Severus Snape, chlapec s křídově bílou pletí a černými vlasy, seděl sám v prázdném kupé v Bradavickém Expresu. Bylo to sotva pár minut co se ne nástupišti rozloučil z matkou a nastoupil do vlaku. Jel jím už třikrát a dnes počtvrté. V Bradavicích ho první rok Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu. Neměl žádné kamarády, to nebylo zvykem zmijozelských, žáci z ostatních kolejí je nesnášeli a i když mezi sebou žáci Zmijozelu tvořili skupinky, o přátelství se mluvit nedalo.

Severus se díval z okna, když se najednou prudce rozlétly dveře od kupé.

„Á, Srabus,“ ozvalo se ode dveří, stál tam Potter a jeho banda, Severus je z celého srdce nenáviděl už od prvního ročníku. Nejhorší z nich byl ale James Potter a Sirius Black.

„Co bys řekl menší sprše na uvítanou,“ uchechtl se Black a spolu s Potterem pozvedli hůlky. Severus rychle hrábl do kapsy u kalhot a také vytáhl hůlku.

„Ty si fakt nedáš pokoj Pottere!“ ozval se z chodby dívčí hlas.

„Ahoj, Evansová,“ usmál se Potter a vydal se za dívkou, celá jeho partička ho následovala. Což pro ně bylo štěstí, protože Severus byl rozhodnutý, že se dnes ztrapnit nenechá.

Asi po deseti minutách se dveře kupé s vrzáním znovu otevřely. Severus, který čekal zas toho otravného Pottera, rychle vytáhl hůlku a otočil se. Ve dveřích ale nestál Potter, byla to nejaká dívka. Severus rychle hůlku schoval.

„Je tady volno?“ zeptala se nesměle.

Sverus po chvíli váhavě přikývnul. Dívka se posadila proti němu a zadívala se z okna. Severus se na ni zkoumavě zadíval, byla pěkná. Blonďaté vlasy měla do půlky zad a modré oči výrazně vystupovaly z obličeje. Dívka se podívala na Severuse.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se zvědavě.

„Severus Snape,“ odvětil, „a ty?“

„Jane Lanserová,“ odpověděla a na tváři se jí oběvil úsměv, který odkryl řadu bílých zubů.

Potom si hodně povídali. Jane byla také ze čtvrtého ročníku, ale z Havraspáru. Jak Severus zjistil, bavili ji, stejně jako jeho, lektvary, takže si potom alespoň hodinu povídali o chybách v učebnicích a nepřesně popsaných účinků jednotlivých lektvarů. Severus byl ve svém živlu a tak mu cesta uběhla neuvěřitelně rychle.

Ve Velké síni si ale Severus musel jít sednout ke zmijozelskému stolu a Jane k havraspárskému. Jane se hned pustila do debaty s kamarádkama, ale po očku Severuse pořád sledovala. Po večeři jí stihnu Severus ještě popřát dobrou noc, než odešel do své ložnice, jeho spolubydlící tam již byli. Mlčky se posadil na postel a přemýšlel, jaké je to být zase ve škole.

Příští den ráno si Severus ve Velké síni pročítal svůj rozvrh, který právě dostal. Přes okraj rozvrhu po očku sledoval Jane. Ta seděla u havraspárského stolu, v ruce držela rozvrh, prsty druhé ruky si lehce poklepávala na rty, které byly roztažené do milého úsměvu a právě poslouchala svou kamarádku, která jí něco náruživě vypravovala. Severus se zadíval zpět do rozvrhu. Dnes ho čekala dvouhodinovka lektvarů, které měli bohužel dohromady s Nebelvírem, potom měl hodinu přeměňování a nakonec hodinku bylinkářství, které jak s potěšením zjistil, měli s Havraspárem. Celý den se Severus nemohl dočkat bylinkářství. Dokonce mu ani nevadili Potterovi uštěpačné poznámky při lektvarech. Na přeměňování ale bohužel přeměnil knihu, místo na mývala, na malého krokodýla, poté co ho nechala profesorka Michaelová mávnutím hůlky zmizet, vynadala Severusovi a odečetla Zmijozelu pět bodů za nepozornost. Konečně Severus vyšel z hradu a rozvážným krokem šel ke skleníkům, už z dálky zahlédl Janeiny blonďaté vlasy a když přišel blíž, rozverně na něj zamávala a běžela mu naproti.

„Ahoj, Severusi,“ usmála se na něj.

„Ahoj,“ odpověděl a snažil se působit uvolněně.

„Dozvěděla jsem se, že jste měli lektvary, jaké byly?“ zeptala se se zájmem v očích.

„No,“ začal Severus a trochu se zarazil, když si uvědomil, jak pošetile se choval, když se tolik těšil na bylinkářství.

Přerušila ho profesorka Weldonnová, která právě přišla. Pokynula jim, aby šli do skleníku a potom jim začala vysvětlovat náplň hodiny.

Celé bylinkářství si Severus mohl povídat s Jane, díky tomu, že byli spolu ve skupině.

Jak se ale začal školní rok pomalu rozjíždět, měl Severus čím dál tím míň času na povídání, občas se s Jane potkal v knihovně a taky si s ní povídal v pondělí a ve čtvrtek na bylinkářství, ale jinak opravdu moc času neměl. Moc ho to mrzelo, ale často si také vyčítal, že se chová dětinsky.

V říjnu se měl konat první „výlet“ do Prasinek. Severus měl takovéhle „výlety“ vždy rád. Bylo skvělé posedávat u Tří košťat a popíjet máslový ležák, ještě skvělejší však bylo mít s kým si povídat. Severus právě četl vývěšku s oznámením o návštěvě Prasinek, když se kolem něj najednou mihly Janeiny blonďaté lokny. V tu chvíli ho něco napadlo a aniž by o tom víc uvažoval, rozběhl se za Jane.

„Jane, počkej!“ zavolal  na ni, když šla kolem hlavní brány, zastavila se a počkala než k ní doběhnul.

„Víš,“ začal váhavě Severus, „mě tak napadlo, že když je teď ta návštěva Prasinek,“ na chvíli se odmlčel a Jane se na něj tázavě podívala, „tak že by jsme mohli zajít na máslový ležák, jestli budeš chtít,“ dodal.

„Mám to brát jako pozvání na rande?“ zeptala se Janw. Štěstí hrálo Severusovi přímo do karet, on to chtěl jako rande, ale v tu chvíli ho něco zastavilo a on jen zavrtěl hlavou.

„Jako kámoši,“ dodal ještě.

„Proč ne,“ odpověděla Jane a usmála se, v obličeji se ale objevilo ještě něco, všímavější člověk by to nazval zklamáním.

Sakra! řekl si pro sebe Severus a naštvaný sám na sebe se vydal do knihovny.

Blížila se sobota, den návštěvy Prasinek a Severus byl čím dál tím víc nervózní. Nepovažoval se totiž za zrovna zábavného společníka. V pátek večer Severus nervózně přecházel po ložnici a snažil se vymyslet něco, o čem by se mohl s Jane bavit. Později usínal hned s několika nápady.

Když se Severus vzbudil, bylo už deset hodin. Bylo to ale jedno, protože do Prasinek žáci tentokrát mohli až od dvanácti a i kdyby se mohlo dřív, byl s Jane domluven na dvanáct u hlavního vchodu. Sešel na snídani, kde bylo už jen pár opozdilců, Jane mezi nimi nebyla. Namazal si toast a pustil se do jídla.

Ve dvanáct už stál Severus před hlavním vchodem. Do Prasinek se žáci oblékali normálně a tak měl na sobě černé jeansy a černý svetr. Po pěti minutách čekání „navíc“ už byl Severus nervózní, že Jane třeba nepřijde. Obával se ale zbytečně, protože právě scházela po schodech, ve slušivé minisukni a bundě ji Severus ještě neviděl a ne že by jí to neslušelo.

„Ahoj, Severusi,“ usmála se, když došla až k němu, „moc se omlouvám, že jsem se zpozdila, ale něco mě zdrželo.“

Severus jen přikývl.

„Tak půjdeme, ne?“ ukázal ven.

Cesta do Prasinek jim zabrala celou hodinu a to i přesto, že to bylo kousek. Nešli totiž nijak zvlášť rychle a ještě se navíc stavili u jezera, kde si Jane potřebovala nabrat trochu červených řas z kořenů okolo rostoucích stromů. Potom se vydali přímo ke Třem košťatům. Podnik byl celkem zaplněný bradavickými studenty, ale přesto si našli prázdný stůl v rohu.

„Co si dáš?“ zeptal se Severus Jane, hned jak se posadila.

„No,“ zapřemýšlela Jane, „asi máslový ležák.“

Severus odešel a za chvilku se vrátil se dvěmi sklenicemi, jednu postavil před Jane a s druhou si sedl naproti ní.

„Díky,“ pousmála se.

„Není zač,“ pokusil se také o úsměv, „tak co škola?“

Pak se už rozhovor rozjel naplno i když nutno podotknout, že stejně většinu času mlčeli. Severus se v Janeině přítomnosti cítil příjemně, ale bál se aby neplácl nějakou hloupost.

Po nějaké chvíli se Jane podívala na hodinky.

„No nazdar,“ vyjekla, „už musim běžet, ve dvě něco mám. A díky!“ Potom si rychle nandala bundu a odběhla. Severus se v tu chvíli zvednul taky, nevěděl co ho to napadlo, ale chtěl zjistit co má Jane tak důležitého.

Rozvážným ale svižným krokem vyšel na ulici, na rohu ještě zahlédl Janeiny blonďaté vlasy. Vydal se tím směrem. Procházel mnoha uličkami a cesta ho neomylně vedla na kraj Prasinek k březovému háji s lavičkou. Zahnul za poslední roh a uviděl Jane jak běží k lavičce, u které někdo stál. Severus šel už jen tak daleko, aby slyšel a viděl a schoval se za jednou z bříz.

Jane doběhla k lavičce, u které stál nějaký kluk, Severus nevěřícně vykulil oči, protože v něm poznal Blacka.

„Promiň, že jdu pozdě,“ vyhrkla zadýchaná Jane.

„To je dobrý,“ pousmál se Black, „i když odměnu pro trpělivého kluka bych taky neodmítnul,“ dodal a chytl Jane za ruku. Pomalu jí k sobě přitáhl a dlouze jí políbil.

V Severusovi všechno vřelo, nemohl tomu uvěřit. Proč tomu Blackovi jednu nevlepila?

„No, Lanserová, tak bys mi mohla říct, kde že ses to zpozdila, když spolu chodíme,“ řekl šibalsky Black.

„A když už spolu chodíme,“ řekla nyní Jane, „už bys mi mohl přestat říkat příjmením,“ zasmála se a hodila mu do obličeje hrst listí, kterou chvíli před tím sebrala ze země. Black jí to oplatil.

Severus se otočil a šel pomalým krokem zpět do Prasinek. Nechtěl už nic vidět ani slyšet. Zašel mezi domy a za jeho zády zuřila veselá bitva vyplňovaná polibky.