První týdny školy uběhly rychle a vcelku poklidně (nepočítajíce pár výbuchů a nehod, za které Vrtošníci „vážně nemohli“). Sedmý ročník měl zrovna přeměňování s profesorkou Morsbyovou. Tahleta ženština byla prazvláštní a všeobecně neoblíbená. Byla přísná, neschopná cokoliv naučit a denně zamořovala učebnu kouřem ze svých cigaret. Oblékala se velmi odvážně, což působilo spíše odpudivě vzhledem k tomu, že měla kůži rozbrázděnou vráskami jako šarpej (to je pes, kdybyste nevěděli:) a brýle s tolika dioptriemi, že nos málem šoupala po zemi. Jejím obvyklým zvykem bylo dát školní trest prvnímu žákovi, co vejde do učebny „jen tak pro výstrahu“. Nutno dodat, že na konci hodiny se našlo přinejmenším pět žáků, kteří dopadli stejně (Tlamná pětka). Dnes tomu bylo nejinak.

„Pane Sadwicku, nebavte se!“ okřikla Petera krákavě.

„Jsem S-a-e-w-i-c-k,“ zavrčel.

„Nebuďte drzý! Moc dobře vím, jak se jmenujete!“ opáčila nevrle.

„Baba jedna zapšklá. Smradlavá, stará, hnusná ježibaba,“ vztekal se Pete.

„Tak dost! Uděluji vám školní trest!“ Vrtošníci zamumlali kamarádovi upřímnou soustrast.

„A vy čtyři pro jistotu taky!“ ukázala na ně scvrklým prstem.

„Ježibaba,“ zahučeli sborem Lví kvítka.

Trest si odpykali ještě týž večer. Museli třídit listiny v knihovně, což nebylo tak strašné, ale jelikož byla Morsbyová první profesorka, jež jim zadala trest, chtělo to pomstu. Domluvili se tedy na další večer. Hodlali jí začarovat dveře kabinetu tak, aby, když jimi kdykoli projde, začaly stříkat z pantů páchnoucí tekutinu. To samozřejmě vymyslel Albus. Ostatní s nápadem víc než vřele souhlasili.

Bradavický hrad se topil ve tmě, klidu a tichu. Byla noc a celý hrad spal. No celý… Až na Vrtošníky samozřejmě. Ti se právě tiše a nepozorovaně plížili ke kabinetu paní profesorky Morsbyové nebo Morbidky, jak jí přezdívali. Všem bylo jasné, že jestli je chytnou, bude z toho pořádný průšvih, tedy kromě Gergeta, ten jako Primus měl to privilegium, že mohl bloudit Bradavicemi i v noci pod záminkou, že hlídá noční klid. Ulevilo se jim, když stanuli před svým cílem.

„Tak do toho, kluci, ať se Morbidka nemusí vonět!“ uchechtl se Peter a všichni natáhli ruce s hůlkami. Z pochopitelných důvodů zaklínadlo pronesli v duchu a ne nahlas. Dveře se mírně otřásly, když do něj kouzlo narazilo. Morsbyovou to naštěstí nevzbudilo. S vítězným úsměvem na tvářích se zase vraceli zpět. Asi v polovině cesty ovšem narazili na nečekanou překážku.

„Ale, ale, Tlamy si vyšly na procházku? To bude padesát bodů za každého! Vlastně kromě Farewella-Tonnela, ten je Primus.“ Původkyně slov se škodolibě zašklebila. Byla to Primuska Evereen Lloydová. Vrtošníci po sobě hodili pohledy plné smíšených pocitů.

„Hele, Lloydová, zavři klapačku, abys přes ní nedostala,“ vyjel na ni zostra Marc. Ne nadarmo si říkali Tlamná pětka, že?

„Abys nebyl za každou cenu vtipnej, McBěďare,“ nedala se Evereen. Marcus ji probodl rozčileným pohledem a namířil na zmijozelskou studentku hůlku.

„Možná, že seš Primuska, ale nás je pět. Sečti si své možnosti,“ řekl Albus Brumbál.

„Já raději sečtu ty body, které vám odeberu,“ zaškaredila se Lloydová. Jenže Brumbál měl pravdu. Evereen byla ještě menší než Brian a přeprat by ji nebyl problém. Ona sama si to dobře uvědomovala. Nechtěla se jen tak vzdát. Na to jsou Zmijozelští příliš hrdí. A Nebelvírští jakbysmet.

„Čtyřikrát padesát je celkem dvě stě bodů. Za to vám vaše kolej poděkuje,“ provokovala Lloydová. Na reakci nemusela dlouho čekat. Vrtošníci na ni mířili hůlkami. I ona vytáhla tu svou. Než stačila zareagovat, vyškubla se jí z ruky. Na nic nečekala a otočila se na patě. Úprkem vpřed se pokusila utéci, Lví kvítka ji však byla v patách. Pomalu Evereen docházely síly. To, že byla Primuskou, ji v nastalé situaci příliš nepomohlo. Ke všemu jí ti výtržníci vzali hůlku! Prudce zabočila za roh….Co to! Albus s Peterem jí běželi vstříc! Rozdělili se. A je to v háji, pomyslela si. A taky, že ano. Vřítila se přímo do Percyho náruče.

„Tak co Lloydová, pořád nám chceš ztrhnout body?“ zasyčel Albus.

„No, jistě, teď to bude dvojnásobek," odsekla ještě nenávistněji.

„Wulfri, to se ti povedlo,“ pochválil kamaráda Gerget.

„Co s ní uděláme?“ optal se kamarádů Marc.Bylo na něm vidět, že se pomstí rád.

„Opovažte se!“ vřískla Lloydová a snažila se vymanit z Brumbálova sevření. To mladík ovšem zjevně nehodlal dopustit.

„Navrhuji Sulcové zaklínadlo,“ ozval se Brian Brend.

„Zavři zobák, ty mudlovský šmejde!" osopila se na něj Evereen. Vrtošníci ji sjeli nenávistným pohledem.

„Tak to ne! Urážet mý kámoše nikdo nebude!“ rozhořčil se Brumbál. Znenadání Evereen zaplavila vlna strachu. Nechtěla si to připustit, ale Brumbála se bála. Aby ne! Vždyť, ačkoliv je to nabubřelý frajírek, umí kouzlit dokonce lépe než ředitel Dippet! To se musí nechat. Kdo by neměl strach z očarování Albusem Percivalem Wulfricem Brianem Brumbálem musel by být blázen. Brumbál sáhl po hůlce..

„Dobře! Ty body vám nevezmu!“ křikla zoufale. Sama nevěřila, že to řekla. Okamžitě toho začala litovat. Lví kvítka se na ni ohromeně zahleděla. Vyměnila si překvapené pohledy.

„Tak je to správně,“ řekl spokojeně Wulfric. Evereen zaklela. Takhle podlézat Nebelvírským!

„Omluv se a rychle!“ zasyčel Brend.

„A to se mi zas nechce,“ odsekla Evereen. Zase zalitovala, že to řekla. Přece jen hrdost je slabší nežli strach.

„Tak tobě se nechce? To tě budem muset přesvědčit…“ Vrtošníci uměli vyhrožovat opravdu skvěle. A účinně.

„No jo, no jo. Dobrá. Omlouvám se.“ Evereen Lloydová se tvářila upřímně vzdorovitě a kysele. Omlouvat se Nebelvírákům! To tak! Najednou však cítila, že stisk povolil úplně. Gerget vytáhl zpod pláště její hůlku a hodil ji jí. Hbitě ji zachytila. Ani ji nenapadlo poděkovat.

„Padej a opovaž se brát nám body!“ štěkl Albus.

„Jděte se vycpat,“ sykla a rychle se vzdalovala.

„Nenávidím vás! A tebe zvláště, Dumbledore!“ zakřičela ještě, než jim zmizela z očí.

„Nápodobně, zmijozelská mrcho!“ zaznělo pětihlasně.