Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Curriculum vitae od Morgana Ehran
[Komentáře - 25] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
 

Psal se rok 1917. Nejspíše si říkáte co zajímavého se toho roku událo. Nu něco jistě. Pár věcí které zůstali a zůstanou utajeny až do nejdelší smrti chlapce, který je hlavní postavou svého příběhu.

Čekal za přepážkou devět a tři čtvrtě na zbytek své rodiny. Neměl je moc v lásce, no spíše jako každý „normální“ puberťák si to namlouval. I když nesnášel jejich snahu co nejlépe se o něj starat, měl je vlastně rád. Jenže na to ještě nepřišel. Připojil se k němu jeho mladší bratr, jež šel do pátého ročníku. On sám šel do posledního sedmého. Čekali jej tedy důležité zkoušky nám známé jako OVCE, tehdy to však ještě byli NZKD (Nejvyšší zkoušky kouzelnických dovedností). Znuděně ignoroval lamentování bratra „kde jsou rodiče?“ a raději zrakem hledal v davu své nejlepší přátele. On sám byl nadmíru nadaný a hezký mladík stejně tak byl, ale výtržník a postrach učitelů. Vlasy měl na svou dobu nepřiměřeně dlouhé, vlnité a kaštanově hnědé barvy. Byl vysoký, štíhlý a pěkně vycepovaný z toho jak týden co týden, za trest visel za paty ve sklepení. Mezi jiskřivýma modrýma očima měl posazený zatím rovný, dlouhý nos. Konečně se objevili i jeho rodiče.

„Děti, pojďte ať vám neujede vlak!“ nakázala matka. Starší syn vzpurně odsekl:

„Nejsem dítě!“

„Zato jsi drzý, až hrůza! Takhle se mluví s matkou?“ okřikl jej otec.  On něco souhlasně zamumlal a bystře se vyhnul pohlavku.

„Ach bože, ještě, že Aberforth se umí chovat!“ dodala matka a pohladila mladšího syna po tváři.

„No jo! Svatej Abertík!“ odfrkl si bratr jmenovaného a zase se úspěšně vyhnul pohlavku. Nikdo už raději nic neříkal, jen se vydali k červenému expresu (to je jedna z věcí která zůstala stejná i po odchodu ředitele Dippeta). S ním se rodiči rozloučili jen spoře, on sám se zmohl jen na letmé objetí. Očima již těkal po přátelích kteří na něj mávali z okna nějakého kupé. Taky se hned za nimi vydal.

„Petere!“ zazubil se na nejlepšího přítele a ten mu oplatil herdu do zad.

„Albe!“ opáčil. To už se k němu přihnali další dva:
 „Percy!“ oslovil ho černovlasý chlapec jeho třetím jménem.

„Tak co Marcu, jak se daří tvému akné?“ rýpl si oslovený. Marcus se zaškaredil a chystal se ho praštit.

„Briane!“ všiml si ho hnědovlasý pomenší student stejného ročníku.

„Nápodobně!“ uchechtl se Albus. Jeho čtvrté jméno bylo totiž totožné s kamarádovým. Každý jeho kamarád mu říkal jeho jiným jménem. Peter jako nejlepší přítel měl to privilegium, že mu říkal prvním a nejpoužívanějším jménem, Percival mu pak říkal Marcus, Brian Brian a Wulfric…

„Kde je Gerget?“ zajímal se Albus. Odpověď však stála za ním:
 „Wulfri! No zdar brachu!“ Vysoký blonďák se zahnutým nosem přátelsky šťouchl Albuse Brumbála do žeber. Po dostatečném uvítání si našli prázdné kupé ve kterém mohli v klidu kout pikle na další školní rok.

„Sedmej ročník bude ostrej,“ prohlásil Peter Saewick, svalnatý špinavý blondýn, jež měl onu informaci od staršího bratra.

„Tak si ho trochu osladíme ne?“ navrhl spiklenecky vůdce partičky Albus Dumbledrobe. On a jeho spolubydlící tedy i kamarádi tvořili nejobávanější bandu na škole. Přezdívali si porůznu nejčastěji Tlamná pětka („Všem dáme přes tlamu, ha, ha!“) či Vrtošníci („My si můžem dělat co chcem, žádný připitomnělý profesor nám nebude kazit naše vrtochy!“) anebo Lví kvítka („Godrick by z nás měl radost.“). Všech pět totiž pocházeli ze stejné koleje a to z Nebelvíru. Ovšem těžko říct zda by z nich měl nejstatečnější z Bradavických čtyř, radost. Spíše vyteklé nervy. Polovinu času trávili lumpárnami, druhou školními tresty. Dokonce ani Pobertové, co měli přijít až po nich, se jim v tom nevyrovnali! Navíc Vrtošníci byli v té nevýhodě, že neměli žádný plánek ani neviditelný plášť. To jim ale nebránilo v tom, aby třikrát týdně nechávali vybuchnout do povětří dívčí toalety. Mozkem jejich společenství nebyl nikdo jiný než Albus Brumbál, který byl velice schopný kouzelník a to je slabé slovo. Jeho magické schopnosti předčili celý učitelský sbor dohromady. Proto taky byl jejich postrachem. Nejednou se totiž stalo, že Albus věděl či uměl víc než samotný učitel, což byla velmi trapná a ponižující situace, které se všichni profesoři děsili. A Tlamnou pětku – Brumbála zvláště – to nesmírně bavilo a těšilo.

„Sakra nemáte něco k zakousnutí? Mám hlad jako vlkodlak!“ ozval se Brian. V té době totiž žádná čarodějka s občerstvením ve vlaku nebyla. Prosebně se podíval na jmenovce:
 „Briane ty seš tak nadanej, prosím..“ Albus se tomu zasmál, avšak přání mu splnil. Švihl hůlkou a na stolku se objevila hromádka sladkostí. Kamarádi obdivně výskli – ačkoliv na podobné kousky byli zvyklí – a hladově si dobroty rozebrali.

„Chceš fazolku?“ nabídl Marc Percyvalu krabici Bertíkových fazolek tisíckrát jinak. Kamarád s díky přijal. Ovšem hned se zakuckal. Spěšně laskominu vyplivl a s odporem vyhodil s okna.

„No fuj! Ta chutnala jak zvratky! Ble! Víckrát už si žádnou nevezmu!“ zapřísáhl se a ještě hodnou chvíli se tvářil kysele. Cesta uběhla ve znamení plánů a nápadů na zpestření školního roku.

 




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.