P.M.d.A, mé oblíbené korektorce

V Bradavicích konečně napadl sníh. Ti, kteří v tuto dobu neslavili vánoční svátky doma, ale na hradě, daleko od svých domovů, ho vítali s radostí. Dalo se to říci o studentech i o části učitelského sboru.

Brumbál prožíval tu kouzelnou atmosféru ve své vyzdobené pracovně. Už od dopoledne přecházel od okna ke krbu a zpět. U okna se vždy zastavil a chvilku pozoroval zasněžené pozemky a koulující se děti. Pozoroval, jak se nad zamrzlým jezerem prohání žáci nebelvírského týmu na košťatech v rámci příprav na jarní famfrpálový zápas. Na to všechno se pomalu snášel sníh a ve vzduchu bylo cítit zvláštní očekávání. Brumbál se při té bílé podívané mírně otřásl a s lehkým, nostalgickým úsměvem popošel ke krbu, kde si spokojeně nahříval kolena a přitom si radostně pobrukoval veselou vánoční melodii.

Remus Lupin a Rubeus Hagrid seděli v profesorově kabinetě a nad šálkem čaje probírali všechno možné, včetně Lupinových fotografií. Ten ve svém teplém, prošívaném svetru od paní Weasleyové pomalu usrkával čaj a obracel jednotlivé stránky alba. Hagrid se zájmem pozoroval mávající a smějící se fotky. Byl rád, když mohl trávit svátky s někým, kdo byl na tom stejně. Nepřipadal si tak odstrčený.

„Jak jsem říkal, pořád jsme něco vyváděli...“ Lupin se díval na fotografii jezera a smál se. Po pohledu na chapadly mávající oliheň, honící Petra, který měl ve tváři vyděšený výraz a dělal, co mohl, aby doplaval ke břehu, mu musel Hagrid úsměv oplatit. Mohutnou rukou sáhl po hrnku.

„Jenom škoda, že to tak špatně dopadlo,“ dodal a z veselé nálady pomalu upadal do melancholické. Lupin si toho všiml a přátelsky poplácal přítele po rameni.

„Ano, je. Ale dnes opravdu nemá smysl nad tím bědovat. Co se stalo, stalo se. Musíme hledět dopředu,“ povzbuzoval bradavického správce Lupin. Hagrid se zřejmě uklidnil a profesor pokračoval v prohlížení fotografií.

***

Téměř každý se snažil trávit Vánoce tak, aby nezůstal sám. Jen jeden člověk se je snažil prožívat po svém. Oprýskané zdi, regály s množstvím lahviček děsivého obsahu, pronikavý pach plísně, neosvětlený kabinet a lezavý chlad - tak vypadala jeho představa o vánoční výzdobě. Kdyby venku neležel sníh, asi by si toho nevšiml. Celkem vzato, ani nádherná výzdoba hradu, ani všeobecné veselí na chodbách mu nezabránilo tvářit se jako vždy mrzutě a opravovat školní práce žáků třetího ročníku, týkající se toho jistě nejnevánočnějšího tématu, jaký mohl pro své studenty vybrat: Pojednání o vlkodlacích. Uvědomoval si, proč takovou práci zadal, ale opět se zatvářil, jako by se doslova nechumelilo.

Profesorovi to nijak nevadilo - vystačil si sám. Vždyť je dnešek den, jako každý jiný. Přesto ho někde vzadu hryzalo pomyšlení na ostatní. Nechtěl si to ale připustit. Položil brk a promnul unavené oči. Vzal z hromádky další práci, ale vtom někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ pronesl ledovým hlasem Snape a zvedl hlavu. Ve dveřích se objevila vysoká postava s bílým plnovousem a usměvavým obličejem.

„Dobré odpoledne, Severusi,“ pozdravil Albus Brumbál a roztáhl oči, aby přivykl tmě. „Tak mě napadlo, jestli byste ke mně nezašel na malou návštěvu. V tento den by neměl nikdo zůstávat sám. Věřím, že vám studenti jistě nebudou zazlívat, když tu opravu odložíte na zítra,“ dodal a obdařil profesora upřímným úsměvem. Stáli proti sobě a hleděli si do očí. Těžko by se na hradě našla dvojice v tak výrazném kontrastu.

„Pokud je to nezbytné, pane řediteli.“

„Ach ne, Severusi, není,“ s úsměvem kroutil hlavou Brumbál, „ale nerad bych hledal nového učitele lektvarů jen proto, že mi můj oblíbený oslepl z opravování pojednání ve špatných světelných podmínkách.“

„To jistě nebude třeba, pane,“ odvětil Snape a odporně se ušklíbl. Brumbál si to vyložil po svém.

„Výborně! Pojďme ke mně do pracovny. Madam Rosmerta mi dodává čím dál tím lepší medovinu. Určitě musíte ochutnat,“ liboval si Brumbál. Severus Snape jen něco neurčitě zamumlal a s otráveným výrazem se vydal za svým nadřízeným.

U chrliče Brumbál pronesl heslo a po krátké jízdě točitým schodištěm vstoupili do vytopené ředitelny. Obrazy tiše dřímaly ve svých ozdobných rámech a vzduchem se linula příjemná vůně hořícího dřeva z krbu.

„Severusi, posaďte se prosím,“ vyzval hosta Brumbál. Otevřel zaprášenou láhev, nalil z ní dvě plné skleničky a jednu mávnutím hůlky odeslal na příslušné místo. Sám se posadil do vysokého křesla a zadíval se ven z okna.

„Vždy jsem měl tohle místo rád,“ ujal se slova. „Doufal jsem, že nebudu sám a dnes myslím, že jsem se nespletl. Když se dívám ven, často vzpomínám na sebe. Jako malý jsem k tomu všemu měl samozřejmě trošku jiný vztah,“ usmál se Brumbál. „Rád bych věděl, jak to vnímáte vy, Severusi,“ zeptal se.

„Vděčím vám za tohle pracovní místo, pane řediteli,“ znejistěl Snape. Nechápal, proč to rozebírá.

„Ach, myslím, že nemáte zač. Za dobu, co tu učíte, jste mnoha chlapcům a dívkám dopomohl ke vzdělání a tím i mnohdy k dobrému zaměstnání. S odstupem času vám budou jistě všichni vděčni. Vždyť vaše znalosti z lektvarů jsou nepostradatelné.“

„Děkuji, pane...“ Snape nevěděl co s rukama, tak se chopil své skleničky a pomalu upíjel.

„Úplně bych zapomněl,“ vstal náhle Brumbál. „Něco tu pro vás mám. Určitě vás to potěší!“ sáhl do zásuvky, vytáhl malý dárek a podal jej návštěvě.

„Děkuji, pane řediteli, ale…“

„Nemáte zač, Severusi. Mám za to, že se vám bude líbit.“

„Opravdu…“

„Ano, myslím, že jsem se trefil,“ dodal s úsměvem Brumbál a podal dárek Snapeovi, který už na oponování rezignoval a dárek přijal. „Mimochodem, nechcete se mnou obejít obrazy? Rád bych jim popřál šťastné a veselé svátky, dělávám to tak každý rok.“

Severus Snape vstal a v ruce stále držel balíček ovázaný stuhou. Představa, že by o Vánocích přál obrazům na chodbách hradu, pro něj byla doslova noční můrou.

„Děkuji, ale musím ještě dokončit pár záležitostí,“ sykl Snape a pomalu se sunul ke dveřím.

„Nu jak myslíte. Pak přeji příjemné svátky!" popřál Brumbál a šel vyprovodit hosta. Zaklapl za ním dveře a zasednul opět do svého křesla. Vzal do ruky skleničku se zlatavým obsahem a otočil se na obraz vlevo: „Co si o tom myslíte vy, Dippete?“

„Myslím, že s tou kletbou jste se opravdu trefil, Brumbále,“ pousmál se bývalý ředitel v obraze.

„Pak tedy šťastné a veselé, nyní již úplně všem!“ pronesl Brumbál radostný přípitek.

***

Severus Snape kráčel chodbou ke svému kabinetu. Když míjel obraz se sirem Cadoganem, vzpomněl si opět na Brumbálovu každoroční činnost. Byl rád, že obraz spí a zrychlil. Konečně došel k cíli své cesty a zaklapl za sebou kovové dveře. Otočil klíčem v zámku pro případ, že by přišla další vánoční návštěva a chystal se usednout zpět ke své práci. Jenže balíček mu najednou vyklouzl z rukou a spadl na kamennou podlahu. Neschopen nic dělat ho sledoval, až ho hluboko uvnitř zamrazil tlumený, tříštivý zvuk. Dárek od Brumbála se rozbil...

Mlčky zíral na rozbitý balíček a pak jej v hrsti opatrně zvedl. Zamyslel se nad tím vším a měl chuť se udeřit. Usedl zpět ke stolu a třesoucíma rukama se snažil odvázat mašli. Najednou pociťoval hroznou lítost, když zbytek dárku opatrně rozbaloval.

Odhrnul poslední kus balicího papíru, a pod jeho rukama se objevily střepy z malé, skleněné koule na dřevěném podstavci, v níž byl do posledního detailu zobrazen bradavický hrad v překrásné, zasněžené krajině. Severus Snape, neschopen slova, otáčel v ruce tu překrásnou podívanou a sledoval umělý sníh, který byl začarován tak, aby nepřetržitě padal na hrad i pozemky.

Marně se snažil se skrýt lítost a dojetí. Postavil maličký hrad před sebe na stůl a dlouho na něj hleděl, přemítaje o všem možném. Rozhodl se jej neopravit. Navždy mu bude připomínat dobu, kdy poprvé v životě poznal opravdové kouzlo Vánoc. Kouzlo, které mu připomnělo, že není jen profesor lektvarů.