„Pane, přišla vás navštívit vaše sestra,“ usmála se sestřička a s neskrývaným zadostiučiněním pustila do pokoje mladý pár.

Do pokoje vstoupila žena, která mohla být stejně stará jako on. Husté hnědé vlasy měla stáhlé do roztomilého uzlíčku na temeni hlavy a jen pár pramínků ji lemovalo tvář.

Za ní vešel muž ve stejném věku jako ona. Jeho pihovatá tvář a přímo oranžové vlasy mu něco silně připomínaly. A zrzkův provinilý výraz v obličeji nasvědčoval, že ho určitě zná.

„Harry!“ vykřikla žena a objala ho. „Jsme rádi, že už jsi v pořádku!“

Když se na ni téměř vyděšeně podíval, znejistěla. „Pamatuješ si nás…. Že ano?“

Harry přikývl, i když to nebyla tak úplně pravda. Pak se zadíval na zrzka, který zůstal stát mezi dveřmi a upřeně zíral na podlahu.

„Rone? Děje se něco?“ zeptala se ho žena.

Ron? Panebože… Ron!

„Hermi…ono?“ vylezlo z něj, ani nevěděl jak. Hermiona se na něj usmála.

„Co?“

„Jak jsem se dostal z Anglie… do Ameriky?“

„No…“ znejistěla Hermiona a hledala očima pomoc u Rona.

„Je to tady nejbezpečnější,“ prohlásil po chvíli Ron.

„Co tím chceš říct?“

„Že v Anglii není bezpečno.“

„Jak to myslíš, není bezpečno?“ řekl zvýšeným hlasem Harry.

„Víš, Harry…“ zkusila ho uklidnit Hermiona, ale marně.

„Co se, k čertu, stalo? Řekne mi to někdo, nebo na ti budu muset přijít sám!“ zaječel.

„Ne, že bychom chtěli pochybovat o tvojí inteligenci, ale…“ zabručel Ron a větu schválně nedořekl.

Harry si prohrábl vlasy a praštil sebou na postel. „Co je za rok?“ Když mu to řekli, vyskočil jako by ho píchli vidličkou.

„J-jak je to možné!“

„Co je na tom nemožné?“ ušklíbl se Ron.

„To by znamenalo, že si nepamatuju čtyři předešlé roky!“

  °°°

„Harry, nejsi rád, že tě konečně pustili z nemocnice?“  zašvitořila Hermiona a sevřela mu paži. Na tváři měla nasládlý úsměv, který Harrymu připadal neupřímný. Nemohlo mu uniknout, že se oba, Ron i Hermiona, v jeho přítomnosti chovají divně, jako by nebyli ve své kůži.

„Hermiono?“

„Ano?“

„Kde je… Ginny?“

„Ginny?“ zeptala se Hermiona překvapeně. „Jak ti to…“ zaváhala.

„Prostě mi to řekni.“

„Víš, my vlastně nevíme, co s ní je,“ uchýlila se k malé lži.

„Aha,“ odpověděl bezvýrazně a zahleděl se na silnici, kde se proháněla změť aut a lidí. To město mu připadalo příliš velké než aby se v něm mohl cítit dobře.

°°°

„Rone?“

„Co?“

„Myslím, že to kouzlo…“

„Proč si to myslíš?“ skočil Hermioně do řeči.

„Ptal se na Ginny,“ řekla Hermiona tiše a sklopila oči. „Myslím, že bychom mu to měli říct.“

„Zbláznila ses, Hermiono? Zabil by nás“ vyděsil se Ron.

„To snad…“ chtěla odporovat Hermiona, ale zmlkla už kvůli tomu, co všechno věděla.