Teplý letní vánek jí něžně cuchal vlasy. Vlasy černé jako havraní křídla. V těch vlasech se často ukrývaly jeho ruce. Jeho ruce s dlouhými štíhlými prsty. Pamatovala si to. Ač to bylo už dávno, ona si to pamatovala, jako kdyby se to stalo teprve před pár minutami. On k ní zezadu přistoupil tak tiše, že když se pak záhy dotkl jejích vlasů, vždycky sebou polekaně škubla. Když ale jeho ruce poznala, byla zase klidná a její srdce bilo už jen pro něho. Trošku ji zatahal za vlasy, ale tak jemně,že to nebolelo. Naopak bylo to příjemné. Ona instinktivně zaklonila hlavu a podívala se mu zpříma do očí. Do těch nejpronikavějších očí na světě. Ty oči ji hypnotizovaly už od chvíle, kdy do nich poprvé pohlédla. Byl krásný. Tmavě hnědé vlasy mu s jistou nedbalou elegancí, spadaly do čela. Jeho jemné chlapecké rysy způsobovali, že vypadal nevinně. Až později viděla , jak se z jeho nevinných očí, stávají úzké štěrbiny plné nenávisti a chtíče. Nevěděla po čem tak touží. Nebo to nechtěla vědět. Nepamatovala se na to. Chtěla zapomenout, tak zapomněla. Nechtěla si znova v hlavě přehrávat ty situace, kdy na ní křičel, mučil jí a ona pro něj zabíjela. Nechtěla to! Ale milovala ho.
Teď jí jako vždycky jemně políbil do vlasů. Byly horké od slunce a voněly květinami. Milovala květiny. Přinesl jí rudou růži. Tak rudou, že vypadala jako kdyby byla zabarvená krví. Krví nevinného člověka. Ta je totiž rudá jako rubíny. Ne, jako její krev. Milovala tu barvu. On to věděl. Milovala ty květiny. To také věděl. Milovala i jeho. To on neviděl.
Lásku neznal. Přesto ji měl rád. Ale ne tak, jak ona chtěla. Zezačátku možná ano. Později už ne. Touha po moci mu vyhnala z hlavy všechny lidské pocity. Už ani nebyl člověk. Teď už mu nebyl ani podobný. Nevypadal jako člověk, ani se tak nechoval. Pamatuje si vůbec ještě jak vypadal? Ví ještě co k němu po celá ta léta, kdy mu slepě věřila a získala si tak jeho důvěru, nebo si to aspoň myslela, cítila? Nebo už to zapomněla stejně jako ten jeho ledový smích a úzké oči? Věděla vůbec kdo je ona sama? Nebo už to v sobě taky potlačila? Ano. Nechtěla si to pamatovat. Vzdala se všeho. Pro něj. Kvůli němu. Teprve když ho poznala, začínala chápat, co je to láska.
Teď také cítila lásku. Už nebyla ta zrůda co vraždí pro něj. Jen proto, aby se ji dostalo jeho vděku. A stejně ji za celá ta léta nikdy víc nepohladil po vlasech, ani nepolíbil. To bylo moc lidské. Lidská pošetilost, říkal. Láska je jen projevem slabosti. Možná měl pravdu. To už teď neví. Pak už se i ona naučila svoje, pro něj příliš lidské city, skrývat. Její jemná dívčí tvář najednou získala ostře řezané rysy. Už v růži neviděla krásu, ale jen další lidskou pošetilost. Už se nedívala na západ slunce. Pro ní totiž už slunce nesvítilo. Pak už byla jen tma. Věčná noc. Ani jediný světlý, teplý paprsek už ji neosvítil. Vlasy už ji necuchal letní vítr.
Přesně čtrnáct let trvala její noc. Tma. Chlad. Ale nikdy ne strach. Strach byl také jen pro lidi.
Ona byla něco víc. Aspoň podle něj. I on byl něco víc. A pak se vrátil. Znovu ho spatřila. Ne, ale tak jak si ho pamatovala. Už to nebyl on. Teď už uměly jeho ruce jen ubližovat. Ne hladit. Jeho rty už nelíbaly, ale křičely věci, které nechtěla slyšet. A v jeho mysli až nebylo nic lidského. Oči byly také cizí. Ne takové, jak si je pamatovala při západu slunce, kdy ji nesl rudou růži. Podivně vzdálený jí připadal. Ale za ta temná léta, kdy byla jen noc, zase viděla, byť jen nepatrný, paprsek slunečního světla. Ten ji zase zaslepil. Zase k němu šla. Zase pro něj vraždila. Ubližovala. Mučila. Ano, mučila. To měla ze všeho nejradši. Při děsivých křicích svých obětí, pociťovala zvláštní uvolnění. Jako by, jejich prostřednictvím křičela ona. Ona nemohla. Ale oni ano. Oni museli. Oni chtěli. Bolest jiných jí působila radost. Ne tu pravou, lidskou. Ale nějakou přece. Takovou, kterou povoloval. Jdi se pobavit, říkal. Tak šla. Nebyla už na to sama. Šli s ní jiní. Nenáviděla je. Brali jí ho. On byl jenom její. Oni ho ale chtěli pro sebe. Tak je zabila. Ne pro radost, ale protože musela. Ani nad jejich ztrátou netruchlil. To také dělají jen lidi. Pak přišli další. Naučila se je ignorovat. Věděla že on je jen její. Už je nemusela zabíjet, aby se necítila ohrožená. Pak už ale začínala zabíjet nejen proto, že musela, ale proto, že chtěla. Neměla už ponětí co jsou to city. Nepamatovala se na to, jaké to bylo, když byla volná.
Teď už si také nic nepamatuje. Jen se občas na tom mostě zastaví a nechá si větrem rozcuchat vlasy. Utrhne si květinu a přičichne k ní. Už se na něj nepamatuje. Jen jediná věc by jí ho mohla připomínat. Ale ona zapomněla. Přesně jak si přála od chvíle, kdy poprvé viděla jak se v jeho očích objevila nenávist. Chtěla zapomenout. Chtěla od něj pryč. Ale nemohla. Milovala ho. Po celá ta léta. Teď už je zase volná. Ona to však neví. Zapomněla že nebyla volná. Zapomněla na všechno co dělala. Už má nový život.
Usmála se a vzala za ruku chlapce, který stál vedle ní a díval se do potůčku pod mostem. Chlapec ji neustále tahal za sukni. Klekla si. Políbila ho na čelo a pohladila ho po tmavě hnědých vlasech. Chlapec se ušklíbl, pustil její sukni a šel si hrát s ostatními dětmi. Měla ho pořád před sebou jen to neviděla. To byla ta podoba, kterou na něm milovala. Ona to ale nikdy nezjistí. Už jí ho nebude připomínat. Pro ní nikdy neexistoval. Zapomněla. Přesně jak si přála.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ