„Kde jsi? Či či či. Pojď si se mnou hrát.“
„Jsi opilý.“
„To je jedno.“
„Říkala jsem, že mi to vadí.“
„Ale mně ne. Tak pojď, kočičko.“
„Co to děláš? Nech mě. Au! To bolí. Sakra, nech mě!“
„A proč? Já to chci.“
„Ale já ne, ty prase jedno odporný! Tohle byla poslední kapka, abys věděl.“
„Jaká kapka zase?“

***

Unaveně se svalil do křesla. Bylo neuvěřitelně měkké a snad by ho i hřálo, kdyby to připustil. Dlouhými prsty přejížděl po zeleném skle, za nímž se skrývalo vysvobození. Alkohol. Otupoval smysly, uzdravoval, dodával optimismu. Aspoň tak to vždy fungovalo. Proč ne poslední týden? Kam se ztratil věhlasný účinek?

Prázdnej byt je jako past,
kde růže uvadnou,

Odzátkoval láhev, ale nenapil se. Dříve než se chladné skleněné hrdlo dotklo jeho rtů, vyvstanula mu v mysli vzpomínka na bílou obálku adresovanou jemu. Nebyla nijak poškozena poštovní sovou. Naopak, přímo z ní čišela pečlivá úkladnost.
Našel ji na stole, když si ráno připravoval snídani. Pamatoval si všechno z toho dne…

Bolela ho hlava, minulou noc trochu přebral. Chtěl si uvařit kávu, když si jí konečně všiml. Sněhově bílá. Čistá a naporušená. Líně se pro ni natáhl. Netušil, co všechno skrývá. Netušil, že dává sbohem.

po tisící čtu tvůj dopis
na rozloučenou.

Střepy dopadly na zem a červená tekutina se pokusila změnit barvu protější stěny.

„Ahoj,“ usmál se na ni mile. Ve skutečnosti to byl jeden z úsměvů, z kterého jeho klub obdivovatelek odjakživa šílel. Ty v nejbližší blízkosti pak padaly do kolen.
„Ahoj.“ Mírně se začervenala. Ihned si domyslel, že jí právě splnil dlouholetý sen. Vždyť on je vlastně samaritán. Tolika děvčátkům už se obětoval.
„Nechtěla bys se mnou zajít třeba na čaj, když už jsme se tak náhodou potkali?“ Nemohl přece říct, že jí cíleně nadběhl. Ještě by si mohla začít myslet, že o ni stojí nějak víc.
„Ráda,“ špitla. Past sklapla. Chytil si další.

Píšeš, že odcházíš,
když den se s nocí střídá,
vodu z vína udělá,
kdo dobře nehlídá.

„Chtěla bych ti něco říct.“ Hned jak to vyslovila, kousla se do rtu, jako by se bála, že udělala něco nepřístojného. Usmívala se. Ona se usmívala vždy. Musel uznat, že jí to slušelo.
„A copak to je?“ Smích musí být nakažlivý.
„Když já nevím, jestli můžu.“ Po těchto slovech se jí do tváří vlil ruměnec. Jeho nesmělá víla.
„Tak mi to pošeptej,“ napověděl jí. Sám rád využil příležitosti přiblížit se k ní co nejblíž.
Stoupla si na špičky a tichoulince zašeptala: „Miluju tě.“

Svraštil obočí. Co jen to udělal?

V mihotavém světle svíčky si prohlížel její nahé tělo. Možná, že by si ji nevybrali na titulní stranu nějakého dívčího časopisu, přesto v sobě měla nepopsatelné kouzlo. Princezna ladných pohybů. Královna úsměvů. Tenkrát o tom však ještě nevěděl. Nebo nechtěl vědět?

Píšeš: Proklínám,
ty tvoje ústa proklínám,
tvoje oči ledový,
v srdci jen sníh,

Hlupák. Byl hlupákem. Až příliš si to uvědomoval. Štěstí mu uteklo předními vrátky, a on jen přihlížel. Nezasáhl.

Probudili se zároveň, ve stejnou chvíli.
„Byla to úžasná noc,“ uculila se. Růž opět navštívila její tváře, nedalo se jí odolat.
Nebo dalo?
Jen pokýval hlavou.
Jak mohl být takový?
„Mám hlad jako Re… jako vlk,“ protáhl se. „Nechceš mi udělat něco k snídani?“

Proč předtím neviděl to, co vidí teď?

sám a sám,
ať nikdy úsvit nespatříš,
na ústa mříž, oči oslepnou
ať do smrti seš sám.

A proč to může vidět až nyní? Proč ne dřív? PROČ?!

Přímo proti němu kráčela vnadná blondýnka s nepřiměřeně vyzývavým oblečením. Nemohl se nepodívat. Co na tom, že s jinou dívkou právě jde ruku v ruce. Co na tom, že ho bedlivě sleduje a zkoumá jeho reakci.

Prošel dveřmi až do malé ložnice. I přes zjevný nedostatek prostoru v ní vynikala velká měkká postel. Tolik dívek zde strávilo noc. Žádná ne víckrát než destkrát. Ani ona. Stihl ji odradit. Jako všechny.

Blondýnka uměla nádherně líbat…

Tvoje oči jsou jak stín
a tvář den, když se stmívá,
stromy rostou čím dál výš,
a pak je čeká pád.

„Co- Co to má znamenat?“
Nechápal to. Jak se tady mohla objevit? „Neměla jsi být na univerzitě?“
Koutkem oka sledoval, jak se blondýnka, jejíž jméno už si ani nepamatoval, pomalu vzdaluje.
„Přišla jsem si pro nějaké věci,“ vysvětlila. „Mě by ale teď mnohem víc zajímalo, co to mělo tady znamenat?!“
„To… to… no… víš… Zlobíš se?“
„Ano. A hodně.“ Její hlas však vztek ztrácel již po prvních písmenkách, nikdy se nedokázala dlouho zlobit. „Myslela jsem, že mě máš rád.“
„Miluju tě,“ vyhrkl. Postupem času se naučil tuto frázi vyslovovat opravdu často a ne vždy zcela upřímně.
Zakroutila hlavou. „Nevěřím ti.“
„Dokážu ti to. Jen mi dej ještě jednu šanci,“ zkoušel na ni psí oči.
Úspěšně.

Nikdy nedokázal pořádně docenit hodnotu ženy. Potřeboval ji k životu. Vždy, když jednu ztratil, ihned si našel druhou. A tak to fungovalo několik let.
Cítil, že kolečko stroje se zadrhlo…

Sám s hlavou skloněnou,
všechny lásky budou zdání,
po tisící čtu tvůj dopis
na rozloučenou.

‚Ona mě nesnáší. Můžu za to já? Není tady někdo třetí, kdo je za to zodpovědný? Musí být…‘

Píšeš: Proklínám…

A teprve potom mu to došlo: ‚Očarovala mě!‘

…ať do smrti seš sám