Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Andílek od Sothis Blue
[Komentáře - 5] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

U této povídky patří významné díky Ebžence za cennou pomoc při řešení faktografických i jiných dilemmat. Pokud naleznete nesrovnalosti, není to proto, že by mi snad poradila špatně, ale opomněla jsem jí příslušnou otázku položit.


Po vánočních prázdninách se oba studenti chystali nazpět do Bradavic. Jejich nejmladší bratr si je chtěl ještě užít, a tak se jim při hledání nejrůznějších věcí po celém domě co nejvíc pletl pod nohy.
„Kam se mi zase ztratil dalekohled? Nevíš, Aly?"
„Ten jsi hledal už včera."
„Ale včera jsem ho našel! Položil jsem si ho tady vedle těch nových barviček, co jsem dostal, a teď je pryč."
„Nových barviček?"
Avicenna zmateně hleděl na prázdné místo na podlaze. „Já ho přerazím," rozhodl se nakonec.
„No tak, vždyť je to ještě dítě."
„V té sadě byla podkladová pasta na pohyblivé portréty," zlobil se okradený. „A co budu dělat na astronomii bez dalekohledu, to bych taky chtěl vědět."
„On ti ho vrátí," uklidňoval ho starší a rozumnější sourozenec.
V tom se ovšem mýlil. Abie se dávno nechal uložit k spánku a dalekohled měl stále někde schovaný u sebe.

S trochou nadsázky ranní kávu upíjeli coby duchové - v nočních košilích. Chlapci přišli po studených podlahách bosi, nedošvidravše na papuče, a teď schovávali prochladlá chodidla pod sebou na židlích. Avi si donekonečna odhrnoval visící vlasy z obličeje a polospící Abie své zlaté lokýnky co chvíli rousal v šálku. Aly zíval tak, že se málem ani nemohl nasnídat. Hodiny na stěně jídelny odbily půl druhou. Paní domu, malátně se opírající o manžela, sebou trhla, zamžourala a znovu zavřela oči.
Při dalším odbíjení ve tři čtvrtě pravil otec: „Běžte se přichystat."
„A ustrojte se teple."
„Mně se chce ještě spát," vzdychl toužebně Abie, cabrtaje chodbou.
„Ty - žádné spaní! Koukej mi vrátit barvy a dalekohled, než na tebe řeknu, že jsi zloděj!"
„Já nejsem žádný zloděj! Jenom jsem si to půjčil! A když jsi na mě takhle zlý, tak ti to naschvál nevrátím!"
„Ty..." začal Avicenna, ale Albus mu varovně položil ruku na rameno, jemně ho odstrčil a ujal se vyjednávání sám.
„Abie, tohle se přece nedělá. Nemůžeš brát Avimu jeho věci a už nejsi tak maličký, abychom tě pořád omlouvali, že tomu nerozumíš. Jak by bylo tobě, kdybych ti sebral medvídka?"
„To nesmíš! Je můj!"
„A barvy jsou Aviho. Stejně jako já se takhle nesmíš chovat ani ty. Nikdo. Když něco takového udělá dospělý člověk, zavřou ho do vězení."
Abiemu se třásla bradička. „Já jsem si chtěl jenom namalovat jeden obrázek..."
„Ani jeden obrázek si nemůžeš namalovat cizími barvami bez dovolení. Kams je dal?"
„Schoval!"
„Tak je přines."
„Abiečku, drobečku můj, kdepak tě mám?"
Abie protáhl obličej. Nebyl přece drobeček, a už vůbec ne Maryin.
„Tady jsi, zlatíčko! Tak pojď, oblečeme se, aby nám nebyla ziminka..."
„Ty s námi přeci nejedeš," čertil se Abie.
„No no, drahoušku, nezlob. A vy dva byste taky měli spěchat," napomenula ještě starší bratry, jejichž výchovu už na starost neměla, „nebo se paní bude hněvat."
Avi se zklamaně díval, jak chůva táhne Abieho do jeho pokoje. Ne snad, že by mu ta laskavá žena přirostla k srdci. Obával se jen, jestli Abie vrátí jeho dalekohled a barvy, když je teď pod dozorem.

Skřítci naložili oba kufry do kočáru. Otec se ještě klidně opíral o dvířka, ale matka už netrpělivě podupávala špičkou boty o zem. Ani jeden z nich netušil, že jejich starší synové, jako na trní, vyčkávají v hale, až se domem rozlehne křik:
„Neschovávej se, sluníčko! Musíš na cestu! Bratříčci kvůli tobě zmeškají vláček! No tak, miláčku, kde jsi?"
Avi si oddechl, ale jen částečně. Že Abie unikl Mary, to ještě nebyl úspěch.
Aly se usmál. „Přinese."
„Jak to víš?"
„Protože Abie vážně není zloděj. Uvidíš."
Avi se zatvářil pochybovačně, ale než svou skepsi vtělil do slov, přiřítil se rozjívený andílek a vrazil mu do rukou plnou náruč věcí - prázdné pouzdro, rozložený dalekohled, nedovřenou krabici plnou rozházených tub a kelímek s řídkou pastou. A ještě stolovanou čtvrtku převázanou provázkem, ale tu si hned sebral zpátky.
„To snad není pravda," rovnal Avi tuby v krabici. „Kam jsi zašantročil víčko od žluté? Aha," sundal je se schweinfurtské zeleni. Okr a tmavá červeň byly zašroubované nakřivo. Svinibrodské víčko nalezl pod barvami na dně. Aly mezitím vsunul dalekohled do pouzdra.
„No tohle! To vážně přestává všechno! Jak se opovažuješ mi plácat podkladovou pastu?"
„Ně neguje," zamumlal Abie.
„Cože?" zuřil Avi.
Abie přeběhl k Alymu, oběma pěstičkami sevřel látku jeho kabátu a přitiskl se mu po bok. „Stejně nefunguje!" vykřikl srdnatě z bezpečí.
„Jak, nefunguje?" Avi se vrhl po výkresu a stáhl z něj šňůrku. V neumělé patlanici snadno rozeznal dva obličeje, jeden modrooký lemovaný tmavšími hnědými vlasy a druhý s pihami na nose a rezavými kučerami. Ani jeden se nehýbal.
„A přidals do ní kousek z těla toho, koho jsi maloval?" zeptal se Albus.
Abie zavrtěl hlavičkou.
„To jsme my!"
„Ukaž... Abie, ty sis nás chtěl nakreslit?"
„Namalovat," sykl Avi.
„Hm. Jenomže to nefunguje."
„To proto, že do podkladové pasty bys musel přidat naše vlasy nebo něco na ten způsob," poradil mu Aly.
„A zahřát ve vodní lázni skoro k varu," dodal Avi.
„Aha." Abie vypadal zkormouceně.
„Stýská se ti, když tu nejsme?"
V ten moment znovu uslyšeli chůvu Mary, tišší a unavenější než prve, což znamenalo, že musí být blízko. „No tak, koťátko! Nechceš přece, aby tvoji bratříčci museli odjet a ani ses nemohl rozloučit, že ne! Kam ses mi ztratil?"
Avi zaklapl krabici, jejíž obsah nestačil patřičně poskládat, a honem ji strčil do brašny, v níž měli sandwiche na cestu. Úplně navrch přihodil kelímek s podkladovou pastou. Když se vzápětí objevila Mary, spatřila ho, jak zavírá řemen brašny. Aly si zrovna bral s věšáku plášť a Abie si v dřepu zapínal boty.

„Jestli nechcete zmeškat vlak ani uštvat koně, pane, měli bysme vyrazit," ozval se znepokojeně kočí.
Alexander Brumbál vytáhl z kapsy hodinky. „Jen klid, Thomasi. Tu chvilku ještě máme. Vidíte, už jdou, i bez pohánění. Omladino! Nasedat."
Avicenna a Albus se vsoukali dovnitř. Poslední přibyl Abie, zamračeně si otírající tvář, kam mu Mary na rozloučenou mlaskla pusu. „Krásný výlet, broučínku!" volala a mávala za kočárem, ale Abie z okénka nevyhlédl.
„Mami, pojedeme podzemním vlakem?" vyzvídal místo toho.
„Pššš, maminka spí." Stačilo se během čekání posadit.
„A pojedeme?"
„Tiše. To víš, že pojedeme."
To přimělo k úsměvu i dosud navztekaného Aviho. Podzemní dráhu už znali - pod londýnskými ulicemi jezdila bezmála rok - ale ještě je nepřestala fascinovat. Abie radostně zavýskl.
„Sašo?" probrala se matka.
„Co jsem ti říkal, ty zbojníku? Budeš zticha nebo chceš porci umlčovacího zaklínadla?"
„To neuděláš!"
„Abie," naklonil se k němu Albus, „podívej se na hvězdičky. Poznáš některou?"
„Tamto je Malý vůz," zapojil se Abie hned, „a ta jasná je Polárka, a -"
„Ale potichu, já tě slyším."
„- a támhle je kus Velkého vozu, a tahle hvězda jsou ve skutečnosti dvě, jenže jste mi vzali dalekohled..."
„Nebyl tvůj!"
„A to souhvězdí, co vypadá jako W, taky znáš?"
„Cassiopeia?"
„A víš, jak se tam dostala?"
Abie vrtěl hlavou.
„Máš pravdu, Aly," pronesla matka zasněně, „je to krása." Obtočila si manželovy ruce okolo pasu.
„Cassiopeia," vyprávěl Aly, „byla nymfa, která se stala královnou Etiopie. Byla půvabnější než dcery vodního boha Poseidona, jenže dost pyšná a nerozumná, aby to říkala patřičně nahlas. Poseidon se rozzlobil..."
Jako první ukolébal jeho tichý hlas rodiče. Když princeznu Andromedu přišel zachránit Perseus, vydal se do říše Orfeovy Avi, a než pověst skončila, usnul i Abie. Albus začal poklimbávat záhy poté, a tak když jejich vůz přivítala nejvytrvalejší světla Exeteru, spatřil je jediný kočí Thomas.

Z ranního rychlíku Exeter-Paddington vystoupil gentleman s nápadnými, ohnivě rudými a navíc do pasu dlouhými vlasy. Otočil se, aby podal ruku elegantní, i když dost vysoké dámě v bělavé peleríně. Za nimi se na peron vyhrnul zlatovlasý cherubínek, ještě s ospalkami v očích, ale už přeplněný chutí do dobrodružství dalšího dne. A nakonec dva jinoši odění do pochmurné černi, obtěžkaní kufry mnohem většími, než nesl jejich otec. Ti všichni, stejně jako mnozí další cestující, zamířili ke schodišti vedoucímu na nástupiště paddingtonské podzemní stanice.
Ne snad, že by vstoupili do nějaké jeskyně. Stáli sice o poznání níž než lidé na ulici, ale klenutá prosklená střecha z litinové krajky je i tak zalévala jasným slunečním světlem. Navzdory tomu, že stanice nenavazovala na tunel docela bezprostředně, tu byly cítit vlaky - kouř, pára a olej - silněji a zřetelněji než na obyčejném nádraží. Nejmenší chlapec, povzbuzen tou vůní, se hned vytrhl matce, aby si všechno honem prohlédl.
„Abie!"
„My na něho dáme pozor," slíbil Aly.
„Ne! Vraťte se!"
Synové ji však neposlouchali.
„Jen je nech," usmál se otec a posadil se na jeden z opuštěných kufrů, „máme ještě čas."
Děti mezitím okukovaly příměstskou lokálku, která tu s jejich spojem sdílela stanici, a úplně povyskočily radostí, když se z tunelu vynořil podzemní vláček v opačném směru.
„Abie!" rozesmál se najednou Albus. „Co to máš?"
„To jsem našel," předváděl Abie hrdě asi dvě stopy dlouhou železnou tyč se sedmi podivnými očky. „Zmenšíš mi to?"
Mluvil v podstatě pravdu. Ve všech stanicích podzemní dráhy visíval reliéfní plánek. Zatímco názvy napsal písmomalíř na spodní plechovou tabuli, trasu představoval silný kovový pás, připevněný k podkladu pomocí šroubů. Když šel Abie okolo, všiml si, že visí podivně - na paddingtonské straně chybělo uchycení úplně a i ve Farringdonu se šroub značně uvolnil. Abie nelenil, stoupl si na špičky, vykroutil jej ven a trofej ukořistil. Jak ji táhl za sebou, řinčení přimělo Alyho se ohlédnout.
„Víš určitě, že to nebude nikomu chybět?" otázal se teď pochybovačně.
„Nebude," tvrdil Abie s jistotou.
„Víš co? Běž to radši vrátit, kdes to vzal."
„O co se tu - co to je?" dorazil k nim Avi, doteď zaujatý zvláštní konstrukcí naplno využívající setrvačnosti, která umožňovala vlakům zůstat tak dlouho v tunelu. Stačilo vždy ve stanici důkladně zabafat pod dýmníkem.
„Nevím. Abie to někde sebral a chce si to nechat."
„Aha. A proč ty nechceš?"
„Co když tu věc někdo potřebuje?"
„Prosím tě, takový kus starého železa? Copak nevidíš, jak je to rezivé? Toho se někdo zbavil. Když se mu líbí, ať si to pro mě za mě vezme domů. Třeba pak nechá na pokoji moje barvy, když má o tolik zajímavější hračku."
Aly se vzdal. „No tak dobře. Nedívá se nikdo?" Vylovil kouzelnou hůlku a obezřetně se rozhlédl. „Reducto!"
„Díky," zaradoval se Abie.
Stáli skoro na severním konci stanice. Opodál svou navazující podzemní trasu stavěla konkurenční společnost.
„Jdeme se tam podívat?" ukazoval Avi na staveniště.
„Raději ne," odmítl Aly. „Překáželi bychom, a navíc už máme málo času. Vrátíme se k rodičům. Abie, pojď."

„Děti jsou tu," přerušila Arnica Brumbálová vzácnou chvilku.
„Právě včas," usmál se její muž na přistavovaný vlak a své přicházející syny. „Jaká byla výprava za poznáním? Tak, vezměte si své věci a nastupujeme."
„Ale tati," vysvobodil Albus vlasy zpod popruhu brašny s obědem, „vždyť mi na nich sedíš."
„Vždyť ti s nich vstávám," namítl otec. „Kde je Abie?"
„Teď tu byl," zakoktal Avi, zmateně se rozhlížeje.
Skutečně, Abie zmizel.
„To snad ne," vyhrkl Albus a uháněl do podchodu.
Bez dechu přeběhl celou stanici až k ústí rozestavěné trati.
Po Abiem nikde ani vidu, ani slechu. Jen skupinky dělníků šplhaly po lešení a v potu tváře stavěly širokou klenbu, která ponese hlavní ulici, jen co se vrátí na své místo.
V těžké práci jim pomáhal malý jeřáb. Nebo lépe, pomáhal by jim, kdyby u něj nestála drobná postavička a neodbytně se všech okolo na cosi nevyptávala.
„Abie!"
„Jé, Aly, pojď se podívat, ten stroj na levitování je naprosto senzační!"
„Vždyť nám ujede vlak! Poběž honem!"
„Jenom chviličku..."
„Žádnou chviličku! Utíkáme!"
„Moc děkuju," obrátil se Abie k dělníkům, „bylo to ohromně zajímavé, ale teď už musím - ááá!" vyjekl, když ho bratr zvedl a přehodil si ho přes rameno jako pár lyží. Spěchali příliš, než aby se mohli pohybovat rychlostí dětských nožiček.
Spěchali příliš, než aby si Aly všiml výhybky, která mu zákeřně z boku přivedla pod nohy další kolej. Zakopl o pražec. Jak padal, naklonila se brašna u jeho boku příliš. Vysmekl se z ní Aviho kelímek s podkladovou pastou, víčko při nárazu odskočilo a pasta vyblemcla do bláta. Zároveň, jak Aly ztratil rovnováhu, Abie vřískl leknutím a upustil svou zmenšeninu tyče, která pleskla přímo do vlhké bělavé hromádky. Svalili se na zem.
„Jsi v pořádku?" optal se Aly, jakmile překonal moment zmatení, jenž takový nenadálý pád provázívá, nevšímaje si, že mu nezabroušené, původně zadní hrany železa roztrhly nejen kalhoty, ale i kůži.
Abie sletěl na zadeček a jen se polekal, takže neměl žádný důvod nepřikývnout.
V půli cesty narazili na svého otce. Zmateně se rozhlížel, zjevně nevěda, kde je má hledat. Jakmile je uviděl, úlevně se jim rozběhl naproti, ale najednou se zarazil.
„Stíháme to... ještě?" vypravil ze sebe Aly, celý udýchaný.
„Ano, ale - ty krvácíš, a Abie -"
„Mně nic není!" našpulil se Abie vzdorovitě.
„A tobě, Aly?"
„Z nohy to vždycky hrozně teče. Nepospíšíme si?"
K vláčku dorazili právě včas. Málem nedoběhli k přední části, takže by byli museli nastoupit do vozů třetí třídy.
„Ty jeden bazilišku," zlobil se otec na Abieho, když už všichni seděli ve wagonu někde mezi Edgware Road a Baker Street. „Co tě to napadlo, takhle zmizet?" Abie ho neposlouchal.
„Máš v tom spoustu špíny," starala se matka o Alyho. „Tu ránu rozhodně musíme ošetřit, jinak se zanítí." Aly ji neposlouchal.
Ani Avi neposlouchal, co se kolem něho povídá. Jízda podzemním vlakem byla příliš zvláštní zážitek na to, aby si jej kazili nějakým dohadováním. Vychutnával si ten pocit, že někde nad ním je ulice, kde si navzájem překážejí speditéři a drožkáři, zatímco on se řítí pustým tunnelem v dopravním prostředku z nejmodernějších - v městském podzemním vlaku.

Rychleji, než by si byli přáli, ujel vlak svých pět stanic a dopravil je na King's Cross. Vystoupili na povrch a vešli do rozlehlé haly dnes už třetího nádraží. Pod neobyčejně širokou střechou tu ležely dva páry kolejnic. V prostoru mezi nimi zastavovaly vozy s rodinami některých bradavických spolužáků. Prvá kolej, teskně prázdná, čekala na polední spoj z Ipswiche; na druhé dýmala, chystajíc se k jízdě, rudě natřená lokomotiva čarodějnického expresu, a po wagonech i okolo nich pobíhali znovushledaní študentíci a jejich sourozenci.
Ani Alexander Brumbál se svým dlouhatánským zářícím copem splývajícím po staromódním purpurovém plášti tu nepůsobil výstředně. Zato to množství sov, potkanů a jiných nezvyklých mazlíčků, košťat nejlepších značek, a dokonce bez zábran nošených hábitů nezapadalo do tohoto prostoru, ovládaného mudly. Ostatně ministerstvo nedávno vyčlenilo prostředky, zvolilo pozemek (sousedící právě s nádražím King's Cross) a vypsalo architektonickou soutěž k vystavění ryze kouzelnické železniční stanice v Londýně.
Abie očima hltal tmavočervený rychlík s okouzlením a touhou určenou nedostupné radovánce. Avi, který měl jet po této trase teprve potřetí, naň hleděl natěšeně a nedočkavě. Aly, student již pátého ročníku, se na železného plnokrevníka díval sice s úsměvem, ale přeci jen trochu lhostejně - asi jako na pěšinu za rodným domem, kterou, ač rád, už prošel tisíckrát.
Mysleli, že naloží svou výbavu a uvelebí se v kupé, ale jejich matka se, na rozdíl od otce, nehodlala spokojit Alyho ujišťováním, že se nic neděje. Rázně vyhledala madam Fragarii, která ve vlaku připravovala občerstvení, aby ji požádala o horkou vodu. Aly protestoval, že taková péče je zbytečná, ale nebylo mu to nic platné, a tak se brzy omezil na křivení obličeje nebo nanejvýš tiché sykání. Čím pevněji se šupinky rzi držely kůže zevnitř, tím mu matka ránu čistila důkladněji.
Záhy - medicínská procedura nebyla ještě uznána za skončenou - začala na věži u Sv. Pankráce odbíjet jedenáctá. Nastal čas se rozloučit.
„Zlobíš se moc?" ptal se Abie plaše, nasadiv svůj nejroztomilejší kukuč.
„Ale ne," chytil ho Aly do objetí, „to víš, že ne."
„Já se zlobím," mračil se Avi. Zjistil už, že Abieho vinou přišel o svou vzácnou malířskou pastu.
„No tak," napomenul ho Aly, „vždyť ho půl roku neuvidíš."
„Mně je to líto," kroušil se Abie a zapumpoval slznými žlázami.
Avi okamžitě roztál. Když k sobě bratříčka tiskl, poznamenal jen: „Lucifel, nejkrásnější z andělů."

Bezpečnostní ventily válců lokomotivy odfrkly první dávku páry.
Aly s Avim stáli u okna a mávali rodičům a Abiemu, kteří stáli na peroně a mávali jim nazpět.
„Mějte se krásně!" přál jim otec.
„A vymyj si to pořádně!" zavolala ještě matka na Alyho.
Podíval se na ranku. Když se setřela prýštící krev, bylo vidět jen dvě tenoučké a nikterak nebezpečné červené linky těsně vedle sebe. Nebudu se namáhat, pomyslil si. Jestli tam snad nějaká špína zůstala, strhnu ji za pár dní s hnisem.
Když znovu vzhlédl, stáli rodiče venku sami.
Za záchrannou brzdu zatáhl dřív, než se Abie vůbec dostal ke dveřím kupé.
Avi ztratil rovnováhu a upadl do sedadla.
Z chodbičky se ozval výkřik a žuchnutí.
„Co tě to popadlo? Co kdybys skončil pod koly?"
„Když já nechci, abyste odjeli..." natahoval Abie.
„Hlavně ses chtěl projet s námi," upřesnil Avi. „Školním vlakem ses ještě nesvezl."
„Budu ti hodně psát," sliboval Aly, táhna Abieho z wagonu. „Čteš už přeci výborně."
Rodiče mezitím postřehli, že se jim dítko zase ztratilo, a vypadali, jako když se o ně pokouší srdeční mrtvice.
„Tati! Mami! Něco jste si tady zapomněli!"
Matka, v slzách, sevřela Abieho do náruče. „Měla jsem takový strach," šeptala. „Tohle mi nesmíš dělat, nesmíš... - Aly -"
Věděl, že mu chce děkovat, „Sbohem," řekl spěšně a vrátil se do vlaku, předstíraje, že se bojí, aby mu neujel. Když vyhlédl z okénka, dívala se za ním jako jediná - otec počkal, až dá průchod své úlevě, že je Abie celý a živý, a pak udělal něco, co ještě nikdy v životě: přehnul synka přes koleno a vyplatil ho na zadeček; přitom mu sdělil, že za trest se žádný výlet do Londýna nekoná, nejbližším vlakem se vracejí domů.
Aly smutně sledoval - hlasy zanikly v hvizdu píšťaly a drncání kol - jak se jeho malý, perspektivou ještě víc se zmenšující bratříček zmítá a pláče.
„Nechápu tě," divil se Avi, „že s ním máš tolik trpělivosti."
„Nechtěl jsem se rozejít ve zlém," usmál se unaveně Aly. „Bude mi chybět - i když mě rozčiluje. Třeba do léta trochu zmoudří."
Avi přikývl. „Poslyš..."
„Hm?"
„Můj dalekohled - myslím, že zůstal na botníku."
„To je to nejmenší. Než ho sovy přinesou, budu ti půjčovat svůj."

Když večer 30. června téhož roku přijel tentýž vlak po téže trati do téže stanice, seznali, že Abie sice o kus povyrostl, ale rozhodně nezmoudřel. Jak se jim řítil naproti, vřeště slova uvítání, málem podrazil nohy jednomu sedmákovi s hlavou v oblacích (což lze říci jak o tělesné výšce, tak stavu mysli). Ani jeho nadšení pro techniku a železnici obzvlášť nedoznalo úhony: na otázku, co je nového, skočil otci do řeči radostným oznámením, že novou podzemní trasu otevřeli před dvěma týdny.
„My víme," odtušil Avi.
To se Abie urazil. „Jak to?"
„Přišli jsme na to, cos to kradl v Paddingtonu," vysvětlil Avi. „Ta rez s podkladovou pastou nějak zreagovaly, a Aly má teď na noze nádherně věrný pohyblivý portrét podzemní dráhy."
„Doopravdicky? Můžu se podívat?"
„Až doma," mírnil ho Aly. „Doufám, že se tenhle způsob dopravy nebude rozmáhat až moc - nechci mít jizvy všude kolem dokola."
To přání se Albovi nesplnilo. Dřív sice objevil ve své hřívě bílé vlasy, získal a také ztratil mnoho přátel, oba rodiče a bohužel i jednoho ze svých milovaných bratrů, napsal řadu akademických pojednání a prošel dvěma světovými válkami, ale když se 21. listopadu 1948, v soukromé koupelně zástupce ředitele bradavické školy, sprchoval, zjistil, že na zadní straně jeho stehna trasu District poblíž stanice Upminster Brigade protla Central Line mířící do Západního Ruislipu.

 





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.