale pak jsme udělali výzvědnou výpravu do knihovny a začali jsme na tebe pohlížet poněkud jinak.“
„Jak – jinak?“zajímal se Remus. Vnitřní uzel napětí jako by začal pomalu povolovat.
„Jako na člověka a ne jako na zvíře, které nás může každou chvíli zardousit. Ty vlastně jsi stejný jako my, akorát máš malý problém…“
„Malý problém, říkáš?“ zasmál se hořce Remus.
„Jo, malý problém, který míváš jednou měsíčně. Zbývající čas jsi náš nejlepší přítel. Tedy, pokud o to budeš stát,“ Sirius na něj udělal psí kukuč.
„Samozřejmě,“usmál se Remus a cítil se šťastný jako nikdy v životě.
Po bouři vždy vyjde slunce. A září ještě více než před bouří…
V životě vždy spadne pár kapek,
někdy udeří i blesk,
ale vždy zůstává měsíce srpek,
v němž odráží se očí tvých lesk
Remus se zadíval na hvězdu poblíž měsíce – na nejjasnější hvězdu nebe – Siriuse. Přátelé pro něj tolik udělali. Zpřájemnili mu úplňkové proměny tím, že se stali zvěromágy.
Vlk, jelen, krysa, pes…zvířata, která spolu nikdy nežijí, ale po bradavických pozemcích se potulovali běžně. I nesedící druhy se někdy k sobě mohou přitulit…
„Ne! To nemyslíš vážně?! Fakt? Neděláš si legraci?“ ozývalo se celou nebelvírskou ložnicí ze všech stran. A všechny otázky mířily na jendu osobu, která seděla zčervenalá s váhavým úsměvem na rtech na posteli.
„Ty jsi opravdu pozval Lily na rande? A ona tě neodmítla?“
James kývl hlavou.
„Jó! Já jsem věděl, že se ti to povede!“ radoval se Sirius.
James se stále jenom usmíval.
„Tak to ti blahopřeji!“ usmál se Remus.
„Díky,“ oplatil mu úsměv James.
Okamžik vítězství, který rozhodil Jamese více než vítězství ve famfrpálu.
Vše, co si přeješ,
to se ti podaří.
Jen, když se směješ,
se ti vše vydaří
Pobertovské úsměvy. Remusův vždy trochu váhavý, nikdy si moc nevěřil. James a Sirius hýřili sebevědomými úsměvy. Tedy, když jim na tváři nehrál pohrdavý úšklebek nad Snapem. A Peter…vždy v jeho obličeji byla znát trocha podlézavosti.
Ale jsou okamžiky, kdy se na tváři úsměv ani objevit nemůže.
Remus právě odvazoval dopis od nožky sovy, která jej doručila. Třásly se mu ruce. Voldemort měl plnou sílu a každou chvíli někoho zabil. Co když –
„Ne, to ne,“ zašeptal Remus a dopis mu vypadl z třesoucích se prstů. Při dopadu na zem z obálky vypadl i ústřižek z novin.
´Je mi líto, že ti to musím oznámit já, Remusi, ale včera večer se Voldemort ukázal v Godrikově dole a zabil Jamese s Lily. Chtěl zabít i Harryho, ale to se mu nepodařilo a ztratil veškerou svou moc. Všichni kouzelníci se radují z jeho zániku. Možná ti nebude jasné, jak se o nich mohl Voldemort dozvědět. Postačí ti, když si přečteš přiložený ústřižek z Denního Věštce. Brumbál´
Podíval se na ústřižek. Pod nadpisem ´Zatčen Sirius Black´ byla popsána smrt Petera Pettigrewa, který zemřel v Blackových rukou. A s ním okolní mudlové. Prostě nechal ulici vyhodit do vzduchu.
„Ne, to ne.“
Nemohl tomu uvěřit. Nechtěl tomu uvěřit. Po tvářích se mu rozutekly slzy doprovázené tichými vzlyky. Jeho nejlepší přátelé…jeho nejlepší přátelé jsou pryč…jsou…mrtví…
Už nikdy neuviděl šťastného Jamese ani podlézavého Petera. Už nikdy se neproběhl o úplňku doprovázen krysou a jelenem…A to vše jen proto, že to zavinil pes…nebo ne?
Za clonou černého deště
stékajícího po tvých tvářích,
stojí postava chtějící ještě
něco jiného než jen hřích –
spravedlnost
Remus by jen těžko spočítal, kolikrát se ucházel o nějakou profesi. Nikdy mu žádné povolání nevydrželo kvůli jeho „malého chlupatého problému“. Ale dostal ještě další šanci – tentokrát v Bradavicích na postu učitele obrany proti černé magii. A nebyl to obyčejný školní rok…
Rychle utíkal dlouhou tajnou chodbou, kterou už nepoužil kolik let. Tolik jej bolelo, když si vzpomněl, s kým vším touto chodbou chodil…
„Expelliarmus!“ vykřikl, jakmile se ocitl na konci chodby v extrémní situaci – tedy Harry Potter ohrožoval na životě jeho někdejšího nejlepšího přítele. Siriuse Blacka.
Hned, jak jej spatřil, mu poskočilo srdce radostí. Tak přece jen neí sám…zůstali tři. Ne dva, jak se domníval, ale tři.
„Našel jsem ho,“ řekl mu Sirius, který vypadal úplně jinak, než jak si jej Remus pamatoval.
„Já taky…“
Shledání s jeho nejlepšími přáteli. A jeden z nich byl zrádce. Ubohá krysa, která nemohla žít bez toho, aby někoho zabila, i když nepřímo.
Byli jste dlouho přátelé,
však nepřítel z něj se stal,
prodal vás zlu směle,
a ty už nemůžeš žít dál…
Myslel si, že je to pro něj největší rána, když se dozvěděl, jak to vše bylo a pravý viník utekl, ale to se mýlil…
Červený paprsek zasáhl do prsou černovlasého muže. Vylétl do vzduchu, opsal elegantní křivku, naposledy na něj pohlédl výrazem čirého úžasu a strachu. Poté propadl obloukem s rudým závěsem.
„SIRIUSI!“ vykřikl Harry Potter a utíkal Siriusi vstříc. Musel ho zadržet. O něj nemohli přijít.„SIRIUSI!“
Měl sám co dělat, aby nezačal křičet také. On ovšem na rozdíl od harryhověděl, že se už nikdy neobjeví, už nikdy si neodhrne vlasy z čela, už nikdy se nezasměje svým štěkavým smíchem…
„SIRIUSI!“
Jeho mysl volala s Harrym. „Siriusi! Nemůžeš mě tady nechat samotného! Siriusi, ne! Prosím…“
„SIRIUSI!“
Neukázal se. Neukáže se už nikdy. Už nikdy…nikdy…
Odlepil tvář od okna. Byla už skoro půlnoc. Musí jít spát. Seskočil z parapetu, otřel si slzy a zavřel okno.
Nezavírej oči před skutečností,
nikdy před ní neutečeš,
nezaobírej se možností,
že čas za sebou vlečeš