Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

You can't hurry love od loony
[Komentáře - 9] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Vzhledem k tomu, že si odjakživa nerozumím s textovými editory, nevyskytuje se v povídce vůbec žádná kurzíva... Tak Vám aspoň přeji, ať se v tom, co nejlépe zorientujete... *pěsti-držík*
You can't hurry love

„Pottere, jsi ten nejodpornější, nejnesnesitelnější a nejnamachravonější blbec s mozkovou kapacitou neandertálce!“ vyprskla dívka s ryšavými vlasy, zjevně spokojená sama se sebou, jak přesně formulovala své pocity.
„Tolik superlativů v jedné větě? Jsem potěšen, Evansová,“ rozzářil se Potter, už pár let zvaný James. „Znamená to, že mám ještě naději?“
Lily, ona zrzavá studentka, se nadechla, snad i chtěla něco nepěkného vypovědět. Už pomalu otvírala ústa, když se zarazila.
„K čemu to?“ zaslechl ji šeptnout.
Bezmocně zakroutila hlavou, vrhla na něj poslední navztekaný pohled a odkráčela pryč.
Poté, co i poslední nitka jejího hábitu zmizela za rohem a cupitavé kroky splynuly s tichostí gotického hradu, konečně James odvrátil svůj zrak z jejího směru. Snad by jí mohl nadběhnout nějakou tajnou chodbou…

„Nesnáším tě, Pottere! Slyšíš? Ne-sná-ším! Tak už mě nech konečně na pokoji! Proboha, jsi horší než kdejaká Blackova fanynka!“ rozléhal se o pár minut a mnoho kroků později Lilyin hlas.
Tohle Jamese ranilo, i když to na sobě nedal vůbec znát. Nebo v to aspoň doufal.
Přesto - všechno jde obrátit ve vlastní prospěch, když to člověk umí…
„Jenže Sirius žádnou neodmítne,“ vítězoslavně na ni pohlédl.
„Ale já nejsem jako tvůj ubohý kamarádíček, já si vybírám!“
V tu chvíli si James uvědomil jednu důležitou věc, nezvládají to všichni.

„Slyšel jsem, že jsi dneska zase bodoval, Dvanácteráku,“ smál se onen ubohý kamarádíček, jeho nejlepší přítel, bratr ve zločinu.
„Zklapni, buď od té dobroty.“
„Ty máš teda zase náladičku. Že se na ni nevykašleš, kámo.“
„Jdi někam,“ odbyl jej už spíš jen z povinnosti a zamířil do ložnice. Potřeboval na chvíli vypnout. Jen tak ležet a nevnímat čas, prostor a své dotěrné myšlenky. Dýchat a přežívat. Na okamžik zaklapnout knihu zvanou Život. Povinnosti odložit stranou, zbavit se tužeb a snů. Opustit duši a nechat si tělo…
Jeho plány se však rozplynuly dřív, než bys řekl zaklínač. Červíček seděl na posteli a vedle něj byla uvelebená jedna čtvrťačka.
„Nebudu rušit,“ zabrblal naštvaně. Málem sám sebe polekal, jak mocně práskl dveřmi.
Společenskou místností doslova prolétl, Siria zcela ignoroval.
Péťa! Proč Péťa ano a já ne?
Ve dveřích se srazil s Moonym. Aniž by z něj vypadlo jediné omluvné písmenko, vyrazil dál na cestu. Nevěděl jistě, jestli je možné jeho necílený pohyb vpřed považovat za cestu, spíš toulky starým hradem, snad bloumání.
Doufal, že najde nějaké opuštěné místečko náhradou za znehodnocenou ložnici. Chtěl-li se zbavit neodbytných myšlenek, potřeboval ticho a klid.
Potvorné myšlenky. K čemu vůbec jsou? Na co? On je přeci vůbec nepotřebuje. Kdyby se aspoň měnily, ale ony ne. Kolik let už setrvávají v nezměněném stavu? Kolik?
Nevěděl počet, znal jen věčnost.



I need love, love
Ooh, ease my mind
And I need to find time
Someone to call mine



Na co vůbec člověk potřebuje lásku? Na co on potřebuje lásku? Proč bez ní nedokáže žít?
Láska je závislost. Láska je mor.
Láska je nádherná…


Chodbami se rozléhala ozvěna jeho kroků. Vyhlédl z okna. Slunce zářilo vysoko na obloze a svými paprsky provokativně osvětlovalo zamilované páry procházející se po bradavických pozemcích. Nepokrytě se mu vysmívalo. Škodolibec. Nesnášel tu velkou rozžhavenou kouli. Co si o sobě vůbec myslí?
Lehce se vyhoupl do okenního rámu. Měl odtud výhled na famfrpálové hřiště. Právě tam kdosi trénoval. Podle stylu létání jednotlivých hráčů by tipoval Havraspár.
Skleněná tabulka se lehce zachvěla, když o ni opřel svou ztěžklou hlavu. Co se to s ním proboha děje? On, kapitán nebelvírského famfrpálového týmu, člověk obecně považovaný za největšího školního famrpálového zapálence, od tohoto sportu odvrací tvář?
Lehce zatřepal hlavou, nohy si přitáhl blíž k tělu. Položil se na kolena. Začínala mu spadávat víčka, včerejší noční toulky si vybraly svou daň…



Probudil se až o několik hodin později. Přestože byl celý rozlámaný, cítil se mnohem lépe. Třeba Lily bude v Nebelvírské věži. Mohla by se tam přeci něco učit, vždy to tak dělá. Půjde k ní, zaujme nějakou neodolatelnou pózu, nejlépe takovou, aby vyniklo jeho vysportované tělo, a zeptá se jí… Tentokrát už ho jistojistě neodmítne, nemůže to dělat věčně, to dá rozum. Věděl, že jednou mu podlehne, a odmítal si připustit, že by se tak stalo jindy než dnes. Ostatně jako vždy.
K obrazu Buclaté dámy, okouzlijící šlechtičny v růžových šatech, jimž se v určitých partiích nedostalo potřebné množství látky a kvůli nimž tato žena při sobě stále nosí bílý vějířek, se přibližoval krokem vpravdě rozvážným. Nemohl se rozhodnout, který úsměv bude nejlepší. Několikrát se zastavil na záchodech, aby si je v zrcadle znovu a znovu ozkoušel a zjistil, že žádný z těch opravdu okouzlujícíh nezapomněl. Ne že by si po večerech obvykle trénoval úsměvy pro děvčata, to ne. On je trénoval pouze pro Lily.
Před samotným vchodem nezaváhal ani chviličku, vždyť se nemá čeho bát!
Zkušeným pohledem proskenoval celou místnost. Pobertové seděli ve svých křeslech u krbu, Lily na druhé straně v koutku. Vydal se do koutku.
Když došel až úplně k ní, hrdě se napřímil. Nakonec se rozhodl pro úsměv č.3 – já, šampión.
„Ahoj, Evansová.“ Šampión se usmál.
„Sbohem, Pottere.“ Víla se zamračila.
„Ale, Evansová…“ tvářil se James ublíženě.
„Promiň, já zapomněla, že ty ničemu napoprvé nerozumíš. Takže speciálně pro tebe, Pottere: Sbohem!“ zakřičela.
Teprve teď si James uvědomil, že celá společenská místnost ztichla. Uraženě se otočil.
Nespočet hlav se při tomto jeho pohybu vrátilo ke své práci.
(Tyto minihádky mezi Potterem a Evansovou sice byli na denním pořádku, přesto většinou přinášely něco nového, a stávaly se tak divácky atraktivními. Oba dva účastníci totiž byli ve svých urážkách, resp. snaze zvrátit tyto urážky ve svůj prospěch docela nápadatí a nikdy se moc neopakovali.)
James tedy radši změnil stanoviště a Lily vystřídali kamarádi.
„Ta ti to zase jednou dala, brácho,“ pošťuchoval ho klasicky Sirius. „Ale vypadal’s jak zmoklá kluběnka, když jsi sem šel. Být psem, tak si ocas zarazíš až do břicha.“
„Báví tě to hodně?“ zabručel James.
„Jo,“ pípl ještě Sirius, poté už se mezi čtyřmi chlapci rozhostilo dokonalé ticho.
„Málem bych zapomněl, Jamesi,“ prolomil jej po chvíli Péťa, „přišel ti nějaký dopis. Ta sova tě očividně nemohla najít. Dalo nám hodně práce, než jsme ji přesvědčili, aby ti tady ten dopis nechala,“ doplnil ještě a mnul si doklované prsty.
James otevřel obálku.

Vážený pane Pottere,
Nemocnice sv. Munga Vám s lítostí oznamuje, že dnes, 15. 10. 1977, Jane a Paul Potterovi podlehli zákeřné formě magické tuberkulózy, v poslední době hojně rozšířené mezi kouzelnickou populací.. Jejich ostatky si můžete vyzvednout přímo zde a následně je pohřbít, což však nedoporučujeme, neboť existuje reálná možnost i posmrtné nákazy. Nemocnice si Vám také proto dovoluje nabídnout možnost uložení jejich těl do hrobu společného takovýmto silně nakaženým pacientům..
Pokud jste s nimi byl během uplynulého měsíce ve fyzickém kontaktu, dostavte se prosím do naší nemocnice k preventivnímu vyšetření.
Upřímnou soustrast.

Zbledl. To není možné! V nemocnici se museli splést. Vždyť byli naprosto v pořádku. Proč by mu o ničem neřekli? Proč by to před ním tajili? To nedává žádný smysl! Jenže… U kouzelníků je takřka nemožné zaměnit něčí identitu, a to ani v případě velice si podobných nebo dokonce příbuzných lidí, táta mu to to jednou vysvětloval. Táta…
Jak nejrychleji uměl, vyběhl do své ložnice. Chvějícím se hlasem uzamčel dveře tak, aby je bez správného kouzla a hesla nedokázal nikdo odemknout. Cítil, jak jeho tělo padlo na postel a hlasitě se rozvzlykalo. To už však nebyl on. To byl člověk jemu na míle vzdálený. Člověk plný bolesti, jenž se potřeboval vyplakat. On sám seděl schoulený v nohách postele a čekal, až se probudí. Až skončí ta ošklivá noční můra a svět opět bude normální. Plný pravidel, která nelze obejít. Jako že rodiče jsou tu od toho, aby ho podporovali a radili mu, a jsou tu pro něj navždy.
Duté rány, jež vydavály pěsti dopadající na dubové dveře, se, stejně jako neodbytný křik, stupňovaly. Už je nedokázal ignorovat. Jen neochotně se vrátil do svého těla a poprvé za celou tu dubu na svých tvářích ucítil odporné tekuté teplo.
„Jamesi, otevři!“
„No tak neblázni, kamaráde.“
„Dvanácteráku, nedělej blbosti. Otevři.“
„Ať už v tom dopisu bylo cokoliv, můžeme si o tom popovídat.“
„Nám můžeš říct cokoliv.“
„Jamesi!“
„Otevři ty dveře nebo je vyrazím!“
Nemohl ty hlasy přesně zařadit, najednou si nevzpomínal. V tu chvíli nic nebylo důležité, na ničem nezáleželo. Jeho rodiče jsou mrtví a nikdo to už nevrátí zpět. Nikdo!
Ozvalo se několik tupých nárazů, jak nejspíš jeden z nich uplatňoval svou výhružku, dveře však nevyrazil.
„Jděte pryč!“ zahalekal přes příval dalších a dalších slz.
„A kde máme asi tak spát?“ zeptal se kdosi, možná Remus.
„Pusť nás dovnitř, Jamesi.“ Zjevně definitivně vzdali svoje snahy o násilné vniknutí do vlastního pokoje.
Nevnímal, znovu nevnímal jejich slova. Nesnášel slova. Nesnášel ta hloupá písmena, která tvoří ještě hloupější slova a věty s tím úplně nejhloupějším smyslem.
Netušil, kdy nakonec usnul, věděl jen, že to nebylo brzy.


Ráno ho vzbudily dotěrné škodolibcovy paprsky a několik prapodivných úderů. Pohlédl z okna a uviděl matnou siluetu Siria (brýle mu z nosu spadly již dávno), kterak sedí na koštěti. Dřív, než si vůbec stačil v hlavě přebrat tento nevšední výjev a než si vzpomněl, co se včera stalo, ležel Sirius na koberci uprostřed ložnice, školní Smeták metr od něj.
James jen zavrtal hlavu pod polštář, volnou rukou si jej co nejpevněji přidržoval. Stejně by už teď nikomu nevadilo, kdyby se šťastnou náhodou udusil.
Sirius si přisedl k Jamesovi. „Tak už to vybal. Co se děje, brácho?“ mluvil tiše, ani slechu po ironii, uštěpačnosti nebo dokonce výsměchu.
To Jamese malinko povzbudilo. Vysunul hlavu ze svého úkrytu a upřel na Siria bezmocný pohled.
„Tak co je? Povídej. Mluv se mnou. Prostě jen mluv.“
James místo toho zakroutil hlavou a rukou ukázal na noční stolek, ležel tam malý kousek zažloutlého pergamenu. Sirius si jej četl velice dlouho, jakoby ani on nemohl uvěřit.
„Vždyť… vždyť když jsme odjížděli do školy, byli úplně zdraví, ne?“ vypadlo z něj.
„Já vím,“ zaskřehotal James a s velkými obtížemi skrýval nové vodopády slz. „Zdraví. Nic jim nebylo.“ Tóniny hlasu přeskakovaly, kam se jim zachtělo. Proč mu rodiče nic neřekli? Vždyť se s nimi ani nemohl rozloučit. Proč mlčeli?
„No tak, třeba se spletli,“ snažil se ho tišit kamarád, zjevně také otřesen náhlou ztrátou blízkých lidí.
„Sám víš, že to je pitomost,“ zasténal James.
V ložnici na chvíli zavládlo ticho.
„Čeho jsi vůbec chtěl dosáhnout, když ses tady zamknul? Stejně budeš muset někdy vylézt ven, nemůžeš tady ležet až… napořád.“
„Já vím, ale potřeboval jsem být na chvíli sám, chápeš?“ pokusil se James o chabý úsměv.
„Moc ne,“ přiznal Sirius.
Další bezhlesná chvíle.
„Půjdeš s náma na snídani nebo ti sem mám něco přinést?“


Na snídani nakonec nešel, školu také vynechal.
Právě když uďobával něco málo z toastu, který mu přinesl Sirius, upoutaly Jamese noviny, co Péťa ráno hodil na postel. Rozprostřel si je před sebou. Článek o „nastupující epidemii“ tuberkulózy našel už na straně 2. Situace byla, dle reportéra, alarmující. Napůl pobouřeně, napůl uspokojeně zjistil, že jedinou zmínku o jeho rodičích tvoří věta: „Nákaze podlehlo již 11 kouzelníků, dalších 5 se však nachází v nemocnici v kritickém stavu.“ Aspoň nikdo nebude vědět, co se mu stalo. Nikdo ho nebude litovat. To si přál ze všeho nejméně.
Právě když se již po několikáté natahoval pro ten osudný dopis, dolehl k němu zezdola drnčivý zvuk ohlašující začátek odpoledního vyučování. Znovu a znovu četl ta zákeřná slova. Psali Upřímnou soustrast… Ale ať už svou soustrast mysleli jakkoliv, upřímně to rozhodně nebylo. Jak by jinak mohli… Vždyť… Nemocnice si Vám také proto dovoluje nabídnout možnost uložení jejich těl do hrobu společného takovýmto silně nakaženým pacientům. To nemůže připustit! V žádném případě. Těla svých rodičů dostane, i kdyby měl přitom sám přijít o život!
Vstal, oznámení hodil do kapsy hábitu. Když procházel ložnicí, pohled mu náhodou zabloudil k zrcadlu. Nepoznával se. Bledou tvář, oči stále ještě zarudlé od pláče. Sklonil hlavu a pokračoval ve své cestě, nechtěl, aby ho někdo viděl plakat, nectěl ukázat svou slabost. On byl velký James Potter, takovéto přízemní věci ho nemohly v žádném případě rozhodit. Nebo ano?
Procházel jednotlivými chodbami, sám, všichni byli na vyučování.
Kabinet profesorky McGonagallové se neúprosně přibližoval. S každým dalším krokem v sobě pociťoval větší a větší nejistotu. Stále musel sám sebe přesvědčovat o správnosti, a především nutnosti této návštěvy.
Zaklepal jednou. Podruhé. Dokonce i potřetí. Nic. Mohlo ho napadnout, že bude učit… Ale co má teď dělat? Má čekat nebo zkusit štěstí později? Vybral čekat. Nechtělo se mu však zůstávat na chodbě. Pro Pobertu nebylo vůbec těžké vloupat se dovnitř. Posadil se na zem, těsně za dveře, a počítal minuty.
Seděl tam skrčený, schoulený v malý prostor. Jako by malý objekt nebyl pro zlo tolik atraktivní, jako by potřeboval cítit přítomnost vlastního těla.
Profesorčin příchod málem nezaregistroval a teprve její pronikavý výkřik „Pottere!“ ho plně vrátil do reality.
„Co si myslíte, že děláte?! Vyděsil jste mě k smrti.“ Nebýt to profesorka McGonagallová, řekl by James, že ječela. „Nehledě na to, že jste se sem přímo vkradl. Za to bych vám měla udělit školní trest, jste si toho vědom?“
Přikývl. „Promiňte.“
„Co jste vůbec potřeboval tak důležitého? A proč jste dnes nebyl na vyučování? Vaši přátelé mi ani nebyli schopni vysvětlit, kde jste,“ stěžovala si. „A dívejte se mi do očí, když s vámi mluvím.“
Na jeden krátký okamžik mu po tváři přeběhl lehký úsměv. Kamarádi nezklamali. Tento matný náznak radosti však vzápětí opět vystřídala zarputilá podmračenost.
„Ono to vlastně spolu tak trochu souvisí.“ Mluvil tiše, jako by se bál, že když tak bude činit příliš nahlas, stvrdí výrok nemilosrdného osudu.
„Paní profesorko, potřebuji na jeden den uvolnit ze školy,“ vyhrkl překotně.
„Dobře, to nebude žádný problém. Potřebuji jen podpis vašich rodičů.“
„Ale… Ale vždyť už jsem plnoletý,“ zaskučel James.
„Možná před zákonem, ale školní řád hovoří jinak. Máte-li opustit pozemky školy, potřebuji svolení rodičů.“
„Jenže… to… nepůjde.“ Kam zmizela podlaha?
„Copak? Rodiče by vám něco takového nedovolili?“ V jejím hlase jasně zaznívala ironie. Vrhl na ni první, vyčítavý pohled.
„Ne… oni… oni…“ nedokázal to vyslovit.
„Nechcete se posadit, Pottere?“ Ironie zmizela, zůstaly jen obavy, možná i strach.
Lehce zatřepal hlavou. „Jsou mrtví.“
„Jak… Jak…“ lapala po dechu.
Podal jí již zmuchlaný dopis. Aspoň k něčemu byl ten proklatý kus pergamenu dobrý. Vysvětlování s ním bylo v mnoha ohledech jednodušší.
„To proto chcete…“ Oči se jí rozšířily poznáním. „Uvědomujete si, jak moc je to nebezpečné?“
„Ano,“ odpověděl tvrdě. Pokud si byl něčím jistý, tak tím, co chce udělat.
„Tak dobře, máte mé svolení. S ředitelem už to nějak zařídíme.“
Poděkoval a co nejrychleji odešel pryč.


„Suterén, oddělení infekčních chorob, čtvrté dveře vpravo,“ odpověděla mu strojově brunátná úřednice. „A doporučujeme předem na své osobě uplatnit tato kouzla,“ vnutila mu ještě ušmudlaný seznam. Zběžně si jej prohlédl. Jednalo se o docela jednoduchá kouzla. Většina z nich patřila k látce povinné pro zvládnutí NKÚ z formulí. Ač měl určité pochybnosti, co se týče účinnosti některých z nich, použil je. Poslední, co by si máma s tátou přáli, by bylo, aby se nakazil také. Nejspíš také proto…
Právě vstoupil na schodiště. Musel se opřít o zeď. Ta rána byla příliš čerstvá a on měl občas pocit, že jeho skryté já ji s masochistickým zápalem chodí pravidelně jitřit, jako by nechtělo, aby se vůbec někdy zacelila.
Proč? Nikdy jim neodpustí, že mu to zatajili. Někde uvnitř věděl, že ho tím chtěli jen chránit, na povrchu však setrvávala pouze touha naposledy si s nimi promluvit. Rozloučit se, potřást rukou a s neskutečnou vlhkostí v očích a nelibostí ve tváři popřát šťastnou cestu. Proč mu toto trápení odepřeli? Chtěl se trápit, potřeboval se trápit a mučila ho představa, že svoji chvíli propásl. On se smál Snapeovým hořícím ponožkám, zatímco jeho rodiče umírali! Nenáviděl se za to.
Do suterénu nemocnice scházel celé věky. Vždy, když se donutil postoupit o další krok vpřed, musel se zároveň zastavit a přemýšlet, jestli by radši neměl vzít nohy na ramena. Potterovic pověstná odvaha byla ta tam. Zbyl jen neskutečný strach z věcí příštích, z věcí budoucích.
„Vaše jméno?“ zeptala se ho nějaká žena pomalu dřív, než z posledního schodu došlápl na pevnou zem.
Chtěl promluvit, ale hlásky se mu zamotaly v hrdle. Vytvořily obrovský chuchvalec a ne a ne se rozmotat. Předstíral, že si musí nejdříve odkašlat.
„Hlavu vzhůru,“ říkával vždy táta. „Ty to zvládneš, Jamesi.“
„Potter,“ dostal ze sebe nakonec.
„Potter, Potter…“ opakovala si tiše žena, zatímco listovala v jakýchsi tlustých spisech. „Jane a Paul Potterovi?“ Na odpověď ani nečekala. „Nejdřív budete muset zajít za notářem a vyřídit formality. Kancelář má támhle na konci chodby,“ naznačila mu správný směr.
James se místo poděkování jen lehce poklonil.

Zaťukal na dveře.
„Dále!“
Vstoupil. „Dobrý den.“
„Vaše ctěné jméno, pane?“
„James Potter. Přišel jsem si vyzvednout těla Jane a Paula Potterových.“
„Vy jste k nim v nějakém příbuzenském vztahu?“
„Syn…“
Nejméně půl hodiny tam seděl, odpovídal na nejrůznější otázky, poslouchal závěť a podepisoval zelené, fialové a modré formuláře. Nakonec se rozhodl za jeden galeon využít nemocniční služby a rakve domů dopravit pomocí speciálního druhu přenášedla.

Otevřel oči. Opět doma. Jenže dnes poprvé James neměl pocit, že se vrací do rodného hnízda. Do místa, kde na něj vždy čeká oheň, jenž zahřívá, úsměv, který hřeje, a zázemí, jež dodává ztracenou sílu. Snad to bylo tím nepřirozeným tichem, snad skutečností, že po jeho boku se vznášeli dvě jednoduché, dřevěné rakve. Takové, do kterých dávají i bezejmenné bezdomovce, neboť každý má právo na důstojný odchod ze světa.
Došel až do obývacího pokoje. Jediným máchnutím hůlky přesunul veškerý nábytek ke stěnám, takže uprostřed vzniklo volné prostranství. Do kouzla vložil tolik emocí, že jednomu křeslu prudký náraz ulomil nohu, na mámině zamilovaném obrázku se náhle objevila skleněná pavučina. Rychle to napravil.
Je k ničemu. Nic nedokáže. Co si jen bez nich počne? Jak se má o sebe najednou postarat, když to nezvládl za posledních téměř osmnáct let? Co až skončí škola? Vrátí se sem?
Těla svých rodičů nechal vznášet uprostřed místnosti. Stál nad nimi, třesoucí se rukou je střídavě hladil po tváři. Na jazyku ho pálila pořád tatáž stejná otázka: „Proč? Proč jste mi to udělali? Proč jste odešli? Proč!“
Bál se, moc se bál. Víc, než by si kdy dokázal připustit. Strach ho sžíral a on věděl, že se s ním bude muset co nejdřív vypořádat. V této době to bylo obzvlášť důležité. Jen kdyby to nebylo tak těžké… Člověku se to řekne: zapomenout a jít dál. Ale copak mohl zapomenout na své rodiče? Na mámu? Na tátu? Ten člověk neví, o čem mluví. Nemůže, tak to prostě nefunguje.
Něco ho napadlo. Vratkým krokem se vypotácel z pokoje.

Za oknem se zaklikatil blesk, obloha se rozsvítila. O chviličku později se celým domem rozlehla ohlušující rána. Cítil, jak se jeho postel otřásla. Neváhal ani chviličku, popadl umolousaného medvídka, kterému upadávalo jedno oko a parála se packa, a vyklouzl z peřin. Na podlahu našlapoval co nejtišeji, přesně jak to viděl u sousedovy kočky, jako by se bál, že bude-li příliš hlučný, ještě víc rozčílí Paní Bouřku. S obtížemi stiskl vysoko položenou kliku a vcupital do cizího pokoje.
„Mamí, já še bojim,“ zakňoural.
Máma se jen usmála. „Ty naše malé princátko. Tak pojď za náma,“ poklepala na volné místo mezi ní a tátou.
Statečně a bez pomoci se i s medvídkem vyšplhal na postel. Zavrtal se do přikrývek. Na světě v tu chvílí neexistovalo bezpečnější místo.

Postel byla stejně měkká jako tenkrát, jen peřiny neměl kdo předem zahřát. Zavřel oči. V tu chvíli věděl, že leží vedle něj, oba. Nedokázal pohnout rukou, nedokázal pootevřít víčka, aby si to ověřil. Tušil, že tím by všechno zkazil. Stačilo jen, že to věděl.
Uvědomoval si, že už je pozdě, že by se měl vrátit do školy, ale nemohl. Co na tom, že McGonagallové něco slíbil, jednoduše nemohl. Ten okamžik byl silnější než sliby, silnější než on.


Zamrkal, ostré paprsky se mu zabodávaly do očí. Musel tam usnout.
„Dobré ráno, pane Pottere.“
Doslova sebou škubl, nikoho tu nečekal.
„Profesore Brumbále… vy… já… musel jsem zaspat…“ koktal. „Ale co… vy… co tady děláte?“
„Když jste se včera večer nevrátil do školy, vaše třídní si o vás začala dělat starosti. Nabídl jsem se jí, že se po vás podívám. Rád hledám zatoulané studenty,“ vykouzlil ředitel úsměv - lehký, avšak upřímný.
„Já… musím ještě zařídit pár věcí, nestihl jsem všechno,“ snažil se James ospravedlnit.
„Už nemusíte. Zatímco jste spal, postaral jsem se o to. Mám mezi úředníky své známé a občas se to hodí.“
„Nevím, jak… děkuju.“ James byl více než zaskočen.
„Nemáš za co. Ale myslím, že teď už bychom se měli vrátit do školy, jinak profesorka McGonagallová zešílí strachy. Sice by to na sobě nedala znát, ale…“
„Pane řediteli,“ uchechtl se James.
„Já vím. Vážně bychom měli jít,“ zvážněl najednou Brumbál.
„Ale…“ nechtělo se mu odejít, nechat je tam samotné.
„Neopouštíš je. Ne doopravdy,“ promluvil Brumbál, jako by věděl, na co právě myslí. „Stále budou s tebou, Jamesi. Ve tvém srdci, ve tvých vzpomínkách. A tam zůstanou až na věky. Kdykoliv budeš potřebovat jejich radu, stačí vzpomínat a oni přijdou. Nebudeš je pozorovat očima, přesto uvidíš, nebudeš poslouchat ušima, a přesto uslyšíš. Věř mi.“ Jeho hlas byl tak upřímný, natolik vševědoucí, že…
Sklopil oči, prsty zamotával do sebe. „Asi máte pravdu.“


„Moony, Červíčku, dívejte, kdo se nám vrátil,“ zajásal Sirius. „Už jsme se o tebe začínali bát, brácho. V pohodě?“
„Mohlo by to být lepší,“ připustil posmutněle, „ale jsem rád, že jsem zpátky.“
„Za pár minut začíná Přeměňování,“ upozornil Remus. „Půjdeš taky?“
Jednu malou chvilku chtěl James odpovědět, že ani omylem, ale potom si řekl, že flákání už bylo dost. „Jasně. Jen co najdu učebnici. Netuším, kam jsem ji posledně dal…“


Vykračoval si to po chodbě. Poprvé se však vduchu neusmál, když slyšel dívky, jak si o něm špitají. Poprvé se necítil jako pán světa, když mu všichni uhýbali z cesty. Co se to s ním stalo? Není nemocný? Vůbec se mu to nelíbilo. Najednou si připadal tak nějak prázdný.
Vzápětí se jednomu havraspárskému druhákovi náhodou roztrhla brašna a přibližně v té samé chvíli špička Jamesovi hůlky zmizela zpět v rukávu.
Všechny učebnice se pihatému klučinovi vysypaly na zem, inkoust se do nich vpíjel s učiněným potěšením.
James zuřil. Proč nic necítil? Proč ho to nenaplňovalo?
„Mladej, co si myslíš, že tady děláš?“ vyjel na nebohého chlapce. „To tě tady máme všichni obcházet nebo co?“
„Promiňte,“ vypískl. Jako muška chycená v pavučině.
James ho nešetrně lapl a přitlačil ke zdi, hůlku tentokrát už neskrýval.

„Podomní obchodníci,“ mudroval táta. „Nejradši bych je všechny uřknul.“
„Tak proč to neuděláš?“ zajímal se asi desetiletý James.
„Protože ti lidé jsou podomními obchodníky právě proto, že se nikdy pořádně nenaučili kouzlit – většina z nich na to prostě neměla talent,“ vysvětloval.
„A co na tom?“
„Není správné bojovat proti slabším, Jamesi, útočit na ty, co se nemůžou bránit. To si pamatuj.“

Zadíval se na toho chlapce. Jeho oči byly plné strachu a snad i špetky nenávisti. Kam to proboha dopracoval? Oni se ho bojí. Je tohle ještě zábava?
Sklonil hůlku. Nadechl se, aby se mu omluvil, ale brzy si to rozmyslel. „Příště už to nedělej,“ pokáral ho.
Ale komu to vlastně patřilo?


„Ahoj, Evansová,“ zdravil James rozjařile již z dálky.
„Ach bože, Potter, já doufala, že už se nevrátí,“ ucedila Lily ke své kamarádce dost hlasitě na to, aby James nepřeslechl jediné slovo.
Nepřeslechl. Vskutku ne. Ale co jí na něm může tak vadit? Co je špatně?

„Jamesi, teď mě tak napadlo, už máš nějakou slečnu?“ přišla za ním máma večer do pokoje.
„Co se děje, mami? Pila’s něco?“ zjišťoval James rádoby opatrně.
„To se nemůžu zeptat? Ráda bych tu dívku poznala. Nikdo tu není věčně, chtěla bych ji vidět.“ Je možné, že už tenkrát něco tušila? Nebo to říkala jen kvůli Voldemortovi? To už se nikdy nedozví.
„Nemluv tak.“
„No co, každý chceme jednou vnoučátka. Počkej, až ty budeš na mém místě.“ Pečlivě jej zkoumala, velice ho to znervózňovalo. „Takže s někým chodíš?“ rozzářila se.
Neodpovídal.
„Žádná se ti nelíbí?“
„Ne, to ne, líbí se mi… jedna,“ skočil jí hned do řeči.
„Neříkej, že tě nechce?“ smála se máma.
„A když ne?“ Smích utichl.
„Já to jen tak plácla, vzpomněla jsem si, jak dlouho mě naháněl tvůj táta.“
„Takže myslíš, že mám ještě šanci?“
„Ano, myslím, že ano,“ zamyslela se. „Jen nesmíš nic uspěchat, Jamesi, musíš na ni pomalu…“



My mama said
You can’t hurry love
No, you’ll just have to wait
She said love don’t come easy
But it’s a game of give and take
You can’t hurry love
No, you’ll just have to wait
Just trust in a good time
No matter how long it takes



„Má odpověď zní ne, Pottere, a ty to víš, takže se už ani nenamáhej ptát,“ zaječela.
Je jeho situace smutná nebo rovnou k pláči? Ale jak se z ní teď vycouvat se ctí?
„Aha, no… tak nic… Poslyš, Sáro,“ obrátil se k její kamarádce. „Ty přece taky máš odborný seminář z pokročilých jedů a protijedů, že ano? Teď jsem tak nějak nebyl ve škole a potřeboval bych si od někoho půjčit poznámky. Petr ani Remus tam nechodí a Sirius – vždyť ho znáš.“
Oslovená Sára se zatvářila, jako by na ni právě někdo použil matoucí kletbu.
„Prosím,“ dodal ještě.
„Jo, jasně,“ dostala ze sebe vyjeveně. „Hele, Pottere, cítíš se zdravej?“
„Naprosto,“ zazubil se na ni a spokojeně odešel.
„Pako,“ slyšel ještě Lily za svými zády.


Mrzimorský páťák uhýbal před silnými školníkovými pažemi, zatímco Sirius se za rohem smál do hrsti. Nikdo se nikdy nedozví, že bomby hnojůvky byly speciální Blackova výroba.

Táta stál na okraji jednoho mudlovského zimního stadiónu, kousek od nich pár mudlů bláznilo s roztodivnými kameny a košťaty, která by se nevznesla do vzduchu ani s legendárním Větromilem, prvním sportovním letcem.
„Co se ti na tom tak líbí, tati? S hůlkama by to bylo mnohem jednodušší,“ mínil James.
„Jenže by to nebyla taková zábava,“ odpověděl pan Potter, oblečený do mírně výstředního oděvu.
„A stejně by to bylo jednodušší,“ stál si za svým jeho syn, taktéž oblečen v neotřelé módní kombinaci.
„Říkej si, co chceš. Tenhle sport je úžasný. Věděl jsi, že je zvykem, když některý z hráčů v zápalu boje podvádí nebo omylem posune některý z kamenů, že to sám nahlásí rozhodčímu? Existují tam morální pravidla, která všichni bez výjimky dodržují. Je to hra pro čestné muže.“
„To ale musí být nuda, když nemůžeš švindlovat,“ ohrnoval James nos.
„Právě naopak. A správný člověk by neměl podvádět nikdy. Švindlování je zbabělé a navíc z toho, podle mě, snad ani ten dotyčný nemůže mít radost.“

James si najednou nebyl jistý, jestli se zachovali správně. Ještě před nedávnem by si prostě řekl, že unikali před vlastním trestem, a to někdy přináší své oběti, jenže dnes…
Dle nepsaného zvyku zůstali stát za rohem, dokud se nepřiřítil nějaký učitel a neudělil nevinnému studentovi trest.
Dnes byl nejblíže profesor Kratiknot. Zástupce Mrzimoru bude muset od šesté hodiny večerní bez použití hůlky čistit celou Pamětní síň.
„Ou,“ zhodnotil Sirius. „To by se mi nechtělo.“ Smál se, až se obrazy za uši chytaly.
James na svém obličeji vytvaroval jen ztuhlou grimasu.

Právě když se za jeho kamarádem s patřičným rámusem zavřely dveře a z jejich druhé strany se ozval rozhořčený křik, zahlédl Lily. Seděla přesně tam, kde vždy, ve svém oblíbeném koutku. Ačkoliv to bylo jedno z nejtmavějších míst celé společenské místnosti, v její přítomnosti se vždy rozzářilo. Jako by mu dodávala potřebnou energii. Zářila. (Musel se pousmát vlastní fantazii, když mu před očima vyvstanul obraz lampičky se dvěmi zelenými svíčkami a rudým stínítkem.)
Vydal se za ní. Hned po prvním kroku se však zarazil.



I remember mama said
You can’t hurry love



Aby to nevypadalo tak divně, shýbl se k zemi a předstíral, že si zavazuje tkaničku. Dával si načas, neboť měl úžasný výhled na svou ryšavou spolužačku. Poté se zvedl a co nejnenápadněji se odebral za svými kamarády.
Sedl si do křesla a každých pár vteřin po ní pokukoval. Snad by to přece jenom mohl zkusit. Vždyť tohle se nedá vydržet! Vypadá to, že dneska má dobrou náladu… Jeho jízlivější mu ihned a rádo prozradilo proč…



No, you’ll just have to wait



Zatínal nehty do opěradel, aby se nezvedl a nešel za ní. Stálo ho to spoustu sebeovládání. Cítil, že bez ní nedokáže být ani jednu vteřinu, a nepřipouštěl si, že z její strany to nebude nikdy stejné. Už dávno se naučil žít pouze přítomností.
Bohužel.
Bohudík.

Vstal a odešel do ložnice. Na tohle nemá sílu.



How many heartaches must I stand
Before I find the love to let me live again
Right now the only thing that keeps me hanging on
When I feel my strength, ooh, it’s almost gone



Celé odpoledne vypracovával domací úkoly. Každý spolubydlící se jej nejméně jednou zeptal, zda se cítí zcela duševně zdráv.
Těsně před šestou se nečekaně zvedl a bez jakéhokoliv vysvětlení odešel pryč.
Nevysvětloval, neboť věděl, že ostatní Pobertové by ho za to nepochválili, především pak Sirius.
Procházel různými chodbami. Zvesela pozdravil několik spřátelených obrazů. Po deseti minutách konečně našel Protivu, právě na podlaze rovnal sadu extra ostrých rýsováčků. James přišel až úplně k němu a zvořile pozravil. Protiva pozdrav opětoval. Chvíli se o něčem bavili, nakonec Protiva vystřelil do vzduchu, nadšením vystřihl dokonalé salto. James mu ještě popřál mnoho štěstí a pokračoval ve své původní cestě. Někdy je opravdu dobré mít to strašidlo na své straně…

Přesně o šest minut později vsoupil do Pamětní síně.
„Ty!“ vrhl se po něm mrzimorský navztekaně.
James pohotově uskočil stranou a ten kluk se intimně seznámil se zdí.
„Ty a ten Black. Viděl jsem vás. To- to byla vaše práce! Tohle jste měli dělat vy dva. Já teď měl mít rande,“ soptil, na krku mu nebezpečně nabíhala žíla. Vypadal přesně jako sopka před výbuchem
„Vážně? Která je ta šťastná?“ Jamesovi bylo jasné, že kdyby pohled mohl zabíjet, už dávno není mezi živými, přesto ale doufal, že se mu touto cestou podaří vulkán zchladit. „No… tak nic,“ pokrčil rameny. „Jasně, je to soukromé… Ale v téhle škole se stejně nic neutají, takže tě zrovna dvakrát nechápu.“
Zadíval se na pohár, který měl ten ubožák čistit. „Pulírexo.“
Trofej najednou zářila novotou. James se jen ušklíbl: „Takhle je to rychlejší, nemyslíš?“ Do minuty byly všechny zlaté i stříbrné talíře a mísy přepychově vyčištěny.
Mrzimorský stál, zíral a nebyl schopen říct půl slova. Sopka vyhasla.
„Tak už padej na to rande. Filch má teď moc práce, přijde někdy kolem deváté, tak ať seš potom zpátky. Jo, a, být tebou, radši bych se vyhnul čtvrtému patru ve východní věži.“
Přikývl a upaloval pryč.
„A ještě něco – nikomu to neříkej.“
James zastrčil hůlku do hábitu a rozvážným krokem se vracel zpět do nebelvírské věže, po delší době spokojený sám se sebou.


Dnes to je přesně šest týdnů, co James naposledy pozval Lily na rande. Šest týdnů sebezapření. Šest týdnů, v nichž jen párkrát uřknul Snapea. Přátelé ho pozorovali se špatně skrývaným zděšením. A on sám sebe děsil též! Sužovala ho představa, že se začíná chovat trochu jako dospělý. Tuto skutečnost si připouštěl jen velice nerad. Věřil ale, že všechno to, co dělá… Stojí to za to!



You can’t hurry love
No, you’ll just have to wait
Just trust in a good time
No matter how long it takes



Posledních několik dní James vyloženě zářil štěstím. A důvod? Pro někoho možná nepochopitelný. Jeho oblíbená spolužačka mu přestala říkat příjmením. Cítil, jak se po chodbách vznáší a nemusel přitom ani sedět na koštěti. Bylo to něco absolutně odlišného od famfrpálu, a přesto to mělo své vlastní, nekonečně příjemné, vzrušující kouzlo. Svět poprvé od smrti jeho rodičů pozbyl temnoty. Voldemort ani jeho přivrženci nepředstavovali víc než malou černou šmouhu na jinak dokonalém světě. Věděl, že jeho nová metoda začíná nést ovoce, a nemohl se dočkat první velké úrody. Denně chodil do sadu a pečoval o každičký kvíteček. S nadšením sledoval, jak se některé již zavíjí. Byl si jistý, že, nepřijde-li přírodní pohroma, zvítězí.


James seděl ve staré, nepoužívané učebně formulí a přemítal o tom, zda někdy přes tu hromadu knih dohlédne až na katedru.
Místností se rozlehl zmožený povzdech. Být v projektu o štítových kouzlech ve dvojici s Henrym znamená totéž, jako jej vypracovat úplně sám. Právě psal poslední větu druhého svitku, když zavrzaly dveře, a on leknutím převrhl lahvičku s inkoustem. Tekutina se vpíjela do pergamenu a na památku za sebou zanechávala jakousi moderní kresbu. James, jenž umění nikdy moc neholdoval, vytáhl hůlku a výtvarné dílo bezostyšně zničil.
Nahnul se úplně dopředu, aby se mu odkryl výhled na původce toho pazvuku.
Na tváři se rozprostřel široký úsměv. „Ahoj, Lily.“
„Jamesi!“ vyjekla. „Myslela jsem, že tady nikdo není. No nic, tak já půjdu někam jinam,“ omluvně se usmála.
„Kam bys chodila? Místa je tady dost ještě pro dalších dvacet lidí, ty se vejdeš určitě. Teda pokud ti tady nevadím já,“ zauvažoval.
Rychle zakroutila hlavou. „Nevadíš.“


Ten rok Vánoce přišly neuvěřitelně rychle. Mnohem rychleji, než kdy předtím. James netušil, jestli má ty svátky oslvovat nebo proklínat. Letos to bylo vůbec poprvé, kdy na prázdniny zůstával ve škole. Nikomu by to nepřiznal, ale první noc v poloprázdném hradu se jeho polštář promočil v dešti slaných kapek. Uklidňoval se, že tu přece má Siria i Lily, nic však nepomáhalo. Neustále vzpomínal na ty krásné chvíle doma. Jak s tátou zdobili stromeček. Jak máma pekla cukroví a přitom si notovala koledy. Jak táta skoro každý večer vykouzlil ohňostroj.
A když se mu nakonec podařilo usnout, zdálo se mu o nich.

Následující noc se Jamesovi, přestože byl unavený, do postele moc nechtělo. Radši zůstával sedět ve svém křesle u krbu a pozoroval pomalu dohořívající plameny, kterak olizují zčernalé dřevo. Snažil se vnímat pouze oheň a nic jiného. Vytěsňoval z hlavy přebytečné myšlenky. Nevnímal okolí.
Činil tak vskutku důsledně, neboť si nově příchozího všiml, až když se usazoval ve vedlejším křesle. Proč ho nepřekvapilo, že tou dotyčnou byla Lily?
„Myslel jsem, že už všichni spí,“ prolomil James tíživé ticho.
„To já taky,“ přiznala se. „Co tady vůbec děláš?“
„No… jen tak,“ pokrčil rameny. „A ty?“
„Vlastně taky.“ Pokud to mohl James v tom šeru posoudit, nervózně se usmála.
„Lily. Já…“ Teď nebo nikdy. Klekl si před ní, prsty přejížděl po její volné dlani. „Já… Ty jsi ta nejúžasnější holka pod sluncem, nikdy v životě už nikde nepotkám tak milé stvoření. Ty mě asi zase pošleš k šípku a já ti slibuju, že už se tě nikdy v životě nezeptám – nebo aspoň… No, ehm… Lily, ty… Chtěla- chtěla bys se mnou chodit? Nebo si aspoň někdy vyjít k jezeru, cokoliv.“ Celou tu dobu se zarytě díval na její dlaň a ani teď nedokázal vzhlédnout. Bál se, že v jejích očích najde nesouhlas.
„Ano.“
„Nemusíš odpo-“ zarazil se v půli slova, když si naplno uvědomil, co to uslyšel. „Vážně?“ Ještě jednou přikývla, celá rozesmátá. „Uvidíš, že tě nezklamu,“ sliboval. „A čemu se to vlastně pořád směješ?“
Lily naznačila, aby se podíval nahoru. Nějaký vtipálek tam ke stropu přivázal jmelí. James měl takový zvláštní pocit, že v tom má prsty jeho spolubydlící. „Tohle není moje práce,“ dušoval se.
„Ne?“ Lily mu to asi moc nevěřila. „Každopádně je to tradice…“
James na ni překvapeně pohlédl. Žákovsky se ušklíbla.
Jejich obličeje se stále více přibližovaly. Srdce mu tlouklo jako ještě nikdy. Cítil její vlastní zrychlený dech. Nádherně voněla. Svými rty se lehce dotkl těch jejích...



Probudil se tak prudce a náhle, že se hlavou udeřil o sklo. Zmateně se rozhlédl kolem. Krčil se v rámu jednoho okna. Venku už se setmělo, ale přesto mohl jasně pozorovat obrysy famfrpálového hřiště.
Po chodbách se táhnul jako ten nejslabší mátoha. Byl to snad všechno jenom sen? Vždyť přece…
Proti němu šel nějaký prvák, možná druhák z Havraspáru. „Kolikátého dneska je?“ vypálil na něj.
Kluk chvíli zmateně vyvaloval oči. „Patnáctýho.“
„A měsíc?“ dožadoval se James.
Chlapec se znepokojeně rozhlédl kolem. „No… říjen. Tohle má být nějaká zkouška, nebo co?“
Otázku už však James ani nezaznamenal, neboť v mezičase odpádil pryč.
Jestli opravdu je patnáctého října, přemítal, znamená to, že… Jen stěží potlačil radostné zavýsknutí. Jeho rodiče jsou stále naživu. Bude si s nimi moci popovídat. Stihne jim říct, jak moc je má rád a kolik toho pro něj znamenají. Navíc už konečně ví, co má udělat, aby Lily přijala jeho pozvání. Dovtípil se, co je správné. To kvůli tomu se mu zdál ten divný sen! A nikdo nebude muset umřít.
Byl tak neskutečně šťastný. Dokonce i Buclatá dáma se ho ptala, cože se stalo, když z paměti doloval správné heslo.
Jakmile vstoupil do společenské místnosti, zjistil, že Lily sedí ve svém koutku, kamarádi v křeslech u krbu. Naprosto samozřejmě se vydal přímo za kamarády, ačkoliv tak nikdy dříve nečinil. Byl to prostě zvyk.
„Kde’s byl tak dlouho?“ zajímal se Remus.
„Trochu jsem se prospal. Zasnil,“ odpověděl James s potutelným úsměvem.
Všichni přítomní propukli v upřímný smích, jen Petr si pro sebe mrmlal cosi jako:
„Nachápu, proč si tě nenašla sama.“
„Co se děje, Péťo?“
„Přišel ti nějaký dopis, to se děje,“ vyprskl a ukázal Jamesovi doklované, zkrvavělé klouby. „Ta sova tě očividně nemohla najít. Dalo nám hodně práce, než jsme ji přesvědčili, aby ti tady ten dopis nechala.“




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.