Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Krev a popel od Malabron
[Komentáře - 4] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Jedná se o soutěžní počin do Sosácké povídkové soutěže na téma „tenkrát v Obrtlé“.
Místnost, po které chvatným, trhaným způsobem přecházel sem a tam, byla rozlehlá, špatně osvětlená a studená; byla cítit tlejícími knihami, vlhkostí a zatuchlinou vůbec, tmavý, neudržovaný sál již dlouho nesloužící původnímu účelu. Těžké knihy v ohmataných vazbách přetékaly z knihoven při stěnách a okupovaly i velký kruhový stůl uprostřed, některé otevřené, roztlemené, s vyhřezlými pošpiněnými listy a poničenými hřbety, některé s již nečitelným písmem, jiné v nečitelném jazyce. Jak tak přecházel, vrhal temné stíny na temné dřevo všude kolem, neklidné prsty co chvíli proplétal a prolamoval, vše bezhlese a s nevidoucím pohledem. Jen jeho kroky rušily mrtvé ticho. Tísnivé ticho. Křičící ticho. Kroky je nepřebily, jen zdůraznily.
 Nahrbil ramena, ale nezastavil se. Jeho krok ztěžkl, téměř vlekl nohy za sebou, bez oddychu, bez klidného spočinutí. Opřel se o opěradlo židle, dotkl se stolu. Dlouhými, kloubnatými prsty sevřel jednu z knih, zase ji odložil. Nezastavil se. Ne na dlouho.
 Pronásledovaly ho oči. Vídal je, kdykoli se vyčasilo a obloha zazářila jasem, rozžíhajícím podzimem proměněné listy do oslňujícího plamene ze zlata a nachu; i ty listy v něm vyvolávaly vzpomínky, byť jiného druhu. Oči jako moře. Oči jako obloha. Tak jasné. Tak zářivé. Tak krásné.
 Zavrávoral. Ale pokračoval v chůzi. Bludnou poutí se vydal kolem stolu, ve tváři děs. Tenkrát to začalo. Tenkrát za dávného podzimu, kdy jej černí, ohyzdní koně poprvé dovezli před rozlehlý hrad ostře se rýsující proti žhnoucímu nebi. Věděl o těch přízračných koních, pro většinu kolem nespatřitelných, klidných jako sochy, ošklivých jako noc, s hladkými obličeji a prázdnými očními důlky - jemu však nenaháněli strach. Jeden z nich otočil hlavu a dotkl se jeho ramene; nebyl to hrůzu nahánějící dotyk. Žádný netvor. Černý kůň.
 Vyhlédl z okna. Tehdy za studií tak často hledíval z oken vysoké věže do tmy, nepohnutě a bez obav. Na co vlastně myslel za takových večerů? Promnul si unavené oči, ze rtů mu unikl vzdech nevole. Nepamatoval se. Na co tak asi mohl myslet jedenáctiletý, rodiči zanedbávaný, špatně živený a přehnaně úzkostlivý kluk? Pravda, velmi ctižádostivý, velmi odhodlaný. Musely to být směšně nabubřelé sny, směšně naivní přání. Útrpně se usmál. Jistě chtěl být slavný, slavný a velký a vědoucí. Jako všichni.
Trpký úsměv na jeho tváři ještě zhořkl. Dosáhl proslulosti, to jistě, v jakou nedoufal. Co by tomu ten umrněný kluk asi řekl? Co by řekl, kdyby před ním tehdy někdo rozprostřel jeho vlastní budoucnost? Křičel by? Nevěřil by? Neutekl by raději od té nevlídné vidiny?
Věděl on o jeho nezměrné ctižádosti? On, který si ho při rozřazování do jednotlivých kolejí tak přemítavě měřil. Nebo se mu to jen zdálo? Tohle si pamatoval. Jak poprvé pohlédl do těch veselých, obrýlených modravých očí. Takový pohled.
Znovu se vydal na své kolečko místností. Nebo tenkrát, tenkrát když utíkal hradem, své pronásledovatele v patách, nezahlédl ho snad, jak stojí ve vedlejší chodbě, tichý a zamyšlený? Tehdy vystoupil z polostínu a zastavil stíhající skupinku chlapců, jako kdyby tam stál jen k vůli tomu, jako kdyby věděl. Opravdu věděl? Pronikavý pohled měl snad odjakživa, prostupoval nitrem druhého pohledem ostrým jako nůž, nebezpečný a mocný a zároveň laskavý jako žena. Zdálo se mu, že patří ke škole jako úhelný kámen, nejlepší z učitelů; koho by napadlo, že by mohl padnout.
  Hleděl teď na své ruce. Bledé, nepatrně se chvějící, připadaly mu cizí. Ruce, jež dávno odvykly projevům laskavosti, pokud toho kdy vůbec byly schopny. Teď ubližovaly. Bylo tomu snad někdy jinak? Byly doby, kdy nebyly tak zkřivené? Tak pokřivené? Kdy on sám nebyl tak křivý? Křivý. Hezké slovo. Vlastně ne hezké. Ani trochu hezké.
  Klouby zapraskaly, jak sevřel pěsti. Prudce se odvrátil od jedné z knih, jako by na jejích rozevřených stranách spatřil něco pohoršujícího, snad v excentrické barvě vazby, snad v úzkých, propletených písmenech dávného jazyka. Jejich vzletně vykroužené tvary byly z velké části pohlceny nepěknou vlhkou skvrnou zachvacující dobře polovinu svazku. Raněná, téměř zničená kniha, kniha v poslední fázi své existence, kniha před zánikem, ne, už mrtvá kniha, kniha odepsaná a odsouzená. Zíral na ni, paže svěšené, pěsti sevřené. Nebezpečný. Nevypočitatelný. Napjatý jako struna.
Byl večer, větrný večer za chladného podzimu, kdy babí léto už dávno vzalo za své. Olověná obloha byla nevlídná a pustá - nechápal, proč na něj tak myslí. Ale mohl na něj vůbec nemyslet? Tehdy na věži, jiné věži a v jiném čase, pronesl zaklínadlo a modré oči se zavřely navždy. Skutečně? Někdy měl pocit, že se to všechno přihodilo v jiném životě. Jindy ho slyšel mluvit, slyšel jeho hlas, slyšel jeho kroky. Jeho smích.
 Snad po sté vyhlédl z okna. Pršelo. Zvedl se vítr, prudký a studený, bezohledně zkroutil obnažené větve stromů a serval z nich další část listí, tu poslední hrst, co na nich ještě zbyla. Listí dávno zhnědlé a povadlé, bez záře, bez jasu, bez světla, jež by jim dávalo život. Obnažené, nahé stromy se nakláněly a praskaly, tmavé kmeny se ohýbaly větrem, jenž stále sílil. Jen ty staré, vpravdě letité stromy se zdály vzdorovat. Skutečně krásné počasí. Ušklíbl se. Jak vhodná kulisa k neveselým vzpomínkám.
Jak případné.
 Tehdy také pršelo. Tenkrát, již po studiích, když ztratil půdu pod nohama i sebeúctu; jen nakrátko, ale stačilo to. Tenkrát za časů strachu, jenž se rozlezl ze všech temných koutů a pokryl celou zemi, mlčenlivou a vyděšenou. Tehdy jako dnes. Ale tehdy to bylo jiné. Tehdy měl volbu, již využil beze zbytku, když pro svojí spásu zavolal jeho - jeho jediného, kdo měl moc něco změnit a on skutečně přišel, jistě a rychle přešel ulici; ulici nejstrašnější ze všech: Obrtlou.
 Tehdy byl u konce svých sil. Byl otřesený, pochybující. O sobě i o ostatních. Ne, že by nebyl chytrý a schopný. Schopný a nebezpečný a nebezpečně přesný ve svých kouzlech; jen se v něm něco zlomilo, jako když lupne. Tiše, a přece s ohlušujícími důsledky, jichž si byl vědom, když posílal vzkaz, ale nemohl jinak; a on skutečně přišel. Do malého, neútulného, utajeného pokoje, který sám vybral jako místo setkání, přišel a přinesl s sebou závan čerstvého vzduchu a naděje. Pospíšil si, na sobě tmavý plášť a kapuci staženou hluboko do očí, do těch jasných blankytných očí, jež by ho prozradily každému.
Blankytné oči a bílé světlo.
 Občas ho nenáviděl ho k smrti. Za to, že je. Učitel, mistr, ochránce, nepřítel. Zachránce, ke kterému by měl cítit vděk. Nenáviděl ho za to. Nenáviděl. Přicházelo to ve vlnách.
 Nenávist. Jaké to slovo. Jak výstižné. Jak úderné. Jak spalující.
 Kde je ten bod, kdy se nenávist přetavuje? Kdy se transformuje v jinou emoci? Kde je ta hranice, kdy vám někdo, kým se tak úporně zaobíráte, přiroste k srdci? Prostě proto, že vyplnil váš prostor? Váš svět?
 Nenávist.
 Nebylo tomu tak vždycky. Tehdy za studií byly doby, kdy ho obdivoval. Vzhlížel k němu, třebaže tajně. Začínal pomalu chápat, jak nesmírně silnou osobnost má před sebou. Jeho schopnosti zatím jen tušil, neboť se dosud vymykaly jeho poznání. Ale byl zde jeden propastný rozdíl. Vzlet, třpyt, radost a klid. Radostný klid, blankytné oči a bílé světlo; bílé světlo a bytostný odpor k černé magii.
Jeho fascinovala. Propůjčovala mu sílu.
 Nemohl ho následovat. Nemohl zavrhnout něco, co mu dávalo vůli žít. Jinak než předtím. Ne tak uboze, naopak se slávou. Nemohl se vzdát svého temného umění jen proto, aby byl jako on. Světlo bylo vzdálené a slabé. Nedostatečné.
 Oč lepší bylo vědomí síly plynoucí ze zakázaných zdrojů.
 Tehdy, ještě za studií, ho zavrhl. Netušil, nemohl tušit, že přijde doba, kdy se bude chtít vrátit. Jenže jeho tehdejší volba mu neposkytla takovou jistotu, jakou očekával. Nezbavila ho strachu. Naopak, strach prostoupil jeho život, strach působil a strach pociťoval, stěží to však přiznal sám sobě. To jen v občasných bezesných nocích šeptal slova, kterým nerozuměl. Usínal klidnější, ale kalná rána ho pokaždé vrhala do stejně ponurého světa.
 Nepřiznával to ani sobě. A nikdo to na něm nepoznal.
 Kdy přišel zlom?
 Tehdy ho zavolal do Obrtlé. Čekal na něj, vyděšený a odhodlaný zároveň, vytáhlý mladík s temnýma očima i duší, toužebně doufající v jeho příchod a zároveň se obávající jeho hněvu. Ale on nebyl rozhněvaný nebo to alespoň nedal najevo, byl jen smutný, nekonečně smutný a ten smutek, ta lítost ho zaplavila jako příval, jako vysoká, všeprostupující vlna. Nepamatoval se dobře na to setkání. Nebo se nechtěl pamatovat. Nechtěl. Nemohl. Nesměl.
Tolik se pokořil.
Té bolesti.
Úpěnlivě sepjaté ruce nehybně spočívající v klíně, sevřené rty, slova deroucí se z hrdla tak zajíkavě, s takovou námahou. Plakal snad tehdy? Byl snad on kromě jeho rodičů jediným člověkem na světě, který ho kdy viděl plakat? Nenáviděl ho. A zároveň ho nenávidět nemohl. Byly i řídké chvíle, krátké a rychle pomíjející, kdy pociťoval něco, co se i sám před sebou bál pojmenovat, opačný pól, který byl stejně skutečný, jako nenávist. A někdy ho prostoupilo obojí najednou. Dva protichůdné city, zmítající s ním s prudkostí, které se děsil. Uhýbal před tím. A nikdy to nedal najevo.
Tak chladný.
Tak sžíravý.
Krev se mu nahrnula do bledých tváří při té vzpomínce. Co si to tehdy namlouval? Věřil snad, že může skutečně zrušit minulost? Někdy mu to připadalo jako řešit kvadraturu kruhu. Tenkrát ještě věřil. Nezbyl ani popel.
 Kam se to celé zvrtlo?
 Neboť se to skutečně zvrtlo. Celé. Celý jeho život se zvrtnul. Polámal. Zadrhl.
 Propůjčil se ke strašné věci. Neměl volbu. On mu ji nedal. Blankytné oči a bílé světlo, hlas, který napřed rozkazoval, pak prosil. To bylo horší, stokrát horší. A pak ho nazvali zbabělcem.
 Zasténal. Znělo to jako přidušený vzlyk, tlumený vůlí. 
Tenkrát v Obrtlé. Jak se to zdálo být snadné. Rozhřešení. Nekonalo se. Občas měl dojem, že i on sám rozpoltil svoji duši. Zvláštním, podivným, ostatním utajeným způsobem. Nepřipadal si být ani na jedné straně. Nepřipadal si celý.
Roztříštěný.
A vědoucí.
Věděl... ach ano, věděl tak jistě jako nic jiného na tomto světě, že do konce života to půjde s ním, ta vidina, jakkoli dlouho bude ještě žít. Vidina unaveného starého muže s očima jako křišťálová jezera. Tma, ticho a prázdnota, věčný klid, spánek a zpěv fénixe. Stud. Radost. Bolest.
Samota.




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.