Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 756 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
Innocence od Jasmine
[Komentáře - 1] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Z nebe se snášely vločky sněhu a halily vše do bílé nadílky. Větve stromů se prohýbaly pod nánosy sněhu, který byl to jediné, co bylo široko daleko vidět.

To, co narušovalo mrazivé ticho, byly kroky. Jen lehké našlapování, takřka neslyšné.
Zasněženými jehličnany se prodírala dívka.

Bílé šaty spolu s alabastrovou pletí téměř splývaly se sněhem. Její tvář se zdála být klidná, jako by se jen procházela a kochala se přírodou uloženou k zimnímu spánku. Oči ale vypovídaly o opaku; zrcadlila se v nich bolest, smutek a odevzdanost.
Odevzdanost člověka, jehož srdce někdo vzal a bez milosti ho rozdrtil. Z každého jejího pohybu bylo jasné smrtelné vyčerpání, z její strhané tváře však čišela odhodlanost utéct, zachránit se. Ale dá se utéct před vlastním osudem? Má cenu snažit se o něco, co je předem ztraceno?
Pro lidskou bytost ano, ale černých figurek je na šachovnici života až příliš.
Dívka se občas nervózně ohlédla přes rameno, ale nezastavila se ani na okamžik. Chlad a zima se staly její druhou kůží. Necítila nic, jen prázdnotu, které halila její mozek, srdce, duši…

Neubránila se myšlence, že její život mohl být jiný. Až příliš pozdě si uvědomila, že život je jedna velká křižovatka a špatné odbočení může připravit člověka o vše, co pro něj má cenu.
To, že omylem vstoupí do jiných dveří na Ministerstvu čar a kouzel, to, že se omylem srazí s neznámým mužem ve dveřích, to, že se do něj omylem zamiluje… bylo to děsivé, ale zároveň fascinující. Před pár lety byla u mudlovské kartářky a ta jí řekla, že jednou v životě bude šťastná. Proč ale musel být ten okamžik tak krátký? Proč, než si to uvědomila, se ta chvíle rozplynula v nenávratnu…
Na chvíli se zastavila a rozhlédla se kolem sebe; slunce svítilo jasně jako za letního dne… ale nehřálo.
Přítel jí kdysi řekl, že láska je jako květina, na první pohled upoutá svou krásou, zářivými barvami, vůní. Když ale člověk přijde blíž, všimne si, že jeden lístek není jako ty ostatní. Pomalu hnije, a než si toho někdo všimne, nakazí celou květinu.
Při pomyšlení na lásku se rozesmála. Zkusila to slovo vyslovit, ale znělo až příliš chladně, možná proto ho ON nikdy nevyslovoval.

Snažila se vyhnat si z hlavy myšlenky na poslední hodiny, jejím jediným cílem bylo dostat se k němu. On jediný ji mohl zachránit, v té malé chatě s velkým, teplo sálajícím krbem.
Představila si ho, jak sedí v houpacím křesle, hlavu skloněnou nad knihou, do očí mu padají prameny temných vlasů se stříbrnými nitkami, které značí, že jeho tělo není tak mladé jako duše.
Obličej se jí rozjasnil a koutky se pozvedly v mírném úsměvu. Její oči se na okamžik zavřely a ona pocítila hřejivé teplo rozlévající se po celém těle.

Ten blažený okamžik náhle přerušil ostrý hlas zarývající se pod kůži. Strnula a na chvíli měla pocit, že se jí srdce rozskočí bolestí a vztekem zároveň. Nechtěla se otočit… „Hvězdičko,“ zašeptal něžně. Jeho tvář, ještě před chvílí bez špetky citu, zjemněla pod přívalem lásky.
Pevně semkla víčka a doufala, že až je znovu otevře, zjistí, že ten hlas se ozývá jen v její hlavě.

Když je po chvíli otevřela, stál před ní a usmíval se. Před pár dny ten úsměv milovala, teď se jí zdál falešný a probouzel v ní touhu ho uhodit.
„Ublížila jsi mi… ani nevíš, jak moc. Tvůj odchod mě málem zabil,“ vyslovil to, co si z celé duše přála.
Zatnula zuby a snažila se uklidnit, ale v její tváři se zrcadlila její duše a on toho vždy uměl využít.
„Opustila jsi mě, abys mohla jít za ním,“ konstatoval a zvedl ruku, aby ji mohl pohladit.
Ona jen rychle uhnula a vrhla po něm pohled plný zloby.
„Neopovažuj se mě již více dotknout,“ zasyčela a hlas se jí chvěl odporem.
Jeho tvář ji děsila, ale strach necítila. Dala mu vše a víc si nemohl vzít. Tváří v tvář se jí zdál život jako bezvýznamná maličkost.
„Co sis myslela? Víš, že tě miluju, ale víc po mně nechtěj. Mohu milovat jen tebe, to je mé prokletí.“

Rezignujíc, zavrtěla hlavou. Její tvář se zachvěla nenávistí a oči se jí zalily slzami. Jedna si našla cestičku skrz řasy a kutálela se po tváři. Smočila jí koutek rtu a ztratila se pod lemem šatů.
„Jak jen můžeš být tak krutý?!“ Zhluboka se nadechla a cítila, jak jeho pohled tvrdne.
„Připadám ti krutý? Nebyla ti má láska dost?“ zvrátil hlavu a zhluboka se rozesmál.
Vzhlédla ke slunci a na okamžik jí napadlo, proč na něj denní světlo nepůsobí jako na ostatní. Nebyla by teď v téhle směšné situaci, kdy si potřásala rukou se Smrtí, ale navenek se obě tvářily jako nejlepší přátelé, jako milenci…

Obešla ho a pokračovala v cestě, doufajíc, že jí dá svobodu.

Na pár sekund opravdu myslela, že jeho srdce není z kamene. Svou naivitu si však uvědomila, až když kapky krve barvily její šaty do ruda. Cítila, jak z ní pomalu vyprchává život, zatímco on sílil díky hltům životodárné tekutiny.
Naposled polknul, zaklonil hlavu a cítil, že se stává jeho součástí. Pustil ji a ona se jako pírko zhroutila do sněhu.

Její tvář byla ještě krásnější než dříve, zkroucené prameny lemovaly obličej jako to nejjemnější hedvábí. Vytrhl jí pramínek vlasů a uložil ho do krabičky ve tvaru hvězdy.
Otočil se a za chvíli byl vidět jen vzdalující se černý bod na obloze. Za pár hodin její tělo splyne s bílou pokrývkou a za pár týdnů se rozplyne jako tající sníh. Jen matná záře se bude vznášet na místě, kde v zapomnění vyhasla hvězda.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.