Vlak zastavil na konečné – Prasinkách. Dál už museli pěšky (ještě, že nemuseli s sebou tahat kufry) až k jezeru a loďkami ku Bradavickému hradu. (Pozn.aut.: V době Brumbálova studia se takhle dopravovali všichni. Až za Brumbálova působení jako ředitele tak zůstalo jen ze zvyku u prvního ročníku. Důvodem byla obří oliheň, jež …ale to se dozvíte pozdějiJ) . Lodě byly ovšem jen pro čtyři osoby, tudíž se Marcus McCarther obětavě usadil na jiné loďce. Vrtošníci během cesty vypustli do vzduchu červené jiskry na svou vlastní počest a napsali do vzduchoprázdna:  Tlamná pětka opět v Bradavicích!

Profesoři i žáci, kteří si nápisu všimli, se nervózně zatřásli. Už teď jim běhal mráz po zádech, jen na to pomyslili. Všichni studenti se nahrnuli do Velké síně jako velká voda. Vrtošníci, jež měli autoritu mezi studenty již léta zavedenou, se těšili z povyku, který vyvolala jejich přítomnost. Okamžitě se v davu objevil průchod, kterým mohli v klidu projít až ke kolejnímu stolu. Když povyk utichl a všichni seděli na dřevěných lavicích, začalo zařazování. O to se Lví kvítka absolutně nezajímala. Namísto sledování, kdo všechno k nim do koleje přibývá, domýšleli své tajné plány. Tiše se chichotali a dávali si pozor, aby je nějaký práskač neposlouchal. Jen co zařazování skončilo, profesor Dippet povstal a pronesl svou typickou zdlouhavou, nudnou a nezáživnou řeč, ve které se jen tak mimochodem zmínil o zpřísnění školních trestů za porušování školního řádu (přitom zíral přímo na Tlamnou pětku). Sotva dosedl ředitel na vlastní židli, už se talíře, mísy a poháry zaplnily jídlem a pitím. Všichni nevyjímajíce Lví kvítka se do jídla hladově pustili. Klenutý strop Velké síně v téhle době ještě byl pouhým stropem, nevypadal jako obloha. Jídlo zmizelo a nahradily ho všemožné zákusky. Když se Albus pustil do čokoládového pudinku, Marcus znenadání prohlásil:

„Nezdá se vám, že je tu moc velká tma?“ Brumbál na něj se zájmem pohlédl:

„Tma? Tomu ty říkáš tma? Já ti ukážu jak vypadá tma!“ A jako by z neznámé pohnutky mávl rukou. Vtom všechny svíce zhasly, místnost zahalila černočerná tma. Výbuch smíchu Tlamné pětky skvěle zanikl v jekotu dívek a rozhořčených výkřicích a nadávkách. Albus potřeboval jedno zaklínadlo pronesené v duchu a jeden pohyb ruky na to, aby zhasil všechny svíčky ve Velkém sále, na to, aby se znovu rozsvěcely, museli všichni profesoři hlasitě pronést protikouzlo. Když se sál opět objevil ve světle, Vrtošníci se dosud dusili smíchy. Zato ředitel byl vzteky bez sebe. Bylo mu jasné, čí to byla práce, jenže bez důkazu Brumbála usvědčit nemohl. To ho štvalo víc než skutečnost, že sedmnáctiletý student zase převezl profesorský sbor v čele s ním! Vůdce Tlamné pětky tedy z toho vyvázl bez úhony. Hostina zanedlouho skončila a všichni se odebrali do svých komnat. Gerget se hnal vpřed, protože byl jmenován Primusem. Z Vrtošníků byl totiž asi nejrozumnější a nejzodpovědnější. Dippet ovšem musel být buď hodně zoufalý, nebo opilý, že jmenoval do tak důležité funkce jednoho z Lvích kvítek. Primuskou se stala Evereen Lloydová ze Zmijozelu. Nebelvírská kolej sídlila pořád na tomtéž místě, jak ji známe, jen vchod do ní nebyl tak komplikovaný. (Pozn. aut.: Tajný vchod s heslem byl zaveden až poté, co se objevil první černokněžník v tomto století, Grindenwald.)

Vrtošníci bez meškání obsadili svou dobře známou komnatu. Počali kontrolovat, co zbylo z jejich zde uschovaných zásob výbušnin apod. Naštěstí pro ně – naneštěstí pro zbytek obyvatel hradu – vše zůstalo neporušené, jen zaprášené, na svém místě.

„Pánové, tenhle rok bude jízda!“ prohlásil Peter a Brian mu dal chrápáním najevo, že souhlasí.