Před mnoha a mnoha lety, za časů velkého Merlina a jeho mocné rodiny, žila pověst o dítěti, které svou mocí předčilo všechny mágy tehdejší doby, příběh o prvorozeném.
Merlin nesnesl pomyšlení, že existuje někdo silnější než on a rozeslal své posly do všech koutů své země, každý den Merlin prohledával posvátná místa, až došel k týlu té nejstarší posvátné hory, na jejím vrcholu hnízdil nejstarší z rodu fénixů, když Merlin pohlédl na vrchol hory a spatřil starodávného fénixe uvědomil si vlastní pošetilost a styděl se za svoji ješitnost. Takto byl zapsán zrod legendy v knize osudu.
Merlin stanul před prvním z fénixů, fénix byl užasný, jeho pera oslňovala osplepující září, jeho tmavé oči, budily v člověku úctu, dávno ztracenou, kdy za dávných časů vládli na zemi fénixové. Merlina posedla jeho pošetilost, chtěl to úžasné zvíře mít. Bojoval s fénixem tři dny a tři noci až do úplňku posledního měsíce, kdy byl Merlin poražen. Vyčerpaný a připravený přijmout smrt, klečel Merlin před tvorem jemuž se nemohl rovnat.
Fénix si Merlina prohlížel jeho tmavýma očima, Merlin měl pocit, že tím pohledem mu proniká i do duše, pak však Merlin uslyšel tajemný hlas, plný naděje a síly, rychle se rozhlédl kolem, ale nikoho neviděl, na týlu hory byl jen on….. a fénix.
Fénix k němu znovu promluvil: „Vím co hledáš Merline.“ „Proč mi to říkáš, když mě chceš stejně zabít?“ Pravil stařec. „Ty si myslíš, že každý tvor je stejný jako člověk?“ Pokračoval dále fenix a stále si prohlížel svého protivníka. „ Ne, člověk jim všem vládne, proto je člověk lepší!“ Odpověděl Merlin zpupně. „Jaká to ironie, že právě zvíře porazilo, tak dokonalého člověka, že Merline?… Takže chceš abych tě zabil, nuže dobrá, je to tvé přání.“ Fenix se již rozhodl, byl připraven zasadit Merlinovi poslední ránu a připravit ho tak o to poslední, co měl rád. Merlin se zhroutil na kolena a na jeho tváři poprvé skanula kapka jeho slz. Pohledem žádal fénixe o smilování: „Néé, nedělej to, prosím!“ . Fénix se sklonil k prosícímu a pravil: „Proč bych tě neměl zabít Merline? Když tě nezabiji, zabiješ někoho jiného, nejsi tak čistý, aby sis zasloužil žít!“ Merlin plný strachu se rozhodl k poslednímu zoufalému gestu, sebral všechnu svoji zbývající sílu, klekl si na kolena, přičemž svou hůl namířil k nebi. S největší námahou z jeho rtů vyšla poslední prosba: „Prosím, já, já udělám cokoliv!“
Fénix na kratičký okamžik pohlédl Merlinovi znovu do očí a pravil: „Cokoliv? Dobrá tedy. Hleď! “ Zvedl své zlaté křídlo, pod kterým se skrývalo malé dítě, mělo zlaté vlásky a jasně modré oči. „Zde jest prastará síla magie, kterou všemožně hledáš Merline, zde jest to dítě, které chceš, tak moc zabít a které od teď budeš chránit.“… „Budeš mu otcem Merline, kterého nemá a tvá žena matkou, jež nikdy nepozná. Přísahej!!!“
Merlin zvedl dítě z pod fénixova křídla a pronesl přísahu: „Ve jménu Ereba boha posledních přísahám.“ Po těchto slovech se kolem Merlina a dítěte vynořili dva zlatí fénixové, oba kroužily nad nimi a zpívaly jejich nadpozemskou píseň, Merlin byl unešen, ještě nikdy tuto kouzelnou přísahu nepronesl. Hleděl na nebe na dvě mihotavé zlaté skvrny, které se pomalu přestali točit. Fénixové se zastavily a rozletěli se k Merlinovi a dítěti, první z fénixů se zastavil před kmetem, fénix dvakrát mávnul svými zlatými křídly a zabořil se Merlinovi do prsou. Merlin pozoroval jak se fénixovo tělo pomalu noří do jeho hrudi, obrovský žár spaloval jeho tělo a ukrutná bolest, kterou cítil v celém těle oslepovala a ubíjela starce. V bolestné křeči pohlédl na malého chlapce, na jeho tváři však nebylo vidět známka jakékoli bolesti. Chlapec cítil na rozdíl od starce pouze příjemný pocit, jaký lze přirovnat pouze k lásce.
Legenda tak dostala své jméno a stal se z ní Gabriel Van Helsing, jediný z rodu fénixe.
Součastnost
Slunce nad Prasinkami již zapadalo a Harry Potter seděl ve své pracovně, skláněl se nad listem pergamenu a dopisoval poslední řádky dlouhého sdělení pro Denního věstce. V tom někdo zaklepal na jeho dveře, do pracovny vstoupil vysoký muž v černém klobouku a černém koženém plášti „Dobrý večer pane profesore.“ Harry pohlédl na mladíka a usmál se na něho „Dobrý večer Gabrieli, jsem velice rád, že tě zase vidím, starý příteli.“ Gabriel si odložil klobouk s pláštěm na křeslo a posadil se „Víš moc dobře Harry, že vypadám mladší než ty, člověk je starý pouze tak, jak se cítí .“
Profesor odstoupil od stolu a přešel k oknu své pracovny, zahleděl se do dálky a poté promluvil: „Dnes je to už dvacet let Gabrieli, od doby, co jsem zabil Voldemorta.“ Mladík se rozesmál: „Ale Harry, přeci si mě nepozval, aby si se přede mnou chlubil.“
Harry se zamyslel, mávnutím ruky vykouzlil stříbrný podnos s dvěmi číšemi plných temně rudé tekutiny a jednu z nich podal Gabrielovi do ruky. „Ne to opravdu ne, Gabrieli, spíš jsem tě chtěl o něco požádat.“ Mladík přijal skleničku a podíval se na profesora. „Nuže dobrá ven s tím ať je to cokoliv.“ Řekl Gabriel a usrkl ze skleničky. „Hmm, jak já to slovo nesnáším, vždy mě dostalo do pořádnýho maléru.“ Harry se pousmál: „Ani se ti nedivím Gabrieli, ale tohle by se ti možná mohlo líbit.“ Gabriel se posadil hlouběji do křesla a hrál si se sklenkou, poté dodal: „O co jde?“ Harry se znovu posadil za svůj stul, cítil se velice nervózní: „Víš před patnácti lety na výslunní své slávy, jsem se chtěl přesvědčit o tom, že ještě dokážu být normální mudla, chtěl jsem utéct od kouzelnického světa.“…Gabriel vyprskl smíchy: „To by byla škoda!“… Harry byl překvapen: „Ale no tak Gabrieli nepřerušuj mě, takže jsem se rozhodl, že budu na čas žít, jako normální člověk.“
Harry si na stole založil ruce a propletl si prsty, zavřel oči a pokračoval ve svém vyprávění: „Odstěhoval jsem se do Budapešti, abych si byl jistý, že mě tam nikdo nenajde“… Ehh, Gabriel si odkašlal: „Smůla, našel jsem tě, taky jsem za tebe dostal pěkně zaplaceno, všichni kouzelníci byli nervózní. Jak by žili bez svého hrdiny?“… „Tak můžu to už konečně doříct???“ „Ale jistě beze všeho.“ Dodal Gabriel… „Mohl jsem být konečně sám sebou. Díky mému zlatu od Gringotů, jsem měl řekněme velmi přepychový život, užíval jsme si všech večírků místních snobů, ale tento život byl nudný v porovnání s tím, co mě čekalo.“
Harry se opřel o křeslo, zaklonil hlavu do zadu, podíval se na strop a zasnil se: „ Tehdy jsem si koupil jeden tamní klub a udělal jsem z něho nejlepší podnik ve městě, chodili se tam bavit obyčejní lidé a to mi vyhovovalo, chtěl jsem být mezi obyčejnými lidmi, kteří nevědí, kdo jsem a ani kolik peněz mám na účtu.“
„Pak jednoho dne do mého klubu přišla jedna dívka, od okamžiku, kdy jsem ji uviděl jsem ji chtěl, pozval jsem ji na skleničku, však to znáš sám Gabrieli, tak se mi nesměj!“ Gabriel se na Harryho podíval překvapeným výrazem: „Však já se ti nesměju, jen pokračuj.“
Zajímalo by mě, jestli dokáže být někdy vážný, no tak mu to už koukej vyklopit Harry: „Po pár týdnech se nastěhovala ke mně, sakra Gabrieli, já s ní mám dítě a celou tu dobu jsem to nevěděl.“
Gabriel zíral na Harryho s otevřenou pusou: „Ale no tak to je fakt překvapení. Proč si to s ní skončil? Ví o tom Ginny??“
Harry se probudil ze svého snění: „Proč?!! Proč?!! Proč?!! Protože si mě našel Gabrieli a já neměl sílu jí říct o mně pravdu.Ginny o tom nemá ani zdání.“ Gabriel jen zakroutil hlavou: „Ale Harry, jak si se to potom Dozvěděl?“. Harry se znovu napil ze své číše a podíval se na fotografii, kterou měl na stole: „Ona mi to řekla, našla si mě, bylo jí divné, že jsem tak narychlo zmizel a všechno ji nechal, myslela si, že jsem nějaký zločinec, ale potom otevřela, moji pracovnu. Měla matnou představu o tom, kdo jsem, ale už vůbec si nedokázala představit, kde mě má hledat.“
Harry otevřel jeden šuplík stolu a vyndal z něj obyčejný dopis: „Minulý měsíc jsem přednášel alchymii na jedné z tamních univerzit, počkala si na mě před východem z budovy, když jsem ji uviděl okamžitě jsem poznal ty její oči, seděl jsem s ní v místní kavárně a povídal jsem si s ní, nakonec mi řekla, že se mnou čekala dítě, rok na to, co jsem odešel se jí narodila dcera.“ Gabriel, přestal být konečně překvapený a začal se opět smát: „ Dcera? To zní zajímavě, konečně, nějaká zábava.“ Harry se musel nad touto poznámkou pousmát: „Gabrieli, zapomněl si na malý detail, je to moje dcera!“ Gabriel dopil svoji whisky: „Jen klid papínku, však se jí nic nestane.“
Harry také dopil: „V to doufám, takže k věci, chtěl bych tě požádat, aby si ji hlídal, než přijede do Bradavic. Chtěl bych, aby si za celou dobu ničeho nevšimla, jak to uděláš je jen na tobě.“ Teď si připadáš jako James Bond, viď Gabrieli: „O.K. Tak kdy mám nastoupit, jako chůva malé Pottrové?“ Harry podal Gabrielovi dopis, který před malou chviličkou vytáhl ze zásuvky: „Hned Gabrieli, myslím, že se ti Budapešť bude líbit, máš tam dost zubatých přátel.“ Gabriel se rozesmál: „Že bych malou Pottrovou pozval na jeden z jejich plesů, co myslíš Harry určitě by se jim líbila.“ Na Harryho tváři se objevil nepříjemný pohled vypočítavosti: „Jen když s ní budeš ty Gabrieli, nebude na škodu, když tě budu mít v rodině.“ Gabrielovi ztuhly všechny rysy: „Tak prrr Harry, teď sis zajistil můj maximální odstup od ní, ještě to by mi scházelo! Dobře tedy, zítra vyrazím.“