Temnota, chlad. Plíseň lemující stěny zaprášené kobky, v níž nebylo jediné okno. Už dávno nevěděl, jak vypadá denní světlo. Nejbližšími přáteli mu teď byly okovy, jenž se mu zařezávaly do rukou jako ostnatý drát a tvořily tak rudý náramek z krve.
Byl unavený, celé noci nespal. Vlastně od dne, kdy ho tu přivedli a kdy ho tak necitelně spoutali. Nohy měl bosé a jeho pokožka už téměř nevnímala ten mrtvolný chlad. Z vedlejších kobek se linul pach fekálií a moči, všude kolem to páchlo a panoval tu strach.
Azkaban, jediné kouzelnické vězení. Kdysi spása spravedlnosti, ale dnes již dávno zapomenutá, neboť zde už dávno žádná živá duše se zdravým rozumem nezůstala. Toto místo se stalo domovem všech zajatců dobra, všech mučedníků a vzdorovitých kouzelníků, kteří se na úkor svého pohodlí a života, nechtěli vzdát své cti.
Seděl na zemi jako nějaký zrádce a vrah. Jako ti, kteří tu sedávali dříve za své hříchy.
Ani ty krysy už neměly chuť mu dělat společnost. Byl pro ně už moc velkou samozřejmostí. Jejich nový spolubydlící, jenž se provinil tím, že chtěl porazit Pána zla.
Jedna z krys mu právě proběhla kolem nohou a tak známě si čichla k jeho palci, ze kterého kdyby mohla, tak si udělá dopolední svačinu.
Dávno již tak elegantně rozcuchané uhlové vlasy byly dnes zprzněny špínou, studeným potem slepeny k obličeji a plné vší. Jeho tvář, dříve tak hezká, byla dnes smrtelně bílá, lícní kosti mu vystupovaly do popředí, oči měl zapadlé a rty vyschlé, zuby mu pomalu žloutly a kůže sinala a stárla jako na povel. Dnes by ho už žádný kouzelník nepoznal. Nikdo by neuvěřil, že takto dopadl Vyvolený.
Jediným znakem, jenž prozrazoval jeho původ, byla jeho jizva ve tvaru blesku zdobící jeho čelo.
Z dáli uslyšel kroky. Smrtijedi nebo Mozkomoři?
Klap..klap.. blížily se.
Jeho dva nejlepší přátelé, co s nimi asi je? Proč jen dovolil, aby šli s ním?
Kroky se blížily.. klap..klap.. slyšel šustění plášťů. Smrtijedi nebo Mozkomoři?
Zabili je nebo je taky nechali na pospas svému osudu a strčili je do kobky obdobné té jeho?
Postavy byly stále blíž a blíž..klap..klap.. uslyšel, jak z vedlejší cely kdosi křičí. Naskočila mu husí kůže.
Co je s Hermionou, co je s Ronem? Oni si tohle nezasloužili. Neměli ho následovat. Nikdy si neodpustí, že kvůli němu takto skončili. To i ta smrt je vysvobozením.
Klap..klap.. už jen několik metrů.
Ze stropu ukápla malinkatá kapka. Přesně do místa, kam stéká všechna voda z pevnosti, jejíž stěny jsou vlhké s chladné. Kap.. další kapka.. klap..další krok.. kap..
Cítil, jak mu stydne krev. Srdce buší o sto šest, mozkové závity pracují. Jdou k němu, ano jdou přímo do jeho cely. Už to rozpoznává, nejsou to pouze jedny páry bot.. jsou dvoje. Nejsou to Mozkomoři. Najednou mu to došlo. Mozkomoři přece nemají nohy.
Klap..klap.. dva páry bot už téměř našly svůj cíl.
Všechny chlupy na těle se daly na pozor. Kdyby se aspoň mohl bránit, ale kdo ví, kde je teď jeho hůlka. Proč jen se pořádně nenaučil ta verbální kouzla? Proč jen se nenaučil uzavírání, proč jen dovolil, aby Hermiona a Ron šli s ním?! Proč jen dovolil, aby zabili Brumbála, proč jen se nechal oblafnout a šel na Odbor záhad a nechal Siriuse umřít?! Proč jen ve čtvrtém ročníku nepoznal, že je to všechno jen léčka a nechal Voldemorta povstat!? Proč museli jeho rodiče kvůli němu zemřít?! Proč on je Vyvolený!? Proč, proč, proč?? Všichni kolem něj kvůli němu jen umírali, zasloužil by si umřít..zasloužil by si být mučen. Smrt je přece jenom v takové situaci úleva, ale on by potřeboval trest. Trest hodný člověka, který způsobil takovou katastrofu v životě všech jeho milovaných.
Co je teď asi s Ginny? Žije? Co Weasleyovi, co Remus a Tonksová? Jsou naživu? Kdyby jenom nezklamal. Přísahal, že všechny své blízké pomstí, přísahal, že najde všechny zbylé Viteály, přísahal, že dopadne lorda Voldemort a zničí jej, ale ne, on zklamal. Zklamal nejenom všechny, kterým to slíbil, ale zklamal hlavně sebe. Nedokázal to. Nechal se chytit a zajmout. Nebyl tím, za co ho všichni měli. Nebyl Vyvoleným, nebyl dost silný, aby tomu všemu čelil. Nebyl dost dobrý, teď už to věděl. Teď, když tu trčel v této temné kobce. Když byl vězněm Smrtijedů a když už neměl sebemenší šanci na záchranu nejen svou, ale natož celého kouzelnického světa.
Klap..klap..klap.. kroky se zastavily.
Otočil zrak směrem ke dveřím. Pomalu zavrzaly a objevila se mrňavá škvíra, kterou pronikalo do cely oslnivé světlo, jenž už tak dlouhou dobu neviděl. Dveře se pomaličku otevíraly víc a víc.. za chvíli se mu naskytne pohled na majitele těch dvou párů bot.
Je konec, přišli se ho zbavit.. nebo mu přišli dát snad najíst? Od počátku svého působení zde nepozřel jediné sousto. Byl vyhládlý, zesláblý a pohublý. Kosti mu čněly a kůže na něm visela. Přišli mu snad dát zase jeden z těch blivajzů, který dávali „vězňům“? Ne, to nejspíš ne..
Dveře se otevřely dokořán. Harry mohl spatřit ty, jejíchž kroky působily takový rámus.
Voldemort! Sám osobně.
„Harry, Harry,“ tlumeně se zasmál a Harrymu přitom přeběhl mráz po zádech, „tak takhle dopadl ten, kdož mě měl porazit. Jsi to ale politováníhodný ubožák, Harry.“
Harry se nehodlal vzdát, přestože věděl, že nemá sebemenší šanci se nějak bránit. Plivl Voldemortovi přímo do jeho hadí tváře a ten přikrčil oči a začal se smát.
„Tohle je všechno, Harry? Ano, ta tvá odvaha. Vzdoruješ, i když víš, že nemáš šanci na záchranu, i když víš, že ti ublížím, přesto..Harry..proto si tě vážím a proto si byl můj nejlepší sok. Nepočítám-li toho mudlomila Brumbála. Ty, Harry.. tys byl sok na úrovni, ale teď..teď už je z tebe jenom troska.“
„Co chceš?!“ Zařval z plných plic Harry, co mu síly stačily.
„Jsem rád, že jdeš přímo k věci,“ začal přecházet Voldemort ze strany na stranu. „Přišel jsem ti učinit návrh. Ano, vím, že jsi mě už několikrát odmítl, ale teď si v jiné situaci a my dva..my dva, Harry… mohli bychom společně ovládnout svět. Mohli bychom dokázat nemožné, mohli bychom být sobě rovní!“
„Jdi do háje s takovým návrhem!“ Trhnul sebou Harry.
„A co když to není jen návrh,“ ohlédl se na Smrtijeda, který přišel s ním, „přiveď ji!“ Odvrátil se nazpátek k Harrymu.
„Co..co chceš dělat?“
„Brzy uvidíš, Harry!“
Trvalo sotva pět minut, než se muž v kápi vrátil. Tentokrát měl s sebou někoho navíc.
„Hermiono!“
„Harry,“ špitla sotva slyšitelně. Její hábit byl strhaný a ušpiněný. Vlasy měla taktéž slepené a po tvářích měla plno modřin.
„Co si s ní udělal, ty hade?!“ Rozkřikl se Harry a vstal na nohy.
„Eee..,“ Voldemort vytáhnul hůlku a jedním mávnutím Harryho přikoval ke zdi tak, aby visel deset centimetrů nad zemí. „Tak teď už budeš spolupracovat?!“
„Nač mě potřebuješ, Voldemorte.. musí to být něco hodně důležitého, když si mě dosud nechal naživu!“ Snažil se Harry uhrát čas a mezitím něco vymyslet, i když mu to moc nešlo.
„Jak jsem říkal, jsi přiměřený soupeř, Pottere. Jsi mocný, i když to nevíš. Máš v sobě obrovský potenciál. Mohl bych tě toho mnoho naučit.. mohl bys být mým..“
„Nástupcem?“ Zazněl ironicky Harry. „Pořiď si děti!“ Zakřičel.
Voldemort se ale nenechal vyvést z míry a pokračoval. „Mohl bys být stejně mocný jako já. Mohli bychom spolu..“
„..co, jezdit na dovolenou?“ Prohlídl si jeho slizkou běloskvoucí kůži. „Opalovací krém faktor pětaosmdesát nevyrábějí!“
„Za každých okolností musíš být vtipný, viď Pottere!“ Usmál se, načež k němu přistoupil a prudce ho uchytil za bradu. „Ale teď vážně!“ Harry se pod tíhou řezné bolesti, která projela jeho jizvou a poté celým čelem, kroutil na okovech, které se mu ještě více zařezávaly do bledé kůže. „Buď se ke mně přidáš..nebo umřeš!“
„To raději chcípnu!“ Syknul Harry a hleděl přitom zpříma Voldemortovi do očí, přestože ho tak šíleně bolela hlava a bolestí byl sotva schopný pohybu.
„Jak chceš, ale nemysli si, že to bude rychlé. Budeš se smažit jako v pekle, budeš cítit bolest, jakou si ještě nikdy necítil, budeš trpět a křičet o pomoc, ale nikdo tě nezachrání, budeš mě prosit, abych tě přijal mezi své, ale já už svůj názor nezměním a ty budeš litovat, že ses kdy narodil, Pottere!“
Harry viděl, jak Hermioně po tvářích stékají slzy a unikají jí tiché steny.
„Ztrestej ji,“ nařídil pán svému Smrtijedovi, když uslyšel jeden ze vzlyků.
„Crucio,“ zaznělo z druhé hůlky a Hermionino tělo se na zemi kroutilo pod návalem bolesti.
„NÉÉÉÉÉ,“ křičel Harry a zmítal se v okovech, „Hermiono!“
„Trp, Pottere, tohle je jen začátek!“
„Pusť ji, ty prevíte.. pusť ji!“
„Kdepak, ani kdybys mě prosil na kolenou! Mám rád takovéto hry.“
„Dobrá, dobrá..přijímám tvou nabídku!“ Oči měl vytřeštěné, když viděl, jak Hermiona v bolesti oddechuje z posledních sil.
„Už je pozdě, Harry, moc pozdě. Nabídky se přijímají, když jsou nabízeny. Teď už si budeme jenom hrát,“ hlasitě se zasmál a Smrtijed s ním.
Teď teprve Harry uviděl, kdo za ním stojí. Smrtijedova kápě sjela po blonďatých pramenech dolů.
„Malfoyi!“
„Pottere,“ odseknul rádoby zdvořile mladý Malfoy, „rád tě vidím..totiž..ne..rád tě vidím takhle!“ Dodal spokojeně.
„Draco mou nabídku přijal, Pottere, mohl si být slavný, mohl si mít moc..mohl si být mým nejbližším, ale promarnil si tu šanci!“
„Pusť ji,“ Harryho hlas selhal.
„Teď je na řadě tvůj přítel..“
„Ron..ne!“
„Draco, přiveď ho..“
„Promiň, že ti odporuji, můj pane..“
„..tak to nedělej,“ zhostilo se v místnosti ticho.
„..promiň, můj Pane, ale Weasley..Weasley je mrtvý..“
„Néééééééééééééééééé,“ okovy na plesnivé stěně zachrastily. Harry sebou zmítal ze strany na stranu a unikaly mu hlasité steny. „Neee…Rone, nee, to ne..to nemůže být pravda!“ Po tváři mu stékaly slzy. Hermiona, která už byla zproštěna sevření cruciatu, začala štkavě plakat.
„Aha,“ odfrázoval Temný pán, jako by právě zjistil, že má na hábitu flek. „V tom případě..si budeme hrát s ní,“ zavadil pohledem o Hermionino zesláblé tělo. „Mimochodem, co se s ním..“
„Mor, pane,“ odtušil tiše Draco Malfoy.
„Nevadí, vezmi ji,“ přikázal Voldemort svému nohsledovi, „a pověs ji vedle něj,“ ukázal na zeď a hůlkou vykouzlil další okovy.
„Jestli jí zlomíš jen jediný vlásek..“
„Tak co, Pottere,“ zasyčel na něj nenávistně Malfoy, „zabiješ mě? Nejsi zrovna v pozici, kdy by sis mohl vyskakovat.“ Škodolibě se usmál a pohlédl na svého pána, přičemž Hermionu zamknul do okovů na zdi.
„Výborně, a teď,“ Pán zla si vyhrnul rukávy a Harrymu se tak naskytnul pohled na jeho mrtvolné ruce. Byly téměř až průsvitné, z lesklé kůže podobné hadovi. Pomaličku přistoupil k Hermioně a strhnul z ní svrchní vrstvu šatů, načež zvolal: „La carnum inflamare,“ a v místě, kam odhodil její šat, vzplál oheň.
Bezmyšlenkovitě se ohlédl na Draca a vyzval ho, aniž by cokoliv řekl, aby pro něco zašel, což Harry usoudil dle Malfoyova přikývnutí. Teď zalitoval, že se nenaučil ten zatracený Legilimens. Kdyby tak věděl, co si právě ti dva povídali.
Po chvíli však zjistil, co bylo příčinou Malfoyova odchodu. Když Draco vstoupil nazpět do cely, držel v náručí plno mučícího nářadí. Některé z nich ani Harry neuměl pojmenovat, ale jistojistě mezi nimi poznal železné kleště, ostré hřeby a hřebíky, nějaké nože a nůžky či jiné ostré předměty, nejvíc ho však zaujala věc, která vypadala jako dvě destičky s hřeby spojené šrouby. Voldemort si všiml úhlu jeho pohledu.
„Tohle je palečnice, Pottere, hrozně to bolí,“ dodal se samolibým úšklebkem.
Už jen při té myšlence, co takový nástroj asi dělá, se mu udělalo nevolno.
Muž s hadíma očima nezaváhal, vytáhnul několik železných nástrojů a mlsně si je prohlídl, „Dej to nažhavit,“ poručil a Draco automaticky vyslal k nástrojům kouzlo, které je vneslo do samého jádra plamene, který se chvíli od chvíle zvětšoval.
„Zatím si pohraji s tímto,“ vzal do své slizké ruky nějaký srp a přiložil ho na hruď Hermioně, která dýchala přerývavě a samým zděšením přestala vzlykat. Opatrně říznul a z místa, kde vznikl řez, začala stékat tekutina rudá jako víno. Hermiona však ani necekla. Voldemort pokračoval.
Podal si z ohně nějaký nažhavený předmět a zvědavě si prohlížel jeho žhavou špici, přičemž se spokojeně usmíval. Naklonil se k Harrymu a pošeptal mu do ucha: „Tohle ji bude strašně bolet.“
„NE!“ Zakřičel znovu Harry a pokusil se dostat ze sevření pout.
Voldemort napřímil předmět a jeho špičkou se přibližoval k Hermionině uchu. Hermioně se třásly rty a zděšeně sledovala, jak se k ní žhavá špice blíží. Celá se třásla a zadržovala dech, vypadalo to, jako by se dusila. Rudý hrot se zabodl do jejího ušního lalůčku.
„Aaaaaaaaaa,“ řvala bolestí, která se rozléhala chodbou až do cel na samém konci Azkabanu. Harry se na to nemohl dívat. V duchu si přál, aby to všechno skončilo, aby Hermionu raději zabil a ne ji takto mučil. Voldemort věděl, že to Harrymu způsobuje větší muka, než kdyby byl mučen on sám.
Hermioniny steny a volání mu drásaly uši. Nebylo to k vydržení. Po špinavé tváři se mu koulela jedna slza za druhou.
„DOST, NO TAK DOST!“ Křičel chlapec, jenž zůstal naživu, ale nikdo ho neposlouchal.
Draco Voldemortovi podal několik hřebíků, i s kladivem, a ten je s radostí přijal. „Moje milá, tak nějak se nejspíš cítil Ježíš Kristus, když ho ukřižovali,“ rádoby mile se usmál a vrazil jí do dlaně hřebík, který ji přikoval ke zdi, následován jejím bolestivým jekotem. A po něm následovaly další tři hřebíky, jeden do druhé dlaně a dva skrze nárty u nohou.
Harry neměl to srdce sledovat ani poslouchat, jak Hermiona trpí. Jak rád by si to s ní vyměnil. Cítil její bolest skrze její křiky a prosby. Měl zaťaté zuby i pěsti a přál si, aby už to všechno konečně skončilo.
Když si všimnul, že Hermiona má zavřené oči, něco v něm se pohnulo. Kdo ví, jestli to bylo štěstí nebo smutek, spokojenost, úleva či utrpení. Je mrtvá? Prosím, ať je mrtvá. To bylo poprvé v životě, kdy přál svému nejbližšímu smrt. Smrt, jež je pro něj vysvobozením.
„Ano je,“ vyslovil jeho domněnku Voldemort nahlas. „Nic nevydrží…ta dnešní mládež..“
„A myslím, že nám něco zanechala..,“ střelil Malfoy pohledem k zemi, kde byla kaluž, a pobaveně si odfrknul. Kdo by to taky v takovém náporu bolestí vydržel?!
„Dobrá. Jsi na řadě, Pottere!“ Usmíval se od ucha k uchu Temný pán. Popadl palečnici, aby mohl Harrymu na vlastní kůži ukázat, jak taková věc funguje.
Hůlkou odčaroval okovy a dalším kouzlem nařídil palečnici, aby vykonala to, co má. Harry, přestože už neměl na končetinách okovy, se nemohl hnout a strnule stál podél zdi. Sledoval, jak dvě destičky soukají mezi sebe jeho palce a jak se šrouby utahují a utahují. Pak už jen cítil obrovskou bolest, kdy dvě vrstvy pevné slitiny drtí kosti v jeho prstech. Cítil, jak se mu bolest rozlévá do celého těla a proti své vůli, ačkoliv se chtěl držet, krčí víčka a třese se.
„Nenávidím tě, Tome,“ procedil skrz zuby, to bylo poprvé, kdy mu, stejně jako Albus Brumbál, muž, ke kterému vždycky vzhlížel, řekl křestním jménem. Rozhodl se, že když už opustí tento svět v bolestech, nedopřeje Voldemortovi klid.
„Neříkej mi tak! To už není moje jméno!“
„Co, Tom? Ale ano, jsi Tom Rojvol Raddle, syn Meropy Gauntové a Toma Raddlea, jsi mudlovský šmejd. Syn obyčejného mudly!“ Čím víc mu nadával, tím víc polevoval stisk palečnice.
„Přestaň!“
„Ano, Tom Raddle, obyčejný nečistokrevný kouzelník. Jen ubohý šmejd, nečistokrevný.. tvůj otec byl mudla, Tome! Mudla! Nejsi to, co ze sebe děláš! Jsi jen mudlovský šmejd!“
„TAK DOOOST!“ Zahřměl Pán zla, až se celá kobka zatřásla.
„Tom, takové obyčejné mudlovské jméno. Jméno, které má každý. Jméno jako pro obyčejného mudlu. Jméno pro šmejda, kterému v těle koluje nečistokrevná krev.. pro člověka, který nikdy nebude čistokrevným kouzelníkem!“
„DRŽ HUBU, DOST!“
Na Harryho rtech se rýsoval úsměv. Přece jenom vyhrál.
„TAKHLE O MNĚ NEBUDEŠ MLUVIT, JÁ JSEM LORD VOLDEMORT, JSEM VÍC, NEŽ KDOKOLIV JINÝ NA TOMTO SVĚTĚ, JÁ JSEM PÁN VŠEHO ZLA..“
„Jsi jen syn obyčejného mudly, Tom Raddle..“ ano..vyhrál.. opustí tento svět, uvidí zase všechny své blízké. Hermionu, Rona, Siriuse, Brumbála, své rodiče.. bude s nimi.. kdepak.. tento nátlak..věděl, že je konec. Vysvobodí se. Vyhrál!
„Tome Raddle,“ usmál se naposledy Harry, „jsi jako každý druhý na tomto světě…“ zbývalo zatlouci poslední hřebíčky do své rakve.
„AVADA KEDAVRA!“ Zahřměl naposledy lord Voldemort a sledoval, jak Harryho tělo bezvládně klesá k zemi a život z něj vyprchal. Hned na to si uvědomil, jaký byl Potterův záměr. Ano, vyhrál nad ním. Nechal ho, aby ho ovládl vztek a aby tak mohl Potter spokojeně spočinout a odejít na onen svět bez mučení. Vyhrál!
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ