Byl nádherný slunečný den a Harry Potter se procházel ulicí okolo svého domu. Bylo mu do pláče. Vzpomněl si na celé ty dřívější roky ve Válce. Uběhlo už šest let od konce války, ale přesto si nyní připadal opuštěnější než předtím. Jistě, neměl rodiče – Voldemort mu je zabil, ale měl Rona, Hermionu, Brumbála, Siriuse a mnoho dalších. Ale teď? Co má teď? Teď má akorát tu zatracenou barabiznu kousek od Prasinek, plášť po otci a medailonek od profesorky McGonagalové. Nejprve ztratil Siriuse. Nemohl tomu uvěřit, když zmizel za tmavým závěsem. Pak ten neomalenec Snape, který Harrymu tolik lezl na nervy – zvláště při hodinách lektvarů – zabil Brumbála. A nakonec Ron a Hermiona. Proč to jen dopustil? Proč je nechal, aby se za něj obětovali? Proč jim dovolil, aby ho šli vysvobodit? Proč nic neudělal, když viděl, jak Voldemort zvedá hůlku? Proč Voldemorta nechal říct kletbu, která se neodpouští? AVADA KEDAVRA… Proč?

Myšlenky mu zběsile vířily hlavou vzteky bouchl pěstí do dvířek od plotu, které se hned na to krátce zakymácely sem a tam. Kéž by uměl vrátit čas, aby to vše mohl…ČAS! Teprve teď mu to vše scvaklo v hlavě. Jak mohl být tak hloupý a nevzpomenout si na to dřív? Když ten medailonek má pomalu už osm měsíců? Medailonek. Tehdy ve třetím ročníku ho dostala Hermiona, aby mohla stíhat všechny hodiny a díky němu zachránili Siriuse a Klofana. Medailonek.

Ve spěchu vyběhl schody svého domu na půdu a začal se přehrabovat ve staré bedně, kde měl uschované své drahocenné věci. Našel ho! Už, už chtěl udělat pár otáček, když si uvědomil, že to vlastně nemá ani trochu promyšlené. S medailonkem zavěšeným na krku sešel schody do obývacího pokoje a sedl si do ošoupaného křesla před vyhaslým krbem. Zavřel oči a začal přemýšlet. Jak to udělá. A hlavně co udělá. A co udělá nejdříve. OK. Odkud má začít? Od začátku nebo od konce? Kdyby dokázal, aby jeho rodiče žili, snad by ani nemusel být slavný. Jenže pak by mezi ním, Ronem a Hermionou nevzniklo tak pevné přátelství, kdyby společně nebojovali. Ale zase na druhou stranu by nemuseli zamřít. A také Sirius a Brumbál by snad byli živí. Ale zase kdyby jeho rodiče přežili, stejně by to neznamenalo, že není Vyvolený. Stále jím bude, nikdy se toho nemůže zbavit a proti Voldemortovi bude bojovat, ať už sám nebo s přáteli, ať jsou jeho rodiče živí či mrtví. Ten stín se za ním potáhne vždy. Ale on to tak nechtěl! Nechtěl být Vyvolený. Proč si jen Voldemort nevybral Nevila? Proč z nich dvou si Voldemort vybral právě jeho? Harryho Pottera? Proč hrozbu neviděl v Nevilovi, ale v něm?

No dobře. Dost sebelítosti. Začne tedy od začátku – ono se to nějak vyvine. Věděl, že když v minulosti změní tak veliký a důležitý slet událostí, může to mít nehorázně katastrofální následky. Věděl, že se teď chová jako sobec, když myslel na sebe a své štěstí s rodinou. Ale už bylo pozdě, neboť v ruce držel medailonek a udělal jednu, dvě, tři otáčky…a další, a další…

Harryho příšerně bolela hlava. Probudil se na známém nemocničním lůžku a opodál spatřil madam Pomfreyovou. Byla nezvykle mladá. Jako by o celých třicet let zpátky. Harry měl v hlavě obrovský zmatek. Matně si vzpomínal, jak seděl u sebe doma a v ruce držel obraceč času. Všechno se kolem něj míhalo. Najednou se před ním objevil chlapec. Byl nezvykle veliký a škaredý. Praštil ho po hlavě starou rezivou pánví. A pak tady Harry ležel na lůžku.

„Slečno?“, promluvil Harry na sestřičku.

„Ahoj chlapče. Máš štěstí, že tě Hagrid praštil jen málo.“, usmála se madam Pomfreyová na Harryho.

„Hagrid? Cože?“ Harry se udiveně posadil.

„Copak ty ho znáš?“, podivila se mladá lékouzelnice a otočila se na Harryho od léčivého lektvaru, který se mu právě chystala nalít.

„No totiž ano. Ehm. Slečno, kde bych mohl zastihnou profesora Brumbála?“

„Na vypij to.“, podala madam Harrymu lektvar, „A na co ho potřebuješ?“

„É…totiž já bych mu potřeboval něco důležitého sdělit.“ Harry dost dobře nevěděl, jak by měl vlastně všechno Brumbálovi říci, ale potřeboval ho alespoň vidět. Po dlouhých sedmi letech spatřit jeho tvář.

„No nevím, ale zkus se zeptat ředitele. Zřejmě bude u sebe v kabinetě.“

Harry vytřeštil oči.

„Ředitele? Copak Brumbál není ředitel?“

„Ale kdepak. Kde jsi to vzal? A jak se vlastně jmenuješ?“

„É…no Harry Longbottom.“ V duchu se Harry omlouval Nevilovi, ale nic příhodnějšího ho v tu chvíli nenapadlo. Nechtěl říkat své pravé jméno. Nevěděl, jestli je jeho tušení správné, ale domníval se, že v těchto letech v Bradavicích studují jeho rodiče. A asi by nebylo dobré, kdyby se představoval jako „Potter“, když je až nápadně podobný svému otci.

„No Harry. Vypij to a můžeš jít.“, kývla madam směrem k lektvaru, který Harry stále třímal v ruce a k předchozímu podivnému rozhovoru se raději nevracela.