Čaroděj

Panna ďábla milovala

a jejich láska se vyklenula nad mou hlavou

a celého mě skryla.

Nebyl jsem zrozen za úplňku, ani v sobotu.

Mé vlasy se změnily v peří špačků a matka v hranostaje

- Bůh dovede být nelítostný.

Našel jsem šedou brašnu

a osedlal soba.

Z dalekých plání

vám v té mošně nesu dar až z Laponska

- chytil jsem červeného cvrčka,

když slétal za obzor.

Ohřejte se.

Podzim

Je blízko zem

jak bílé ruce pod jezem

a slunce spí

chycené v koši od trní.

Kantele

Usni, maličký.

Víla rozprostírá vlasy

a chytá do nich neposedné hlasy.

Splétá si z nich struny

na housličky z břízi.

Víla zpívá runy.

O mléčném oceánu,

o kobylce narozené k ránu,

o člunu z volavčího peří,

o dívce, která čeká dál a věří,

o propasti slídící v kapradinách,

o čtvrté ručičce na hodinách,

o plachých prstech hladících

slané cestičky na lících,

o pochybné hře s prsteny,

o první notě na zemi...

Morana

Já nikdy neodcházím

a kráčím-li, zem mnou prostupuje.

Já si moc nescházím,

jsem milá bez milého.

Ti, kdo mě objali,

plakali do rukávu.

Plachá jako stíny na sklovině očí.

Tahleta panenka nemá živé slzy,

a když se s ní otáčí, říká:

... brzy, teď ještě ne,

milovaný.

Co když se nenarodíš?

Hřbitovní

Na hřbitově vítr fouká

a sýc svou smutnou píseň houká.

Když měsíc svítit přestane,

tu trudná noc nastane.

Z hrobu se vynoří hnát kostlivý,

vtom lebka na nás zaciví.

A koho lebka uhrane,

u toho průjem nastane.

A že duchové nejsou žádná hračka,

o tom svědčí vaše... zjevné obavy.