Severus vstoupil do své pracovny v Brumbálově domě a zabouchl za sebou dveře. Tak to bychom měli. Sakra! Nic si nenalhávej, tohle byl teprve začátek.
Ušel pár kroků k servírovacímu stolku uprostřed místnosti, na kterém stála láhev kvalitního skřítkovského vína. Odhodil svou hůlku do křesla, které stálo opodál. Sebral láhev a nalil si vína do broušené skleničky. Zvedl ji ke rtům a už se z ní chtěl napít, ale jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. Jeho třesoucí se ruka, pevně svírající malou skleničku plnou až po okraj, klesla dolů. Přihnul si přímo z láhve a vzápětí jí vší silou mrštil o zeď. Střepy se rozlétly po tmavé místnosti. Ucítil pár kapek vína, které dopadly na jeho obličej. Skleničku, kterou stále svíral v pravé ruce, rozdrtil jediným pevným stiskem. Cítil, jak se mu střepy zarývají pod kůži. Bylo mu to jedno. Uvolnil sevření a nechal krev kapat volně k zemi. Sednul si do pohodlného křesla a zavřel oči. Snažil se uklidnit. Moc se mu to nedařilo.
Kvůli Potterovi si znovu připomněl noc, kdy byl donucen z Bradavic uprchnout. Onu osudnou noc, na kterou se už měsíc snažil usilovně zapomenout a která mu převrátila život naruby, když byl okolnostmi donucen splnit svůj slib a odsoudit se tak k zatracení…
Uháněl pryč, za hranice bradavických pozemků. Hipogryf ho stále pronásledoval a útočil na něj svými drápy. Ještě jednou se otočil a uviděl Pottera, který ještě nestačil sebrat svoji hůlku ze země. Pak se bez váhání přemístil.
Znovu se objevil před pevností Temného pána. Kroky ho vedly automaticky směrem ke vchodu do pevnosti. Dohnal Draca a pevně ho chytil za předloktí. Jediným prudkým pohybem ho otočil čelem k sobě. Ten se ještě celý chvěl pod návalem strachu.
„Nic neříkej, dokud se tě Pán zla sám nezeptá! Draco, posloucháš mě?“ naléhal.
Chlapec k němu obrátil své vyděšené oči.
„Nechte mě!“ vytrhl se z mírného učitelova sevření.
„Je mi to jedno!“ křičel. „Všechno už je mi fuk!“ V jeho hlase znělo zoufalství.
„Draco, vzpamatuj se přece!“ snažil se ho přesvědčit.
„Dejte mi pokoj! Vy mi nemáte co poroučet,“ řekl vzdorovitě. Zrychleně dýchal. Levou rukou si utřel pot z čela.
„Já se ti jen snažím zachránit život,“ procedil mezi zuby Severus.
„Nedělejte, že vám na mně záleží!“ útočil Draco.
„Je mi jedno, jestli tomu věříš, nebo ne, ale ještě jsem si nepřestal cenit lidského života,“ nevzdával to profesor.
„Slyšíte se vůbec? Co to tady na mě hrajete? Vždyť jste to byl vy, kdo právě před chvílí zabil Brumbála!“ podíval se svému učiteli zpříma do očí, jako by čekal na jeho reakci. Žádné se ale nedočkal. Chvíli na sebe jen tak upřeně zírali.
„Pch!“ ušklíbl se Draco a odvrátil zrak.
„Musíme jít,“ řekl Severus nakonec, chytil ho za rukáv a vláčel ho s sebou dovnitř do pevnosti, do které je přístup umožněn jen poznamenaným cejchem smrti.
Ostatní Smrtijedi už byli uvnitř, seřazení na konci temné chodby.
„Pán zla už vás očekává,“ ozvalo se z pod kukly jednoho Smrtijeda.
Těžké dřevěné dveře před nimi se otevřely. Vstoupili dovnitř. Voldemort stál v protějším rohu poloosvětlené místnosti a v ruce pevně svíral svoji hůlku. Byl k nim otočený zády. Severus, který stále držel chlapcovu ruku, ucítil, jak se Draco zachvěl.
„Můj Pane,“ promluvil Severus jako první a přitom oba poklekli a hlavu sklopili k zemi.
„Úkol byl splněn. Brumbál je mrtev,“ sdělil mu stručně.
Voldemort se k nim otočil čelem. Pozoroval je svýma rudýma nelítostnýma očima.
„Ano, vím. Už se mi to doneslo. Stejně tak i to, že to nebyl Draco, kdo Brumbála zabil,“ pronesl Voldemort chladným hlasem a poté propukl v děsivý smích.
„Konečně! Nějaké ztráty?“ zeptal se.
„Jen zanedbatelné, Mistře,“ odpověděl Severus pokorně.
„Dobrá tedy,“ pokračoval Voldemort po chvíli.
„Věděl jsem od začátku, že to Draco nedokáže,“ řekl a přecházel ponurou místností sem a tam.
„Je stejně neschopný jako jeho otec!“ procedil zaťatými zuby a pevně sevřel dlouhé bílé prsty na rukojeti své hůlky.
Stejně jako jemu, tak ani Voldemortovi bezpochyby neuniklo, že se Draco v tu samou chvíli zachvěl a hlava mu klesla ještě níž k zemi.
„A ty, Severusi, jsi dokázal, že si zasloužíš moji důvěru,“ obrátil zrak ke svému věrnému služebníkovi.
Severus zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí.
„Děkuji, Mistře, jste milostivý,“ řekl a poté sklopil oči znovu k zemi.
„Ano, Severusi, nyní jsem si jistý tvou věrností a loajálností. Teď vím, že všechny ty zvěsti o tvé zradě byly jen neopodstatněné lži. Ano, věrný příteli, tento úkol neměl prověřit Draca, jehož mladické neschopnosti jsem si byl vědom, ale tebe. A ty jsi v této zkoušce uspěl,“ pronášel svou řeč zase klidným, ledově chladným tónem a když dořekl, obrátil svou pozornost k Dracovi.
„Tak co s tebou, mladý Malfoyi? Zasluhuješ trest! Nehodlám tě zabít, dnes ještě ne. Můžeš se mi ještě hodit. Ale musíš si pamatovat, že příkazy tvého Pána se plní.“
Namířil hůlku proti němu a vyřkl svůj soud.
„Crucio!“ křikl a pak se jen nelítostně a poživačně díval, jak Dracem cloumá nesnesitelná bolest. Jeho řev jako by byl slastnou melodií pro jeho sluch. Po chvíli svoji hůlku odklonil.
„Zmiz mi z očí!“ zaburácel na Draca a ukázal štíhlým prstem na dveře.
Severus pomohl Dracovi vstát. Dracovi ještě z úst kapala krev.
„Odpusťte, Pane, už se to nestane!“ zachroptěl Draco mezi dveřmi. Oba se ještě jednou hluboce uklonili a pak odešli z místnosti.
„Chci mluvit s Belou,“ zaznělo jim za zády doposud otevřenými dveřmi. Jeden Smrtijed vystoupil z řady a zamířil dovnitř. Dveře se za ním s prásknutím zabouchly. Pak už se temnou chodbou rozléhal jen křik mučené Belatrix, trpící pod kletbou Cruciatus…
Otevřel oči. Hleděl do prázdna. Nechtěl teď nad ničím přemýšlet. A už vůbec ne nad tím, co bude dál. Čeká ho spousta práce. S Potterem to nebude jednoduché. Přesvědčit ho, aby mu uvěřil, aby mu důvěřoval, aby tak Severus splnil, co slíbil.
Najednou ucítil, jak ho na levém předloktí pálí Znamení zla. Pán mě volá k sobě, ušklíbl se. Bezmyšlenkovitě vstal, sebral hůlku a jediným mávnutím dal do pořádku tu spoušť, kterou před chvílí udělal. Vyšel ven z pokoje a kráčel dlouhou chodbou rovnou k východu. Na chvíli se zastavil u zamčených dveří, za kterými držel svého mladého zajatce.
Budete muset ještě chvíli počkat, Pottere, blesklo mu hlavou. Je tu jedna věc, která má nyní přednost a nepočká! Bez váhání se otočil a kráčel pryč. Když byl několik desítek metrů od domu, přemístil se.