Harry se trhnutím probudil, když uslyšel zaskřípat dveře. Divil se, že předtím vůbec dokázal usnout.

„Je mi líto, že vás budím, Pottere, ale myslím, že si musíme promluvit,“ zaznělo ode dveří, než Harry stačil otočit hlavu tím směrem. Ten pohled ho definitivně probral a vrátil zpět do reality.

Snape vstoupil dovnitř a na tváři měl ledově chladný, neproniknutelný výraz, který Harry tak dobře znal. Harry byl v tu ránu na nohou a probodával Snapea nenávistným pohledem.

„Vracím vám vaši hůlku,“ řekl Snape stroze a hodil mu ji k nohám.

Harry jen nechápavě zíral na počínání svého bývalého učitele. Ještě si v hlavě nestačil utřídit všechny myšlenky. Sebral hůlku a strčil si ji do kapsy. Díval se Snapeovi přímo do jeho temných očí a snažil se z nich vyčíst, co bude dál. Marně. Chvíli na sebe mlčky hleděli a měřili se navzájem nepřátelským pohledem. Snape vypadal unaveně. Tváře měl propadlejší a pleť ještě bledší, než jak si ji pamatoval. Ale nic z toho mu neubralo na jeho nebezpečnosti.

„Copak, Pottere, ztratil jste řeč?“ prolomil ticho Snape. „Myslel jsem, že už jste vše pochopil,“ řekl suše a přistoupil k němu o krok blíž. Hůlkou, kterou pevně svíral ve své pravici, si přitom poklepával o rozevřenou dlaň druhé ruky.

Harry netušil, co má Snape v úmyslu. Odtrhl zrak od jeho hůlky a znovu se mu podíval do očí, plný očekávání. „Popravdě, nechápu vůbec nic! Ani to, proč bych s vámi měl mluvit,“ vyhrkl Harry bez přemýšlení. Než však stačil říct cokoliv dalšího, Snape pokračoval.

„Hned na začátku si určíme jistá pravidla. Budete mě dál oslovovat pane. Jelikož už nejsem váš profesor, toto oslovení bude postačující,“ pronesl chladně. Stál přitom čelem proti svému bývalému žákovi.

Harry věděl, že Snape čeká na jeho reakci. Když se jí nedočkal, odvrátil zrak a zadíval se ven z okna. Začínalo svítat.

„K věci, Pottere, nemám tolik času!“ vyhrkl najednou a ruku, ve které stále pevně svíral svoji hůlku, spustil volně podél těla.

V Harrym se vařila krev. Dusil se ve vlastní šťávě. Jak má teď mluvit s někým, koho hned po Voldemortovi nenávidí nejvíc na celém světě? Zuřil, když si vzpomněl na jejich poslední setkání. Úplně zapomněl na to, co před několika hodinami slíbil Brumbálovi. Aniž by o tom přemýšlel, vytáhl svoji hůlku a namířil ji na Snapea.

„Tušil jsem to,“ zavrčel Snape nebezpečným tónem a vyslal na Harryho odzbrojující kouzlo.

„Protego!“ zareagoval Harry pohotově a paprsek odklonil.

Snape na nic nečekal a vyslal proti Harrymu kletbu, která jím mrštila o zeď. Jasně mu dával najevo svoji převahu. Harry zalapal po dechu. Potom se s námahou znovu postavil. Připraven mu znovu čelit a vzdorovat.

„Dost hraní, Pottere! Jestli máte nějaké otázky, tak sem s nimi,“ řekl Snape vztekle a temné studené oči se mu nepatrně zúžily. Přistoupil k němu o něco blíž a hůlkou mu stále mířil doprostřed hrudi. Chvíli trvalo, než ji odklonil.

„Á, náš slavný Harry Potter,“ poznamenal posměšně. Sarkasmus v jeho hlase se nedal přeslechnout. „Příliš hrdý na to, aby si přiznal, že potřebuje pomoc. Ale vzhledem k tomu, že nás jisté okolnosti svedly dohromady, budete nucen se mnou spolupracovat, pokud chcete uspět.“ Na chvíli se odmlčel a upřeně se na Harryho díval. Zjevně si chtěl vychutnat své urážlivé poznámky na Harryho adresu.

Harry zvažoval všechny možnosti. Věděl, že bez pomoci nemá šanci. Jen nerad si to přiznával. Snape byl však poslední, od koho byl ochoten ji přijmout. Pak se ale neovládl, nedokázal své emoce držet na uzdě.

„Okolnosti? O jakých okolnostech to mluvíte? A proč bych měl přijmout pomoc právě od vás?“ tázal se jízlivě.

„Nemáte na vybranou. Neurčil jsem to já, bylo to Brumbálovo přání. Já z toho nejsem o nic víc nadšený než vy, to mi věřte!“ probodl Harryho pohledem. Rýha mezi jeho obočím se prohloubila, z jeho očí čišela čirá nenávist. Ještě okamžik se na něj díval přimhouřenýma očima a teprve pak pokračoval.

„Myslíte si snad, že s vašimi dosavadními znalostmi a schopnostmi jste připraven postavit se Pánovi zla?“ dodal pohrdlivě. „Potřebujete učitele.“

I tentokrát Harry věděl, že má Snape pravdu. Rozhodl se však Snapeovi odporovat.

„Proč by mě nemohl učit třeba profesor Lupin?“

„Nemyslím si, že by na to ten zablešenec stačil. A Brumbál už tady není, takže se budete muset spokojit se mnou,“ ušklíbl se Snape a uhnul pohledem někam jinam. Otočil se k oknu a znovu se zadíval ven.

„Brumbál tu není kvůli vám!“ vykřikl Harry. Bylo mu jedno, co bude následovat. Tolik toužil vykřičet mu to do tváře. Byla to přeci Snapeova vina!

„Myslel jsem, že to už vám Brumbál vysvětlil, ale pakliže to mám znovu opakovat…“ obrátil se zpátky k němu, pomale a klidně. Po kamenné tváři mu přeběhl temný stín a hůlka v jeho ruce se mírně zachvěla. Harry zjevně zasáhl citlivé místo.

„Ztrácím s vámi trpělivost, Pottere!“ zavrčel výhrůžně.

„Jak můžu vědět, že to není jen nějaký váš trik, nějaké kouzlo, které by mě zmátlo? Jak vám mám po tom všem věřit, že jste stále věrný Brumbálovi, a ne Voldemortovi?“ ohradil se Harry a nejistě přitom sledoval jeho hůlku. Nebyl ochoten tomu jen tak uvěřit. Ani po tom, co před chvílí vyslechl od Brumbála.

„Myslím, že jako důkaz by vám mělo stačit, že já vím o všem, Pottere! Vím o viteálech, o vašich hodinách s profesorem Brumbálem, i o vašem poslední pokusu získat viteál z té jeskyně,“ řekl věcně. „Je na vás, jestli mi budete věřit, nebo ne!“ poznamenal lhostejně a ušklíbl se.

Harry uvažoval. Kdo jiný, než samotný Brumbál, by mu o tom všem pověděl. Vybavil si Brumbálova slova: Severus ví vše, co potřebuje vědět, aby tě mohl vést dál. Místo mě…

To snad ne! Tak takhle to Brumbál myslel! Že teď Harry bude muset spolupracovat se Snapem? Nemožné! O tom jejich posledním dobrodružství v jeskyni a honbě za viteálem ale nikdo jiný nevěděl. Ronovi a Hermioně to Harry řekl, až bylo po všem. Netušili, kam mají s Brumbálem namířeno, ani Harry to nevěděl předem. Vzpomněl si ještě, že když se z jeskyně přemístili zpět do Prasinek, Brumbál ho žádal, aby došel pro Snapea, a nikomu jinému nic neříkal.

„Nuže?“ vytrhl ho Snape ze zamyšlení a čekal na jeho odpověď.

„Dobře. Udělám, co po mě profesor Brumbál chtěl,“ řekl Harry . „Slíbil jsem mu to,“ dodal potichu. „Ale mám pár otázek.“

„Ptejte se, Pottere,“ vyzval ho Snape. Posadil se do jediného křesla v místnosti, a zdálo se, že je ochoten Harrymu na jeho otázky odpovědět. To ho překvapilo.

„Kde to jsme? Co je to za dům? A Brumbál mluvil o nějakém neporušitelném slibu. Vy jste snad Brumbálovi zavázán neporušitelným slibem? To je ten důvod, proč vám tak věřil?“ chrlil ze sebe Harry jednu otázku za druhou. Jedině Snapeova odpověď mu mohla dát jistotu, že nedělá chybu, když se rozhodl Snapeovi uvěřit.

„Vážně si myslíte, Pottere, že Brumbál patří k těm, co si loajálnost a věrnost vynucují nějakými neporušitelnými sliby?“ neodpustil si jízlivou poznámku a povýšeně přitom zvedl obočí.

„Ten slib jsem dal Narcise Malfoyové a týkal se Draca. Zavázal jsem se ho ochránit a v případě potřeby za něj vykonat úkol, kterým byl pověřen Pánem zla. Ten úkol byl zabít Brumbála. Zbytek už znáte,“ řekl ve stručnosti Snape. Zjevně neměl potřebu mu vysvětlovat, za jakých okolností a proč ten slib složil.

„Jste v Brumbálově domě, můžete tu bydlet. Bylo to Brumbálovo přání. Teď bych od vás ale potřeboval vědět vše, co se při vašem posledním pokusu o získání viteálu stalo. Podařilo se? Máte ten viteál? Brumbál mi to pochopitelně nestihl říct. Je to důležité!“ řekl s nečekanou naléhavostí a zdůraznil přitom poslední větu.

Harry pochopil a snad i uvěřil. Nezbývalo mu než riskovat. Chvíli váhal, ale nakonec Snapeovi vše pověděl tak, jak si to pamatoval. Skončil tím, jak po tom všem našel u Brumbála falešný viteál, se vzkazem pro Pána zla od R.A.B.

Snape ho celou dobu pozorně a zaujatě poslouchal. Když Harry skončil, jen se zeptal:

„Máte ještě ten vzkaz?“

Harry ho nosil celou tu dobu u sebe jako „upomínku“, stejně jako ten medailon.Vytáhl ho z kapsy a podal Snapeovi. Ten ho rozbalil a přečetl. Potom ho vrátil zpátky Harrymu. Nijak to nekomentoval.

„Dobrá tedy. Jak už jsem řekl, můžete tu bydlet. Nejsem vaše chůva, jste plnoletý čaroděj. Můžete si dělat, co chcete, a jít, kam chcete. Jen bych o tom rád věděl. Budeme se pravidelně setkávat na hodinách, které vám budu dávat. Podrobnosti si řekneme později. O tom, kdy se budou konat, vás budu pochopitelně včas informovat. Máte ještě to zrcátko, co vám dal Black?“ ptal se.

Harry přikývl. Dobře věděl, že je někde na dně jeho kufru. Netušil však, že Snape o něm ví.

„Noste ho pořád u sebe,“ přikázal mu. „Brzy přijdete na to, jak funguje. Tento dům je chráněn Fideliovým zaklínadlem. Strážcem tajemství jsem já. A tohle si vezměte,“ podal Harrymu kousek pergamenu. Stálo tam: Leones Garden. Když si ho Harry přečetl, pochopil, že je to adresa domu.

„To dejte přečíst slečně Grangerové a panu Weasleymu. Potom ho zničte. Nikdo jiný sem přístup mít nebude. To je prozatím vše,“ ukončil jejich rozhovor Snape.

Potom vstal a vyzval Harryho, aby ho následoval. Vedl ho z pokoje dlouhou chodbou do vstupní haly a pak vpravo po schodech nahoru. Bylo tam několik zavřených dveří. Otevřel hned ty první a pustil Harryho dovnitř. Harry tam našel svůj kufr a koště. Rozhlédl se po malém útulném pokojíku a pak vyšel ven na chodbu, kde na něj Snape čekal.

„Vy se teď přemístěte k Weasleyovým, tak jak jste to měl v úmyslu. Jistě vás už netrpělivě očekávají,“ poznamenal posměšně.

„Já se pokusím něco zjistit o našem záhadném R.A.B. O tom, kdy se bude konat naše první schůzka, se dozvíte včas,“ oznámil mu. „Zatím sbohem, Pottere!“ otočil se k odchodu a nechal Harryho stát uprostřed schodiště.

Harry se za ním díval, jak rychlým krokem odchází pryč, dokud mu jeho vlající hábit nezmizel z očí.