Mladá dívka ležela na tvrdé kamenné podlaze. Na podlaze chladné jako srdce toho, kdo ji uvěznil. Proč to udělal? Slibovali si lásku. Lásku, která nikdy neskončí.
Možná, že hloupý, ale krásny byl náš svět,
zdál se nám opojný jak dvacka cigaret
a všechna tajná přání
plnila se na počkání anebo rovnou hned.
Vzpomínala na něj, na takového jaký byl dřív. Stále jej milovala. I přes to vše. Věděl to, ale nic neudělal. Byl krutý a nelítostný. Nemiloval ji snad už? Ležela na zemi a brečela. Slzy ji pálily v očích…umírala láskou. Nedokázala si představit, že by k ní už nic necítil. Nemohl to přece celou dobu předstírat. Byla si jistá, že ji miloval. Tvrdí, že to byla jen součást plánu, ale doufala…byla to její poslední naděje…doufala, že láska v něm se znovu probudí…
Jestlipak vzpomínáš si ještě na tu noc,
jich bylo pět a tys mi přiběhl na pomoc, …
Vždyť nebýt jeho, nežila by. Tenkrát, když myslela, že zemře, přišel on. Nebál se smrti a bojoval. Zachránil ji…ale nemusel. Přesto to udělal. Zachránil zrovna ji. Tu, kterou vždy nenáviděl. Postavil se smrtijedům, těm ke kterým patřil, aby ona žila. Už jen díky tomu na něj Ginny nezapomene.
Dneska už nevím, jestli přiběhl by jsi zas,
jak tě tak slyším, máš už trochu vyšší hlas,
Jde tebe strach,
Proč změnil ses tak?
Toužila vidět světlo, přátele, rodinu, ale hlavně Draca. Od té doby co ji uvěznil se už neukázal. Muslea ho vidět a přesvědčit se, že už není naděje. Od nových spolu věznů slyšela koho všechno zabil, ale nevěřila. Nechtěla věřit. To by přece neudělal.
Jestlipak vzpomínáš si ještě na ten rok,
každá naše píseň měla nejmíň třicet slok
a my dva jako jeden ze starých reprobeden
přes moře jak přes potok.
Bez něj nechtěla žít. Těšila se na smrt. Bez něj nemá smysl. On byl smyslem jejího života.
Slyšela otevírání mříží. Ani se neotočila. Věděla, že si zase našli novou oběť…nového vězně. Předem ho litoval. Už se dotud nedostane. Jako ona, jako všichni.
Překvapením bylo, když slyšela dobře známý hlas.
„Vstaň!“
Byla zesláblá a pohublá. S potížemi se vyhrabala na nohy.
„Draco!“ vykřikla radostně.
Vrhla se mu kolem krku. Přišel si pro ni. Nebyl zlý. Miloval ji…odvede si ji…všechno bude jako dřív.
Draco ji hrubě odstrčil.
„Ty bláhová! Myslíš si ,že bych se s tebou ještě zahazoval? Pán zla povstal, má vlekou moc. Byl bych hloupý nebýt na jeho straně. Dobro definitivně prohrálo. Je konec,“ Azkabanem se rozlil zlomyslný smích.
„Ne!“ zděsila se….jen to ne, „Jsi zlý…milovala jsem tě Draco…“
Sklonila hlavu,aby před ním skryla slzy.
Jestlipak vzpomínáš si na to, jaký jsi byl,
jenom mi netvrď, že tě život naučil,
člověk, to není páčka,
kterou si, kdo chce, mačká,
to už dávno vím.
„Proč tu ještě jsi?Běž!“ vykřikla téměř hystericky.
„Můžu tu být, patří to tu mému pánovi.“
Ginny se sesula k zemi a plakal. Nevnímala to, že tu ještě je. Jen plakala.
Dracovi, když by to nikdy nepřiznal její slzy lámaly srdce. Nemohl s ní být. Voldemort by ho zabil a pak i jeho matku. Byl příliš velký slaboch na to, aby se mu postavil.
Nechal Ginny ať se trápí. Otevřel dveře…otočil se zpět k plačící dívce.. „Miluji tě, ale nemůžu..“….odešel.
Vím, že srdce rukou nechytím,
jak jsem se změnila já, tak změnil ses i ty,
a přesto líto je mi, že už nám nad písněmi
společnými slunce nesvítí.