Harry ve spěchu procházel známými chodbami. Míhal se okolo studentů z nejrůznějších ročníků a kolejí, kteří se za ním udiveně dívali. Harry si všiml, že téměř všichni míří do Velké síně. Muselo být poledne. Jakmile do Velké síně vešel, pohledem zabloudil k učitelskému stolu. Brumbál tam seděl ve vší své vážnosti, jen nezaujímal místo ředitele, ale někdo úplně jiný. Harry se zhluboka nadechl a vykročil směrem ke svému řediteli.

„Dobrý den pane profesore.“ Brumbál se na něj tázavě podíval a Harrymu došlo, že Brumbál, který zde sedí nyní, ho vlastně nezná.

„É…já jsem Harry Longbottom a totiž…já jsem zabloudil a byl jsem na ošetřovně…pár dní…a..“ Na Harryho hleděl nechápavě celý učitelský sbor. Harry si uvědomil, že jen rozpačitě žvatlá. Otočil hlavu a zrakem spočinul na čtyřech stolech, u kterých bylo nezvyklé ticho. Všechny hlavy byly nyní natočeny Harryho směrem a prohlížely si neznámého chlapce. Harry se podíval zpět na Brumbála.

„Chlapče, mám dojem, že ti nerozumím.“, promluvil k Harrymu Brumbál.

„Pane profesore, mohl bych s vámi mluvit o samotě?“, optal se rozpačitě Harry a kousal si při tom spodní ret. Albus souhlasil. Všichni studenti Bradavické školy je vyprovázeli očima, dokud oba nezmizeli v uličce vedoucí ke schodům.

„Tak Harry. Půjdeme do mého kabinetu. Myslím, že mi musíš něco vysvětlit.“

Harry se na profesora nechápavě podíval – podobně jako Brumbál ve Velké síni na něj.

Harry s Brumbálem vešli do kabinetu ředitele nebelvírské koleje. Albus Harryho pobídl, aby se posadil a Harry tak učinil.

„Tak povídej.“, řekl Brumbál.

„No, to je tak…“,začal Harry, „Já nejsem Longbottom. Jmenuji se Harry Potter.“ Brumbál nehnul ani brvou. Harry pokračoval:

„Je mi 24 let. A…tenhle medailonek jsem dostal od profesorky McGonagalové.“ Harry vytáhl obraceč, který byl na dva kusy (zřejmě si ho rozbil, když padl k zemi poté, co ho Hagrid praštil pánví). Brumbál se v křesle napřímil.

„Obraceč času…a říkáte od profesorky?“

„Nevím jaký je nyní rok, ale já stoprocentně nepatřím do této doby. Přišel jsem z roku 2013.“ Brumbál k Harrymu údivu jen moudře pokýval hlavou a zpět se pohodlně opřel. Harry tedy pokračoval.

„V mé době jsem velice slavný. Přežil jsem, když mě chtěl Lord Voldemort zabít a pak – o 18 let později – jsem zabil já jeho…I když za obrovskou cenu.“ Harryho tvář zesmutněla.

„Milý Harry. Pokud jsi mě, nebo kohokoliv jiného, přišel informovat o událostech, které se teprve stanou, pak tě musím varovat, abys to nedělal.“, zahleděl se Brumbál na Harryho.

„Já vím.“, odvětil Vyvolený, „Ale rád bych tady nějakou chvíli zůstal. Alespoň než se spraví tohle.“, kývl hlavou směrem k pozlacenému medailonku.

„Dobře. Ještě jedna věc Harry.“ Harry se na Brumbála podíval, „Budu tě muset zařadit do nějaké koleje.“

„V mé době,“ Harry se krátce zadíval na fénixe, který jejich rozhovor tiše poslouchal, a zpět na Brumbála, „jsem byl studentem Nebelvíru.“

„No dobře Harry Longbottome. Zařadím tě do mé koleje. Myslím, že víte, kde je chlapecká ložnice, takže můžete jít. Lůžko vám připravím.“

„Děkuju pane profesore.“, usmál se krátce Harry a vstal. „Ale já s sebou nemám žádné věci. A navíc…nemůžu přece studovat. Jsem moc starý.“

„Víš, Harry, některé věci bys měl nechat zkušenějším.“, mrkl Brumbál na Harryho, „Budeš studovat sedmý ročník, jako tvoji rodiče. A heslo je Carpe diem.“

„Děkuji.“ Usmál se Harry a chtěl odejít, když se uvědomil, co právě Brumbál řekl a zastavil se v půli kroku.

„Jak víte že-.“

„Prostě vím“ Brumbál se usmíval a za půlměsíčkovými brýlemi Harry spatřil povědomé hvězdičky v profesorových očích. Harry se usmál a odešel.

Proběhl otvorem do nebelvírské části hradu, mihl se okolo žáků, kteří seděli ve společenské místnosti a zamířil do chlapeckých ložnic. Rozhlížel se a zrak mu padl na jeho postel, na které kdysi spával. Přišel k ní a spatřil otevřený kufr. Sklonil se. Prohrábl se věcmi a v rukou mu zůstal plášť.

„To snad-.“, zamumlal si pro sebe.

„Ehm, ehm.“, ozvalo se za Harryho zády. Harry ihned vstal a otočil se.

„Ta- Jamesi?“, zarazil se Harry včas.

„Jak víš jak se jmenuju.“, zeptal se přísně chlapec se založenýma rukama, vedle kterého stáli další tři jeho vrstevníci.

„To-totiž-já on mi to řekl Brumbál.“, zalhal Harry nejbližší výmluvou, která ho napadla. James se na něj podezíravě zahleděl.

„Fajn. A jak se jmenuješ ty.“

„Harry.“

„Harry…Dobrý jméno.“, usmál se blonďatý chlapec a Harry si domyslel, že to bude profesor Lupin. Tedy teď momentálně jen Remus.

„Jamesi. Je to nováček, jen hledal nějakou postel.“, přimlouval se za Harryho Lupin. Už jako mladý byl rozvážný.

„Remus má pravdu Jamesi. Harry nevypadá jako zloděj. Je ti až nápadně podobný.“, Sirius do Jamese dloubl, „Nevěděl jsem, že máš dvojče.“ Začal se smát.

James si uraženě odfrkl, ale hned na to se začal smát s ostatními. Harry tam stál jako solný sloup a nechápavě všechny čtyři pozoroval.

„No ten neviditelný plášť bys neměl nechávat takhle napospas každému.“, podotkl moudře Harry.

„Jak víš, že to je…teda není…to…“ James se zakoktal…Harry si uvědomil, že býval v jeho letech úplně stejný a u srdce ho zahřálo.

„Vím to. Zatím ahoj.“ Harry odešel s úsměvem na rtech do společenské místnosti se seznámit s několika dalšími studenty.

Prošel okolo několika dívek, které se při pohledu na něj  tiše zachichotaly, a došel ke dvěma chlapcům hrajícím kouzelnické šachy.

„Ahoj. Jsem tu nový.“, oslovil je trochu nejistě. Oba chlapci na Harryho otočili hlavy a ten vlevo promluvil:

„Nazdar. Jsem Willy a tohle je Dan.“, ukázal Willy na svého kamaráda a pokračoval: „Asi budeš chodit do sedmýho ročníku, že jo? Jak se jmenuješ?“

„Harry.“, pousmál se krátce Harry a usadil se do křesla, které bylo nyní skoro jako nové v porovnání s dobou, kdy chodil do školy on.

„No…měl jsem kamaráda, který si taky zamiloval šachy.“, podotkl Harry hledíc na šachy a myšlenky mu uběhly k prvnímu ročníku, kdy se on, Hermiona a Ron snažili zachránit kámen mudrců. Zase se ho zmocnil ten sžíravý pocit viny kvůli jejich smrti, ale ihned se ho snažil zaplašit.

„Jo? A kde je teď?“, zeptal se Dan.

„Nežije.“, uklouzlo Harrymu dříve, než si stačil něco vymyslet.

„Je…tak to je mi líto. Promiň.“

„Jo to je v pohodě… už je to dost dlouho. No, já si asi půjdu lehnout – jsem unavený. Ahoj.“, rozloučil se Harry s novými přáteli a posmutněle se sklopenou hlavou a rukama v kapsách odešel. Cestou se mihl okolo Pobertů, kteří si ho nechápavě prohlíželi.

Jakmile vstoupil do ložnice, hledal nějaké lůžko, které by vypadalo, že je volné, ale ani se příliš nemusel namáhat. Nad jednou postelí viselo se vzduchu zlatě napsané

Harry přistoupil k lůžku a mávl hůlkou. Písmo se rozehnalo do všech stran v jemný prach. Sedl si na postel a ponořil se do svých myšlenek.