„Harry, podívej, tady něco je!“ Hermiona se sklonila, prsty odloupla kousky ztrouchnivělého dřeva, které krylo malý prostor v zadní noze masivního psacího stolu a vytáhla malou skleněnou nádobku. „Co v tom asi je?“

 „Vypadá to jako nějaká lahvička, ale je dost zaprášená,“ řekl Harry a otřel ji rukávem. Byla plná neznámé bílé světélkující látky. Harry ji zdvihl a podíval se na ni proti oknu. Její obsah, který připomínal chvilku tekutinu a chvilku zase plyn, pomalu vířil všemi směry.

„Hermiono, to je něčí vzpomínka! Musela tu být pěkně dlouho. Ale proč by jí sem Brumbál tak pečlivě schovával? “ zeptal se Harry.

„Třeba nechtěl, aby jí viděl někdo jiný než on.“ Hermioně se samým vzrušením třásl hlas. „Harry, ty přece víš, kde míval Brumbál myslánku? “

Harry ustoupil od okna a popošel k nízké skříni stojící za stolem. Opatrně pootočil klíčem v zámku a ozvalo se cvaknutí. Ve skříni stála velmi stará kamenná myslánka z bílého mramoru zdobená vytesanými runami podél obvodu. Stále vydávala tajemné mlhavé světlo přesně tak, jak ji Harry pamatoval z Brumbálových hodin v šestém ročníku. Odšrouboval víčko od lahvičky, které šlo velmi ztuha a vylil její obsah do myslánky. Vzpomínka teď ve spirálách klouzala po jejích kamenných stěnách. Harry s Hermionou se naklonili blíž k myslánce a když se bílá hmota ustálila, společně se jí dotkli. Za okamžik se oba propadali temnotou. Hermiona stiskla Harrymu pevně ruku a zavřela oči. Naštěstí pro ni oba dopadli do měkké trávy.

~o~

Krajina kolem byla podivně pustá, a až na pár opadaných stromů připomínajících les a velké temné jezero na ní nebylo co k vidění. Její ponurost podtrhoval i západ slunce, který smutek okolo jen prohluboval. Vítr se skučením profukoval větvemi a i když bylo ve vzpomínce teplo, Hermiona se nevědomky otřásla zimou.

Náhle si všimli, jak od jihu přichází jakási postava v dlouhém plášti a špičatém klobouku. Otočili se na ni a náhle strnuli: Za postavou se tyčil bradavický hrad v poměrně zchátralém stavu. Vypadal opuštěně a neobydleně. Hermiona si všimla vztyčených rudých vlajek, které neodpovídaly žádné z kolejí, ale byly tak daleko, že ani jeden nemohl rozpoznat, jaký nesou znak.

Postava se blížila směrem k nim.

„Harry, vždyť je to Brumbál!“ řekla Hermiona a podívala se na Harryho. Harry se zarazil. Vybavila se mu vzpomínka na bradavického ředitele, jak leží pod astronomickou věží, z úst mu stéká pramínek krve a z hradu je slyšet tlumený smích smrtijedů. Tehdy si myslel, že už ho nikdy neuvidí. Na myslánku však dočista zapomněl.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona. Z jejích očí bylo znát, že má trochu strach.

„Jo, nic mi není. Já jenom…víš naposledy jsem ho viděl tehdy, když se to stalo,“ odpověděl Harry.

„To je mi líto, Harry,“ řekla smutně Hermiona.

Brumbál vypadal o poznání mladší a když přišel blíž, bylo vidět, že má ve tváři podivně zachmuřený a odhodlaný výraz. Skoro nepřipomínal toho dobrosrdečného a veselého Brumbála, kterého každý znal. Harry si všiml amuletu v jeho ruce, na kterém byl znak stejné barvy jako na vlajkách bradavického hradu. Rychlým krokem kráčel směrem ke kamenné bráně, která uzavírala hranici školních pozemků. Před bránou natáhl ruku a aniž by se zastavil, zamumlal nějaké zaklínadlo. Brána se otevřela a Brumbál pokračoval v cestě. Harry vzal Hermionu za ruku a pomohl jí na nohy.

„Rychle za ním nebo nám uteče!“ Vtom se udělala bílá mlha a pohltila vše okolo.

Harry s Hermionou se naráz ocitli uprostřed kruhového sálu.

~o~

„Co to bylo za mlhu?“ řekla tiše Hermiona.

„Ta vzpomínka byla asi moc stará a kousek se zničil, nebo už si na to Brumbál nevzpomínal. Už jsem to viděl u Křiklanovo vzpomínky, pamatuješ?“ odpověděl Harry.

„Kde to jsme?“

„Nevím, nikdy jsem tu nebyl. Brumbál se sem musel nějak dostat.“

Tucet pochodní svým plamenem tlumeně osvětlovalo stěny kamenného sálu. Na podlaze byl namalovaný velký zlatý kruh s písmem v cizí řeči, který byl léty oprýskaný, takže nebyl skoro vidět. Celý sál působil stejně chladně jako jeho majitel. Měl vysokou postavu a oblečen byl do tmavého dlouhého pláště s kápí, která mu překrývala hlavu. Byl otočen zády k Brumbálovi a listoval v jedné z knih, které byly vyrovnány vedle velkého krbu.

„Dobrý večer, Grindelwalde,“ pozdravil Brumbál.

„Jak jste se sem dostal?“ postava se otočila a zaklapla knihu. Její tvář byla bledá a na několika místech zjizvená.

„Máte smůlu, že tu dnes večer jsem, podcenil jste mě. Ten viteál mě pomocí kouzla dovedl přímo k vám. Asi ho teď marně hledáte,“ řekl Brumbál a ukázal amulet, který svíral v dlani. Čaroděj znejistěl.

„Nenechám si dál okupovat Bradavice, Grindelwalde!“ dodal ostře a než stačil kouzelník sáhnout pro hůlku, namířil na něj tu svou.

„Mohlo mě napadnout, že ho máte vy! Vážně si myslíte, že se nechám zavřít na doživotí do Azkabanu, Brumbále? Moji přívrženci mě zanedlouho osvobodí,” odsekl.

Brumbál napnul ruku s hůlkou. Grindelwald to zpozoroval a odložil knihu na krbovou římsu.

„Tohle vám Merlinův řád první třídy nevynese.“ odvětil ledově.

Brumbál mlčel a hleděl mu přímo do temných očí.

Zelený paprsek, za řinčení střepů dopadajících na zem, prolétl ven. Grindelwald pochopil Brumbálův úmysl. Jeho krutý výraz se rozplynul a vystřídalo jej zděšení. O pár kroků couvl.

„Brumbále, to přece neuděláte!“

„Lidé jako vy, dáte-li se tak ještě nazývat, si nezaslouží nic lepšího než smrt.“ pronesl tentokrát ledově Brumbál a odhodil čarodějovu hůlku na zem. Nelítostný výraz, který měl ve tváři byl pravým opakem výrazu protivníka. Ten udělal ještě krok zpět až narazil na hladkou stěnu, které se snažil chytit. Pokoušel se uniknout smrti jako lovená zvěř. Bez šance. Zkusil skočit po hůlce ale…

„Avada kedavra!“ vykřikl Brumbál. Zelený paprsek si našel cestu přímo k hrudi čaroděje, jehož tlumený náraz odhodil dozadu. Jeho tělo se sesunulo po zdi na studenou podlahu. Brumbál kopl hůlku směrem k mrtvému tělu a krátce na něj pohlédl. Pak rukou rozrazil dubové dveře a odešel.

Harry s Hermionou stále nemohli uvěřit vlastním očím. Chvilku jen zírali na mrtvé tělo a pak se na sebe podívali. Hermiona se rozplakala a objala Harryho. Seděli na té vlhké zemi a Harry měl najednou v hlavě úplně prázdno. Už mu na ničem nezáleželo. Člověka, který nedávno zemřel a byl mu tak blízký, jako by ztratil znovu. Nechápal, jak to mohl udělat.

Nyní si uvědomoval, jak málo Brumbála znal. Došlo mu, že proto, aby člověk proslul vítězstvím nad mocným čarodějem temné doby, musí obětovat i kus svého srdce. Harry si představil, co bude muset udělat, až bude stát tváří v tvář svému  protivníkovi. Vzpomněl si na rodiče, na Siriuse, na Cedrika Diggoryho, jak byl zavražděn přímo před jeho očima. Už věděl, že jednou se svému protivníkovi bude muset postavit stejně, jako to udělal dávno před ním Brumbál.

Seděli v úplném tichu, do kterého pronikaly jen tlumené vzlyky, dokud se neponořili do tmy a vzpomínka neskončila…