V osamělé ložnici osamělého domu seděla zády opřená o postel mladá žena, a otevřeným oknem naslouchala zvukům půlnočního města. Po tváři jí stékaly hořké slzy bolesti a ukřivděnosti.
Ruce se jí mírně třásly, když vytahovala z kapsy tenkou dlouhou hůlku a krabičku od cigaret. Hůlkou načrtla ve vzduchu jakousi křivku a vteřinu na už před ní stála sklenice s jantarově žlutou tekutinou, kterou jedním lokem vyprázdnila. Pak si ještě hůlkou podpálila cigaretu, ačkoli tuto mudlovštinu neměla ve zvyku, a vydechla kouř, zatímco si z vlhkého obličeje stírala slané slzy.
Na bledých rtech se jí usadil trpký úsměv, když si uvědomila, že za celých svých jednadvacet let nepoznala jedinou chvíli, kdy by se cítila opravdu šťastná. Vždy dělala jen to, co od ní chtěl otec.
Když jí bylo teprve jedenáct, řekl:,,Ambro přišel Ti dopis. Na podzim nastoupíš také do Bradavic.“
-,,Jako Theo?“
-,,Ano, jako Tvůj bratr Theodor.“
-,,Ale do jaké půjdu koleje, otče? Taky jako Theo?“ vyptávala se.
-,,To doufej, Ambro. Ano, půjdeš do Zmijozelu.“
-,,Ale tati, co když mě pošlou jinam? Co když půjdu třeba do Mrzimoru?“
-,,Jsi Nottová! Do Mrzimoru nepůjdeš, to bych se za Tebe musel stydět.“ Tím pro něj debata skončila.
A skutečně. Jakmile přísně vypadající profesorka s plamenným pohledem zvolala:,,Ambrosie Nottová“ a Moudrý klobouk jí dosedl na hlavu, začala prosit, vysvětlovat a žadonit. Klobouk jí splnil její přání a poslal ji za bratrem do Zmijozelu.
Zaklonila hlavu a opět vydechla kouř. Bylo to vlastně její přání nebo otcovo? Otec. Odfrkla si. To on byl příčinou všeho špatného, co je potkalo. Všeho opovrhování. To on udělal ze jména Nott něco jako virus. Odporný virus, kterého je třeba se vyvarovat.
Když odešla ze školy, ráda si myslela, že už teď bude všechno jinak. Že se všechno změní. Jak krutě se mýlila, zjistila ten den, co šla prvně žádat o práci. Na ministerstvo kouzel.
Ten den si pamatovala, jako aby se to stalo včera. Zdvořile pozdravila a sdělila zaneprázdněně vyhlížejícímu kouzelníkovi, že se přišla ucházet o místo.
Ani nezvedl hlavu, jen zabručel:,,Jaký odbor?“
-,,Záhad.“
-,,Smím se Vás zeptat na jméno, slečno?“ zaskřehotal zdvořile, ale nedůvěřivě, když si ji tápavě změřil od kořínků povadlých světlých vlasů až po špičky bot, které jí vyčuhovaly pod lemem černého habitu, ne nepodobného tomu školnímu, který teprve nedávno sundala.
-,,Ambrosie, Ambrosie Nottová…“
-,,Nottová?“ Pamatovala si, že se odmlčel, jakoby přemýšlel. Pak se zhluboka nadechl a řekl:,,Obávám se, že pokud zde budete dál žádat o místo, marníte čas.“
-,,Proč?“ zeptala se tehdy rozčarovaně a dívala se do tváře onoho kouzelníka, ve které bylo jasně znát váhání, jak volil správné slova.
-,,No, řekněme z bezpečnostních důvodů. Je mi líto. Sbohem, slečno.“
Vstala z podlahy a promnula si unavené oči. Mělo ji tehdy napadnout, že nemá smysl hledat dál. Ať přišla kamkoli, nikde ji nezaměstnali byť jen na jediný den.
Sklouzla pohledem na svůj černý šat a její myšlenky se náhle zatoulaly někam úplně jinam. K dnešnímu odpoledni. Ten Theodorův pohřeb se nějak nevydařil, uchechtla se, i když to nebylo ani trošičku k smíchu. Byla jediná, kdo se ho zúčastnil.
Proč musel Theodor zemřít, tak mladý? Tihle kouzelníci, pomyslela si rozhořčeně. Po tvářích jí znovu začaly kanout teplé slzy. Nenáviděla svého otce za to, že přivedl Thea k smrtijedům a, že to byla jeho vina, že byl teď bratr mrtvý. Nenáviděla ho, jak jen její rozervané srdce mohlo, nenáviděla všechny kouzelníky. Nenáviděla celý ten svět, ve kterém tak dlouho žila. Proč jen se musela narodit, tak, jak se narodila?!
Znovu vytáhla svou hůlku, přelomila ji na dva kusy a vyhodila z okna.
-,,Už nejsem jedním z Vás!!!“ zakřičela v afektu do noci. Těžce vydechovala a jediné čeho v tu chvíli litovala, bylo to, že nechodila na studium mudlů.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ