Richard se procházel kolem vysokých panelových domů, nohy se mu bořily až po kolena do sněhu a mrazivý vítr mu foukal do tváře. Kolem něj projížděla auta, ale on si ve svém zamyšlení ničeho nevšímal.

     Najednou uslyšel bubnování bubnů. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho nespatřil. Tiché rytmické bubnování se ovšem ozývalo dál. Zastavil se. Uslyšel je hlasitěji a zřetelněji, dokonce se mu zdálo, že bubnování doprovází zpěv.

     Přímo před očima spatřil deštný prales. Utíkal tím směrem, odkud slyšel bubny. Prodíral se zeleným porostem. Cítil, že už je blízko. Zeleň se začala rozestupovat a uviděl záři slunce. Zpomalil tempo a opatrně postupoval vpřed. Bubnování bylo velmi hlasité, již rozeznával zřetelně i zpěv, nerozumněl mu ovšem. Uviděl slaměné chýše, uprostřed nich byl rozdělán oheň. Od něj se vše ozývalo.

     Probral se. Ležel ve sněhu, který se sypal z oblohy. Byl úplně prochladlý. Nechápal, co se  stalo. Myslel si, že ztratil vědomí působením mrazu na jeho organismus. Celý promočený a zmrzlý se vydal zpátky domů. Stmívalo se a na nebi se objevovaly první hvězdy. Poblíž měsíce zářila nejjasnější z nich – Sirius.

     Sirius, Sirius…Jméno hvězdy se Richardovi honilo hlavou, když vcházel do prázdného bytu. Rodiče byli v práci a žádné sourozence neměl, což ho zamrzelo ve chvílích, jako byla tato – jak rád by se někomu svěřil, co se mu právě stalo! Ale rodiče nebyli doma a i když byli, nikdy si na něj nenašli čas. Na rozdíl od jiných jedináčků, které rodiče rozmazlovali, byl značně zanedbávaný.

     Převlékl se do suchých šatů a lehl si do postele. Teplo, ve kterém se ocitl, ho uspávalo, až nakonec neodolal a usnul.

     Opět běžel pralesem. Bubnování a zpěv mu zněly v uších, tentokrát ovšem přicházely z mnohem větší dálky. Zelené liány ho švihaly přes hřbet, on však nezpomaloval. Musel tam být co nejdříve. Věděl to, ale nechápal, proč. Touha po vyjasnění ho vedla dál co nejrychleji. A už to viděl – slaměné chýše, uprostřed plál oheň. Kolem něj seděli nějací lidé a bubnovali na bubny, ve kterých poznal indiánské tam – tamy. Dokázal rozeznat i jednotlivá slova tichého zpěvu.

     „Acógenos, Altísimo! Nuestra devoción es más grande que tu cólera! Acógenos, por favor!“ *
(* Vyslechni nás, Největší! Naše oddanost je větší než Tvůj hněv! Vyslechni nás, prosím!)

     Ostatní slova splývala v nesrozumitelném drmolení. Najednou se jeden z lidí sedících u ohně podíval do zeleného porostu přímo na něj. Vyskočil na nohy a začal cosi rozčileně drmolit.

     „Richarde! Richarde! Vstávej! Richarde!“

     Někdo ho nemilosrdně chytil za ramena a třásl jím, dokud neotevřel oči.

     „No konečně,“ oddechla si matka, ale zarazila se, když si všimla, v jakém stavu je její syn.

     „Jsi v pořádku, Richarde?“

     Richard opravdu nevypadal zdravě. Ačkoliv byl bledý, tváře mu hořely a světlé vlasy měl mokré.

     Když začal něco nesouvisle říkat, matka vzala teploměr a změřila mu teplotu.

     „Proboha! Co jsi dělal? Máš horečku skoro čtyřicet stupňů!“ zhrozila se při pohledu na teploměr.

     Richard jí neodpověděl; upadl opět do bezvědomého spánku. Nevěděl, že mu matka dala na čelo studený obklad a na stolek postavila sklenici s vodou a Paralenem.

     „SIRIUS!“

     „Byl to jen sen,“ zašeptala matka sedící na židli vedle synovy postele. Přiložila k jeho ústům sklenici s vodou a donutila ho spolknout prášek.

     „Sirius je v nebezpečí, mami! Musím ho zachránit! Sirius!“

     „Klid, Richarde, klid,“ konejšila ho matka  a hladila ho po vlasech.

     Opět upadl do spánku.

     Bubny. Bubnování se zrychlovalo spolu se zpěvem. Lidé tancovali kolem ohně a zpívali. Z jejich hrdel se většinou ozývaly jen skřeky, přesto dávaly jistý smysl.

     Díval se na ně zpovzdálí, ukrytý mezi stromy, aby jej nemohli spatřit. Lidé někoho vzývali a prosili o pomoc. Vypadalo to na nějaký obřad.

     V celém zpěvu jej upoutala dvě slova – Ricardo a Sirius. V tento okamžik ovšem nechápal jejich smysl. Připadala mu známá a zároveň cizí, blízká a zároveň vzdálená.

     Cosi jej ponouklo a vyběhl ze zeleně, která mu do tohoto okamžiku poskytovala úkryt. Všechen lid se zastavil uprostřed tance a vyjeveně jej pozoroval. Pak spustili pokřik: „Lobo! Lobo!“

     Zastavil se. Lobo? Vlk? Nechápal to. Pak jej napadlo, aby se na sebe podíval. Sklonil hlavu a spatřil dvě šedé tlapy. Chtěl něco říct, ale z hrdla se mu vydralo tiché zavrčení.

     Přišel k němu bázlivě jeden domorodec. Nic neudělal .Čekal na jeho reakci. Pak začal nervózně mluvit.

     „Acógenos, Altísimo! Nuestra devoción es más grande que tu cólera, pero nuestro hijo está enfermo y nosotros no sabemos que tenemos que hacer! Ayúdanos, por favor!“  *
(* Vyslechni nás, Největší! Naše oddanost je větší než Tvůj hněv, ale náš syn je nemocný a my nevíme, co máme dělat! Pomoz nám, prosím!)

     Richard na jeho slova nijak nereagoval. Pořád nechápal, co se děje a co se po něm chce.

     „Sirius! Ayúdale, por favor! Él está muriendo!“ *
(* Sirius! Pomoz mu, prosím! On umírá!)

     Tahle slova ho přiměla k pohybu. Pomalým krokem přešel k ohni. Napravo od něj spatřil totem, na jehož vrcholu se skvěla vlčí hlava. Obešel ohniště a vyčkávavě se podíval na domorodce. Ten po chvíli pochopil, co se mu vlk snaží naznačit, a zavedl ho do jedné chýše. Tam na slaměném kavalci ležel chlapec přibližně ve stejném věku jako on sám. Čelo měl obvázané bylinným obkladem. Ve tváři byl smrtelně bledý.

     Když Richard ve své vlčí podobě přistoupil blíže ke kavalci, spatřil, že na něm leží on sám.

     Zůstal zaraženě stát. Domorodec ho pozoroval od vchodu do chýše.

     „Ayúdale, por favor!“ pobídl ho. *
(* Pomoz mu, prosím!)

     Vlk přistoupil co nejblíže ke kavalci. Zvedl jednu tlapu a položil ji chlapci na srdce. Kolem nich se objevilo zlatavé světlo. Domorodec vše s úžasem pozoroval.

     Chlapec namáhavě otevřel oči.

     „Sirius,“ vydechl, když nad sebou spatřil vlka.

     „Richard,“ zavrčel tiše vlk.

     Ještě chvíli oba čerpali sílu z nazlátlého světla kolem nich. Chlapec už vypadal celkem zdravě.

     Poté vlk položil tlapu na zem a světlo zmizelo. Otočil se a vyběhl z chýše, zatímco domorodec objímal chlapce. Proběhl kolem ohniště a zmizel v pralese.

     Sirius…Tma…Richard…Světlo…

     Probudil se. Ležel v posteli. Vedle na židli seděla matka a pozorovala ho. Posadil se. Cítil se zmatený, ani nechápal, proč leží v posteli a matka je vedle něj.

     „Jak se cítíš?“ zeptala se ho starostlivě.

     „Dobře, proč?“ zeptal se nechápavě.

     „Včera večer jsi měl horečku. A teď jsi křičel ze spaní…,“ vysvětlovala mu.

     „Co jsem říkal?“ zajímalo ho.

     „Pořád jsi křičel jedno slovo: Sirius.“

     „Zvláštní,“ zamumlal Richard.

     „To tedy ano,“ přikývla matka. „Připadalo mi to jako jméno…“

     „To je jméno,“ namítl Richard.

     „Koho?“

     „Hvězdy a mo…ehm…vlka,“ opravil se rychle. Pochyboval, že by matka pochopila, že konečně našel své pravé jméno.

     Ale hlavní je, pomyslel si, když se podíval z okna na temnou oblohu, na které zářily hvězdy, že to vím já.