„Tak tady jsi! Konečně!“

Milé přivitání, Siriusi, vskutku, taky tě srdečně zdravím. Udělá krok stranou, abych se dostala do bytu. Stačí mi jediný pohled do obývacího pokoje: od mé poslední návštěvy před třemi dny se nepořádek nezmenšil ani o trochu.

„Kde je?“ ptám se Siriuse a sundávám si milovanou koženou bundu. Dnes ve venku zima, už několik dní jen prší. Skvělé léto.

„Zahrabal se u sebe v pokoji,“ vysvětluje Sirius a ukazuje na zavřené dveře Remova pokoje. „Posledních pár dnů vyleze ven, jen když opravdu musí, a odpovídá jednoslabičně.“

Pro naši hromádku neštěstí typické. Povzdechnu si.

„Zkusím to, ale nic ti neslibuju.“

Sirius jen přikývne. Já už jsem u dveří a bez klepání otvírám. Remus sedí na posteli a když vejdu, zvedne hlavu od knihy. „Ahoj.“

„Ahoj.“

Sirius měl pravdu, z něho aby člověk každé slovo páčil. Normálně za „ahoj“ připojí aspoň jméno.

„Jak se máš?“

„Ujde to.“

Dneska je vážně výřečnost sama.

Zatímco se znovu vrátí ke knize, chvíli si ho prohlížím. Je ještě o něco bledší než jindy, vypadá, že toho moc nenaspal, vlasy mu trčí do všech stran tak divoce, že by mohl konkurovat i Jamesovi a s holením se taky nenamáhal.

Závěsy jsou zatažené, takže se slunce, které nakrátko vykoukne zpoza mraků, vůbec dovnitř nedostane. Světlo stačí sotva na čtení.

Vrhnu na Siriuse pohled typu „A to jsi ho tady nechal tři dny?“, on však jen pokrčí odmítavě rameny. Jasně, já vím, že se snažil, ale stejně se mi to nelíbí.

Několika kroky pokoj přejdu a rozhrnu závěsy. „Jo,“ zasténá Remus a schová obličej do polštáře. „Zatáhni je.“

„V žádném případě.“ Ne, můj milý, nenechám tě zalezlého v ulitě. „Ven z peřin! Za deset minut budeš stát oblečený v obýváku, tak vstávej!“

„Já nikam nemůžu, musím se učit.“ Moony, stále s hlavou pod polštářem, ukazuje na knihu, která před ním leží na dece.

„O prázdninách?“

„Jistě.“

„A kam jsi došel?“

„Strana tři.“

Zašklebím se. „Za jak dlouho?“

Ticho.

Já to věděla. „Tři strany za tři dny. Máš můj obdiv. To se to naučíš tak za dva roky.“

Polštáři, který na mě letí, se obratně vyhnu.

„Nedělej scény, Remusi, a zvedej zadek.“

Dost vynervovaně zaskučí, ale skutečně si sedne. Teď hlavně nepovolit. „Deset minut,“ opakuju a odcházím z pokoje.

„Ty si vážně myslíš, že přijde?“ ptá se mě Sirius, jen co za sebou zavírám dveře.

„Uvidíme. A v mezičase bych neměla nic proti hrnku kafe.“

Xxx

O deset minut a jedno kafe později se Remus zjeví v dveřích do obýváku. Je pořád bledý, ale učesal se a oholil. Hodnej kluk.

Házím po Siriusovi vítězný pohled; jen obrátí oči v sloup.

„Tak se zatím měj, bratránku,“ mrknu na něj a popadnu bundu.

S zamlklým Remusem v závěsu odcházím z bytu.

Xxx

Když Remus před domem uviděl mou motorku, nebyl z toho příliš nadšený. Musela jsem mu svatosvatě slíbit, že nepoletím a znova jsem si vyslechla všechny ty otázky typu: „Proč ses vlastně učila přemisťovat?“. I když mi to leze na nervy, jsem ráda, že aspoň tahle část starého Remuse je zpátky.

Z hlavní ulice odbočuju do jedné vedlejší. Tady na londýnském předměstí sice vypadají všechny ulice stejně, já se ale vyznám.

Jedu ulicí, kde všechny domy vypadají jako naklonované. Na jejím konci vede cesta do malého kopce, na kterém stojí osamělý dům. Docela pěkně odříznutý od těch klonů pod kopcem.

Trochu zrychluju, vyjedu nahoru a před domem brzdím. Jsme na místě. Jeden po druhém sesedáme z motorky.

„Myslíš, že to je dobrý nápad?“ ptá se Remus zničeně. Místo odpovědi hledám v kapse klíč. „Jasně, proč by neměl být?“

Remus neříká nic, jen mlčky pokrčí rameny. Já jsem mezitím našla klíč a odmykám.

„Tati? To jsem já?“ volám do tichého domu a odkládám klíč na prádelník.

„Už jdu, Joey!“

„Dovezla jsem ti tvého nejoblíbenějšího šachového protihráče,“ odpovídám a věším si bundu na věšák.

Ve dveřích do kuchyně se objeví táta. Je o něco větší než já a podobný Siriusovi. V černých vlasech už má sice několik šedých pramenů, bouřkově šedé oči ale září jako vždy.

„Remusi, rád tě vidím,“ zdraví ho vesele, když ale vidí Remusův vynucený úsměv, trochu se zarazí. Tázavě se na mě podívá, já mu ale věnuju jen pohled „hlavně se teď nevyptávej, vysvětlím ti to později“ a táta sotva znatelně přikývne.

„Jídlo bude co nevidět hotové, můžete jít do obýváku.“

„Běž napřed,“ říkám Remusovi. „Pomůžu tátovi v kuchyni.“

„Co se stalo?“ ptá se táta, jakmile překročíme práh.

„Kate se stala.“

„Jeho přítelkyně?“

„Bývalá přítelkyně.“

„Oh.“

Beru si olivu, sice byla původně do salátu, ale co už…

„Vyskytlo se takové malé nedorozumění.“

„Domnívám se tedy správně, že je do toho zapletena i moje dcera?“

„Možná.“ Strkám si do pusy ještě jednu olivu.

„A? Ona vás nachytala v nějaké choulostivé…?“

Málem se zalknu. „TATI!“

„Copak?“ ptá se mě a vesele se šklebí.

„Remus je můj nejlepší kamarád!“

Táta jen pokrčí rameny. „No a? I tvoje matka a já jsme byli dobrými přáteli a z nakonec jsme se vzali a měli roztomilou dcerušku.“ Významně se zašklebí. „Takže vidíš, že nic není nemožné.“

Jen obrátím oči v sloup. „Je už to jídlo hotové? Umírám hlady.“

„Copak, odbočuješ od tématu?“

„Jdu prostřít.“

Když odcházím z kuchyně, táta se pořád široce usmívá.

Xxx

Můj tát umí fakt senzačně vařit. Jídlo jsme ale snědli mlčky a táta se pak vypařil do své laboratoře, kterou si zařídil ve sklepě. Já jdu mezitím prohledat spíž. Zakrátko už mám při pátrání po nějakém zákusku úspěch a vracím se do obýváku, kde Remus ještě pořád sedí za stolem a zírá do talíře.

S povzdechem si sedám na křeslo vedle něj. Jak to vypadá, budu se s ním muset kvůli jeho náladě o zákusek podělit.

Mlčky mu před pusu strkám lžíci plnou tátovy čokoládové pěny. Jen vrtí hlavou.

„Je vážně moc dobrá,“ zkouším ho přemluvit.

„Tomu rád věřím.“

„Věřit není ochutnat.“

„Já teď ale nechci.“ U Merlina, to je tvrdohlavec!

„No tak, kvůli mně.“ Psí oči, naoko uražená – na něco se přece chytit musí!

„Ne.“ Ještěže si to neberu osobně. Ale prosím, když si pán přeje, tak já se zase vrátím ke svému obvyklému tónu.

„Otevřít! A fofrem!“

Remus rezignovaně vzdychne a nechá se krmit. No vidíš, že to jde.

„Máš pravdu,“ souhlasí a olízne si rty. „Chutná skvěle.“

„Vždyť jsem to říkala.“ Taky si dám jednu lžičku… Proč mi přijde vzrušující, že na té lžičce byl před pár vteřinami jeho jazyk?

Poprvé po několika dnech se opravdu usměje a když pohledem sklouzne k misce s čokoládou, kterou držím v ruce, v očích se mu šelmovsky zajiskří. O jé, moje kořist ohrožena!

„Zapomeň na to, víc nemám.“

„Vsadíš se?“

Do háje, probudily se v něm lovecké pudy. Utíkej, Jo!

Aniž bych Remuse spustila z očí, pomalu vstávám. Šklebí se na mě, připravený vyskočit. Tak do toho… Vyběhnu do chodby, proletím kuchyní a rozrážím dveře, které odtud vedou do zahrady. Dva malé schody, které vedou z terasy pryč na louku, přeskakuju a běžím o život. Nebo lépe: o svou misku čokoládové pěny.

Na pozemku je kousek rovinky a pak se zvedá do dalšího kopce, na kterém roste vrba. Jakmile doběhnu pod kopec, zjišťuju, že by moje kondice mohla být opravdu o něco lepší.

Remus mi přátelsky nechal náskok, jinak by mě se svýma dlouhýma nohama dohonil už přede dveřmi.

Tak stačím doběhnout aspoň k vrbě; pak můj běh zastaví jeho ruce, které mě zezadu obejmou. Zkouší dosáhnout na misku s čokoládou, musí mě ale jedno rukou pevně držet, abych mu zase neutekla, a tak je lehké nestrčit mu misku na dosah.

Remusovi je hned jasné, že nemá šanci. Otočí mě tak, že se zády opírám o strom a on stojí vedle mne tak blízko, že na útěk není ani pomyšlení. Rukama mě drží za zápěstí.

„A teď máš v plánu co?“ Jeho nepravidelný dech mě hladí po tváři. Do tváří se mu vrátila trocha barvy, vlasy má rozcuchané a v očích mu tančí jiskřičky.

„No, záleží na tom,“ odpovídám a zašklebím se. Samo se to nabízí, když tady tak pěkně stojí! Zvednu koleno mezi jeho nohy a ucukne. No, můj milý? Bojíš se, aby snad nepřišel k úhoně, co?

Zkouším utéct, Remus ale nemá nejmenší zájem mě pustit a místo toho mě stáhne s sebou do trávy.

„Dobře, dobře, vzdávám se!“ směju se, když mě začne lechtat.

Remus přestává lechtat a dívá se na mě. Hm, mít ho takhle nad sebou má něco do sebe, klidně by mohl častěji… Moment? Srdce?

Ano?

Už zas ty!

No jasně, přece ti někdo musí říct, co vlastně cítíš!

Jestli to tak půjde dál, budu mít brzo problém.

„Sem s tou čokoládou,“ směje se Remus.

„Já se s tebou bratrsky rozdělím.“

„Prohrálas.“ Už zase ten úsměv! U Merlina!

Neochotně mu podívám misku s čokoládou a tvářím se uraženě.

Podívá se na mě a zašklebí se. Vážně moc milé.

„Dobře, nebudu na tebe takový…“ kapituluje konečně a podává mi lžičku čokolády. Merline, na takovéhle krmení pod vrbou bych si mohla zvyknout. Nebo i jinde, hlavně, že by mě krmil on.

Ach bože, tohle jsem si opravdu pomyslela? Za chvíli budu po uši v průšvihu.