Sirius praštil do klávesnice a obraz na monitoru se zachvěl v předtuše digitální bouře. Imaginární list papíru tupě ozařoval podsvětní šero zrnitým světlem. Černovlasý muž ho ještě chvíli pozoroval, jako by ani nechápal, proč ta divná věc neudělala to, co měla. Ve skutečnosti už ani monitor neviděl. Nezajímal ho, utekl mu z vodítka vědomí a schoval se kamsi jako matná vzpomínka, kterou vytáhne, až ji bude zase potřebovat. Na okamžik strnul a dokázal kontrolovat rozpínající se buňky vlastního těla, které hrozily výtryskem absolutního chaosu. Na okamžik, pak klid explodoval.

Odkopnul židli někam do horoucích pekel (doslova) a s prudkým třísknutím dveří opustil dům.

James s Lily ho vyděšeně pozorovali. Po všech těch letech už trochu pozapomněli na to, jak moc nebezpečně vypadá vzteklá energie, když se nalepí na Siria.

„Neměl bys jít za ním?“ zeptala se Lily šeptem, protože hlasitá slova se nehodila k okamžiku balancujícímu na špičce jehly.

„Nedokážu ho uklidnit, teď bych ho jenom ještě víc vytočil,“ pokrčil James rameny.

Lily zavrtěla hlavou a zavrtala se očima do blátivého šera venku: „Neměli jsme mu o té povídce říkat.“

„Zabil by nás, kdyby to zjistil,“ oponoval James.

Tentokrát Lily zabodla oči do svého manžela: „To těžko.“

Jamesovi došlo, co plácnul, a trochu se zasmál. Oba se už dávno odnaučili lámat si hlavu s tím, co se děje nahoře na zemi. Vlastně by to ani nevěděli, to jen internet dokázal překonat víc hranic, než si informatici mysleli.

„Stejně bych ho nenašel,“ omlouval se sám sobě James. Podsvětní cesty mívaly tendenci vést po nevyzpytatelných stezkách a málokdy končily dvakrát na stejném místě. Bylo složité hledat přátele v jejich spleti. Někdy stačilo pár kroků, ale někoho jste už nedokázali potkat nikdy.

„Remus by šel,“ rýpla si Lily. Nechtěla provokovat, jen potřebovala zatáhnout za správnou nitku hovoru.

„Remus si se Siriem dokázal poradit, já na to nemám trpělivost.“

Lily se ušklíbla a setřela mu z tváře několik dešťových kapek, které se sem zatoulaly zvenčí.

James se trochu usmál, ale pak zvážněl, chvilku mlčel a na obzoru se vynořily staré známé mraky.

„Mezi těma dvěma byla vždycky nějaká divná posedlost. Pamatuješ tenkrát? Těsně před tím, než jsme umřeli?“

Lily přikývla a rozechvěla se pod dotekem deštivého větru zvenčí.

V podsvětí bylo pošmourné šero a dešťové kapky měly černou barvu.

~

Poslední týden jejich života byl taky deštivý. Prokřehlý a bahnitý poslední říjnový týden. Sirius seděl v jejich příjemně vyhřáté kuchyni, popíjel kávu s whisky a nervózně ťukal prstem do desky stolu. Těkal očima po místnosti, pozoroval Lily, jak skládá nádobí do papundeklové krabice, a očividně chtěl něco říct. Klid před bouří. Kdyby si byl nezpomalil myšlenky tou troškou alkoholu, už by se dávno rozutekly do všech světových stran.

James ho po očku pozoroval zpoza svého hrnku s kávou a čekal, kdy se mu jeho nejlepší kamarád uráčí sdělit, co že to má vlastně na srdci. Ticho bylo už moc dlouhé. Lily věděla o napětí, které ohrožovalo celistvost jejího porcelánu. Zaznamenala příznaky, ale unikla jí příčina. Věděla, že James cosi tuší. Jenomže taky věděla, že dokud ona bude v místnosti, budou oba mlčet. Docela uvítala, když se ze shora ozval Harryho pláč. S omluvným úsměvem vyklouzla ze dveří. Tiše jako noční chlad otevřeným oknem.

Hrnky s irskou kávou se zvedaly a klesaly v křečovitém tichu. Siriovi se klepala ruka. Chvilku ji zachmuřeně pozoroval, ale pak odložil neposlušnou dlaň na stůl, nadechl se a začal mluvit: „Nemůžu to udělat.“

Jedna věta. Řekl to, co chtěl, ale napětí to nezmírnilo.

Lily potichu přivřela dveře a vyšla po schodech. Nahoře v dětském pokoji zaslechla zvuk tříštícího se porcelánu. Na okamžik si představila hnědou tekutinu rozlévající se mezi bílými střepy. Připomínala jí... ne, nechtěla myslet na to, co připomíná hustá tekutina špinící čistě bílé úlomky. Objala svého syna a přitiskla ho pevně k sobě. Proč jen se tomu všemu nedalo utéct? Dole se rozhořela hádka, ze které stoupal dým bezmoci. Nechtěla nic slyšet. Nechtěla. Sevřela Harryho v náručí a jako zaklínadlo šeptala starou ukolébavku:

Usni a spi,
na tmu teď zapomeň.
Potichu spi,
do snu se zachumlej.
Neboj se probuzení,
když budu moci,
počkám tu do svítání.

Harry tichounce kňoural a dole se pravda odrážela ve lži jako v zrcadle.

Usni a spi,
na strach teď zapomeň
Potichu spi,
ke dni se nevracej,
do chvíle probuzení.
Sám jsi byl v noci,
sám budeš za svítání.

O několik desítek minut později už ze Siriova hněvu zbyly jen střepy na podlaze a pálivý význam, který se rozléval okolo ostrých zbytků po přiznání.

„Vím, že bys nás nikdy nezradil,“ zopakoval ten večer už potřetí James.

„Bože, Jamesi,“ Sirius nevěřícně zavrtěl hlavou a unaveně si promnul čelo, „ty mě fakt neznáš.“

„Znám...“

„Jamesi,“ Siriův hlas prorazil vzduch a byl dokonale klidný, „řekni Petrovi.“

Události se přeskupily do tvaru vhodného pro poslední říjnový týden roku 1981. Celý týden pršelo, ale nakonec přece jen vysvitlo slunce. Alespoň na chvíli.

~

Dešťové kapky měly černou barvu a v podsvětí bylo pošmourné šero. Černofialové šero podbarvené vůní šeříku. Sirius seděl na velkém kameni zasazeném v místě, kde se křížily cesty. Kalhoty měl od bláta, klepal se zimou a nepřítomně si hrál s rozmoklou šeříkovou větvičkou.

James mu položil ruku na rameno. Sirius uhnul, ale už to byla jen poslední kapka vroucího vzteku. Zbytek se vypařil do atmosféry a zůstala po něm jen zatvrdlá, bolavá krusta.

„Třeba je to jen další z těch pitomých výmyslů,“ zkusil James útěšnou strategii s nádechem zdravého rozumu.

Sirius jen zavrtěl hlavou: „Ne. Tohle je pravda.“

„Jak to můžeš vědět?“

Sirius hloupě ušklíbl: „Proč myslíš, že jsem vám to zcenzuroval?“

„To myslíš vážně?“

Tentokrát kývl: „Každý slovo... fakt si pamatuju každý slovo. Jamesi,“ zadíval se mu přímo do tváře, „je šílený vidět vlastní život cizíma očima.“

„Tohle jsou ještě celkem dobrý oči,“ zavtipkoval James.

Sirius sjel pohledem zpátky na pramínky černého deště padajícího z neexistujících nebes.

„Udělá nějakou pitomost,“ pronesl pomalu a napůl se nadechl vody smíšené s prachem. V jeho slovech byla jistota. Otáčela se stejně sebejistě jako klíče od brány, kterou už oba prošli.

„Neudělá,“ zavrtěl James energicky hlavou, „vždycky to byl přece rozumnej kluk.“

„Bože, tys ho fakt neznal, Jamesi,“ Sirius odhodil rozcupovaný šeřík do šera, prsty si vytřásl z vlasů trochu vody a s posmutnělým úsměvem se podíval na kamaráda, „věř mi, že tohle nemůže dobře dopadnout.“

James jen pokrčil rameny. Remus byl jeho kamarád. Bylo mu ho líto. Jenomže si za to mohl sám. I vlkodlakům by měl stačit jeden možný svět. Všechno ostatní už byly jen důsledky. A i kdyby ne, odsud se stejně dalo jen pozorovat.

Sirius se díval nahoru do deště. Po obličeji mu stékala černá voda a hromadila se v očních důlcích. Po chvilce ji energicky vyklepal ostrým zamrkáním.

„Jdeme,“ strčil do Jamese, „napřed to dočtu a pak budu muset něco vymyslet.“

V podsvětní betonové vilce, kterou díky bytové krizi společně obývali, na ně Lily koukala poněkud nevěřícně. Sirius se posadil k počítači s takřka vědeckým zápalem. Našedlé světlo mu svítilo do očí a bláznivá autorka zase změnila design svých stránek. Ale byla tam první kapitola. První kapitola druhé části Osiky.

Uplynuly roky. Hodně let. Sedm let. A na konci těch sedmi let byl jeden den. Dlouhý den, kterému předcházela ještě delší noc a až příliš krátký večer. Ale i ten nejdelší den má někde začátek. Tenhle začal v okamžiku, kdy se noční ticho pomalu přelilo do ticha nastávajícího rána. Probudili se první ptáci a někde nad městem určitě vycházelo slunce. Možná se ještě nepřehouplo přes obzor, ale bylo to jedno, protože Remus si už stejně dávno nedokázal vybavit, jak se za úsvitu mění barevné spektrum. Pamatoval si jen, že se najednou, během několika vteřin, změní neohraničená noc v zárodek nového světa. Pamatoval si, jak rád to pozoroval, a pamatoval si také, že se tenkrát ještě daly všechny ošklivé vzpomínky prohlásit za noční můry. Na chvíli měl pocit, že vidí záblesk průzračných ranních barev, ale pak mu došlo, na co se snaží zapomenout, a trik přestal fungovat.

Už ani nemělo cenu předstírat, že je ještě nějaká naděje, že by dnes mohl usnout. Vyškrábal se z postele a jedním mávnutím hůlky si přivolal konev kávy. Tiché kroky mu prozradily, že i Aretha se už probrala. Pálily ho oči a příliš dlouhá noc dokázala rozpustit všechny ostré emoce. Napil se horké, hořké kávy a pustil se do rozmotávání beznadějně zcuchaného pletence myšlenek ve své hlavě. Do ničeho se mu nechtělo tak málo jako do přemýšlení, ale musel si v tom udělat pořádek.

„Jedno po druhém,“ přikázal si.

Aretha tázavě zaštěkala, ale pak se skoro neslyšně vrátila do svého kouta.

Remus zavřel oči. Pořád to dělal. Instinktivně. Pokaždé, když chtěl přemýšlet. Nebylo jednoduché nutit k poslušnosti myšlenky zmítající ve zpěněných proudech, které omývaly jeho unavenou hlavu. Musel to vzít popořadě. Hezky chronologicky. Existovala jednoduchá pomůcka. Stačil papír a kouzelné pero s pochybným reklamním názvem Bleskobrk. Hezky to všechno zrekapitulovat. Na papíře se začínaly objevovat první věty.

„Před sedmi lety jsem se domníval, že... že se zhroutilo všechno, co mohlo. Miloval jsem Siria, a on umřel.“

I když se to k situaci pranic nehodilo, spadlo na Rema odkudsi ze stropu pár kapek smíchu. Tichošlápek by z té věty pravděpodobně umřel smíchy podruhé.

„Prostě chcípnul.“

Zkusil ještě jednou odolnost své cynické nálady. Přejížděl prsty po vypouklých značkách, které se na papíře vytvořily místo písmen, a usmál se do beznadějně uzavřené tmy.

~

Siriova ruka na oblém červeně svítícím předmětu sebou trhla směrem ke křížku v levém horním rohu obrazovky.Tvář se mu stáhla a vystoupily z ní obrysy porozumění. Remův cynismus vystrkoval drápky často a rád a Siriovi ani moc nevadilo nechat se jím poškrábat. Díval se na poslední větu a uvažoval, co mu připomněla. Pak se trochu usmál. Ta, co to napsala, ani nevěděla, že i sem mohla přilepit vzpomínku. Ale třeba by se tahle jejím čtenářům ani nelíbila.

Koho by zajímalo, že po svém návratu z Azkabanu se Sirius bál tmy? Nejspíš by se mu vysmáli a mysleli by si cosi o dětinských hloupostech. I on si to myslel. Ve dne. Dokázal to skrývat, protože musel a protože po Azkabanu byla troška strachu vlastně docela osvěžující. Strach mu stál za zády a Sirius ho ignoroval. Šlo to. Míval z toho kruhy pod očima a šedivý štěrk v hlavě, ale dalo se to snášet. Jenom by byl rád zapomněl na to, že za ním pořád stojí. Čeká. Dívá se. Tiše šeptá slova, kterým Sirius nerozumí. Sem tam se mu otře o šíji rukávem z černého saténu. Dalo se to vydržet. Jen nesměl zavřít oči. To by pak byl strach všude kolem. Nikomu to neřekl. Proč by měl? Jenomže dům na Grimmauldově náměstí byl plný temných koutů a Sirius tam zůstával strašně často sám.

A tak tam seděl. Na posteli ve svém starém pokoji a čekal, až zase přijde. Nebyl to bubák, byl to jen strach. Objevoval se bez varování. Muž v černém saténu, který mu dýchal na temeno hlavy. Sirius se schoulil na postel, položil si bradu na kolena a pozoroval tmu. Svíral se do stále menšího a menšího klubíčka, chtělo se mu spát a neodvažoval se pohnout. Tma byla všude okolo. Třásl se a po tvářích mu tekly slzy. Koutkem oka zahlédl odlesk černého saténu. Srdce se mu zastavilo a okamžik se zachytil všech koutů jako pavučina. Po špičkách se okolo něj plížil chlad. Nebylo kam utéct. Mohl by vstát a rozsvítit. Jenomže pohnout se znamenalo rozvířit tmu.

Bouchly dveře a dřevěné schodiště zaskřípělo. Sirius si hřbetem ruky setřel slzy z tváře a donutil se nevšímat si tmy.

Remus vešel do místnosti. Rozsvítil. Taky měl kruhy pod očima a pečlivě se vyhýbal Siriovu pohledu, protože byl nejspíš příliš unavený na další hádku o nutnosti schovávat se v tmavém domě. Nebylo to poprvé, co hráli tuhle hru na inverzi komunikace. Oba sledovali stín toho druhého a oba taky věděli, že se chovají jako pitomci.

„Co se stalo?“ kývnul Sirius hlavou směrem ke šrámu na vlkodlakově tváři, který nesl stopy nedávno použitého hojivého kouzla.

Remus se jen ušklíbnul. Vypadal zdrchaně. Jako by se mu na obličeji usadil prach. Sirius zachytil jeho pohled a nadechl se.

„Ne,“ Remus byl rychlejší, „dneska mlč, jo?“

Sirius cítil, že všechna únava nastřádaná za nocí, co se bál usnout, brzy vybuchne. Nešlo to vydržet.

„Jdi do háje,“ vyjel na něj a vteřinu po vyslovení litoval každého slova, „zamknete mě tu jako prašivýho psa, a pak mi ani neřekneš, co se děje.“

Remus si jen promnul oči prsty a pak si povzdechl: „Byl to dlouhej den a nestalo se nic hezkýho, ani nic neobvyklýho,“ odhodil boty a hábit do kouta a natáhl se na postel. Zadíval se na Siria a rysy v obličeji se mu jeden po druhém hroutily pod tíhou únavy, „nebudu se hádat.“

Položil hlavu na polštář. Směrem ke zdi. Mávl hůlkou a světlo zhaslo.

Sirius ucítil, jak se blíží strach. Už zase ho čekala noc bez pohybu v umrtvujícím objetí černého saténu.Uprostřed tmy. Nechtěl to znova snášet. Ale taky nechtěl stavět zdi pomocí další hádky. Najednou, jako by se mu chtěla omluvit, se ze tmy vynořilo řešení. Jednoduché řešení.

Zajel Moonymu prsty do vlasů.

„Já jsem strašně unavenej,“ zaprotestoval vlkodlak.

„Potřebuju ti něco říct.“

„Nepočká to do rána?“

„Ne.“

Remus otočil hlavu a duhovky se mu lehce leskly vlkodlačí schopností sledovat.

„Ale budeš se mi smát.“

Přivřel oči a ze štěrbiny mezi víčky ukáplo nesouhlasné světlo.

„Nemyslím, že bych se dneska zvládnul smát.“

Znělo to smutně, ale z tváře se mu přece jen sloupl kousek podmračeného výrazu.

„Bojím se tmy.“

„Budu se smát.“

Tma získala přátelštější odstín. K Siriovi se pomaličku přiblížila ruka, která ho pohladila po čele. Nesouhlasně ho svraštil.

„Ale já to myslím vážně.“

Tvář se smála, ale ruka utěšovala.

„Takže příště, až budeš protivnej,“ konstatoval pomalu Remus, „tě prostě zavřu do skříně a bude klid.“

„Jsi hnusnej,“ rozesmutnil se Sirius, přitáhl si k sobě vlkodlakův obličej a políbil ho.

„Patří ti to,“ uhnul Remus a ve tváři se mu pořád blýskal smích.

V koutě místnosti se zaleskl černý satén a Sirius se přisunul blíž k hradbě oddělující světlo od tmy.

„Ty se vážně bojíš.“

„A ty bys mě vážně zavřel do skříně.“

Tma se válela po podlaze a společně s únavou polykala prach.

„Tichošlápku, Tichošlápku,“ zavrtěl hlavou Remus, „ty děláš, jako bys nevěděl, že bych se tam zavřel s tebou.“

~

Siriův obličej ozařoval monitor a Lily, která na chvilku vzhlédla, překvapilo, jak ostré hrany jeho tváře najednou změkly. Venku přestalo pršet a naplno se rozvoněl šeřík. Sirius četl dál.

~

Sklouzl se prsty po jemných obrazcích, co mu do kůže zarývaly trápení. Teď se tomu doopravdy dokázal vysmát. Možná kdyby to dokázal i tenkrát, neseděl by teď tady. U kuchyňského stolu, který nikdy neviděl, s dvojitou dávkou hořkosti v srdci. Něco bolelo a za něco se styděl.

„Prostě zemřel...“

Pokračoval a pokoušel se smířit s tím, že za sedm let se ta slova změnila k nepoznání.

„...a já se s tím nedokázal vyrovnat. Díky kouzlu, které jsem v depresi..“

Znovu stočil tvář do úšklebku, protože i tenhle obrat postrádal eleganci a pravdivost.

„...nevědomky vytvořil, jsem se setkal se ženou, která si říká Královna vlků nebo také Luna. Přenesla mě do jiného možného světa, do doby, kdy mi bylo jedenáct let. Stal jsem se znovu malým chlapcem a měl jsem možnost napravit své chyby. Vyskytly se ale jisté problémy. Moudrý klobouk mě zařadil do Zmijozelu...,“

Odmlčel se a vychutnal si poslední větu s požitkem, který dětem působí strhávání strupů z odřených kolen.

„...zhruba po měsíci došlo k bezvýznamnému střetu se Siriem, při kterém jsem oslepl.“

Teď už ho doopravdy těšilo poskládat ten ošklivý zvrat osudu do bezzubých slov. Sedm let. Tehdy se topil v bezedném močálu. Pak do bahna dopadal jeden den za druhým, až ho nakonec ušlapaly do podoby planiny rovné a suché jako poušť.

„Zpočátku jsem z toho byl trochu otrávený, ale pak jsem se dal dohromady. Léta běžela a já jsem někde pochytil smysl pro extra černý humor.“

Remus se suše rozesmál, napil se kávy a kdesi na dně hrnku našel formulaci další věty.

„Oprava: akceptoval jsem svůj stav a svou situaci.“

Zhluboka se nadechl a pustil se do dalšího nehorázně nepovedeného popisu.

„Profesor Brumbál mi to značně ulehčil, protože mi opatřil slepeckého psa jménem Aretha. Naučil jsem se několik praktických kouzel, která mi umožnila plnohodnotné studium magie, což mi stejně bylo nanic, protože jsem to všechno už dávno uměl.“

Na chvíli ho to přestalo bavit. Nebo se jen možná potřeboval ponořit hlouběji. Někde venku začínalo ráno a iluze se hroutily ve světle nového dne. Mlčel. Pero čekalo. V šumu probouzejícího se dne se ztrácely noční zvuky. Až do dna se napil iluze, a teprve teď zjistil, že byla otrávená. Zbyly jen chladné obrysy reality, které se pomalu vynořovaly zpoza gobelínu utkaného z provázků předpokladů a z příze vzpomínek. Gobelín pomalu černal a měnil se v prach. Snášel se na podlahu a rozfoukával ho vítr. Mohl by to být konec. Jenomže konce neexistovaly a bylo třeba jít dál.

Cosi na okraji jeho mysli zachytilo nemyslnost situace a podsunulo mu informaci o tom, že dnešní ráno je patetičtější, než by bylo záhodno.

Pokřiveně se usmál a pokusil se vymyslet další cynickou poznámku.

„Ale nevadilo by, kdyby někdo rozsvítil.“

Došla mu slova k vyprávění.

„Do hajzlu!“

Skřípot pera prodírajícího se pergamenem.

„Flamma,“ mávnul hůlkou a vzduch rozrazil praskot ohně. K Removu obličeji dorazilo teplo a zápach.

Položil si hlavu na stůl těsně vedle doutnajícího svitku. Trochu to pomohlo. Jenomže nebylo možné spálit všechno.

„Chtěl bych to vidět,“ zašeptal do usínajícího žhavého tepla, „alespoň ještě jednou bych chtěl vidět oheň.“

Svět venku proklopýtal brzkým ránem do ruchu všedního dne a Remus pořád ležel s tváří na desce stolu páchnoucí od spálené kůže.

Sedm let. Bylo to tak dávno. Věci tenkrát vypadaly úplně jinak. Tehdy ještě alespoň občas platila pravidla z mrtvého možného světa. Jenomže změny se rychle prodíraly na povrch a donutily ho přizpůsobit se situaci.

~

Něco se změnilo, něco zůstalo stejné. Už v prvním ročníku. Někdo okolo něj chodil tiše a měkce jako kočka, někdo se plížil v jeho stopách. Lucius Malfoy. A Bellatrix. Pořád měl trochu problém pochopit, proč to vlastně udělala. Štiplavý pach doutnající kůže mu připomněl Bradavické sklepení a učebnu lektvarů. Po pár měsících strávených s Arethou to bylo snad jediné místo, kam ještě chodil sám. Fenka nesnášela podivnou směs zápachů, které prosakovaly z chladných stěn, a tu jednu jedinou hodinu, kterou ve sklepení strávila, celou prokňučela a ke konci se dokonce k velké radosti studentů pokusila kousnout profesora Slughorna do nohy. Od té doby vždy v pondělí odpoledne poslušně čekávala ve společenské místnosti a vzhledem k tomu, že to bylo zvíře chytré a vzdělané, vyžírala tajnou spižírnu, kterou v bláhové naději, že o ní nikdo neví, provozovali Crabbe s Goylem.

Konečným důsledkem však bylo, že jednoho pozdně jarního odpoledne bloudil Remus, který se na hodině tentokrát neobyčejně zdržel, sám chodbou roubenou krajkou z pavučin, které mu uplívaly na prstech hledajících cestu kamenným bludištěm. Jeho obvyklé průvodce odlákalo jarní slunce a volitelná přednáška z dějin černé magie. Nebylo by to vadilo. To jen tentokrát měl Remus divný pocit. Už se naučil vnímat jemné záchvěvy vzduchu a neslyšné ozvěny, které dokázaly varovat před překážkami a napovídat směr. Jenomže dnes to bylo jiné. Nikdy před tím se necítil v důvěrně známém hradě tak ztraceně. Chodby se lámaly v úhlech porušujících geometrická pravidla, zvuk se odrážel od nehmotných zdí a okolo se vznášel štiplavý zápach doutnajícího pergamenu.

Snažil se zachytit jakýkoli známý zvuk nebo vůni, ale povědomý svět se před ním uzavřel. Tápavými prsty prohledával své okolí a šmátral po stopě, která by mu napověděla, kde je. Jenomže stěny před ním škodolibě uhýbaly a nebyl schopen do dlaně chytit nic jiného, než čirý vzduch. Okolo něj se točily proudy rozlámaných směrů, které se skládaly a zase rozkládaly jako mapa ve tvaru kaleidoskopu. Poznal příznaky. Pochopil, co se děje. Jenomže už bylo pozdě. Země pod jeho nohama se rozvlnila v rytmu hada klouzajícího bahnem. Vzduch se otřásal tepem krve ve spáncích. Ve spirále z ozvěny se přibližoval cizí smích. Obklopil ho jasně rudou sítí, ze které nebylo úniku. Zapletl se do provazů z výsměchu a zřítil se na roztavenou zemi.

Prostor okolo se pomalu ustálil a odkudsi zleva se blížily kroky.

„Copak, červe, upadl jsi?“ posměšný tón rezonoval v Remově hlavě, která se jen těžko vzpamatovávala z bludného kouzla.

„Tvůj mozek se tu zakutálel, Malfoy, tak ho se tu zkouším najít,“ zasyčel, ale posměšek se mu už na jazyku překroutil.

„Už nejsi tak sebejistý, co, červe?“ Malfoyovy kroky opisovaly půlkruh okolo vlkodlaka, který se marně pokoušel zvednout. Podlaha se otřásala a Remus se proti své vůli chvěl. Sáhl po hůlce.

„Expelliarmus.“

Příliš pomalu. Dřívko mu vylétlo z ruky a s klapotem se kutálelo po dlaždicích.

„Tak mě máš tam, kdes chtěl,“ oznámil tvrdým krokům.

Malfoy se pokřiveně rozesmál a sehnul se k chlapci, choulícímu se v místech, kde se zeď stýkala s podlahou. Chytil ho za vlasy a donutil postavit se.

Removi se třásla kolena. Nechtěl to, ale třásl se. Nebál se, ale vlastní bezmocnost ho štvala.

Malfoy ho stále držel za vlasy a Remus cítil, jak po něm klouže pohled čistě modrých panovačných očí. Zanechávaly za sebou stopu z páchnoucích hadích šupin. Vteřiny se natahovaly do nekonečna, Malfoy mlčel a Remus cítil cizí hůlku, která ho bolestivě bodala do břicha.

„Tak už něco udělej, ty hajzle,“ vydechl po neodhadnutelně dlouhé chvíli.

„Budeš se mě bát,“ zasyčel Malfoy, „a budeš mlčet.“

„Expelliarmus,“ jasný hlas se známým přízvukem.

Tentokrát zazvonila o dláždění Malfoyova hůlka.

Pustil Rema a vyštěkl směrem k vetřelci: „Co si to dovoluješ?“

„Co ty si to dovoluješ?“

Remus si třel spánek, do kterého se bolestivě uhodil o zeď a snažil se vzpomenout si, čí hlas je mu to tak povědomý.

„Nezapomeň, že jsem primus, Blacková,“ slova zněla přesvědčivě, ale tón napovídal, že Malfoy už nemá navrch.

„Tys zapomněl na víc věcí, milý, Lucie,“ Bellatrix použila falešný úsměv a falešně přátelskou radu.

„Jen jsem chtěl... uspořádat jisté věci,“ poznamenal pečlivě nacvičeným neutrálním tónem Malfoy a za chvíli už se tvrdé kroky vzdalovaly.

„Jsi v pořádku?“ mateřský tón se k rozmazlené aristokratce nehodil. Remus se opřel o zeď a s Bellatrixinou pomocí vstal.

„Díky,“ procedil mezi zuby a zoufale se pokoušel ukočírovat vzpomínky, které odmítaly odpovídat situaci. Strašně ho bolela hlavu.

„Není za co, Reme,“ nevěřil svým uším, ale Bellatrix se na něj usmívala, „pojď, dovedu tě k nám.“

Opřel se o ni a pocítil něco jako vděčnost.

~

Kamínky v mozaice jeho mysli vytvořily nový obrazec.Tehdy si toho nevšiml. Dnes mu to ani nepřišlo divné. Nebo přišlo? Oprášil z tváře zbytek popela a uvědomil si, že tenkrát ho to šokovalo. Střepy vzpomínek z tohoto i předešlého možného světa se mu pomíchaly a když do nich zabořil ruku, aby našel ten správný, vytáhl ji pořezanou od zjištění, že by Bellatrix měl nenávidět. Úlomky skla skřípaly, při každém doteku se tříštily a nebylo možné složit z nich zpátky původní tvar. Vlastně bylo těžké i věřit, že někdy existoval.

Bylo by se mu chtělo spát, ale roztříštěné vzpomínky ho bolestivě dřely. Další střep se přihlásil o svá práva. Tenhle znal z obou možných světů. Jen se na něj pokaždé díval z jiné strany.

~

Stejně jako celý současný Remův život byla i tahle událost zpočátku stejná v obou světech. Plynulý chod času, který se najednou rozdělil do dvou cest, které se křížily a někdy si i překážely jako dva konce provazu svázané k sobě nepořádným uzlem. Nebo jako stuhy na danajském daru, o nějž nikdo nestojí, ale přesto po něm lačně natahuje ruce.

Ležel na ošetřovně a dospával zbytky únavy z úplňkové noci. Tentokrát to přišlo až někdy k ránu a tak neztratil jen nedělní noc, ale i o většinu pondělka, kterou proležel tady, protože měsíc z něj pořád vysával příliš mnoho síly.

Místnost byla plná uklidňujícího a nudného bílého ticha. Vonělo škrobem a ochlazovalo dusné léto, které začínalo za oknem. Byla to známá vůně a známé ticho. Známá postel. Už tady jednou byl. Už jednou slyšel kroky klapající venku na chodbě a vzdálené hlasy povykující o přestávkách v učebnách. Nebyl by to přiznal, ale měl to rád. Všechno ho bolelo a únava ho tiskla k posteli. Jenomže věděl, že teď bude mít zase na měsíc klid. Ještě má 28 dní a teprve pak se ta bolest zase vrátí. Stačilo ležet a čekat, až tělo načerpá sílu, která mu dovolí pořádně si ten měsíc užít. Spoustu věcí nemohl, ale bylo příjemné odpočívat a vědět, že už za pár hodin bude zase všechno v pořádku. Že pak otevře oči, vrátí se do věže, tam budou jeho kamarádi a...

Musel to zarazit. Takhle nesměl přemýšlet. Svádělo to. Bylo snadné začít věřit, že je doopravdy všechno jako tenkrát. Jenže nebylo. A jakákoli další vzpomínka mu lámala všechny kosti v těle.

Ale zrovna dnes tu vzpomínku potřeboval. Dnešní den byl důležitý. Na začátku téhle mizérie byla snaha něco změnit a tohle mohl být jeden z bodů, kdy se mohl zachytit probíhajících událostí a stát se jejich součástí v jiném bodě než tenkrát. Zbývalo už jen pár hodin a pak musel vstát a stihnout Pergamen noci, který při večeři přinášely sovy studentům z čistokrevných a navrch ještě pravověrných rodin. Dnešní číslo většinu z nich příjemně překvapí. Removým úkolem bylo zjistit, z čích míst se nebude ozývat překvapený šepot. Musel se tam nějak dovléct. Tehdy to taky dokázal. Zvedl se a vyrazil do velké síně. Poslouchat šepot a hledat tichá místa.

~

O sedm let starší muž pozoroval sám sebe, jak se s nohama ztěžklýma únavou snaží najít cestu. Pozoroval sám sebe, protože vzpomínky byly to jediné, na co se ještě dívat mohl. I když je někdy vidět nechtěl. I když už ani nedokázal litovat chlapce s příliš starýma očima, které vypálilo kouzlo odražené od hranic možných světů. Musel se odnaučit lítosti, protože kdyby to neudělal, musel by probrečet celé dny sám nad sebou.

~

Podsvětí bylo daleko od všech možných světů. Velice daleko. Přesto k překonání té vzdálenosti stačil pohled upřený na monitor a hrst vzpomínek. Sirius dokázal sledovat Removy kroky. Slova se měnila v obrazy a on viděl krémového psa, který dovedl chlapce ke zmijozelskému stolu. Viděl přilétat sovy. Viděl úsměvy ve tvářích „dobře vychovaných“ dětí. Viděl znechucení ve tvářích těch ostatních. Zahlédl i palcový titulek „Manifest čisté krve.“ Neviděl podpis pod pamfletem. Ani Remus ho neviděl. Oba však věděli, čí jméno tam je. Lord Voldemort. Zatím to byl jen muž, který napsal to, co si ostatní pouze mysleli. Za týden to už bude jinak.

Sirius nechal svůj vnitřní zrak sklouznout časem. O týden později byl zase ve velké síni a zase se díval Removi do tváře. Jen denní doba se změnila. Tentokrát bylo ráno. Dětská maska se pevně přimykala k dospělému obličeji, který dokázal zahlédnout jen černovlasý muž z podsvětí. Denní věštec odebíralo daleko víc žáků. Noviny padaly na stoly. Děti je četly. Nikdo je nepřipravil na to, co tam bude. Jessica Benediktová se hlasitě rozplakala. Vlkodlak seděl bez hnutí. Nezeptal se, co se stalo. Proč taky, vždyť to věděl. Věděl, že neznámý útočník zabil včera v noci takřka všechny členy rodiny ministerského úředníka Davida Benedikta. Věděl, že jedinou stopou je lebka s hadem v ústech zářící nad domem. Tušil i to, co zbytek příčetného světa napadlo až mnohem později, totiž že existuje souvislost mezi útokem a pokutou, kterou David Benedikt udělil čistokrevnému plátku za otištění jednoho nenávistného pamfletu. Po obličeji mu tekly slzy. Jenomže byly schované za maskou dítěte.

~

„Tichošlápku?“ James mu položil ruku na rameno a přetrhl nit vedoucí z podsvětí k dospělému chlapci ztracenému v čase a prostoru.

Sirius pootočil hlavu, ale nic neřekl. Nechtělo se mu přiznávat, že i on zabloudil ve vlastních vzpomínkách. I jemu se někde po cestě minulost roztříštila na kusy skla, které mu teď skřípaly pod nohama. Utekl starostlivým pohledům a vyšel ven.

Zase pršelo, ale šeříky pořád voněly.

Po tváři mu stékal černý déšť a ve větru vlál černý satén.

~

Daleko od podsvětí se Removy ruce bezmocně opíraly o stůl. Chtěl se zachytit víru událostí. Jenomže tenkrát ještě nenašel ten správný bod. Tehdy ještě ne.

~