Dalšího rána, když se Harry probudil, byly u jeho postele dva kufry. Pomalu vstal a otevřel jeden z nich. Byly v něm srovnané učebnice, hábit a jiné pomůcky ke studiu sedmého ročníku. V tom druhém kufru našel nějaké oblečení. Docela se divil, kde to Brumbál vlastně sehnal.

„Ahoj kluci.“, pozdravil Harry čtveřici, která stála ve společenské místnosti a s učebnicemi v rukou vášnivě hovořila.

„Nazdar, Harry. Tak co? Už ti je líp?“, zazubil se na Harryho mladičký Sirius.

„Jo. Proč?“, otázal se trochu nechápavě Harry.

„No, včera odpoledne si moc dobře nevypadal.“, zvážněl Sirius.

„Jo, tohle…no je to lepší.“ Harry byl celkem v pohodě. Dneska měl dobrou náladu a usmyslil si, že si ji, pokud možno, nenechá nikým a ničím zkazit. Ale nějak z toho sešlo, jelikož se dozvěděl, že hned první hodinu mají lektvary a jako tradičně – se zmijozelem. Harryho nálada ještě více poklesla, když si uvědomil, že ve zmijozelu studuje Snape. Tolik ho nenáviděl za to, co udělal před sedmi lety. Nejraději by mu něco udělal, něco moc ošklivého, aby na něj nikdy nezapomněl.

„Á, hele, Severus. Dneska se prý půjde projít k té staré chatrči u lesa…půjdeme ho doprovodit, ne?“, zašklebil se škodolibě Sirius a Harry se na něj v údivu podíval. Nemohl pochopit, že jeho kmotr, který byl vždy tak moudrý a rozvážný, že by se mohl snížit k takovým činům. Vždyť je to vlastně šikana!

„No, ale to nemyslíš vážně, že ne?“, zadíval se na Siriuse poněkud výhrůžně, ale Sirius jen ledabyle pokrčil rameny a odvětil:

„Ale jo. Bude sranda.“

Ne, že by to bylo Harrymu extrémně proti mysli – Snape by si zasloužil „pár přes hubu“ –, ale přece jen je to ještě chlapec a Harrymu nyní připadal jako by v jeho vlastní kůži, co se týče Draca Malfoye. Taky mu nebylo zrovna nejlépe, když ho Malfoy zesměšňoval a dělal mu naschvály.

Všichni studenti se usadili do lavic. Na Harryho zbylo místo úplně vzadu v rohu, což bylo poměrně výhodné, jelikož měl rozhled po celé učebně. A ještě k tomu před ním seděl James, Sirius, Remus a Červíček. Ano…Peter. Nenáviděl ho snad víc, než Snapea. Vždyť kvůli němu Voldemort jeho rodiče! Ale to ještě nebylo všechno. Vedle něj seděl chlapec s vlasy bílími skoro stejně, jako jeho tvář. Harry si domyslel, že to musí být Lucius Malfoy, zvlášť, když je tolik podobný svému synovi. Další člověk, kterého neměl příliš v lásce. Harry otočil hlavu zpět dopředu a mezerou mezi Jamesem a Siriusem zahlédl Snapea, jak si něco zapisuje do své učebnice. Uvědomil si, že tu knihu v šestém ročníku on sám používal. Princ dvojí krve – tak se oslovoval majitel té knihy. Teď Harry věděl, kdože ten majitel byl.

„Severusi. Ukažte prosím všem studentům váš lektvar.“, usmál se mladý profesor Slughort na tichého žáka, který ihned vstal a neochotně prošel celou třídu s kotlíkem v ruce. Když se blížil k Jamesovi a jeho partě, začal zpomalovat. A moc dobře věděl proč – když procházel okolo Jamese, jakoby náhodou zakopl a upadl na zem. Lektvar v kotlíku se vylil a vsákl se do mezer mezi kameny. Všichni Pobertové se hlasitě rozesmáli a jejich smích se odrážel po učebně jako ozvěna. Teď se Harry ani tolik nedivil, že Snape jeho otce nenáviděl a něj samotného byl dost vysazený. Vždyť tento škodolibý „žert“, jak to Sirius nazýval, nebyl určitě jediný. Byl jeden ze sta a Harry dost dobře věděl, jak se Snape cítí.

„Jamesi. Proč jsi to udělal? Nic ti neprovedl.“, nasadil Harry rozzlobený tón, když mířili do učebny přeměňování.

„Ale Harry. Vždyť to byla sranda, ne? Jak se ten rozmazlenej fracek rozplácl po podlaze.“ James se mohl potrhat smíchy a Lupin, Sirius a Červíček s ním. Harry se k tomu raději nevracel, nemělo cenu to dál rozebírat. Akorát by si je znepřátelil a to Harry opravdu nechtěl.

„Jé! Ahoj, Lil.“, rozzářil se James, jakmile zahlédl dívku s měděnými kadeřemi. Harry zvedl hlavu a…málem nemohl popadnout dech. Jeho matka byla tak krásná, když byla mladá. A její oči…Jakoby mu to neříkali. Viděl se v nich.

„Dej mi pokoj Pottere.“, odsekla uraženě Lily a kouzlo v Harryho očích zaniklo. Zůstal stát jako opařený.

„Ach jo. To mi poslední dobou dělá pořád.“, vysvětloval směrem k Harrymu, který stále nemohl pochopit, jak se tihle dva mohli dát dohromady vzhledem k více než chladnému tónu Lily.

„Pojď. Když nad tím budeš trávit čas, tak ti to začne lízt na nervy. Věř mi, znám to.“, usmál se v klidu James a odtáhl Harryho do dveří učebny.

„Jediné volné místo je vedle Snapea.“, podíval se Remus soucitně na Harryho.

„Upřímnou soustrast.“, zašklebil se Sirius a všichni čtyři si šli sednout dopředu. Harry probodával Petera očima. Tušil, proč je tak tichý a do jejich rozhovorů se moc nezapojuje. Otráveně si sedl do zadní lavice ke Snapeovi.

„Nevím, proč se s těma parchantama bavíš.“, zabručel Severus.

„No třeba proto, že oni nejsou ty Severusi.“, utrousil Harry, aniž by se na svého souseda podíval.

„Nic jsem ti neudělal, tak se mnou takhle nemluv.“, podotkl Snape suše, ale Harry se na něj vražedně podíval a řekl:

„Ale ano. Udělal, ale to ty nepochopíš. Alespoň teď ne.“ Harry se přímo vyžíval v tom, že se svým profesorem může mluvit tímto tónem a dokonce mu i tykat. Naklonil se k němu – Severus ho jen pozoroval a čekal co udělá.

„Zabiju tě.“, zasyčel Harry hadím jazykem. Věděl, že mu Snape rozumí. Zjistil to před čtyřmi lety, když ho viděl, jak mluví s Naginim těsně před tím, než toho hada Harry chladnokrevně zabil. Severus se na něj nyní vystrašeně díval. Harry se jen pousmál a otočil hlavu dopředu. Právě včas, aby uviděl, jak se profesorka McGonagalová elegantně přeměnila z kočky v lidskou podobu.

„Teda Harry! Cos udělal Snapeovi, že tak vystřelil z učebny?“, smál se Remus a obdivně hleděl na Harryho.

„Trochu jsem vyhrožoval.“, odvětil v klidu Harry.

„No, zdá se, že v tobě přece jen něco bude.“, plácl Sirius Harryho po zádech takovou silou, že Harry vytřeštil úlekem oči.

Nastalo odpoledne a Pobertové i s Harrym se tiše kradli za Severusem, který mířil ke staré boudě u lesa, jak říkal Sirius. Harry se srdečně pousmál, když tou „boudou u lesa“ kluci mysleli chajdu Hagrida, která nyní byla stará, opuštěná a napůl rozpadlá.

„Já mu nadběhnu zezadu – ty, Červíčku, půjdeš se mnou – a vy tři půjdete dál za ním.“, velel James a Harry trošku svraštil čelo, neboť se mu nelíbilo, že zrovna Peter bude doprovázet jeho otce.

„No tak Harry…Bude sranda. Nemrač se.“, pípl Peter. To bylo poprvé, co promluvil od doby, kdy Harry přešel do jejich doby a Harry doufal, že naposled.

„Hm. Tak jdem.“, broukl neochotně Harry.

„Ahoj Severusi.“, usmál se James na Snapea, který ho jen vražedně probodl pohledem a obrátil se zpět k hradu.

„Kam jdeš?“, rozhodil Remus ruce a Harry za ním se na Snapea ledově díval.

„Nechte mě.“, těkal pohledem Snape z Jamese na Remuse a Harryho a zpět.

„A proč? Teď, když jsme se tu tak pěkně sešli – přece bys neutíkal?“ James chytil Severuse okolo ramen poněkud těsněji a mířil do lesa.

„Ne Jamesi. Nechoď tam.“ Harry stál na místě a Pobertové se na něj nechápavě otočili.

„A proč? Snad se nebojíš.“, namítl posměšně Sirius.

„Ne, nebojím, ale znám tenhle les líp, než si myslíš. A věř mi, že to není dobrý nápad. V tom lese se neschovávají jenom spousty pavoučků. Věř mi.“ Harry všechny hypnoticky pozoroval a oni na něj hleděli tak trochu jako „tele na nový vrata“, ale James se nehodlal vzdát.

„Ale no tak…budeme jenom na kraji.“, pokusil se James zasmát, ale bylo to dost křečovité. Harry otevřel pusu, aby se mu to pokusil vymluvit, ale už to udělal někdo jiný:

„Pottere! Okamžitě ho pusť! Že se nestydíš ubližovat slabším!“ Lily tam stála s jednou rukou v bok a druhou, ve které třímala svou hůlku, namířenou na Jamese.

„Ale Lily…“, rozhodil James ruce.

„Žádné ale. To už je potřetí v tomhle týdnu, co jsem tě nachytala!“ James si jen povzdechl, něco si pro sebe zamumlal a s hlavou sklopenou prošel okolo Lily zpět do hradu. Ostatní kromě Harryho ho následovali.

„A co ty? Co tady děláš s nima?“, ukázala Lily za sebe.

No…Ani nevím. Ale dobře žes přišla. Chtěli Severuse zatáhnout do lesa.“

„Hm…Jsem Lily.“, podala Harrymu ruku. Harry ji stiskl.

„Já Harry.“, usmál se a jeho srdce pookřálo v myšlence, že alespoň s ním Lily mluví normálně.

„Dávej si na ty trdla pozor. Zatáhnou tě do nějakého průšvihu, ani nevíš jak.“, usmála se Lily a odešla. Harry tam stál a ještě chvíli vnímal tlukot svého srdce, který byl nyní rychlejší, než obvykle.