Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Mé tajné přání od Leena
[Komentáře - 14] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
trochu se to tady zamotává.....

Když jsem to řekla Harrymu, Ronovi a Hermioně, byli z toho celí nervózní.

„Budeš potřebovat hůlku,“ podotkla Hermiona, „umíš přece kouzlit, že? To štítový kouzlo ti šlo.“ Pokrčila jsem rameny. „No nevadí, něco natrénujeme.“

Sice jsem měla svou teorii, proč umím kouzlit, ale nechtělo se mi to říkat. Tenhle svět mi připadal jako z knihy a jelikož jsem četla všechny čtyři předchozí díly, měla bych teoreticky umět vše co Hermiona a ostatní. Ale byla to jen má teorie.

„Problém je v tom,“ vytrhla mě ze zamyšlení Hermiona, „že nám při trestech hůlky berou, zvlášť při leštění pohárů.

V sedm hodin už jsem byla připravená. V hábitu jsem měla falešnou hůlku, která měla oklamat Filche. A naučila jsem se pár užitečných kouzel.

Za pět minut osm jsem vyšla z nehelvítské společenské místnosti a vydala jsem se k Pamětní síni. Před vchodem postával Draco, když jsem přišla blíž kývl na pozdrav. Potom jsme společně vešli. Podle mého očekávání v Pamětní síni nečekal ani Snape ani profesorka McGonagallové, nýbrž Filche.

„Hůlky,“ zavrčel Filche a nastavil ruku, položila jsem mu do ní tu falešnou, „tak tamhle máte věci k práci, vrátím se o půlnoci,“ dořekl a odešel. V místě kam ukazoval, byly dva kyblíky s leštěnou a dva hadry.

Draco se vydal pomalým krokem k nim. Náhle se otočil. Lekla jsem se a tak jsem už držela hůlku v pohotovostní poloze. Draco se na ni podíval, překvapeně pozvedl obočí a vyndal si z hábitu taky hůlku.

„Byla falešná, že?“usmál se a postoupil dopředu. Přikývla jsem, ale v zápětí jsem vykřikla: „Neopovažuj se!“ a zdvihla jsem výhružně hůlku.

„Já ti nechci nic udělat,“ uklidňoval mě Draco a zastrčil si hůlku do hábitu, „co bych z toho ostatně měl?“

„Pomstu?“ zkusila jsem váhavě.

„Ale prosim tě,“ mávl rukou Draco, „co bych měl z toho, kdybych ti něco udělal? Celkem mě zajímáš.“

Překvapeně jsem pozdvihla obočí a mávla hůlkou, hadry začaly samy leštit poháry.

„To si myslel jako jak?“ zeptala jsem se překvapeně, „já jsem z Nebelvíru!“ dodala jsem ještě.

„Seš prostě jiná, zajímavá, chytrá a hezká,“ pokrčil rameny Draco. Zdálo se mi, že to začíná být poněkud absurdní. Draco, TEN Draco, tady seděl a bez toho aby se mě, mě z Nebelvíru, pokoušel zabít, tak mi tu skládal lichotky. Jediná věc, která vyvracela absurdnost tohoto okamžiku, byla ta, že jsem tu seděla a opravdu se to dělo.

Když jsem přišla do společenské místnosti, byla už prázdná. Ještě se mi nechtělo jít spát, měla jsem za sebou školní trest, při kterým jsem si dobře pokecala se Dracem, kterej byl celkem sympatickém. Ještě jsem proseděla dobře dvě hodiny před krbem.

Ráno mě vzbudilo pořádné dloubnutí do ramene. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že jsem pořád ve společenské místnosti. Zřejmě jsem zde byla celou noc. Naproti mně seděl Harry s Ronem .

„Tak co?“ vyhrkl Ron.

„V pohodě,“ odvětila jsem vyhýbavě.

„To znamená jako co?“ pozdvihl obočí Harry.

„Prostě v pohodě!“ to už mi přetekly nervy, vstala jsem a rázným krokem jsem se vydala na snídani.

„Hej! Počkej!“zastavil mě v prvním patře hlas. Otočila jsem se. Nebyl to nikdo jiný než Draco.

„Na,“ řekl a strčil mi do ruky poskládaný papír, potom odešel.

Rozložila jsem papír a četla:

 

Dnes v devět na astronomické věži

 

Na prázdno jsem polkla, to nemůže být pravda. Draco Malfoy si se mnou dal právě rande.

Na snídani jsem pořád přemýšlela, jestli tam mám či nemám jít. Podívala jsem se ke Zmijozelskému stolu, Draco právě bavil partičku nějakou historkou, když zachytil můj pohled, jen se pousmál.

„Hej! Vnímej trochu,“ vyrušil mě nějaký hlas a někdo mi zamával rukou před očima. Ten někdo byl Harry.

„Měli bychom už jít,“ podotkla Hermiona.

„C-co máme teď za hodinu?“ vykoktala jsem.

„Obranu proti černé magii,“ řekl Ron, „a pojď už prosim tě.“

Vstali jsme a vydali jsme se na obranu.

Celý den jsem byla pořád zamyšlená, takže když se mě někdo z profesorů na něco zeptal, většinou jsem potřebovala Hermiony radu. Na astronomii, z které jsme dnes měli naštěstí pouze teoretickou část, jsem profesorce Ministrové tvrdila, že Jupiter je měsíc nějaké vzdálené planetky.

Tohle nesoustředění se mi začínalo zdát přehnané.

Na lektvarech si Hermiona všimla, když jsem se náhodou podívala po Dracovi a jen podotkla: „Bejt tebou, tak si s ním nic nezačínám, Katie.“ ,ale to už jsem byla pevně rozhodnutá, dnes tam půjdu.

Večer před devátou se mi podařilo nepozorovaně proklouznout ven ze společenské místnosti. Když jsem stoupala po schodech do astronomické věže, měla jsem ještě dost času a tak jsem předpokládala, že tam budu první. Když jsem ale vyšla nahoru, všimla jsem si postavy, která se opírala o zeď.

„Ahoj Katie,“ promluvila postava a do světla pochodně vystoupil ze stínu Draco, který měl na tváři upřímný úsměv.

„Ne-neměla jsem chodit,“ řekla jsem a začala jsem couvat.

„Počkej,“ chytl mě za ruku Draco.

„Já,“ začala jsem váhavě, ale to už si mě pomalu přitahoval k sobě, „ty…“ ale Draco mě přerušil, naklonil se ke mně.

„T-to se nesmí stát,“ odskočila jsem od něj a začala jsem sbíhat dolů.

„Katie!“zavolal, ale já jsem ho neslyšela, nechtěla slyšet, rychle jsem otevřela první dveře, na které jsem narazila a vstoupila jsem do prázdné učebny, bezradně jsem se posadila na lavici. Vůbec jsem nechápala proč jsem šla na tu věž. Nemohla jsem přijít na jinej závěr, než na to čeho jsem se bála nejvíc. Já se do Draca zamilovala, přes to všechno, přes knihy, přes to, že byl ze Zmijozelu. Byl jiný než jsem si myslela. Zdrceně jsem si dala hlavu do dlaní. Nemohla jsem to pochopit. Dveře za mými zády se tiše otevřely.

„Katie,“ ozval se Dracův hlas, „já...nevím co... jak...proč...já...“ posadil se vedle mě, „mám tě rád.... i když přece... prostě jsem ti to musel říct,“ potom se potichu zvednul a odešel.




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.