Nová fakta ohledně budečské školy odhalena. Tentokrát se jedná o novou osobnost, která je s Budčí spjata spíš okrajově. Jak je známo, ve zmíněné instituci získal titul doktora (MSDr.) Albus Brumbál. Stranou zájmu výzkumníků ovšem zůstal jistý kouzelník, který usiloval o stejný titul o několik století dřív, možná protože jej nakonec nedosáhl. Jeho píle a kouzelné schopnosti nedosahovaly ani zdaleka Brumbálových kvalit. Pro naše bádání byli důležití už jeho předkové.
Rupert von Zahn se přestěhoval do Čech z některé blíže nespecifikované německy mluvící oblasti Svaté říše římské přibližně v roce 1420. Kouzelník to byl průměrný, obzvláštní nadání prokazoval pouze v přeměňování. Je o něm známo, že byl dokonce zvěromágem – proměňoval se v zajíce. V Čechách způsobil menší rozruch tím, že jeho poslem nebyla sova, jak je v kouzelnickém světě zvykem, ale sojka, která je kvůli svému barevnému peří poměrně nápadná.
Rupert se usadil v severočeských horách a uzavřel spojenectví s tamějšími skřety proti místním obrům. Na důkaz přátelství jim věnoval mládě leprikóna, které se zrovna narodilo tomu, kterého si přivezl s sebou. Skřety vyloženě nadchlo. Společnými silami se obry podařilo vyhnat a skřeti se tak dostali k novým nalezištím zlata. To jim výrazně pomohlo při zakládání koněpruské skřetí banky. (Banka v prvních letech své existence, v letech 1460 - 1470, zaměstnávala dokonce i několik mudlů, kteří však se skřety přestali spolupracovat, když zjistili, že jsou placeni padělanými penězi. Zbytky z původního ohromného množství těchto falešných husitských haléřů objevili ve dvacátém století mudlové, kteří si na základě tohoto nálezu utvořili neúplnou teorii o tom, že v koněpruských jeskyních byla penězokazecká dílna. Datace do druhé poloviny patnáctého století je ovšem zcela správná.)
Spojenectví Ruperta a jeho potomků se skřety však neobyčejně rozhněvalo českou kouzelnickou veřejnost (skřeti posílili své postavení na úkor jedné z nejmocnějších kouzelnických rodin). Von Zahn byl velice ošklivě proklet - jeho hýždě se nevratně přeměnily v řepu, snad proto, že německé Rupertovo jméno vybízelo k takové pomstě: Rupert připomíná Rüben - řepa, Zahn zase připomíná německé Zagal, Zahn - starší podobu německého slova ocas. Od tohoto incidentu se datuje silná nevraživost mezi von Zahny a kouzelníky v Čechách.
Rupert se však ze svého nového domova nenechal vyhnat. Skřeti se stali mocnými spojenci a podávali mu užitečné informace. Dožil se poměrně vysokého věku a jeho potomci se natrvalo usadili v Čechách.
Jedním z Rupertových potomků byl Cronos, přezdívaný někdy Rýbrcoul. Narodil se roku 1667 a dostalo se mu pocty studovat v Druidské škole vysoké magie v Budči. Podařilo se mu dosáhnout titulu GraM (gradus magi neboli hodnost kouzelníka), který se uděluje po úspěšném absolvování dvouletého studia. Ve studiu však dále nepokračoval, protože byl velmi nedisciplinovaný a ani jeho nadání nebylo pro náročné studium dostatečné. Proto se vrátil zpět do rodinného horského sídla. Na svůj titul však byl náležitě pyšný a od té doby si nechal říkat důsledně GraM Cronos.
Jeho nedisciplinovanost však začala nabírat nečekané obrátky. Předváděl kouzla před zraky mnoha mudlů. Zvlášť si oblíbil přemisťovat se mudlům před očima. Používat toto náročné kouzlo mu stálo za to v podstatě jen proto, aby je poškádlil. Působil změny počasí, a protože přemisťování bylo velmi náročné, měl ve zvyku používat kouzlo Engorgio na sebe sama. Ve své zvětšené podobě potom rychle překonával velké vzdálenosti. Mudlové, kteří si jeho kousky neuměli vysvětlit, se domnívali, že se zde usídlil duch hor nebo že se vrátili obrové, o kterých mezi lidem stále kolovaly pověsti. V těchto letech byl GraM Cronos pod vlivem lidové etymologie překřtěn na Kram Kronoše, poději Krakonoše.
Kouzelnická společnost měla plné ruce práce. Celá situace nakonec dosáhla takových rozměrů, že byla projednávána i na mezinárodní úrovni. Cronovo či Krakonošovo jednání se tak stalo hlavním důvodem přijetí zákona o utajování, který Mezinárodní sdružení kouzelníků přijalo v roce 1692. Krakonoš ani jeho potomci se však kouzelnickým zákonům nehodlali podřizovat a ve svém horském prostředí si dělali, co se jim zlíbilo. Jejich činnost se stala mezi místními mudly už natolik samozřejmou, že se jí nikdo nepodivoval. Stali se jakýmisi patrony či nekorunovanými vládci hor, o jejich činnosti se pak dochovala celá řada zpráv.
Talent pro přeměňování se mezi nimi zřejmě dědil: mezi mudly vycházeli v mnoha podobách – jako různí lidé, divocí koně, žáby, kohouti či havrani, obři i trpaslíci. Dochovaly se zprávy, že proměňovali různé předměty ve zlato (zřejmě za pomoci leprikónů, které chovali), pro některé lidi vykouzlili hostinu, jiným proměnili seno ve zvíře. Člověku, který se jim znelíbil, obvykle přičarovali kozí bradku a rohy. Nezanevřeli ani na sojky, které stále využívali k doručování zpráv.
Činnost příslušníků rodu Krakonošů se postupem času stala tak běžnou, že Mezinárodní sdružení kouzelníků jejich rodině udělilo výjimku z dodržování Zákona o utajování. Stali se pevnou součástí povědomí všech obyvatel Krkonoš. Proto si jejich další činy jistě zaslouží pozornost badatelů v oblasti české kouzelnické minulosti.
Použitá literatura:
http://www.hp-lexicon.org/timelines/main/timeline_pre1900.html
http://www.hornictvi.info/roky/03.htm
http://www.paladix.cz/clanky/konepruske-jeskyne-a-okoli.html
http://pis.eunet.cz/cz/ceska_republika/pamatky/koneprusy_konepruske_jeskyne
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kon%C4%9Bprusk%C3%A9_jeskyn%C4%9B
Koudelková, E. a kol.: Čtení o Krakonošovi. Liberec 2002
Rowlingová, J.: Harry Potter a Fénixův řád. Praha 2004