Na opuštěné silnici za Londýnem stálo několik postav v černých hábitech okolo ležícího nešťastníka.

"Tak ty jsi chtěl utéct? Zbabělče! Chtěl jsi být jedním z nás, tak se ke zkoušce postav čelem! Můžeš být rád, že ti Pán zla vůbec dal druhou šanci. Měl by jsi si uvědomit, že nic není zadarmo! Snad sis nemyslel, že vedle tebe bude pořád někdo stát a vodit tě za ručičku, jako já s Luciem?"

"Snape! Ty parchante!" zasípal mladý plavovlasý muž ležící na zemi. "Jak se vůbec po tom všem, co jsi udělal opovažuješ mluvit o mém otci?"

"Ach můj milý Draco!" Snape jízlivě protahoval samohlásky. "A jakým právem se opovažuješ mluvit o svém otci ty, obzvláště, když jsi neudělal to, co jsi udělat měl?!"

Draco v duchu zaskřípal zuby. Snape dobře věděl, jak trýznit člověka i bez použití kletby.

Samolibě usmál a pokračoval. "Vážně jsi si myslel, že nám unikneš tak snadno? Že se prostě schováš a život půjde jen tak dál? Podívej se na sebe (mávl rukou směrem k potrhaným mudlovským svrškům, které sotva mohly chránit Dracovo pohublé tělo před nočním chladem), ty ubožáku! Ani jsi se nestačil převléknout, a už tě máme!"

"Opravdu, Malfoy, děláš čest svému jménu. Ale především, a to je mnohem horší, děláš ostudu všem Smrtijedům!" sykl nenávistně. "No s tím už asi nic nenaděláme, prostě jsi se potatil, že?" rozohněný Snape obratně chrlil jednu urážku za jednou.

"Teď a tohle by moje matka měla slyšet." zašeptal Draco vyschlými rty.

"Nedovoluj si jí urážet!!!"

"Ty sám jsi její urážkou, Severusi!"

Snapeovi nebezpečně zajisřilo v očích. "Cruciatus!"

Draco byl tak vysílený, že už sebe nevypravil ani hlásku. Jen odevzdaně zavřel oči a poddal se mučivým křečím. ...Bože, kéž bych teď byl daleko, daleko pryč. Na míle daleko!...

Ztratil vědomí.

PRÁSK!