vypracoval Remus J. Lupin
Škola čar a kouzel v Bradavicích, Dějiny čar a kouzel
Semestrální projekt, sedmý ročník
V kouzelnickém společenství je poměrně nezvyklé, aby jednotlivci nebo skupiny čarodějek a čarodějů využívali ideje mudlů. Mudlovské vynálezy používáme dnes a denně, a to tak často, že byl zřízen Odbor zneužívání mudlovských výtvorů, aby odstraňoval problémy způsobené manipulací s mudlovskými předměty jako jsou například „stěrače” za účelem vykonávání magických úkonů.
Mudlovské pojmy ale kouzelníci používají zřídkakdy. Většině čarodějů dokonce nestojí za úvahu. Dám vám příklad z oblasti modernizace. Zatímco mudlovské děti píšou domácí úkoly “kuličkovými pery”, která automaticky vypouštějí inkoust, studenti v kouzelnickém světě používají tradiční brk a kalamář.
Čarodějové nepotřebují ošemetnou mudlovskou vědu, psychologii. Máme vlastní metody, jak se vypořádat s problémy sebeanalýzy a s depresemi, např. prostřednictvím myslánek, povzbuzovacích kouzel a různých lektvarů jako jsou Chechtací lektvar, Kerrsifův meditační dryák a McNaplachův skvostný nápoj [1].
[1] Snape, Severus (student). Esej. „Umění povzbuzujících lektvarů“, odstavec 6 (řádek 8). Nemějte strach, pane profesore, tu esej jsem mu neukradl, půjčil mi ji.
Je ovšem důležité porozumět základním mudlovským postupům, kterými se řídí zkoumání psychiky. To je důvod, proč jsem se rozhodl věnovat tuto esej analýze famfrpálu coby metaforické činnosti, která v naší vysoce konzervativní společnosti nahrazuje pohlavní pud. Zaměřím se hlavně na období posledních padesáti let. Chtěl bych představit stručný přehled:
1) Postoje společnosti vůči sociálním a sexuálním tématům,
2) Dějin famfrpálu a jeho vlivu na lidské milostné vztahy,
3) Freudových[2] názorů na téma lidské sexuality ve vztahu k sublimaci,
4) Jungova[3] konceptu symbologie ve vztahu k famfrpálu.
Rovněž si budu všímat předmětů, které se používají při hře (košťata, míče a obruče), a postoje společnosti k tomuto sportu.
[2] Mudla, který navzdory tvrzení, že si každý muž přeje spát se svou matkou, získal značné uznání jako zakladatel moderního vědního oboru, psychologie, a její sesterské disciplíny, psychoanalýzy.
[3] Zjistilo se, že Jung byl ve skutečnosti moták z kouzelnické rodiny, což by mohlo objasnit některé jeho názory, týkající se podstaty světa. Mudlům přijdou poněkud potrhlé.
Podle Famfrpálu v průběhu věků [4], byly počátky hry, kterou můžeme označit termínem „moderní” famfrpál – tedy první hry, která má skutečné rysy famfrpálu – zaznamenány ve zvláštním namlouvacím rituálu, který je důvěrně známý všem studentům. Jde o vztah obdivovatele a obdivovaného subjektu, balancující mezi láskou a nenávistí.
[4] Whisp, Kennilworthy, str.7. Doufám, že víte, že jsem musel podplatit Noxe Malfoye, aby tu knížku vrátil do knihovny.
Whisp cituje Gertie Keddleovou [5], která se v 11. století stala světkem utkání ve famfrpálu v jeho prvotní verzi. Přestože se Keddleová na první pohled zdá být vůči hře a hráčům nepřátelsky naladěná, můžeme si všimnout, že jejich utkání sleduje takřka každý den (ačkoliv je třeba připustit, že se to dá jen stěží ověřit, protože každý z jejích zápisů je nadepsaný jako „úterý”. O tomto problému se stále ještě horlivě debatuje ve vědeckých kruzích). Obzvlášť pozoruhodný je její popis „velkého skotského čaroděje, který bydlí nahoře na kopci”, který se hry zúčastnil. Je zajímavé, že na náhrobku Gertie Keddleové je uvedeno jméno „Gertie MacDonaldová“, které se nachází vedle jména „Ardagh MacDonald“. Je docela dobře možné, že jde o onoho „skotského čaroděje” z dřívějšího zápisu v jejím deníku. Nezbývá než doufat, že jí vysvětlil, co je to středa. Od oněch časů až do dneška ale platí, že „často právě ty holky, do kterých by jeden neřekl, že se o famfrpál vůbec zajímají, a který si z něj utahují a tak, jsou ty, co jdou po hráčích jak pes po uzeným.“[6]
[5] Keddleová, Gertie. Deník, nyní v majetku Muzea famfrpálu v Londýně, a je to vážně škoda, že jste mě tam nenechal odjet na víkend, abych mohl provést výzkum na místě, pane profesore.
[6] Potter, James. Rozhovor, 25. března.
O sto let později vidíme, že přestože je famfrpál převážně mužským sportem, ženám v žádném případě nikdo účast nezakazuje. A famfrpál zůstává i nadále úzce spojený s milostnými vztahy. Goodwin Kneen uvádí:
„Věnovala nám je [brankové sudy] Oona z hostince. Celý večer nám pak navíc nalévala medovinu na účet podniku, protože jsme vyhráli. Gunhilda se trochu zlobila, že jsem se vrátil tak pozdě. Musel jsem se postavit několika ošklivým kletbám, prsty už mám ale zase zpátky.“ [7]
Jak vidíme, famfrpál je už od svých počátků silně provázaný s láskou, sváděním a mezilidskými vztahy. V tomto eseji se pokusím zjistit proč.
[7] Kneen, Goodwin, citován Kennilworthym Whispem. Dopis, nyní v majetku norského Ministerstva kouzel. Já bych se opravdu dokázal dostat tam a zpátky za jeden den, pane profesore.
V posledních padesáti letech – pro přesnost stanovme jako rozmezí data 1925 až 1975 – britská společnost jako celek začala projevovat v přístupu k sexualitě víc tolerance [8]. Rozvody už v porovnání s minulostí[9] nejsou vyjímečné a skandální události; ženy už se nemusejí tolik obávat úlohy svobodné matky a stále častěji vychovávají děti samy a mladá generace vykazuje nebývalé tendence žít mimo manželství ve společné domácnosti a netajit se svým milostným vztahem.
[8]Spencerová, Priscilla, a Wacková, Alice. Vědecká práce. Statistický přehled: Přístup k sexu a sexualitě v Británii, 1932-1970 aneb Šokujme Brity. Autorky analyzují předchozí studie a uvádějí nové informace v rámci studie sexuální revoluce na Britských ostrovech.
[9] Možná to bylo do značné míry způsobeno abdikací krále Edwarda a jeho následným sňatkem s rozvedenou Američankou. Více informací o této události z mudlovské historie získáte ve studii Jen Griffeeové. „Abdikace a smilstvo: Aféra Edward a Wallis v retrospektivě.” Newsweek. June 1965, str. 15.
Na druhou stranu v kouzelnickém společenství nastal zcela opačný trend. Kouzelnické populaci bylo čím dál víc jasné, že je třeba zabránit mudlovské společnosti v tom, aby si všímala magie a magických úkazů. Kouzelnické komunity se čím dál víc stahovaly do sebe a začala je ovládat lehká paranoia. Ta má počátek ve 20. letech 20. století, kdy kouzelníci a čarodějky začali daleko častěji používat mudlovská přístroje, určené k pořízení záznamu, jako jsou např. fotoaparáty (nutno podotknout, že jde v kouzelnickém světě o velmi často používaný přístroj) a kamera na „hraný film”.
Nejprve, v průběhu 20. a 30. let a podle některých dokumentů [10] dokonce až do roku 1945, platil nepsaný zákon, že by si kouzelníci měli hledět svého anebo se pokoušet se „zapadnout”, pokud jsou v mudlovské společnosti. Tato spíš idea než zákon podporovala politický a sociální konzervatismus, který naoplátku výrazně zbržďoval vývoj kouzelnického světa v porovnání se světem mudlů, co se týče přístupu ke svobodným matkám, soužití nesezdaných párů a sexuálním tématům nebo narážkám v reklamě, hudbě a populární literatuře.
[10] Siegsová, Allison. Vědecká práce, Kouzelnický zákoník a mudlové: Neslušné partie, 2. řádek.
V archívech Denního větce [11] lze najít řadu příkladů konzervativního postoje kouzelnického společenství v sociálních otázkách a ve věcech sexu. Snad nejpozoruhodnější je série společenských sloupků Richarda Holoubka z rozmezí let 1930-1972, kterou ukončila tragická smrt autora, kterého během vloupání do domu Ministra kouzel dopadl hlídací maguár. Ten Holoubka na místě sprovodil ze světa. Holoubek ale během téměř čtyřiceti let své publicistické činnosti zpracoval množství zajímavých případů, které ukazují izolacionismus kouzelnické společnosti a neutuchávající rezervovaný přístup k tématu sexu a sexuálních aktivit.
[11] Archív, Prasinky.
Tento konzervatismus však představuje pouze jednu stranu galeonu a v té době našla svého mluvčího i strana druhá. Stal se jím záhadný „Pes” Gordon, sloupkař a společenský glosátor Národního jinotaje, časopisu, který byl ve srovnání s Denním věštcem daleko méně populární [12]. Samozřejmě, že se tyto noviny netěší tak dobré pověsti jako Věštec, tato esej se ovšem nezabývá kvalitou informací, ale názory vyjádřenými při jejich zpracování.
[12] Archív, Sheffield, kopie poskytl současný redaktor, který si přeje zůstat v anonymitě. Výzkum vedl na mou žádost praktikant Lovegood, vzhledem k tomu že jsem nedostal potřebné povolení, abych mohl jít vyhledávat materiály osobně.
„Pes” Gordon, jehož skutečné jméno zůstává tajemstvím, pracoval v Jinotaji na postu sloupkaře a společenského komentátora od roku 1943 až do současnosti a Jinotaj v podstatě za svou oblibu mezi čtenáři vděčí právě jemu. Narozdíl od svých kolegů, kteří šťourají do soukromí osobností, Gordon ve svých komentářích vychází ze spolehlivějších zdrojů, které občas doplní rozhovorem nebo investigativní reportáží.
Gordon je pozoruhodný nejen tím, že se otevřeně hlásí ke své lykantropii (od tohoto faktu je odvozen jeho pseudonym), ale také tím, že naznačuje, že si objekty svých milostných tužeb vybírá bez rozdílu mezi oběma pohlavími. Občas se o tom zmiňuje ve svých článcích: „Moji drazí čtenáři, i kdyby mě nějaký seriózní plátek přijal bez ohledu na první z výše uvedených problémů, kvůli tomu druhému by mě skoro určitě zase rychle vykopli.” [13]
[13] Gordon, „Pes”. Co si (to ksakru) myslí?” Komentář u příležitosti povolení vystoupení první skřetí modelky na podzimní přehlídce kouzelnických úborů. Květen 1970, str. 2, odstavec 1.
Porovnejme tedy postoj, který lze bezpečně označit jako „tradiční” názor kouzelnického společenství - v podání Richarda Holoubka – s pravděpodobně upřímějšími a přímočarejšími názory pana Gordona. Podíváme se blíže na tři události, ke kterým v kouzelnickém světě došlo během uplynulých padesáti let: za prvé, dramatické a bouřlivé veřejné rozvodové řízení mezi Cthainem Blackem a Alyssou Weasleyovou-Blackovou v roce 1943, za druhé, těhotenství neprovdané Annalise Malfoyové na jaře roku 1954 a její vzdorný postoj vůči veřejnému mínění, a za třetí, obrovský skandál vyvolaný vítězem ankety Týdeníku čarodějek Nejpřitažlivější kouzelník 1970, Geraldem Bonesem, který, jak se ukázalo, měl dlouholetý milostný poměr s Terencem Richardsonem, kouzelníkem mudlovského původu, který se stal Nejpřitažlivějším kouzelníkem přesně rok předtím.
Holoubek, který se rozvodu Alyssy Weasleyové-Blackové a Cthaina Blacka v roce 1932 věnoval, tvrdí:
„...je šokující a opovrženíhodné, že dva lidé mohou k sobě a ke svým dětem chovat tak málo respektu a předvádět své nepodstatné manželské rozepře před zraky veřejnosti. Nikdo z nás se neprosil o to, aby byl vystaven pomluvám o milostných aférách Alyssy Weasleyové-Blackové se služebnictvem v deníku, který se může dostat do rukou dětem. Jsem si jistý, že nejsem sám, kdo prohlašuje, že by potěšili nás všechny, kdyby oba přestali fňukat, nechali stranou rozmíšky a pokud spolu nedokážou sdílet lože v míru, aby to alespoň nevytahovali na veřejnost. Cthain Black se by měl pokusit odkázat svou manželku do patřičných mezí, a stejně tak by Alyssa Weasleyová-Blacková měla prokázat špetku sebeovládání a k tomu občas na manžela seslat povzbuzovací kouzlo. Tato záležitost by neměla být probírána v novinách, kde bychom si raději přečetli skutečné zprávy.”
Holoubek očividně zastává názor, že ať je situace jakákoliv, lidé by měli namísto osobního štěstí upřednostňovat stabilitu. Časté téma v kouzelnickém tisku z období před padesáti lety je názor, že magií lze vyřešit problémy nevydařeného manželství stejně jednoduše jako rozvodem.
Zato Gordon ve své odlehčené avšak daleko emotivnější reakci prohlašuje, že:
„Alyssa Weasleyová-Blacková by se měla rozvést s tou monstrózní bradou jménem Cthain, která navíc ještě jede po Emily Snapeové, a vzít si mě. Ať si Alyssa užívá se všemi plážovými krasavci, kteří jí padnou do oka, jen když si sem tam udělá čas na mě. Proč by si žena nemohla dopřát trochu té pánské společnosti, když je každý den nucena potýkat se s takovou bradou (bože, Black je vlastně jen přívěšek své brady!)? Nebo proč by si nemohla dopřát trochu dámské společnosti, pokud ji to potěší? Utíkej, Lyssie, utíkej! Dopřej si všechno, z čeho ti je hej!”
Asi nás nepřekvapí, že o několik let později Richard Holoubek stále ještě odsuzuje skandál i to, že je společnost schopná něco takového vůbec akceptovat. Na druhou stranu Gordon svůj projev trochu zjemněl, i když neztratil na své výřečnosti ohledně práva člověka žít svůj život podle svého. Srovnejme Holoubkův společensky přijatelný výpad proti svobodným matkám a špatným příkladům s Gordonovým přáním všeho nejlepšího Annalise Malfoyové u příležitosti početí jejího nemanželského dítěte. Holoubek uvádí:
„V tomto věku kultivovaného dialogu a civilizované rétoriky je nepochopitelné, že v sobě někdo najde tolik drzosti, že se nejenom postaví proti tisku, společnosti a vládě, ale otevřeně popírá veškerá pravidla slušného chování tak jako Annalise Malfoyová tím, že zplodí nemanželské dítě. Dotyčná si nezasluhuje žádný lepší osud, než ten který ji čeká, až bude kvůli svému bezohlednému chování vyhoštěna ze slušné společnosti a ze společnosti vůbec kvůli svému skandálnímu rozhodnutí, že své dítě neporodí tajně v jiné zemi a že se neprovdá za jeho lascivního otce. To, že odmítla zveřejnit jméno otce dítěte, podle mě dokazuje nejen to, že se oddávala zavrženíhodným choutkám, ale je velmi pravděpodobné, že se rovněž dopustila cizoložství. Styďte se, slečno Malfoyová, styďte se za sebe i za své dosud nenarozené dítě.”
Gordon naopak píše:
„Nevěřím vlastním očím. Copak může být někdo tak zaslepený společenskými pravidly, že si nevšimne, jak hluboce čarodějové zaostávají za mudly. Na tomto ostrůvku, který hrdě nazývámě svým domovem, to platí dvojnásob. Já osobně se tedy nehlásím jako dobrovolník na rozmnožování kouzelnického společenství – obzvlášť, pokud moje schůzka s krásným neznámým, o které jsem se vám, milí čtenáři, zmínil minulý týden, přinese kýžené ovoce. Ale myslím si, že je dobře, že se Annalise Malfoyová rozhodla vzít na sebe nápravu této situace bez zbytečných komplikací. Annalise, přeju ti, abys měla deset nádherných malých kouzelníků a čarodějek bez tatínka a aby se všichni dostali do Bradavic. Malfoyovic klan to zaplatí a jestli z každého z nich vyrostou rebelové jako ty, tak bych řekl, že má svět ještě naději. Jsme s tebou, Annalise!”
Je rovněž třeba podotknout, že rodinný stav matky Luciuse Malfoye kariéře dotyčného mladíka příliš neublížil. Vzhledem k tomu, že z něj vyrostl mladý muž respektovaný i v nejvyšších kruzích kouzelnické společnosti, zdá se, že se mu podařilo vymazat veškeré vzpomínky veřejnosti na potíže jeho nešťastné matky.
Skandál z roku 1970 s Bonesem a Richardsem v hlavních rolích je nejlepší ukázkou střetu kolektivního libida veřejnosti a společenské sexuální represe v kouzelnickém světě. Představa dvou kouzelníků, a co víc, dvou mužů, kteří byli světu prezentováni jako dokonalé sexuální symboly, kteří udržují milostný vztah, vedla ve společenských rubrikách k nevídanému povyku.
Holoubek byl tou dobou už známý zatvrzelý mluvčí konzervativních kruhů. Proto nikoho nepřekvapí, že odsuzuje zvrhlé a nemorální chování Bonese a Richardsona. Naopak je překvapivé, že je vůbec schopen o tom psát. Je pravda, že skandálu věnuje všehovšudy čtyři odstavce během celého třítýdenního mediálního šílenství, které následovalo po uveřejnění fotografií Bonese a Richardsona v lechtivých až kompromitujících situacích – ta nejslavnější z nich je pochopitelně fotografie, kterou média z pochopitelných důvodů pojmenovala „Polibek”. Holoubek uvádí:
„Podle mého názoru je absolutně nemorální zveřejňovat takové svinstvo v seriózních novinách jako jsou tyto. Věřím, ovšem, že je etickou povinností tisku obrátit pozornost veřejnosti k těmto odporným výjevům. Mohu si jen představovat (ne že bych o to stál!), co Bones a Richardson vyvádějí v soukromí, pokud tohle dokládá, jak se chovají na veřejnosti. Mladí lidé v kouzelnické Británii jsou snadno ovlivnitelní a tak se modlím a doufám, že toto veřejné zostuzení dvou někdejších národních idolů ukázalo naší mládeži pravou cestu morální bezúhonosti.” .
Gordon v ukázce svého poťouchlého parodického mistrovství reaguje na Holoubkův komentář následujícím způsobem:
„Dámy a pánové, vy kteří jste mě v dobré víře provázeli po mnoho let mé upadající kariéry, nyní jistě budete šokováni prohlášením, které bych rád učinil: souhlasím s Richardem Holoubkem. Je zcela nepřijatelné uveřejňovat fotku dvou líbajících se mužů na titulní stránce celonárodního periodika, když nespáchali žádný zločin. Mladí britští kouzelníci a čarodějky by se z toho měli skutečně poučit a já z celého srdce doufám, že to udělají: vidíte, jak Richardson na té fotce pracuje s jazykem? TAKHLE se to DĚLÁ, přátelé! Dejte na člověka, který líbá jako ďábel.
Plně podporuji Bonese a Richardsona v jejich snaze dopřát si trochu muchlování v postranní uličce, o které se mylně domnívali, že je liduprázdná. Podle mého je “Polibek” jednou z nejromantičtějších fotografií vůbec a jen dokazuje, že skutečná láska nehledí na blesky fotoaparátů, prázdné uličky ani na pohlaví.”
Co vlastně vyplývá z těchto srovnání? To, že kouzelnická veřejnost skutečně setrvává v pevně stanovených společenských strukturách a zakládá si na nepsaných pravidlech – Richard Holoubek měl koneckonců velkou čtenářskou základnu a jeho sloupky vycházely jak v britských tak v amerických kouzelnických novinách. Kouzelnický svět ale přesto toužil po svobodě v oblasti sexu a po možnosti vyjadřovat svou sexualitu. To se projevilo například, když „Pes” Gordon v období po skandálu Bones - Richardson vyhrožoval, že přestane publikovat. Reakce veřejnosti byla tak bouřlivá, že mu, jak píše v jednom sloupku [14] Jinotaj nabídl dvojnásobný plat, aby si ho udržel v redakci (Gordon odmítl).
[14] Gordon, „Pes”. „Proč mě platí? Protože, že mě milujete!” Jinotaj (národní edice), prosinec 1970.
Vliv skandálu Bones-Richardson a náhlým vzestup Gordonovy popularity svědčí o tom, že konzervatismus v otázkách sexuality začal počátkem 70. let ztrácet na síle. Tento trend by pokračoval nebýt nedávných událostí, jmenovitě těch spojených se vznikem hnutí Smrtijedů, které v našem společenství vyvolalo lavinu obav a nových střetů. Tato sitauce vedla k polarizaci britské kouzelnické společnosti. Tento fakt nemůžeme v žádném případě opomenout, pokud chceme vysvětlit, proč tyto konzervativní tendence nezmizely.
Sexuální energie je ale neustále přítomná. Může dojít k jejímu nárůstu nebo poklesu, ale pořád je tu. Když musejí mladí lidé čelit tolika omezením, obzvlášť v kouzelnickém světě, jejich libido se potřebuje nějak vybít. Zdá se, že v tomhle případě padla volba na famfrpál. V posledních letech zaznamenal famfrpál doslova explozi popularity nejen v Británii, ale po celém světě.
Z hlediska symbologie a psychologie má famfrpál skvělé předpoklady k tomu, aby se stal pro kouzelníky substitucí sexu. Nejen že je v něm bohatě zastoupena sexuální symbolika, ale mohou ho hrát muži i ženy a umožňuje divákům prožít skupinovou katarzi. Statistiky porodnosti v kouzelnickém světě [15] vykazují dramatický nárůst porodů přesně devět měsíců po Mistrovství světa ve famfrpále, od roku 1925 (Bolívie) až do roku 1950 (Indie) a znovu od roku 1956 (Kanada) až do Mistrovství světa v roce 1973 (Austrálie). Na statistiky porodnosti po Mistrovství světa z roku 1976 si ovšem budeme muset pár měsíců počkat.
Kromě toho během minulých pěti mistrovství mudlovská policie zaznamenala nárůst počtu mravnostních přestupků během dvou týdnů po skončení mistrovství, kdy se řada čarodějů vydává na prázdniny.
[15] Záznamy, Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, archív. Statistiky získané z kouzelnických nemocnic po celém světě jsou zaznamenány v léčitelském záznamu A1428H: „Proč se proboha rodí tolik dětí?” Jsem si jistý, že by mi to nemuseli opisovat a posílat soví poštou, kdybych mohl na čtyři hodiny opustit školu a dopravit se letaxem tam a zpátky. Čestně, pane profesore.
Za účelem analýzy kořenů psycho-sexuálního fenoménu famfrpálu jsem na tento sport aplikoval Freudovský koncept sublimace a Jungovské koncepty kolektivního nevědomí a společenského archetypu.
Sigmund Freud byl přesvědčený o tom, že se jedinci neschopní naplnit své instinktivní impulzy a touhy věnují něčemu, co nazývá „sublimací”[16]. K sublimaci dochází, když je jedna činnost nahrazena jinou, společensky a morálně přijatelnou formou jiné činnosti [17] – jako příklad lze uvést žvýkaní konce brku namísto kouření cigarety, to, že někdo rozbíjí různé předměty namísto něčího nosu, nebo to, že někdo brání studentům věnovat se výzkumu, který by rádi dělali namísto toho, aby měli vlastní společenský život.
[16] Freud, Sigmund. „Represe.“ 1915.
[17] Viz výše uvedená publikace.
Aby k sublimaci došlo, musí převládat ego - podle Freuda “racionální” část osobnosti. Jak vidíme na předešlých příkladech, těžko najdeme místo, kde se ego uplatňuje v kolektivní kontrole víc než v kouzelnické Británii. Proto se zde podle Freuda může sublimace hojně projevovat. Tvrzení, že je famfrpál symbolem pro sublimovaný sex, lze snadno dokázat.
Po zvážení možnosti funkce sublimace v této oblasti života můžeme zkoumat, jak přesně vnímá kouzelnický svět famfrpál v souvislosti se sexualitou. V tom nám, co se týče celkové problematiky, pomůže teorie kolektivního nevědomí vytvořená Carlem Jungem a, co se týče jednotlivých prvků hry, jeho teorie o symbolech a společenských archetypech.
Jung byl přesvědčený, že existuje spodní proud myšlenek a emocí, který spojuje všechny lidi ve společnosti a který zodpovídá za to, co se jeví jako spontánní reakce na ideje, vynálezy nebo vědecké objevy v dané společnosti [18]. Pokud je podle Freudových názorů famfrpál přijatelná činnost s funkcí sublimace, musí tím pádem být součástí kolektivního nevědomí, aby tuto funkci splňoval. Jak k tomu vlastně dochází?
[18] Jung, Carl. Přednáška. „O archetypech kolektivního nevědomí.” 1936.
Famfrpál je sexualizován používáním symbolického sportovního vybavení a archetypu [19] – nebo mistrovsky propracované stereotypní představy – hráče famfrpálu.
[19] „Archetyp” je (ve výše uvedeném textu) Jungem definovám jako „existence určitých forem v lidské psýché, které se zdají být přítomné vždy a všude”. To nám asi moc nepomůže, ale v podstatě tím Jung chce říct, že jsou to symboly, na kterých se všichni shodnou a které znamenají jednu a tu samou věc.
Názvy hráčských postů jsou nepopiratelně sexuální povahy. Popisují lov a polapení kořisti – chytač, střelec, brankář a pochopitelně odrážeči, nejkřiklavější příklad. Není náhodou, že právě odrážeči byli odjakživa, a v tomto případě správně, stereotypně chápáni jako největší extroverti, hráči, kteří jsou nejvíc sexuálně aktivní a nejvíc potentní ze všech členů famfrpálového družstva. Zde se setkáváme v praxi s hluboce zakořeněným společenským archetypem [20].
[20] Jsem si jistý, pane profesore, že krátké ale dramatické působení Siriuse Blacka na postu nebelvírského odrážeče, předtím než byl z týmu vyhozen kvůli neslušnému chování [21] v šatně, toto mé tvrzení potvrzuje lépe než jakákoliv citace, kterou bych mohl poskytnout.
[21] A musím poznamenat, že co provádí v šatně ve svém volném čase a s ochotnou partnerkou, je jenom jeho soukromá věc a je to sotva dobrý důvod, proč mu zakázat hrát.
Hráč famfrpálu je často zbožňovaný jako sexuální symbol a hráči samotní vlastně mohou provozovat sport jako svou osobní sublimaci – jako tomu bylo v případě „Postracha” Dai Llewellyna, který si nejspíš neúspěchy v osobním životě kompenzoval nadměrným pobytem v nemocnici [22].
[22] Whisp, Kennilworthy. Létal jako šílenec.
Rozsáhlou sexuální symboliku tohoto sportu ovšem nezosobňují pouze hráči. Je rovněž třeba věnovat pozornost sportovnímu vybavení: košťatům, míčům a tyčím s obručemi.
Plán hřiště s kruhovými obručemi, které slouží jako brány, na obou koncích je pozoruhodnou metaforou podstaty lidské sexuality. Ovál nebo pohár v různých kulturách často zastupuje ženské genitálie. Je známou skutečností, že se, předtím než byly v 19. století zavedeny obruče [23], používaly koše a zavedení obručí způsobilo obrovský výbuch nevole (a možná, že i potlačené sexuální touhy).
[23] Denní věštec, 12. února 1883, parafráze z Famfrpálu v průběhu věků.
Ačkoliv by někteří mohli namítat, že míč jako je camrál není odpovídajícím symbolem mužských genitálií stejně jako je obruč spíš kruhová než oválná a tudíž není dokonalým symbolem ženských pohlavních orgánů, nelze popřít, že činnost při níž je cílem prostrčit jeden předmět druhým, představuje pohlavní styk. Právě naopak. Zakulacení obou předmětů podle všeho poukazuje na to, že pohlaví nehraje zas až tak velkou roli, a tak může hra představovat intimní akt ať už doslova (skutečné fyzické proniknutí) nebo metaforicky (vniknutí do soukromí).
Běžné závodní koště, potlouky a zlatonka jsou pochopitelně nejzajímavějšími prvky hry. Snadno pochopíme, proč může být koště, které je už od dávných dob v mudlovské společnosti považováno za falický symbol, sexualizováno. Ve spojení s dvojicí míčů (a zde se znovu setkáváme s přehnaným zdůrazněním potence hráče na pozici odrážeče) vyvolává asociace, které přímo bijí do očí. Fakt, že jsou potlouky považovány za nebezpečné je dokladem paradoxního přístupu společnosti k sexualitě, představované varlaty, zdrojem mužské plodnosti. Mísí se v něm touha a strach. Odrážení – z etymologického hlediska dokonce už samotný název – odkazuje na „nebezpečný” sex, plný násilí a strachu a surové rozkoše.
Naopak zlatonka je obtížně polapitelná kulička, která není ani tak doslovným jako metaforickým vyjádřením jistého aspektu sexuality. Zlatonka je malá, křehká, těžko se chytá. Chytači, kteří jsou pověření chycením zlatonky, jsou obecně považováni za mrštné a inteligentní hráče. Když chytač polapí zlatonku, hra končí a tým, který ji chytil, získává sto padesát bodů, což mu obvykle zajistí „vítězství”. A tak, když uvážíme postavení zlatonky jako prostředku k ukončení zápasu spolu s velkou odměnou za její chycení a připočteme k tomu typické nadšené ovace davu, můžeme s určitostí tvrdit, že tento maličký zlatý míček symbolizuje orgasmus. Není žádným tajemstvím, že zatímco jsou odrážeči považováni za sexuálně nejvýkonnější hráče, chytači jsou bez konkurence sexuálně nejpřitažlivější, protože z jejich role vyplývá, že se při sexu zaměří na dosažení orgasmu.
K těmto úvahám přidejte fakt, že při famfrpálových zápasech se obrovské davy lidí nechávají při povzbuzování svých týmů strhnout emocemi a procházejí hromadnou katarzí. Je to také do značné míry způsobeno touhu po špetce exhibicionismu, která se skrývá v duši každého z nás. Takto můžeme pozorovat, jak se kolektivní nevědomí vytváří a udržuje v masové sublimaci potlačovaných sexuálních podnětů. Do doby, kdy se kouzelnická Británie začne zbavovat přísné morálky v oblasti sexu, neztratí famfrpál nic ze své obrovské popularity a hráči budou stále považováni za ztělesnění sexu jak na hřišti tak v některých současných, dost odvážných reklamních kampaních.
DODATEK:
Pokud přetrvávají pochybnosti o tom, že alespoň část populace chápe famfrpál jako sport inherentně sexuální povahy, nabízím čtenáři ke zvážení následující výroky.
„Hej, podle mě je famfrpál ta nejlepší věc na světě. Víš, když se už dostáváš k tomu okamžiku, kdy je Zlatonka na dohled a je ti jasný, že ji chytíš – a seš celý napjatý a buší ti srdce a potíš se, i když je zima... a tak hrozně se snažíš... a máš ji! Je to ten nejúžasnější pocit, co znám.
Hele, Remusi, jsi v pohodě? Já jenom, že seš celý červený...“
--James Potter, chytač nebelvírského famfrpálového týmu, Škola čar a kouzel v Bradavicích
„Takže... jestli máš v tomhle všem pravdu... tak tím, že jsem si to v té šatně rozdal se Starlingovou, jsem v podstatě splnil svou povinnost vůči společnosti, že jo? Vždyť to byl vlastně příkaz podvědomí. Týjo. Chci dělat odrážeče AŽ DO SMRTI.“
-- Sirius Black, někdejší odrážeč nebelvírského týmu, Škola čar a kouzel v Bradavicích
„Myslím si, že je báječné, že se naši studenti tolik zajímají o famfrpál. Nenapadá mě lepší způsob, jak trávit dlouhé jarní odpoledne, než sledování vzrušujícího utkání. Víte, už jsem párkrát cestoval přes třicet mil, abych se podíval na pěkný amatérský zápas. A jak už jsem řekl při mnoha a mnoha příležitostech, když vidíte profesionální hráče na dobře připraveném hřišti a za pořádného povzbuzování, to prostě sotva popadáte dech. Řekl jsem snad něco legračního, pane Lupine?“
-- Albus Brumbál, ředitel, Škola čar a kouzel v Bradavicích
„No, famfrál má přece kouzlo pro každýho. Každý si to může zkusit, každý si přijde na svý, dokonce i lidi bez špetky talentu. Při famfrpálu jsou na tom ženy stejně jako muži, dokonce mají v některých směrech navrch. A samo, že taková tisícovka skandujících fanoušků není na škodu.”
-- Debra de Masten, chytačka a kapitánka, Holyheadské harpyje, citace z rozhovoru vedeného prostřednictvím soví pošty
„No ano, podle mě je famfrpál skvělý. Molly a já nevynecháme jediný zápas. Dáváme si záležet, abychom byli na každém z nich. A představ si, že Molly je už zase těhotná. Ano, budou to dvojčata, takže už jich budeme mít pět. Vážně netuším, jak to děláme...”
-- Arthur Weasley, otec nebelvírského studenta Billa Weasleyho (první ročník)
„Bylo mi šestnáct, když jsem byla poprvé na Mistrovství světa ve famfrpálu. Byl to nejúžasnější zážitek mého života. Celé týdny jsem nemluvila o ničem jiném. Když jsem se stala ředitelkou nebelvírské koleje, byla jsem šťastná, že budu mít příležitost sdílet radost z famfrpálu i s mými studenty.
Nechcete sklenici vody, pane Lupine? Jste si jistý?”
-- Profesorka MacGonagallová, zástupkyně ředitele, Škola čar a kouzel v Bradavicích
„Jasně, že mám rád famfrpál. Kdo by ho neměl rád? Co je to za pitomou otázku? No, ne že bych bez něj nemohl žít, to klidně přenechám tvým kumpánům, ale čas od času si dopřeju kvalitní zápas, hlavně souboj chytačů, to je solidní zábava. Chceš si to rozdat? Ne? Tak jdi do háje, Lupine.”
-- Severus Snape, student, Škola čar a kouzel v Bradavicích
***
Albus Brumbál se na Remuse Lupina zadíval přes obroučky brýlí. Remus přesto, že měřil šest stop a bylo mu už sedmnáct, vypadal v nadýchané židli v ředitelově kabinetu malý a zranitelný.
„Problémy s úkoly? To se ti ani trochu nepodobá, Remusi,” poznamenal Brumbál. Remus byl očividně vyděšený. Prefekt a asistent učitele a pošlou ho do ředitelny jako nějakého přerostlého prvňáka!
„Omlouvám se, pane řediteli,” zamumlal Remus.
„Tak se podíváme, proč tě sem profesor Binns poslal,” prohlásil Brumbál. Binnsův vzkaz byl v poměrně velkém balíku. Vešla se do něj celá Remusova esej.
Brumbál si jasně všiml Remusova zmateného výrazu.
Otevřel balík a přečetl si vzkaz.
„Pane řediteli, toto je ta nejskandálnější urážka Studia mudlů, jaká se kdy dostala na můj stůl. Z jakého důvodu se pan Lupin rozhodl věnovat svou esej z Dějin čar a kouzel sbírce mudlovských pověr a připojil k nim tu směšnou symbologii, jen proto, aby –“
Brumbál znovu pohlédl na Remuse, který upřeně pozoroval své ruce, a pak se podíval na esej.
„Úloha famfrpálu v dějinách: Psychologické vazby s lidským libidem.”
Brumbál ztuhl.
„Remusi,” ozval se a hrozně se snažil nesmát, „ty jsi napsal esej o famfrpálu jako metafoře sexu?”