V krbu již vyhasl oheň. Nyní zůstalo pouze žhavé uhlí,vyzařující slabé světlo. Celá místnost se halila do šera. Tam kde dříve bylo světlo, zbyly jen stíny – jako nějaká hrůzná připomínka, toho… co bylo a co už není.
Muž sedící v křesle obklopen stínem se na to díval stejně.
Už je tomu zase další rok. Kolikátý už vlastně?
Vždycky věděl, že je prokletý… Jen na to na těch pár let zapomněl. Konečně byl šťastný. Konečně měl pocit, že žije. A ten pocit mu dali Oni. A potom… jednu osudovou noc… zjistil, že všechno ztratil. Dva – mrtví, jeden – vrah.
Ach, Tichošlápku, je mi to tak líto.
Dvanáct let… byla to dlouhá doba. Může se snad člověk omluvit za to, že dvanáct let proklíná svého přítele neprávem? A může mu ten přítel odpustit?
Co myslíš, Sírie?
„Vidíš to, Siriusi… Vždycky jsem si myslel, že jsem to já, kdo táhne nejtěžší kříž… A podívej se na nás teď: Petr – zrádce, James – mrtvý a ty… ty už si mě opustil taky.“
Remus Lupin se ztrhaně zvedl z křesla a přešel ke krbové římse. Vzal předmět, který na ní byl, do rukou. Kniha poezie. Lépe řečeno lyrika. Remus nikdy nepochopil, jak někdo jako Sirius mohl najít zalíbení v básních.
Tvá nejoblíbenější.
Opatrně přejel rukou po kožené vazbě. Potom ji pomalu otevřel. Zadíval se na založenou stránku…
Snadno se pro pravdu u vína plane,
a když pak opravdu něco se stane,
zavíraj' ústa i největší rváči.
Jiní pak utopí svý oči v pláči.
Jak svůj strach odstranit?
Odvahu kde mám vzít?
Kdo se má rád,
mučedníkem nechce se stát!
Řeka už protrhla hráze!!!
Remus unaveně zavřel oči. Když je znovu otevřel, zdobily je slzy.
Stýská se mi, Sírie… Ani nevíš jak moc.
Náměsíčník znovu pohlédl na krbovou římsu. Bylo na ní ještě něco… Položil knihu a vzal věc do ruky. Na rozbitých kulatých brýlích se odrazil paprsek světla.
Poslední naděje světlé strany… A co teď, Siriusi? Teď… když už řeka protrhla všechny hráze…?
***
Povídku bych chtěla věnovat Calien... protože bez ní by nevznikla.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ