Jak polapím hrozný sen?
Nachystám pasti pod oknem,
nakladu oka, sítě, peří...
Potřu lepem kliky dveří,

připravím udici s navijákem.
Pro případ, že se stane ptákem,
čeká ho pevná klec a mříž.
Ráno to schytá, uvidíš!

Bajka

Zazpívám, řekl krkavec.
Ne pro liščí lichotky,
ale protože tě miluju.
A tak ti prozradím
jistou zásadní věc:
My krkavci jsme pěvci.
To není k smíchu!
Pokud se zamilujeme,
zpíváme jemné melodie
s oduševnělými texty.
Ale jen pokud se zamilujeme,
pokrčil křídly.

Zaříkání sedmi

Tos byla ty.

***

Noc jak černá katedrála
teď teskně rozvírá svůj klín.
Obrůstá už léta slézem
a já náhle nevím, s kým
před její oltář předstoupím.
Jsem trochu zkřehlá
pozdním deštěm
a v hlavě mi prudce buší krev.
Pod žebrovím naplým mrazem
padají hvězdy a tříští zpěv.

Kletba takřka wagnerovská

Tenhle leitmotiv
nezazněl ve sférách duhy
když tak jen pro smích
stínů-je samodruhý.
Za oknem mám mlhu
v srdci těžký žal,
mrtvých mušek v pavučinách
byl by plný sál.
Tak Vás zdravím, má běloruká
Izoldo, znělkou zimních dní
skrz hradby vlhkých polí
než noc mě uklidní.
Ať ti srdce puká!
Ať tě břicho bolí!

Pitka podle Kalevaly

Byla svatba na Pohjole, v té soumračné Tapiole.
Paní Louhi nohy dlouhý na stolek si položila
V jedné ruce sladký pohár a na druhé krokodýla.
I já jsem tam tehdy byla - maso jedla, pivo pila,
Nevěstu jsem pozdravila.
Nevěstu bílou jako sníh, navátý v mých šlépějích.
Už bojuju se závratí, když mě zpití starosvati
berou do kola.
Zpod stolu se škrábe kocour, vystříhaný dohola.
Nevím, co se se mnou děje.
Nevěsta se neusměje.
Spadnu před ní na podlahu.
-Čepujou tu silnou vláhu.
Nevěsta se ke mně skloní, dech po květech máku voní.
Nevěsta je mrtvola.

Čekám, Ohniváku...

Stojím pod stromem a čekám...
na záblesk jisker
a dlouhý zpěv,
spíš sten flétny.
Čekám tu,
abych zahlédnul tvou zlatavou korunku.
Vím, že dokážeš přeletět země
bez nejmenší námahy
s večerním větrem,
který nosí moři slzy.
Lidé tě mají za padající hvězdu.
A přejí si.
Tvá píseň zapaluje plamen v srdcích.
Přeju si.
Už vás moc nezbývá, Ohniváku.
Kdepak máte hnízda?
Jsi jako úlomek slunce v nejhlubší díře
-třeba ve spánku.
Přinášíš sny těm,
kterým prolétneš kolem oken.
Máš přízeň u princezen,
které si myslí,
že princ bude krásný, moudrý a laskavý,
že jim navleče na štíhlý prst
kroužek z tvého ztraceného pírka.
Potom jim trochu zpocenými dlaněmi
sevře ruku, neschopný slova.
Bude klopit zrak
a jemně se probírat prameny jejich vlasů.
Vím, že tvůj dech otvírá oči i slepcům,
dokonce i těm, kteří nechtějí vidět.
Prolétáš nad oceány
a žádná dálka není nepřekonatelná
pro tvůj hlas.
Čekám tu ve stínu, Ohniváku,
s napnutou tětivou.
Zabiju tě.

Vzpomínka na Grimma

Vešla do staré známé místnosti a byla v pasti.
Usmál se na ni
a předvedl zuby.
Pak se vysmál jejím šatům, hučce a vůbec.
„To ti šila babička?
Proboha, dej to všechno pryč!“
Zase zuby a červené uvnitř.
Byla v pasti.
„A kam to mám asi tak dát?“
řekla vzpurně a čelo se jí nakrabatilo.
„Pro mě za mě, třeba do... kamen.“
Sedl si na postel a pozorně si ji prohlédl.
„Pocem,“ poklepal na matraci.
Taková hodná holčička,
šla za ním a sedla vedle něj.
Pak se v ní vznítil ten bezmocný vztek a ponížení.
Obrátila se a políbila ho.
Zub za zub. Jazyk za jazyk.
Zatuchlý dech a její ústa provoněná malinami.
Plná šťávy.
Rukou zavadila o čepec.
Svezl se mu z hlavy.
„Můžeš ho hodit do kamen,“
pošeptala mu do špičatého ucha.

Listí, mokrý kabáte,
kdyby se tebou proháněl
rezavý hřebeček
s hřívou jako med,

kdyby ta bosá dívka,
co sedí na studni,
půjčila svůj pás
na uzdu, uzdičku,

našel by se někdo,
kdo by jel na skálu hadů
pro kůži na střevíce.

***

Po nocích hryžu prostěradla,
stříhám si hlavu do hola.
Hlas za komínek zavolá:
"Byl tu! Už zas tu byl!
A ukradl jí spánek.
Listí už přikrylo jeho stopy
a z ní je teď uplakánek.
Nezůstal po něm ani chlup."

Tak kdo to spal v mé posteli?
Kdo to snědl moji kaši?
Mami. Mamí! Tady straší!