Na náhrobním kameni bylo zobrazeno elegantním, zlatým písmem jedno jméno. Jen jedno jediné. Jméno člověka, který změnil nejen její život, ale i ji samotnou. Došla až k hrobu a poklekla na vlhkou, studenou zem. Vzduch byl nasáklí sychravými, podzimními vůněmi. Vlasy ji cuchal mírný vánek, který byl tady na hřbitově vždycky, i když za jeho mohutnou branou panovalo bezvětří. V ruce držela rudou růži, kterou opatrně položila na studený, neživý kámen. Přála si být kamenem. Nechtěla být člověk a už vůbec nechtěla cítit žádné emoce. Kdysi se je naučila skrývat, téměř potlačit. Ano. Ale to už je dávno. Teď a tady to je přítomnost. A to co bylo před lety, na to nemělo cenu vzpomínat.
Po tváři ji stekla průzračná slza, ve které se zrcadlila všechna špína světa a hlavně smutek posledních měsíců. Cítila, jak ji s tou slzou opouští těžkost její vlastní ubohé existence. Přála si být mrtvá. Začalo ji už dávno docházet, proč ji nechal naživu.
Nebylo to ze soucitu. Vždyť on nic necítil. Ani dotek její teplé ruky. Udělal to z čisté zlomyslnosti a chamtivosti. Ano. Chtěl ji vlastnit. Měla pro něj cenu, jakou neměl nikdo jiný. Už dávno si udělala nárok na její život, ale teď ji zcela ovládal. Slepě plnila jeho vůli a každé jeho přání. Když pro ni měl nějaký úkol, ale těch bylo v poslední době málo, jelikož většina jeho nepřátel byla již po smrti, neptala se, prostě šla a splnila to. Pokud po ní zrovna nic nechtěl, zůstávala třeba celý den v jeho chladném, neútulném domě a čekala. Na co? Na smrt? Na vysvobození?
Bez jeho souhlasu z domu nevycházela. Ale dnes ji to nezajímalo. Nechtěla se už ptát. Smutek naplnil celé její nitro a ona už to nemohla dál vydržet. Musela odejít. Musela se vymanit z jeho dosahu. Aspoň na chvíli. A bude to k něčemu?
Chtěla se v tichosti uzavřít sama do sebe a truchlit.
Ač to neměla ve zvyku, pláč ji přemohl tak náhle, že mu nedokázala ubránit. Vlastně se o to ani nepokusila. A proč také? Proč se pořád přetvařovat?
Tělem ji začaly otřásat tiché vzlyky a z očí ji kanuly slzy, které neslyšně dopadaly na studenou zemi, na níž seděla.
Jak byla ponořená do svého smutku, neslyšela pomalé kroky temné postavy, která se k ní tiše plížila. Na sobě černý plášť a na tváři masku.
,,Tebe bych tu nečekal,“ ozval se zastřený hlas za jejími zády.
S leknutím se otočila a při pohledu na něj se jí ústa zkřivila do pohrdavého úšklebku. I přes masku ho poznala.
„A co ty tady děláš?“ zeptala místo vysvětlení vlastní přítomnosti zde. Rukávem si otřela od pláče napuchlé oči.
„Mám tady rodinu, zapomněla jsi?“
Stáhl si z tváře masku a přešel blíž k náhrobnímu kameni, kde ještě pořád seděla.
Všichni tady někoho máme.
„Jak bych mohla. Je to také moje rodina,“ řekla tiše. Opřela se o ruku a pomalu vstala. Necítila se dobře, když na ní shlížel z výšky. Nebyla na to zvyklá. To ona se dívala z výše. A k čemu ti to bylo?
„Jaký to je pocit, vědět, že je mrtvý zcela zbytečně a jen kvůli tobě?“ pronesl zcela klidně. V jeho hlase nebyla žádná nenávist. Jen už všichni zapomněli, že i staré rány bolí. Neřekl to výsměšným tónem, bylo to holé konstatování skutečnosti.
Nechtěl ji tím ublížit, ale přesto se do ní jeho slova zabodla jako nože. Cítila snad ještě horší bolest než tu noc, kdy si myslela, že zemře. On se však rozhodl jinak.
***
Zpráva o tom, co se stalo se k ní donesla velmi rychle. Částečně také proto, že byla jedna z jeho nejbližších a nejvěrnějších přívrženců. Ano, kdysi.
Bylo ji jasné, že až se to dozví, zabije ho. A přesto tomu chtěla zabránit. Ale zdrželi ji. A on se nenechal přesvědčit, aby spolu zmizeli. Chtěl se mu postavit, i když věděl, že nemá šanci. Zabil ho osobně. Vychutnal si to. Slyšela to. Všichni si o tom se strachem povídali. Ona skutečnost, že ho zabil osobně, by se dala chápat jako jistá pocta. Ale věděla, že na to nemyslel. Chtěl se ho jen zbavit. Byla to jen další zbloudilá ovce, která se rozhodla zradit ho. Alespoň tak to viděl on. Ona ne. Ona ho měla ráda. Ona mu přece pomáhala. A teď za to zaplatíš.
Bez přemýšlení si vytáhla rukáv na levé ruce a znechuceně se na ni podívala. Kolik ji bylo, když se na to podívala poprvé?
Ruka ji pálila a ona věděla, co to znamená. Volal ji. Věděl, že přijde. Vždycky věděl co udělá ještě dřív, než to věděla ona. Znal ji. Lépe než kdokoli jiný. A uměl toho využít. Teď se mu ale vymkla. Rozhodla se jít proti němu a to se neodpouští.
Snažila se na nic nemyslet. Ale nešlo to. Jak šla sama potemnělou ulicí, vzpomínala na to, jaké to bylo kdysi před lety. Když ještě nebyl tak zaslepen touhou po… Po čem vlastně?
Vzpomínala na jeho oči a jeho ruce.
Naučil ji všechno. Bude to muset použít jako už tolikrát – s tím rozdílem, že teď má proti sobě toho nejmocnějšího nepřítele.
Došla až před jeho dům. V kapse cosi pevně stiskla. Volnou rukou zatáhla za kliku. Dveře byly otevřené. Vešla nejistě dovnitř.
„Už jsem se začínal myslet, že sis to rozmyslela a nepřijdeš.“
K čemu by to bylo? Stejně by mě našel.
Hlas přicházel z obývacího pokoje. Odhodlaně vykročila tím směrem. Seděl, jako vždycky, ve svém křesle naproti oknu a díval se z něj. Seděl zády k ní. Nemusel se ji dívat do očí, aby věděl na co myslí. Věděl to vždycky. Nebo ne?
„Vím, proč jsi tady,“ pokračoval ještě pořád otočený zády k ní.
Udělala několik pomalých a nejistý kroků směrem k němu.
„To mě nepřekvapuje,“ hlesla tiše.
Otočil se a díval se ji do očí. Nevydržela jeho pohled a zadívala se do země. Stejně se mu neubráníš!
„Posaď se.“
Nedůvěřivě si ho změřila pohledem a posadila se. O co ti jde?
Mávl hůlkou a na stole před ní se objevila sklenice s průzračnou tekutinou uvnitř.
„Slyšel jsem, že teď piješ tohle,“ řekl klidně a podal ji sklenici.
Trochu váhavě k němu natáhla ruku. Nejdřív si sklenici prohlédla a pak, bez váhání, obsah vypila. Tekutina ji příjemně zahřála, že skoro málem zapomněla, že sem přišla zemřít.
Dívala se do jeho tváře, která se za ta léta tolik změnila. Najednou ji polila další vlna horka. Ale ne příjemná, nýbrž vyčerpávající. Co jsem to vypila?
Nemyslela si, že by ji chtěl zabít takhle. To by bylo příliš rychlé. A on se rád baví.
„Víš, Bell, nikdy jsem si nemyslel, že bys mu mohla pomáhat zrovna ty. Musím přiznat, že jsem se to dozvěděl teprve nedávno a upřímně mě to překvapilo,“ řekl a vstal z křesla.
Došel k ní a vzal ji za ruku. Prudkým pohybem ji roztrhl rukáv na levé ruce. Chtěla se mu vyškubnout, ale nedokázala se pohnout.
„Je to krásně, že?“ řekl a díval se na ten obrázek na její levé ruce.
„Ale ten kdo se rozhodně, že mě zradí, za to zaplatí.“
Přitiskl ji jeden ze svých dlouhých prstů na její ruku.
Zakřičela. Bolest jako teď cítila, mohla jen stěží popsat. Naplnila celé její tělo.
„Bolí to, že? Ale věř mi, holčičko, to je teprve začátek,“ řekl ledovým hlasem a ruku ji pustil.
Jemně ji pohladil po vlasech. Chtěla sebou zase škubnout, protože se štítila jeho doteku, ale nemohla. Nemohla ani mluvit. Otevřela sice ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Slyšela ho jen ve své hlavě.
Zasmál se.
„Vidím, že už to začalo působit,“ řekl a podíval se na již prázdnou sklenici, kterou před chvílí vypila, „myslel jsme, že to bude trvat déle. Než tě zabiji, chci ti něco říct. Dal jsem ti to proto, abys mě nepřerušovala.“
Bylo ji od začátku jasné, že ji zabije, ale že tímhle způsobem to ji nenapadlo. Že ji ani nedá možnost se bránit. To neměl ve zvyku. Tuto chvíli si představovala jinak. Nechtěla zemřít spoutaná neviditelnou silou. Nechci zemřít vůbec!
„Jsi vážně dobrá. Vždycky jsi byla nejlepší. U každého jsem čekal, že mě dřív nebo později bude chtít zradit, ale u tebe ne. Nikdy jsem na to ani nepomyslel. Bylo to dost pošetilé. Ale naštěstí na to nedoplatím.“
Udělal několik kroků a pak se posadil přímo naproti ní. Upřeně ji hleděl do tváře.
„Něco mi tajíš. Nemůžu přijít na to, co to je. Asi je to pro tebe hodně důležité, když to tak úspěšně skrýváš.“ Mluvil klidným hlasem. Jako vždycky.
Bylo to to nejdůležitější tajemství, které v sobě kdy držela.
Tohle tajemství nebudeš chtít nikde vyprávět…
Už přes rok se to před ním snažila utajit. Věděl to jen jeden člověk. A ten je už mrtvý.
Musel ho mučit, ale on to neřekl. Dal ji slib, který dodržel. Vždycky jsem ti věřila…
Najednou jejím tělem projel mrazivý pocit. Přestalo to působit. Už se mohla zase hýbat.
Chtěla z kapsy vytáhnout hůlku.
„Vyndej ji, ale myslíš si, že ti to pomůže?“
Mluvil tiše a klidně. Až ji z toho téměř mrazilo.
„Jemu jsi taky nenechal hůlku? Nedal jsi mu možnost se bránit?“ řekla s nenávistí v hlase. Srdce ji zběsile bilo a dech se ji zrychlil.
„Samozřejmě nechal. Ale on ji nepoužil. Nebránil se. Jen mě prosil, abych tě nechal žít.“
To ne! To není pravda! Ty lžeš!
On nemusel zemřít. Obětoval se pro ní. A pro… koho?
„Než jsem ho zabil, řekl mi, že pro mě máš velmi důležitou zprávu. Která pro mě prý bude mít velkou cenu.“
Zachvěla se. Na okamžik jako by ji přestalo bít srdce. Mlčela.
„Mám dítě,“ řekla tiše, ale do očí se mu přitom nepodívala. Neměla odvahu.
„Budeš muset svému dítěti říct, že je jeho otec mrtvý.“
Zvřela oči a vyhnala tak slzu, která se v jejím oku dlouho skrývala, ale teď mohla konečně spatřit světlo světa. Stékala pomalu přes tvář,na bradě se zastavila a beze zvuku spadla na zem.
„Není mrtvý,“ řekla velmi tiše, jako by se tím snažila zmírnit význam těch slov.
Zvedla pohled do jeho tváře a viděla to v jeho očích.
Pochopil…
***
Myšlenkami se zase vrátila na hřbitov.
„Dělá ti to dobře?“ zeptala se ostře s neskrývanou nenávistí v hlase.
„Ne. Promiň. Nemyslel jsem to tak. Ona taky zemřela mojí vinou. Nikdy jsem neměl v úmyslu ji do toho zatahovat. Neměla s námi nic společného. Kdyby to šlo vrátit…“ řekl a z jeho hlasu se vytratil veškerý pohrdavý tón.
„Je to těžké pro nás pro všechny. Každý někoho ztratil. A nemyslím tím jen Nás, ale všechny. A Cissa… také mi chybí,“ řekla a do očí se jí opět začaly hnát slzy. Upřímné slzy bolesti nad ztrátou milované osoby.
„My…,, řekl a do jeho hlasu se opět zřetelně vrátil výsměšný tón. „To je dávno pryč. Je nás málo. A těch pravých už ani tolik ne. On už taky nemá sílu jako dřív.
Ztratili jsem chuť bojovat i žít. Začali jsme se chovat jako lidé. Jsme slabí. Jen se na sebe podívej. Pláčeš. Nikdy předtím jsem tě plakat neviděl. Jsou z nás trosky. Ze všech.“
Měl pravdu. Nikdy dřív neplakala. Lidské city ji byly naprosto cizí. On také žádné neměl a ona chtěla být jako on. Když se teď s odstupem dívala do minulosti, nepoznávala se. A nebo je to naopak? Teď je jiná a předtím se chovala normálně? Bylo snad normální zabíjet? A je to normální teď?
To už dávno zapomněla. Ublížila tolika lidem. To ji však nikdy nepůsobilo žádné výčitky. Ani teď ne. Nebo ano?
Věděla, že i na smrti své sestry má svůj podíl. I když ne přímý.
„Měl mě tenkrát zabít,“ hlesla tiše. Snad ani nemluvila. Spíš jen nahlas přemýšlela.
„Víš, proč to neudělal?“
Samozřejmě to věděla. Chtěl ji nechat, ať se trápí. Chtěl, aby žila s pocitem viny. To on ji přece řekl, že ho původně zabít nechtěl. Ale on se obětoval, aby ona mohla žít. Proč jsi to udělal?
„Jistě, zabil by část sebe. Je to taky jeho dítě. A beze mě by jeho plány nevyšly. Neřekl mi ale, jaké plány. Nevím co s ní chce udělat. Charlotte je pro něj ale moc důležitá.“
Chvíli jen tak stáli a mlčeli o věcech, které se buď báli vyslovit nebo prostě jen nechtěli. Ticho bylo uklidňující.
Nikdo nevěděl, co se stane zítra. Budu žít? Všichni žili ve strachu. Ale před čím? Kým?
V ještě větší nejistotě, než těch dlouhých čtrnáct, kdy si všichni mysleli, že je konec. Ale on se nakonec vrátil. Vytáhl ji s té ohavné díry a dal ji zase smysl života.
Náhle její tělo zaplavila vlna ochromující bolesti. Podlomila se ji kolena a s pevně stisknutými víčky klesla na zem. Seděla na zemi a mnula si levou ruku, oči ještě stále zavřené. Zjistil, že je pryč a teď zuří.
„Už… budu muset jít,“ vypravila ze sebe ztěžka a pomalu se pokusila vstát.
Viděla, že ji podává ruku, ale jeho pomoc nepřijala. Teď, když stála uvědomila se, že bolest přešla jen to nepříjemného pálení levé ruky.
Slyšela, že ji něco říká, ale nevěnovala tomu pozornost. Naposled se podívala na zlatá písmena a otočila se. Vyrazila směrem ze hřbitova.
***
Měla pravdu. Opravdu zuřil. Zvykla si už na tu tupou bolest, kterou ji působil. Ležela na studené, parketové podlaze v jeho domě a v očích měla nepřítomný výraz. Smál se. Ledový smích naplňoval celou místnost i její mysl. Už dávno se přestala proti němu bránit. Ani nekřičela. Nechtěla vzbudit dítě. Nechápala, proč ho tolik milovala. Proč? Proč? Proč?!?
Chtěla, strašně ho chtěla,
že je vrah nevěděla…
Ani v tuhle chvíli k němu ale necítila nenávist. Zavřela oči. Přála si, aby to už skončilo. Všechno. Prosím, zabij mě!
Stoupl si přímo nad ní a díval se ji do očí. Do temných očí bez výraz
Jak nad ní stál a jenom se smál…
Ten pohled mu působil nesmírnou radost a uvolnění.
„Říkal jsem tenkrát, že je to jen začátek. Zasloužíš si to, holčičko. A ty to víš.“
Ty to víš, ale neslyšíš to ráda…
„Nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy. Ale nedalas mi jinou možnost. To co jsi mi udělala, na to nezapomenu. A ty budeš trpět do posledního dechu.“
Co víc ji ještě může udělat? Vždyť už téměř nežila. A žila vůbec někdy?
Byla jenom jeho loutka. Ale nebyla tím od začátku? To určitě ne. Na začátku ji měl rád. Určitě. Možná. Nebo ne? Co ti dává jistotu?
Ležela na špinavé podlaze, v uších slyšela bít vlastní srdce. Při každém nádechu ji zachvátila nesnesitelná bolest na hrudníku, jako by ji žebra drtila neviditelná ruka. Pokusila se posadit. Vykašlala chuchvalec krve. Krev měla na rukou a tenkým pramínkem ji vytékala také z koutku úst.
Jeho rty se zkroutily do přehnaně lítostného úšklebku. Sedl si na zem vedle ní a jemným, bílým kapesníčkem ji otřel rudé rty. Rukou s dlouhými, štíhlými prsty ji pohladil tvář. A pak políbil na čelo. Byl to studený polibek. On jiný dát neuměl. Nebo ano? Kdysi? Jak tě líbal kdysi?
Nebyla v něm láska, ale ani nenávist. Vážně ji nechtěl ubližovat. Ale bral ji ne jako člověka, ale jako svou věc. S kterou si může dělat, co chce. To bylo teď. Ale dřív ji měl snad i rád. Ne tak, jako milují lidé, ale nějak přece. Jinak. Svým vlastním, zvráceným způsobem.
Dneska to netrvalo dlouho. Asi ho to přestávalo bavit. Jindy ji nechával na zemi ležet mnohem déle. A v mnohem větší kaluži krve. Nechal ji tam tak dlouho, dokud nezačala prosit.
Pomohl ji vstát a řekl, ji ať se posadí. Byla v tom zvláštní ironie. To on ji působil bolesti a pak to byl zase on, kdo ji pomáhal se jich zbavit.
Tiše se bojíme zachránit vadnoucí růže,
marný je čekání, že někdo nezištně pomůže.
Ztrácíš právo něco si přát, když se vzdáváš,
ze strany na stranu vláčet sebou necháváš.
Nikdo nechtěl, aby to skončilo takhle. Ani on ne. Jen tomu už nedokázal zabránit…
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ