Harry se probral a pomalu otevřel oči. Ležel na tvrdé zemi, pokryté tenkou vrstvou prachu. Těžce oddechoval a bolel ho hrudník. Ještě úpornější však byla tepavá bolest v hlavě. Přitiskl si dlaň ke spánku a prohrábl si hlasy. Najednou si uvědomil, co se stalo. Prudce se otočil na záda, aby se rozhlédl.

Byla stále ještě noc. Malým oknem nad jeho hlavou do pokoje pronikaly jen slabé měsíční paprsky a velmi chabě osvětlovaly část tmavého pokoje. Ale i v té tmě dobře rozeznával obrysy těžkých polic plných zaprášených knih. Pod nimi krb, staré pohodlné křeslo a malý  kulatý stůl v rohu místnosti. Nepoznával to kolem. Nikdy tu nebyl, tím si byl jistý.

Uslyšel zašustit něčí hábit. Nebyl tu tedy sám. Otočil hlavu ke dveřím naproti oknu a pak ho uviděl. Ten tolik nenáviděný obličej. Snape vystoupil ze stínu, ruce založené na prsou. Musel tam celou tu dobu stát.

„Ano, jsem to já, Pottere. Nešálí vás zrak,“ řekl s jistou dávkou sarkasmu jemu vlastní.

Harry se okamžitě vzpamatoval, přemohl svou slabost a prudce se postavil na nohy. Zamotala se mu hlava a zatmělo se mu před očima. Ruka mu mířila rovnou ke kapse džínů, kde míval svoji hůlku. Nebyla tam.

„Myslíte si o mě, že jsem natolik naivní, Pottere? Ostatně, teď ji nebudete potřebovat,“ ušklíbl se a odněkud z hábitu vytáhl svoji hůlku.

„A měl byste se posadit, než se mi tu skácíte! Jste ještě pod účinky omračovacího kouzla.“ Udělal krok k němu a mávnutím hůlky mu přisunul křeslo blíž.

Neměl strach, nebál se bolesti ani smrti. Tolikrát se jí díval přímo do očí. Nemínil však zemřít bez boje, i když předem prohraného.

„Co si sakra myslíte, že děláte, Snape? A kde to vlastně jsem? Vraťte mi mou hůlku a postavte se mi čelem! ZBABĚLČE !“ zaburácel Harry. V tu chvíli pocítil takovou nenávist a zlost, že měl sto chutí se na Snapea vrhnout i bez hůlky. Nedovolila mu to však jeho malátnost. Zavrávoral, ale zůstal stát pevně nohama na zemi.

„Už jednou jsem vám řekl, abyste mi neříkal zbabělče!“ procedil mezi zuby Snape.

„Nic o tom nevíte, Pottere, tak buďte radši  zticha!“ zavrčel na něj. Při těch slovech mu zlověstně zajiskřilo v očích.

Harryho polil studený pot. Neodpověděl. Věděl, že ať řekne cokoliv, může to být nebezpečné. Ještě nikdy ze Snapea nešel takový strach jako dnes. Harry cítil, že prohrál. Tohle byl konec. Snape však nezaútočil. I když jeho zloba byla zjevná.

„Myslím, Pottere, že potřebujete být chvíli sám a přemýšlet. Nechám vás tu, než se rozhodnu co dál,“ pronesl opět svým chladným a nezúčastněným tónem. Položil něco na malý stolek a měl se k odchodu.

Bylo to zrcátko a Harrymu se zdálo být podivně povědomé. Nevěděl, proč to Snape udělal, a neměl čas o tom teď přemýšlet. Nechtěl mu dovolit, aby ho tu zamknul jako nějakého zlobivého kluka. Vrhl se ke dveřím, ale už nestačil Snapea zastavit. Ten se ani neotočil, prošel dveřmi a prudce je za sebou zabouchnul. Harry jen slyšel, jak se zamykají.

„Nemůžete mě tu držet! Sakra! Pusťte mě ven! Chci, abyste mi vysvětlil…“ bušil pěstmi do dveří. Bylo to ale zbytečné. Slyšel jen vzdalující se kroky.

Sesunul se k zemi. Vůbec tomu nerozuměl. To, co se právě odehrálo, nedávalo smysl. Tušil ale, že se mu velice brzy dostane odpovědí na všechny tyto otázky.

Celou situaci podcenil. Zklamal hned při první zkoušce. Nebyl ve střehu. Měl něco takového předpokládat! Měl být připravený! Zklamal Brumbála, sebe i celý kouzelnický svět. Nevěděl, kde teď je a proč. Bylo to jedno. Brzy bude mrtvý. Vlastně se divil, na co Snape čekal. Ach ano, nemohl odepřít svému Pánovi to potěšení. Byl to přece Voldemort, kdo ho podle té věštby musel zabít. Určitě šel Snape právě pro něj a brzy se vrátí, oba dva. Aby si Voldemort vychutnal moment svého konečného triumfu. Svého konečného a definitivního vítězství. Snapeovi se tak splní jeho sen. Harry brzy zemře Voldemortovu rukou a Snape bude jistě u toho. Nikdo se nedozví, jak skonal slavný Harry Potter. A nebo naopak. Voldemort dá roztroubit do celého světa, že Harry Potter je mrtvý a že už mu nestojí vůbec nic v cestě. Už nikdy neuvidí Rona, Hermionu, Ginny…

Z jeho sebezpytování ho vyrušil tolik známý hlas.

„Vítám tě v mém domě, Harry!“ ozvalo se z ničeho nic za jeho zády.

Harry otočil hlavu směrem ke stolku, odkud přicházel ten hlas. Nemohl uvěřit tomu, co právě spatřil. Z toho pohledu ho zamrazilo v zádech.

Stál před ním Brumbál a usmíval se na něj. Nebyl to ale člověk, kterého znával. Nebyl to ani duch. Přesto si byl jistý, že něco podobného už viděl. Stál před ním jakoby odraz Albuse Brumbála, kterého tak dobře znal.

„Vy jste…“ stačil jen vyslovit, ale přesto tušil, jak bude znít odpověď.

„Vzpomínka,“ dořekl za něj Brumbál, „podobná té, jakou znáš z deníku Toma Raddlea.“

„Přicházím k tobě, protože ti musím něco sdělit. Něco moc důležitého, Harry,“ řekl naléhavě a přistoupil o krok blíž. Usmál se, když si všiml Harryho rozpaků.

Harrymu se divoce rozbušilo srdce. Svitla mu jiskřička naděje. V situaci, v jaké se právě ocitnul, nebylo divu.

„Já tomu nerozumím, pane. Kde jste se tu vzal? Jak…“ reagoval zmateně Harry.

„Z tohoto zrcátka,“ odpověděl Brumbál dřív, než Harry stačil větu dokončit. Otočil se a ukázal směrem k malému stolku.

Harry nechápal, nerozuměl ničemu. Přistoupil ke stolku a vzal zrcátko do ruky. Pořádně si ho prohlédl a pak pochopil. To zrcátko dobře znal, také měl takové. Kdysi mu ho dal Sirius, ještě než zemřel. Mělo to snad znamenat, že Sirius a Harry nebyli jediní, kdo vlastnili takové zrcátko?

„Každý člen Řádu má takové,“ pokračoval Brumbál tichým uklidňujícím tónem.

„Jistě sis všimnul, Harry, že to není jen obyčejné zrcátko. Má neobyčejné vlastnosti a jednou z nich je, že si můžeme mezi sebou předávat zprávy v této podobě, jakou vidíš. Nebudu ti zde dlouze popisovat, co všechno to zrcátko umí. Na to teď není čas. Poslouchej mě dobře, Harry,“ vyzval ho náhle. Oči měl přitom upřené do těch Harryho, ještě udivených a zmatených.

„To, že jsem teď tady, znamená, že už jsem mrtvý,“ řekl Brumbál úplně klidně.

Harry zaraženě poslouchal, nebyl schopen slova. Srdce se mu rozbušilo, dech se zastavil. Na malou chvíli doufal, že se mýlil, že Brumbál není mrtvý. Jeho naděje se naráz rozplynuly, s poslední Brumbálovou větou. Proč to všechno?

„Ne, nelekej se. Jsem si toho dobře vědom, protože to tak bylo naplánované. Teď už ti to můžu říct. Dobře jsem věděl o plánech Draca Malfoye. Pravdou je, že jsem v té době stejně už umíral, Harry. Zbývalo mi jen málo času, a proto jsem rád, že jsem ho využil k tomu, abych ti předal vše z toho, co jsem věděl. Tenkrát, při získávání toho prstenu a ničení viteálu, mě zasáhla velmi mocná kletba. Ty o tom víš. Co jsi ale nevěděl, bylo, že už se nedalo nic dělat. Věděl jsem, že zemřu. Byla to jen otázka času. Tehdy mi zachránil život Severus, ale jen oddálil nevyhnutelné. Svými lektvary a svou péčí mi prodloužil život alespoň na nezbytně nutnou dobu,“ pokračoval Brumbál, ale Harry mu náhle skočil do řeči.

„Ale, pane, to…“ snažil se Harry dostat z Brumbála nějaké vysvětlení, kterému by alespoň trochu porozuměl. Nechápal, jak po tom všem může Brumbál dál věřit tomu zrádci!

„Nepřerušuj mě, prosím. Nemáme moc času,“ zarazil ho Brumbál. „Severus složil neporušitelný slib. Poví ti to sám, jak doufám. Já jsem byl na smrt nemocný. Muselo to tak být, Harry! Tím, že Severus pomohl ukončit můj život, zachránil ten Dracův, svůj i tvůj, a zůstal tak ve službách lorda Voldemorta. Tak jsem to chtěl a tak jsem to i určil! Neodsuzuj Severuse za to, co se tu noc stalo! Jednal na moje přání. Nechci říkat rozkaz, protože já nikdy nebyl nikomu pánem. A teď mě dobře poslouchej. To, že to tak bylo, má svůj dobrý důvod. Já nikdy nedělám nic jen tak. TY to dobře víš! Severusovi plně důvěřuji, a ty musíš také. On má mé pokyny, ví co potřebuje vědět, aby tě mohl vést dál. Místo mě,“ řekl vyčerpaně.

Harry si všiml, že vypadá přesně tak, jak si ho v jeho posledních dnech života pamatoval. Včetně té zčernalé ruky. Tomu, co se právě od Brumbála dozvěděl se ale zdráhal uvěřit. Chtěl tím snad Brumbál říct, že věděl, co se stane?

„Ale, pane profesore! Vždyť on je vrah! On vás přece zabil!“ nevydržel to Harry. Musel to říct nahlas. Znovu se v něm vůči Snapeovi vzedmula vlna nenávisti, kterou jen stěží dokázal potlačit.

„Harry, prosím! On byl jen milosrdný. Umíral bych pomalou a bolestivou smrtí. Tomu ještě nemůžeš rozumět, ale jednou to pochopíš. Už brzy. Teď mi ale slib, že Severuse poslechneš ve všem, zdůrazňuji ve všem! Je to moc důležité, a já chci, abys mi to slíbil,“ řekl Brumbál s naléhavostí v hlase a vypadalo to, že čeká na chlapcovu odpověď.

„Já… to přeci nemůžu! Nemůžete po mě chtít, abych důvěřoval JEMU! To přece…“ bránil se Harry. Cítil jen zlobu, vztek a nezkrotnou touhu po pomstě. Nechtěl tomu věřit!

„Vždycky jsi mi věřil, Harry. A jednou jsi mi slíbil, ano SLÍBIL, že mě poslechneš, ať po tobě budu chtít COKOLIV. To byla má podmínka, pamatuješ?“ Brumbál sklonil hlavu a přes své půlměsícové brýle se Harrymu zahleděl do očí. Ten uklidňující pohled v něm vyvolával dávno potlačované pocity, o kterých si myslel, že už jich snad ani není schopen.

„Ano, pane, ale… Dobře,“ přemohl se Harry nakonec, „ale pořád tomu nerozumím. Můžu se vás na něco zeptat, pane profesore?“ vyhrkl nedočkavě. Popravdě nevěděl, kolik se toho může od pouhé vzpomínky dozvědět.

„To můžeš, ale pamatuj, že mé vědomosti sahají jen tam, kam sahaly za mého života,“ odpověděl Brumbál a jeho rty se znovu zvlnily do lehkého úsměvu.

„Jak MU můžete tak bezmezně věřit, pane profesore? Jste si jistý tím, co po mě chcete?“ řekl Harry váhavě a přemýšlel, jestli se mu dostane odpovědi i tentokrát. Doufal, že Brumbál třeba změní názor. Mýlil se přeci i tehdy, když trval na tom, aby Snape Harryho učil nitrobranu.

„Jednou to pochopíš, věř mi! Pamatuj, že člověk nemůže být sám. A věřit druhým, těm co si to zaslouží, a zejména odpouštět, nás dělá lidmi. Jsi ještě mladý. Máš horkou hlavu a stejně horké soudy. Já už tu s tebou nebudu, ale věřím, že ty to dokážeš, Harry. Nebudeš sám, to si pamatuj. Máš přátele, kteří s tebou půjdou až do konce. Ale teď mi slib, že uděláš, co po tobě chci,“ ukončil rozhovor nekompromisně Brumbál.

Harry váhal, přemýšlel a nechápal. To by pak znamenalo, že se mýlil. Snape ho nechce zabít a Voldemort o ničem, co se tu děje, netuší. Nedávalo mu to smysl. Harry byl zmatený a zoufalý. Brumbál se na něj znovu podíval a jako by mu nahlédl do samého nitra srdce, jako by věděl, jaký boj teď uvnitř sám se sebou svádí, Harry se uklidnil a snad i uvěřil.

„Dobrá, slibuji,“ řekl nakonec po dlouhém rozmýšlení. „Nebude to snadné a stále tomu nerozumím, ale slibuji. Věřím vám, pane! Jen se chci zeptat: Uvidím vás ještě někdy? Mohu s vámi takto zase mluvit?“ Harry dychtivě čekal na Brumbálovu odpověď. Nechtěl se s ním rozloučit. Ne teď, když se znovu setkali.

„Nevím, jestli to bude možné. Ale Severus tu bude pro tebe, a ty se musíš naučit mu věřit. Tak jako já. Teď už musím jít. Sbohem, Harry, a pamatuj! Víra i hory přenáší! Musíš věřit, především sám v sebe!“ řekl vyčerpaně, pak se otočil a zmizel stejně rychle, jako se předtím objevil. Nechal Harryho bloudit v jeho zmatených myšlenkách.